Courání okrajem VVP Libavá za dunění techna

Okružní túra z Budišova nad Budišovkou přes Červenou horu, Staré Oldřůvky a Čermenský Mlýn

O víkendu prý bude hezky. Tvrdili meteorologové. Sice se ranní předpovědí netrefili ani do sobotního odpoledne, ale co už. Přesto vyrážíme na dvoudenní výšlap okrajem VVP Libavá. Meteorologové a jejich předpovědi mě docela baví. Sice se často netrefí ani do výhledu na 12 hodin, přesto jejich klimaalarmističtí kolegové vědí naprosto přesně, jak bude ve dvanáct hodin za tři roky. Dva a půl roku…

Z Budišova nad Budišovkou (510 m) vyrážíme dopoledne za pošmourného počasí. Ale až po tom, kdy si na náměstí ve vývařovně s hotovkami a meníčky dáme snídani. Polévku. Míša má zelňačku, já neodolám skvělé držkové. A věřte nebo ne, za obě polévky platím 70 Kč. Dohromady. Jedna byla za 30 a druhá za 40. V dnešní době neuvěřitelné! To většinou dnes dáte 70 (a více) za jednu jedinou polévku a ještě máte vysokou pravděpodobnost, že to bude vodnatá žbrnda. Vývařovnu na náměstí v Budišově nad Budišovkou tak mohu opravdu doporučit.

Mlha, mlha a zase mlha. Sluníčko se neukáže ani v 10, ani v 11, ani ve 12. Kolem hezkého vlakového nádraží, před kterým zrovna spočívá mašinka, pokračujeme po modré turistické značce. Přes koleje a mezi domky doprava. Nakrátko nás značka "vyplivne" na hradskou vedoucí do Guntramovic, brzy ale odbočujeme do lesa. Mlžným lesem míříme k Podlesí. Však nakonec obcházíme Mlžný kopec (685 m).

Je docela chladno, na konec května opravdu nic moc. Některé stromy ještě nemají ani listí, jaro je tady opožděno tak asi o tři týdny. Pod nohama to hezky čvachtá, a to jsme prý uprostřed 500letého sucha. Alespoň to tvrdí "odborníci" z Intersucha. Prestiž České akademie věd, která je vzala pod svá "křídla", v mých očích hodně klesla. Ještě přibrat alchymisty, "energetiky" propagující zelenou bídu (Green deal) a další šarlatány, a vítejme nazpět ve středověku.

Červená hora

Brzy se začne ozývat temné dunění. Tuc, tuc, tuc, tuc… To na vzdálené Hadince právě probíhá "koncert" techna. Takže kamarád Dušan měl pravdu. S tím technem. Překonáváme další bahnitý úsek plný hlubokých kaluží a přes lesní rozcestí se dostáváme na hezké louky s pastvinami. Tuc, tuc, tuc ještě zesílilo. A to je Hadinka tak 10 km vzdušnou čarou. Odhadem.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

V husté mlze dorážíme na rozcestí Podlesí, okraj (620 m), ze kterého to máme kousek do Podlesí a na oběd. Protože je ale málo hodin, překecávám Michalku, že to vezmeme naokolo přes Červenou horu. Bude to sice asi o 7 kiláků delší, ale o to zajímavější. A že to bude mít náboj. Míša se chce pohoupat na houpajdě, která je tady zavěšena, ale moc to nejde. Lano visí příliš blízko kmeni. Takže žádné loudání ani houpání, jdeme na Červenou horu.

Fouká ledový vítr, cáry mlhy se převalují po pastvinách. Tu a tam se otevře omezený výhled. Vždy ale jen nakrátko. Výškové metry vesele přibývají, tu a tam se zdá, že by se sluníčko mohlo proklubat skrze mraky. Pod Červenou horou, jejíž masív je budován kulmskými břidlicemi, nám skutečně asi minutu zasvítí, a pod vrcholem nás pro změnu vítá zajíc.

A již je tady známá stavba meteorologické stanice a vrchol Červené hory (749 m), která patří k nejvyšším vrchům Nízkého Jeseníku. Meteorologická stanice tady byla zřízena již v roce 1952, od roku 1954 ji zpravuje ČHMÚ. Na informační tabuli před oploceným areálem si můžeme přečíst něco o meteorologii a zdejších klimatických podmínkách, jejichž dlouhodobé úhrny uvádím jen v několika bodech:

• průměrná teplota vzduchu 5,5 stupňů
• roční úhrn srážek 750,5 mm (2,1 mm/den)
• sluneční svit 1 595,6 hod (4,4 hod/den)
• max. teplota 32,6 stupňů (30.7.1994)
• min. teplota -34,4 stupňů (9.2.1956)
• max. srážky 59,1 mm (1.6.1995)

Na Červené hoře dosahujeme nejvyššího bodu našeho výletu, takže je čas na vrcholovku. Připíjíme si na úspěšný výstup vynikající bezinkovou šťávou. Opravdu dobrota. A k tomu nám vyhrává skvělá "muzika" z Hadinky. Tuc, tuc, tuc… Jednotvárné dunění je slyšet až na Červené hoře. Dáváme si voraz, ale protože to nevypadá, že by se sluníčko mělo v nejbližší době na nás pousmát, balíme sakypaky a vracíme se k Podlesí.

Podlesí, Staré Oldřůvky

Nakonec se ale Slunce přece je ukázalo, na pastvinách nad Podlesím se i zlepšila viditelnost, takže si můžeme užít výhledům, které nám cestou na Červenou horu zůstaly skryty. V Podlesí se dokonce příjemně otepluje, na místním rozcestníku je teploměr ukazující 18 °C. I včelky jsou toho názoru, že je venku docela hezky a kolem blízkého úlu se to bouřlivě hemží pracovitými dělnicemi.

Cestou fotím hezký křížek z roku 1868 a již je tady pension Schönwald, který při každé z cest navštěvuji. Nejinak je tomu i dnes, je čas na pozdní oběd. Míša si dává kuřecí řízek, nyní marně přemýšlím, kdy naposledy si dala něco jiného než "kokodáka", já už neměl roky holandský řízek s brkaší. Takže také jasná volba.

Po obědě pokračujeme dále. Čeká nás nenáročné stoupání na hřebínek vybíhající od Bouřkového kopce (602 m). Obhlížíme řadu starých stavení po Němcích. Neuvěřitelné, jak obrovské domy a hospodářské dvory se stavěly před více než sto lety. Krátce zastavujeme na lavičce a užíváme si výhledu na Podlesí a k Červené hoře, pak kráčíme dále ke Starým Oldřůvkám, jejichž původní německý název byl Altendorf. V nejstarších písemných pramenech z roku 1456 se obec uvádí jako Alt Ulrichsdorf. Na okolních pastvinách se spokojeně pasou kravky, otevírají se nám hezké výhledy hluboko do VVP Libavá.

Dnes mají Staré Oldřůvky jen asi 200 obyvatel. No a mezi těch 200 obyvatel se počítá i kamarád Dušan, dříve soused. Takže když se na obzoru objeví špička věže kostela, tak volám, že se již blížíme. Po roce domlouvání se konečně vidíme, jdeme omrknout i jeho zvěřinec, či spíše kozinec. Už si nepamatuji, kolik že koz a koziček vlastně chová, ale bylo jich fakt hafo. Nejroztomilejší ale byla letošní kůzlata.

Původní plán byl, že se zdržíme jen chvíli. Chtěl jsem pokračovat k trampské jeskyni, kde jsme s Michalkou plánovali bivak. Dušan ale protestuje, že musíme k němu domů, že nás čeká kotel polévky, která se musí sníst. Tak dobrá, jdeme na polévku. Batohy zatím necháme hlídat kozám, však se sem musíme vrátit. Než jsme stačili alespoň něco ujíst z bezedného hrnce, venku se rozpršelo. Zprvu mírný deštík se mění v regulérní liják. Vždyť přece máme hen to oné 500leté sucho a tropy, jak hlásí globální oteplalisté. Navíc Dušan straší Míšu, že jsou tady vlci (ano, není to kec), že jestli se nebojí spát venku.

No zkrátím to - západ Slunce nad meandrující řekou Odra ani příjemné posezení při ohníčku pod hvězdami by se stejně nekonaly, takže nakonec využíváme nabízeného přístřeší a přespáváme u kamaráda ve Starých Oldřůvkách. Trampská jeskyně holt přijde na pořad dne až někdy příště. Sice máme dnes našlapáno pouhých 16 či 17 km, ale co už.

Nové Oldřůvky, Čermenský Mlýn

Je neuvěřitelné, jak ten čas letí, kecáme až téměř do půlnoci. Je ale třeba jít spát, zítra chceme vyrazit nějak rozumně. Ráno nádherně svítí sluníčko. Podle včerejší předpovědi mělo svítit až někdy okolo 11, ráno měla ve zdejších končinách být mlha hustá tak, že by se snad měla dát i krájet. To sluníčko mi ale nepřekáží, naopak. To nebyla stížnost, pouze konstatování.

Na snídani máme míchaná vajíčka. Těch "pár" vajíček se rozrostlo do ohromné kupy, takže jsme přejedeni ještě odpoledne a na jídlo nemáme ani pomyšlení. Až večer, po příjezdu domů. Loučíme se s Dušanem i 4letým "milískem", synátorem, děkujeme za azyl, a vyrážíme dále. Však se sem opět vrátíme. Určitě ještě letos, počítám, že na podzim.

Vystoupáme nad obec a po hranicích vojenského prostoru Libavá a Ptačí oblasti Libavá pokračujeme po úzké asfaltce lemované hezkou alejí a pastvinami k Novým Oldřůvkám. Ptačí oblast Libavá má rozlohu asi 32 727 ha. Je jednou z 41 ptačích oblastí Česka, které mají celkovou výměru 703 437 ha, což je asi 9 % rozlohy ČR. Ptačí oblasti jsou chráněná území soustavy Natura 2000, které jsou vyhlašovány za účelem ochrany ptačí fauny.

V Ptačí oblasti Libavá bylo dosud zaevidováno 165 druhů ptáků, avšak jde o jednu z ornitologicky nejméně prozkoumaných oblastí. No znáte vojáky. Asi nejvýznamnějším druhem je tady chřástal polní (Crex crex), z dalších vzpomeňme tetřívka obecného (Tetrao tetrix), bekasinu otavní (Gallinago gallinago) nebo bramborníčka hnědého (Saxicola rubetra).

Nové Oldřůvky (Neudorf), na rozdíl od Starých Oldřůvek, dnes však již nestojí, původní němečtí obyvatelé byli po roce 1945 odsunuti a poslední domy obce byly zbořeny v roce 1961. Dnes z obce, ve které ještě v roce 1930 žilo 248 obyvatel, nezůstalo vůbec nic, jen louky porostlé břízami a dalšími dřevinami.

Přes hřebínek vrchu Krátká pole (515 m) začínáme sestupovat k Čermenskému Mlýnu. Původně jsem chtěl po nádherných loukách s roztroušenými křovinami a porosty bříz i dalších dřevin dojít na Hadinku. Chtěli jsme případně navštívit známé a podívat se, zda-li si prodej Hadinky nakonec přece jen nerozmysleli, ale to neustávající tuc, tuc, tuc nás přimělo změnit a o pěkných pár kilometrů zkrátit trasu.

Takže Hadinka bude příště, nyní nás již čeká Čermenský Mlýn. Nejprve ale omrkneme naučný chodník a velký přístřešek u Jezerního dolu s ohrazenou kolmou šachtou (uvažuje se o otevření pro platící návštěvníky), teprve pak docházíme na rozcestí Čermenský Mlýn (417 m) v údolí Budišovky kde je i hezký přístřešek. Obdivujeme hezké chaty na výsypce z břidlice (naproti je další obří a vodou zatopený břidlicový důl), však nakonec jsme v krajině břidlice, a pak již proti proudy říčky Budišovka míříme nazpět k Budišovu, kam to máme posledních asi 7 km.

Štola Woodboys a Budišov nad Budišovkou

Modrá značka nás táhlým stoupáním vede nad řeku, hezky za výhledy do malebného údolí. Mohli bychom sice jít dnem údolí, ale nyní, za 500letého "sucha", je v Budišovce docela dost vody. Museli bychom brodit. Cestou potkáme slepýše východního (Anguis colchica) a již je tady sestup na rozcestí Údolí Budišovky (431 m), ke kterému přecházíme po dřevěné lávce. Tady značku opustíme a vlevo přes další můstek přejdeme Budišovku a dnem údolí zamíříme po naučné břidlicové stezce k štole Woodboys.

Toto větvící se důlní dílo z první poloviny 19. století v nadmořské výšce 470 m má délku, odhadem, asi 200 metrů a asi polovina je zatopena. Vstup je zakázán, ve štole zimují netopýři. Na informační tabuli jsou z letounů uváděni netopýr brvitý (Myotis emarginatus) a netopýr velký (Myotis myotis).

Údolí Budišovky se postupně rozšiřuje, objevují se květnaté louky. Nakonec se dostaneme na hradskou do Starých Oldřůvek, která je lemována krásnou alejí. To jsme již na rozcestí Starooldřůvecká silnice (476 m). Nyní nás již až do Budišova k nádraží čeká asfaltka. Kousek za rozcestím potkáváme další dva trekery, kteří jsou nabaleni hezky natěžko. Zastavujeme se na krátký pokec a zjišťujeme, že borci jdou z nejzápadnějšího bodu ČR na nejvýchodnější bod. Paráda. Na Hrčavu to tak mají jen "kousek". Držíme palce.

A již je tady Budišov nad Budišovkou. Prosmýkneme se kolem kempu, pod viaduktem, kolem Muzea břidlice a dorážíme poslední metry z necelých dnešních 15 kilometrů. Celkově žádná darda, ta naše trasa, 35 km za dva dny je jen taková příjemná procházka. Nuž co, proč si dělat násilí, když nás různé příčiny přinutily ke změně a zkrácení trasy. Cestou pak zastavujeme na skvělou zmrzlinu v Pusté Polomi. Míša si ji zaslouží, šlapala hezky a celou dobu bez brblání. To chození s batohem ji asi opravdu baví…

Fotogalerie, prohlédněte si fotografie