Sopky Nízkého Jeseníku, pohodová a tak trochu entomologická výprava
Dvoudenní entomologická výprava (1)
Když se ozval kamarád Láďa zda-li bych nevyrazil do Bruntálské vrchoviny na sopky, neváhal jsem ani chvíli. Sice mám tyto končiny Nízkého Jeseníku na dohled Jeseníku Hrubého prochozeny křížem krážem, přesto se sem rád pravidelně vracím. A navíc jsme se již dlouho neviděli. Nakonec neznám žádného dalšího podobného "pitomce", který by se mnou absolvoval náročné treky, nevadí mu zabivakovat v zimě pod širákem třeba uprostřed zasněženého lesa na lesní pěšině a nebo po pár pivech vyrazit direttissimou na Velký Manín…
Vyrážíme na dva dny. Parťáka trochu zlobí zdraví, takže to prý bude pomalejší. To mně ale vůbec nevadí, budu mít konečně čas věnovat se broučkům a další drobotině na vulkanitech na konci jara. Ideální období. Přes Skřípov zamíříme do Vítkova a Guntramovic, u kterých své dvoudenní putování po sopkách Bruntálské vrchoviny začínáme. Prvním naším cílem se stává Červená hora, jedna z pěti sopek Bruntálské vrchoviny.
Za výhledů na větrníky nad Starou Libavou míříme ke kapli sv. Jana Nepomuckého, která byla vysvěcena v roce 2011. Stojí při Cestě česko-německého porozumění a je připomínkou na válečné události z června roku 1758 za Prusko-rakouských válek. Vojáci generála Laudona tady rozprášili pruskou zásobovací kolonu. V místě kaple se má nacházet hromadný hrob vojáků padlých během této šarvátky.
Následně míříme do sopouchu sopky, dnes bývalého čedičového lomu. Malebné místo a hezké tábořiště s upravenými ohništi. Pak kolem Zlaté lípy (717 m) míříme k vrcholu Červené hory (749 m), na které stojí meteorologická stanice. Z informačního panelu u meteostanice se např. dozvíme, že průměrná roční teplota na Červené hoře činí 5,5 °C, úhrn srážek 750,5 mm, že nejvyšší naměřená teplota se vyšplhala k +32,6 °C a naopak nejnižší klesla na -34,4 °C. A spoustu dalšího…
Z vrcholu Červené hory se otevírají výhledy do nitra VVP Libavá, na hřebeny Hrubého Jeseníku s nepřehlédnutelnou Vysokou holí. Ve Velké kotlině je ještě trocha sněhu. Velká bílá skvrna je vidět i na tuto vzdálenost. Z úbočí pak vidíme i naše další cíle - sopky Malý Roudný a Velký Roudný, kam se z Červené hory posléze přesouváme. Jistou nevýhodou zdejších sopek je, že jsou rozptýleny na poměrně velké ploše a přesuny mezi nimi jsou docela dlouhé.
Konečně jsme v sedle, které odděluje Malý Roudný od Velkého Roudného nad horním okrajem obce Roudno. Hezkou stezkou kolem vodárenského objektu stoupáme šťavnatě zelenými loukami plných květů. A broučků. A protože se parťák zdržel i s kamerou někde vzadu, mám čas se mrknout po nějakých těch šestinohých kámoších. A také pokochat se výhledy na Slezskou Hartu, jednu z vodních nádrží na řece Moravici, která pramení v Jeseníkách v již zmíněné Velké kotlině na východním úbočí Vysoké hole, druhé nejvyšší hory pohoří.
Výhledy jsou doslova velkolepé. A všechnu tu nádheru podtrhují kvetoucí louky, aleje stromů, křovinaté meze s kamenicemi a blankytně modrá obloha s bělostnými oblaky. Nezklamali ani motýli s brouky, nějací ti tesaříci, babočky a soumračníci hezky zapózovali před objektivem fotoaparátu. Výlet je to úspěšný po všech stránkách.
Samotný vrcholek Malého Roudného (771 m) je sice zarostlý lískou a bez výhledů, nivelační tyč a zeměměřický bod tady ale najdeme. Nakonec tady nejsem prvně. Cestou nazpátek do sedla se opět kocháme úchvatnými výhledy. Jsem zvědav, co Láďa natočil. On totiž bez kamery nedá ani ránu…
Protože soused Malého Roudného - Velký Roudný (780 m), nejvyšší z nízkojesenických sopek, je na dosah, zamíříme k vrcholu i této sopky. Samotný vršek sice neskýtá žádné výhledy, neboť je porostlý statnými stromy, mezi kterými se k nebi zvedají i původní jesenické modříny, tento nedostatek však napravuje 20 metrů vysoká dřevěná rozhledna, která tady vyrostla v roce 2007. Z jejího 17 metrů vysokého vyhlídkového ochozu, na který vede 78 schodů, se otevírají téměř kruhové rozhledy.
Nad východní obzor se vyloupl Měsíc, který se blíží do úplňku. Fouká ledový vítr, výhledy jsou ale skvělé. Trochu mne znepokojuje oblačnost nad hřebeny Hrubého Jeseníky, ale třeba to sem nedojde… Vedle rozhledny a upraveného ohniště s posezením je na vrcholu tohoto čtvrtohorního stratovulkánu, budovaného především pyroklastickými vyvrženinami a lávovými proudy na úbočích, také hezká kamenná kaple.
Vulkán Velký Roudný byl aktivní před asi 2,5 miliony až 1,4 miliony let. Horká láva z kráteru sopky vytékala ve čtyřech proudech. K severu to byl proud Mlýna Roudná dlouhý jen asi 700 metrů s mocností max. 15 m. K severovýchodu si to zamířil proud Heroldova Mlýna, který byl dlouhý 1,3 km a dosahoval mocnosti až 30 m. Největším z lávových proudů byl východní proud Chřibského lesa. Ten dosahoval délky 5 km a mocnosti až 50 m. No a k jihovýchodu tekl proud Černého lesa. Ten je považován za možné starší vulkanické centrum sopky.
Pro dnešek je to poslední ze sopek Bruntálské vrchoviny, které si prorazily cestu skrze silné spodnokarbonské vrstvy hornin dosahující stáří okolo 320 miliónů let. Zdejší sopky soptily v období, kdy naší krajinou kráčel člověk neandrtálský, známý jako lovec mamutů. Sopky Bruntálské vrchoviny tak patří k vůbec nejmladším geologickým útvarům v České republice. Spolu se sopkami Komorní hůrka a Železná hůrka v západních Čechách.
Oblačnost se začíná nebezpečně blížit. Já se jdu ale ještě mrknout po starém lomu, který má být někde na jižním úbočí sopky. Mají se tady vyskytovat vzácné teplomilné rostlinné druhy. Např. vstavač mužský (Orchis mucula), rmen barvířský (Anthemis tinctoria), lilie zlatohlavá (Lilium martagon), dymnivka dutá (Corydalis cava), rybíz alpský (Ribes alpinum) a mnoho dalších. Lom jsem sice našel na první ťuk, avšak jsem tady příliš brzy. Kytky ještě moc nekvetou. Letos je vše trochu opožděné, jaro bylo hodně chladné.
No a oblačnost se zatím prodrala až nad Velký Roudný. Popršelo. Vydatně, ale krátce. Vyčistil se vzduch, dohlednost se zlepšila. Noční fotky z rozhledny na Velkém Roudném, která zároveň posloužila jako bivak, byly úžasné. Nakonec kousek z té krásy přidávám do fotogalerie k tomuto článku.