Nízký Jeseník je z geomorfologického hlediska jedním z pohoří České vysočiny.
Průměrná výška Nízkého Jeseníku činí jen 483 metrů a střední sklon svahů 5° 14´. Přesto mají některé
části tohoto celku horský charakter a označení vrchoviny. Oblast kolem Rešovských vodopádů
je dokonce hornatinou (Rešovská hornatina)! Popisovaná geomorfologická jednotka dosahuje
rozlohy 2 894 km2, což z ní činí rozlohou
největší geomorfologický celek České republiky.
Nízký Jeseník, vymezení pohoří a geologie
Na území Nízkého Jeseníku (resp. na jeho okrajích) se dotýkají Česká vysočina,
Západní Karpaty
a Středoevropská nížina. Celá oblast Nízkého Jeseníku má charakter pahorkatiny,
jen v západní části má charakter vrchoviny s maximální nadmořskou
výškou okolo 800 metrů. Reliéf je poměrně plochý a nepříliš členitý. Pouze v některých
oblastech se v Nízkém Jeseníku objevují hlubší průlomová údolí.
Nejvyšším vrcholem Nízkého Jeseníku je Slunečná
(800 m). Objevují se však i další výrazné vrcholy jako Červená hora (749 m),
Velký Roudný (780 m) či Fidlův kopec (680 m). V některých oblastech se objevují nápadné
vyvýšené kupy jako Jedová (633 m) nad obcí Pohořany či četné vyvýšeniny
v Brantické vrchovině JZ od Krnova.
Od západu je Nízký Jeseník ohraničen Hrubým Jeseníkem,
na východě Hornomoravským úvalem a Moravskou bránou. Na severu sousedí Nízký
Jeseník s Opavskou pahorkatinou a na východě s Ostravskou pánví.
Pokud přemýšlíte, kde se na svých cestách ubytovat a chcete mít pro sebe,
pro rodinu nebo své přátele dostatek soukromí, pak pro vás máme možnost pronájmů chat
a chalup přímo od majitele. Na další stránce si vyberte
preferovanou oblast a nebo konkrétní objekt, který vás zajímá.
Geomorfologické členění Nízkého Jeseníku
Nízký Jeseník se dělí na celou řadu samostatných podcelků. Jsou to Stěbořická
vrchovina, Bruntálská vrchovina, Vítkovská
vrchovina, Slunečná vrchovina, Brantická vrchovina, Domašovská vrchovina
a Tršická pahorkatina. Posledním podcelkem jsou Oderské vrchy, které
popisuji samostatně níže.
celek
podcelek
okrsek
Nízký Jeseník
Stěbořická pahorkatina
Heraltická pahorkatina
Zlatnická pahorkatina
Domašovská vrchovina
Radíkovská vrchovina
Červenohorská vrchovina
Jívovská vrchovina
Libavská vrchovina
Vítkovská vrchovina
Leskovecká pahorkatina
Melčská vrchovina
Heřmanická vrchovina
Těškovická pahorkatina
Děhylovská pahorkatina
Tošovická vrchovina
Potštátská vrchovina
Oderská kotlina
Fulnecká kotlina
Slunečná vrchovina
-
Brantická vrchovina
Krasovská vrchovina
Lichnovská vrchovina
Bruntálská vrchovina
Řídečská vrchovina
Plinkoutská pahorkatina
Rešovská hornatina
Moravická vrchovina
Břidličenská pahorkatina
Bruntálská kotlina
Světlohorská vrchovina
Razovská vrchovina
Hornobenešovská vrchovina
Roudenská vrchovina
Tršická pahorkatina
Čekyňská pahorkatina
Přáslavická pahorkatina
Oderské vrchy
Boškovská vrchovina
Kozlovská vrchovina
Geologicky je celá tato rozlehlá oblast neobyčejně pestrá. Přestože je prěvážná část
Nízkého Jeseníku tvořena břidlicemi či dalšími usazenými horninami, nalezneme tady
i horniny vyvřelé, především v okolí sopečných kuželů jako jsou Venušina
sopka, Velký Roudný,
Malý Roudný či Uhlířský vrch v oblasti Bruntálské vrchoviny. Nízký
Jeseník se tak řadí k vulkanickým pohořím České republiky.
Místy nalezneme nánosy v podobě písků a štěrků. Na severním okraji
Nízkého Jeseníku jsou patrné stopy pevninského zalednění. Oblast je bohatá na minerální
prameny, z nichž je obchodně známá uhličitá kyselka Ondrášovka, která se stáčí
v Ondrášově u Moravského Berouna.
Pohoří je odvodňováno řekami Odra, Opava, Ostravice, Budišovka, Moravice a některými
dalšími. Z toho především Moravice patří k vodácky oblíbeným tokům.
Klimatické poměry
Klimaticky se Nízký Jeseník začleňuje do mírně teplé oblasti s dlouhým
a teplým létem a chladnou zimou, jen oblast nejvyššího vrcholu Slunečné patří do chladné
klimatické oblasti. Sněhová pokrývka se udrží obvykle jen po krátkou část roku.
Oderské vrchy jako podcelek Nízkého Jeseníku
Oderské vrchy jsou jedním z podcelků rozsáhlého pohoří
Nízkého Jeseníku. A protože se na území Oderských vrchů nachází velké množství
turisticky atraktivních cílů a od zbytku Nízkého Jeseníku jsou Oderské vrchy poměrně
ostře odděleny horním tokem řeky Odra a Smilovského potoka (přítok řeky Morava),
uvádíme Oderské vrchy samostatně.
Oderské vrchy jsou jihovýchodní části Nízkého Jeseníku. Přibližně jsou vymezeny
městy Lipník nad Bečvou, Odry, Fulnek a Libavá. Oderské vrchy jsou posledními výběžky
České vysočiny, které jsou Moravskou bránou odděleny od výběžků Západních Karpat.
Oblast Oderských vrchů skýtá řadu atraktivních turistických cílů jakou jsou bývalé
vodní mlýny či, a to především, větrné mlýny. Vždyť oblast Oderských vrchů
byla v minulosti díky vhodnému vzdušnému proudění oblastí s velkým množstvím větrných
mlýnů, které se říkalo Moravské Holandsko. Nezmínit nelze ani Potštátské skalní
město s četnými skalisky jako Čertova kazatelna, Trpasličí domek, Kamenná vrata,
Jelení skok či Svatební kámen.
Opavská pahorkatina je jediným celkem Slezské nížiny (Nizina Śląska) na našem
území. Slezská nížina (dříve Oderská nížina) zasahuje na Opavsko a Hlučínsko od našich
severních sousedů. Opavská pahorkatina se dělí na na dva podcelky - Poopavskou nížinu
a Hlučínskou pahorkatinou.
Opavská pahorkatina je na východě ohraničena Ostravskou pánví a na jihu a západě Nízkým
Jeseníkem. Severní hranici tvoří státní hranice s Polskem. Nejvyšším vrcholem Opavské
pahorkatiny, jejíž výška se pohybuje v rozpětí 100 - 315 m, je Almín
kopec, nejvyšší vrchol Hlučínské pahorkatiny. Některé zdroje uvádějí nejvyšším
bodem Opavské pahorkatiny Přední Cvilínský kopec (340 m), jenž však podle mapy "Vyšší
geomorfologické jednotky České republiky" s doprovodou publikací (na straně 37) jednoznačně
patří do geomorfologického celku Nízkého Jeseníku.