Dva dny po vrších a dolech Nízkého Jeseníku

Údolí Polančice, Seziny, Setiny a Porubky přes vrchy Mezihoří a Horník

Jaro se letos ne a ne prosadit. Je chladno, ještě i na konci dubna ráno mrzne. Sluníčko sice již zahřeje, přesto na horách leží fůra sněhu. Sníh nebrat. Beskydy ani Jeseníky tak nepřipadají v úvahu. Za své bere i plán zamířit na sopky u Bruntálu, které jsem měl původně plánovány společně se Slunečnou (800 m), nejvyšším vrchem celého Nízkého Jeseníku, kde mělo proběhnout tradiční jarní setkání na vrcholech…

Jelikož česká vláda stále "bojuje" s čínskou chřipkou, mají poddaní zakázáno konání hromadných akcí. A do toho parťáci, které jsem zlákal k jarní procházce "natěžko" přicházejí s připomínkou, že by bylo fajn vyrazit na dny dva místo původně plánovaných tří. Takže Údolí Moravice i sopky u Bruntálu berou za své, odkládáme je na později. Kam ale kouknout, aby to bylo zajímavé a aby to nebylo ani daleko?

Zrakem sklouzávám na vršky a hlavně doly nedaleko bydliště. Co takhle dát si údolí Seziny a Setiny? A k tomu jako nášup údolí Porubky a Polančice? Plán je na světě, parťáci nic nenamítají, takže se v plné polní scházíme ve Vřesině u Ostravy na tramvajové zastávce linky číslo 5. Máme namířeno na Mezihoří a pak dále po dalších plánovaných lokalitách. Jenže hned na startu nás přibíjí déšť. Pořádný slejvák. No, alespoň máme čas na startovní pivo. Dvě piva. Sice jen z plechu, ale pořád lepší než voda z potoka…

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Konečně je po dešti. Můžeme vyrazit. Koleb rybníčku a Porubky to sekáme na zelenou turistickou značku. Lesní stezky i cesty jsou totálně rozblácené. No, i příroda se z toho 500letého sucha nějak orosila… Kolem bývalé hájenky míříme po lesní cestě k rozcestí Okluk (280 m), za kterým (směrem na Čavisov) děláme malý ohýnek. Sluníčko svítí a my máme v plánu opéct nějaké buřty. Je zbytečné je tahat s sebou v batohu další desítky kilometrů.

Dojedeno, oheň uhašen. Kolem studánky v Pekelném dole pokračujeme na Mezihoří (382 m) a rozcestí Za Mezihořím (375 m) k Jodovým sanatoriím v Klimkovicích. Vrchní "kvartermacher" Aljoša se tady infiltruje a zajišťuje další lehké občerstvení - chlebíčky a zákusky. No super, stará se o nás jako o vlastní.

Scházíme do Údolí Polančice lemovaného strmými srázy. Zelená značka prochází nivou Polančice, která se velice nesměle začíná barvit do zelena. Ptáci mají sice již napilno se stavbou hnízd, ale stromy jsou ještě úplně holé a připomínají spíše konec března než konec dubna.

Oproti původnímu plánu trasu natahujeme Přes rozcestí Pod Vinohrady (250 m) míříme na Olbramice a ještě kousek směrem na Zbyslavice. Sice "trocha" asfaltu turistu nezabije, ale jsme rádi když můžeme asfalt opustit. Zachraňuje to malá zacházka pro občerstvení na benzince u dálnice. O kus dále dokupujeme pár drobností v krámu u Songa (ano, v řadě vesnic i na Ostravsku se malé krámky vyplatí provozovat jen Vietnamcům). A také nečekané setkání se zajímavým maníkem, který vystupuje z auta a zároveň s námi schází do údolí Seziny po lesní cestě. Dáváme se sním do řeči a nakonec končíme na zahrádce jeho domku. A dáváme po štamprli. Jen si to představte: potkáte tři zablácené "otrapy" s batohy a už si je zvete domů… Nečekané a milé setkání, ještě jednou alespoň takto virtuálně díky!

Konečně jsme opět na turistické značce. Na zelené, která vede malebným údolím Seziny na okraji Přírodního parku Oderské vrchy. Začíná se připozdívat. Cesta v údolí je totálně rozblácená, takže nepokračujeme dále do plánovaného bivaku, ale končíme u bývalého Bítovského mlýna (290 m) ležícího severně od obce Bítov. I tak budeme spát v suchu a pod střechou. Obloha je ale opět zakaboněná, takže stativ s sebou vláčím zbytečně. Hvězdy nebudou. No co, však jsme na jarním "kondičním" špacíru.

Bítovský mlýn, který byl postaven již roku 1606 dnes však již nestojí. Zanikl s koncem II. světové války v roce 1945. Lze zde spatřit jen zbytky mlýnského náhonu. Zrušen byl dokonce i rybník. V rámci meliorací… V minulém století tomuto malebnému místu i velké části údolí Seziny hrozilo zaplavení, protože soudruzi tady plánovali stavbu přehrady. Naštěstí již roku 1963 od tohoto záměru upustili.

Budíme se do mrazivého rána. Je pod nulou, tráva na okolních loukách je úplně bílá od zmrzlé jinovatky. A to zítra bude svatého Jiří, kdy vylézají hadi a štíři. Tak to jsem opravdu zvědav, zdali nějací plazi v tomto chladu skutečně vylezou… Aljoša s Kamilem jsou gurmáni, musíme prý uvařit kávičku… Nu což, na ohni je to hned a káva po ránu bodne. Nevýhodou takovéhoto počínání ale je, že vycházíme až těsně před devátou.

Široké údolí se strmými břehy připomíná některé partie v Údolí Moravice. Louky jsou "zbuchtované" kanci. Těch divokých prasat tady opravdu musí být hrozně moc když rozryjí hektary luk. A stopy po jejich přítomnosti jsou opravdu čerstvé. Přicházíme k brodu. Ano, značka vede přes brod, žádný můstek tady není. No jo, v létě to není problém, jenže nyní, za "500letého sucha" je v korytě Seziny spousta vody.

Aljoša hned navrhuje, že budeme brodit. Tak na to ti ser… Bílej Tesák. Vzpomeň si jen na poslední brod Váhu. Navíc je jen nějaký stupínek nad nulou a voda také určitě neprotekla ohřívačem. Ne, ne. Půjdeme po našem břehu a až se bude dát… Sezina je malebná, ale s batohem nepřeskočitelná ani v nejužších místech. Čeká nás tak "horolezecká" vložka v opravdu strmém svahu vrchu Okrouhlík (390 m). Ještě že tady srnky vyšlapaly chodníčky, prtě. Jdeme po nich, protože zvěř si vždy volí nejsnadnější cestu. Ani lesní zvířátka nejsou hloupá.

Nakonec se povedlo a na úrovni dětského tábora v Údolí Seziny konečně říčku překonáváme. Po provizorní lávce. Dáváme si chvíli voraz, poslední přípitek na zahřátí a pak po žluté turistické značce a zpevněné cestě přicházíme k Panskému mlýnu (316 m) u soutoku říček Sezina a Setina. Měníme vodní toky a nyní proti proudu Setiny pokračujeme malebným údolím sevřeným mezi vrchy Mečník (458 m) a Kozíček (446 m) na další rozcestí. A opět po zpevněné cestě. Nu což…

Fotím pěnkavu, petrklíče (petrklíče na konci dubna!), opláchneme se u studánky. O kus dále se objevují výsypky břidlice s krásnými borovicemi. Na rozcestí Údolí Setiny (350 m) odbočujeme vpravo a pokračujeme vzhůru směr Pustá Polom. Rekreační zařízení dopravního podniku zeje prázdnotou. Cestu nám kříží krásná majka obecná. Spolu s majkou fialovou a puchýřníkem lékařským jsou nejjedovatějšími brouky u nás. Ale čím dál tím vzácnějšími. Majky mají totiž velice složitý rozmnožovací cyklus a ke svému zdárnému vývoji potřebují mezihostitele - divoké včely.

Pustou Polomí jen prosvištíme. Prší a padají krupky, za obcí se ale opět vyjasňuje a sluníčko hezky hřeje. Otevírají se nám výhledy k rehabilitačnímu ústavu v Hrabyni i na Ostravu. Po pravici se táhne hřeben Beskyd. Jeho siluetu skrytou v oblačnosti jde spíše tušit než vidět. Další tři kilometry vedou podél polí, luk i lesem. Na rozcestí Zátiší (322 m) se zleva připojuje žlutá značka, k Hotelíku v Zátiší je to již jen skok. A sláva, okénko je funkční! Pivo a pro některé grog to jistí.

Už podle řečí cestou mně bylo jasné, že posledních (bez pár stovek metrů) 10 kilometrů budu absolvovat sám. Kamil s Aljošou odjíždějí ze Zátiší (302 m) linou číslo 5. No nic, však se zase brzy uvidíme. Přes rozcestí u Horní Lhoty (297 m) to lesními cestami naberu dále k vrchu Horník (385 m). Výhledy na Ostravu jsou z jeho úbočí excelentní. Kochat se jimi tady byl i zajíc, který chvilku kolem mého batohu panáčkuje.

Na rozcestí Horník (360 m) se zprava připojuje žlutá značka z Kyjovic a již se otevírají výhledy k Mezihoří (383 m), poslednímu návrší na této dvoudenní cestě. Další výhledy k Ostravě, po sešupu další stoupání na rozcestí Vlčí kout (338 m) a pak na rozcestí Mezihoří (382 m) a přes Mezihoří nazpět do Vřesiny, kde dvoudenní putování po vrších a dolech v délce asi 45 kilometrů končím u dvou čepovaných piv z výdajového okénka na hřišti. Jak by řekl Ivan Zajíček: mělo to náboj!

Nízký Jeseník neohromí svými výškami. Těm, pod jejichž rozlišovací schopností jsou všechny hory nižší Vysokých Tater nemá Nízký Jeseník co nabídnout. Pokud ale máte rádi pobyt v přírodě, hezké přírodní scenérie i izolované lokality téměř bez lidí, tak se v Nízkém Jeseníku, rozlohou 2 894 km² největším geomorfologickém celku České republiky, rozhodně nudit nebudete. V brzkých jarních a nebo pozdně podzimních měsících je Nízký Jeseník ideální pro nenáročné treky, jako byl tento výše popsaný. A courat se po zdejších vrších dá nakonec celoročně.

• Orientační trasa na mapě

Fotogalerie, prohlédněte si fotografie