Malebné údolí Moravice, hrad Vikštejn a papalášská obora Jelenice

Dvoudenní putování okolo řeky Moravice v Nízkém Jeseníku (2)

Západ Slunce se blíží. Avšak nad západním obzorem houstnou mraky, takže kontakt slunečního kotouče s horizontem vidět není. Ale západová i pozápadová obloha byla úžasná. Nakonec jedinečný je každý západ sluníčka. A přestože je hodně větrno, "ustelu" si na vyhlídkové věži. Je to tady sice jako na větrné hůrce, ale nespadne mi tady na hlavu žádná odlomená větev.

Vítr v noci ještě zesílil. Mohutné poryvy větru doslova lomcovaly konstrukcí věže. Každý další poryv se hlásil ohlušujícím hukotem, jako když se do stanice řítí nezmenšenou rychlostí mezinárodní rychlík. Jen to klepání kolejnic chybělo… V noci se dokonce ukázaly hvězdy, bylo skvělé pozorovat ten mix zimních a jarních souhvězdí.

Podhradí, obora Jelenice

Ráno si ještě jednou projdu hrad Vikštejn (470 m), udělám pár fotek a již před sedmou ranní se vydávám na pochod. Musím spěchat, když mám dnes to promítání, a které nemám vůbec připraveno. A příprava nějakou tu hodinku zabere…

Do Podhradí se vracím po stejné cestě, po které jsem včera stoupal na hrad. Pak pokračuji po cestě vedoucí do Vítkova. Až ve druhé serpentině silnici opouštím a vydávám se doleva po (rovněž asfaltové) silničce vinoucí se nad řekou Moravice. Cesta vede do osady Nýtek a druhá větev dále do lesa, kde se nakonec "ztrácí". Zakrátko mám na protější straně údolí opět hrad Vikštejn, doslova na ráně je i vyhlídkovou věž. Mám za sebou první čtyři kilometry a jako bych vůbec nic neušel, hrad Vikštejn je stále doslova na dosah ruky.

Za občasných výhledů na protější břeh podcházím další osadu, Veselka, a po úbočí Kamenného vrchu (518 m) se dostávám nad Přírodní rezervaci Valach se starým bukovým lesem, který roste na příkrých suťových svazích nad řekou. Sluníčko hezky svítí, ale ve stínu je stále chladno, v noci bylo jen pár stupňů nad nulou a ani nyní není o moc tepleji. Ale alespoň se jde rychle a člověk se u toho nezapotí.

Ani jsem se nenadál a asfaltka končí. Mám za sebou asi 8 km, tedy třetinu dnešní porce. Musím pokračovat doprava, strmě po lesní cestě. Vzhůru na hřeben, na kterém se budu chvíli motat zdejšími krásnými lesy. Přišlo mně, že je to dobrá lokalita na houby, tak se po nějakých jarních houbách jdu trochu porozhlédnout a propátrat, co dalšího zajímavého se nachází v těchto končinách.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

S houbami to bylo slabší, než jsem počítal, ale našel jsem krásný myslivecký posed. Zamčený. A kupu nových lesních cest, které se místy necitlivě prodírají zdejšími porosty… Pak velkým obloukem mířím k polím u obce Jelenice. Stoupám po krásně zelené louce na hřebínek s mysliveckým posedem, když se rozdrnčí, rozvibruje mobil v brašně. A nepřestává. Který otrava? Jo, Jaroušek. Copak tě trápí, chlapče?, ptám se jej. Víš že je středa? No a co jako? Středu mohu mít přece každý den v týdnu. Máš promítání, vo…e. No jasně, stíhat bych to mohl… Pro sichr ještě ale přidám do kroku.

Kolem nádherného osamoceného dubu se vnořím opět do lesa a mířím k cestě, která vede od obce Jelenice k bráně do obory Jelenice. Ano, to je ta obora, která byla v regionálních médiích docela hodně propírána. Obora o rozloze 276 hektarů je oplocená a zhruba obemyká vrch Vlčí hůra (476 m). Zhruba je tak "napasovaná" mezi přírodní rezervace Kaluža a Valach. Zaměřená je na chov jelenů lesních, jelenů sika, divokých prasat a snad i daňků a muflonů.

Obora vznikla v roce 2001 v místech, kde bývala starší obora Lichnovských z roku 1805 (zanikla koncem 19. století). A proč obora vzbudila tolik kontroverzí? Protože po jejím oplocení byla znepřístupněna bývalá Knížecí cesta údolím Moravice, po které vedla jak turistická, tak cykloturistická cesta. Cykloznačka byla přesunuta na protější břeh, kde je řada úseků na kole téměř nesjízdných. I pěší se místy mohou trochu zapotit.

Přestože soudy rozhodly, že obora, resp. cesta, musí být zpřístupněna, majitelé si s tím hlavu nelámali a rozhodnutí soudu ignorovali. A pak se chce někdo divit, že dnešnímu zvrácenému režimu, kde zákony platí jen pro někoho, důvěřuje čím dál tím méně lidí.

A do toho přijde současná vláda národních škůdců, a začne se montovat, mimo jiné, do lesního zákona. Pokud by prošel v připraveném znění, pak by si kde který vlastník lesa (mající lesy s rozlohou nad 50 hektarů) mohl bez (téměř) jakýchkoliv omezení zřizovat obory a oplocovat je. Vedle toho by dnešní soudruzi chtěli zakázat i sběr klestí, takže k opočení buřta, ke kterému nějaké to klestí je třeba, bychom museli mít svolení vlastníka lesa…

A to nemluvím o tom, že existují snahy omezit pohyb po lesích mimo značené stezky a zpevněné cesty. Původně to cílilo na cyklisty a cyklostezky, ale formulace v navrhovaném zákoně jsou tak vágní, že by mohli brzy narazit i houbaři. Opravdu něco takového chceme? Sedět doma, otročit na "panském" a vydělávat jen na poplatky a pokuty za sebemenší přestupek? Platit výpalné a "emisní" povolenky jen za to, že vůbec dýcháme? Někteří otroci by jistě spokojení byli, protože si neuvědomují, že se stali otroky, ale věřím, že většina obyvatel Česka si ještě uchovala svobodomyslnost a zdravý rozum.

Včelí hrad a Hradec nad Moravicí

Po lesních cestách mířím krásným zdravým lesem k Lesním Albrechticím. A obcházím oboru Jelenec. Dá se to. A po vcelku dobrých cestách. Nechápu, proč cyklostezka nebyla vedena tudy. Na druhou stranu chápu rozhořčení (především) místních, že jim byla ukradena bývalá Knížecí cesta a pohyb okolo malebné řeky Moravice na tomto břehu. Ale arogance dnešních mocných a papalášů, která nabyla vskutku nebývalých rozměrů, už asi nikoho neudivuje.

Opět docházím k plotu obory a pokračuji po lesní cestě dolů k řece. Nikde žádná zvířátka, ti chlupáči absolutně nespolupracují. Tedy nakonec ano, ale těch laní jsem si všiml příliš pozdě a fotky již nestojí za řeč. Asi nemají lidi příliš v lásce. Nic neprovedly a přesto jsou za "mřížemi"…

Nedaleko Lesních Albrechtic vycházím na zpevněnou cestu a modrou turistickou značku. Po ní budu pokračovat dále. Ale protože hodina pokročila, je čas na snídani, nějak mě z těch krás a čerstvého vzduchu přepadl hlad. No říkal jsem mu, že jsem jedl už včera, ale nedal se, prevít jeden, odbýt. Shazuji batoh, usedám na klády a vytahuji něco k snědku.

Posilněn a odpočat se pak vydávám na poslední úsek cesty. Krásnými smíšenými lesy, tu s buky, tu s břízkami a nebo jedlemi, pokračuji k rozcestí Včelí hrad (449 m). U zdejšího rybníčka, na jehož hladině právě odpočívají dvě divoké kačky, v malé dřevěném altánu, jsem spal při jednom loňském jarním vandru. S kamarády "Aljošou a Dejvem", kteří se letos raději ani neozývají, aby náhodou nemuseli někam šlapat. Bez tak by se opět nechali na nějaký společný podnik překecat a pak by je mohly bolet nohy… A přitom já jsem na ně vždy takový hodný a plánuji pro ně jen a pouze lemra čundry…

Od Včelího hradu nepokračuji přímo, ale vydávám se po významové odbočce k pamětnímu místu (440 m), starému lomu, kde se na konci války ukrývalo před postupující frontou asi 80 občanů, včetně malých dětí, nejen z blízkého Hradce nad Moravicí, ale třeba i z Hlučína. Téměř měsíc zde pobývali v dřevěných srubech, které si postavili se svolením nadlesního Huberta Dittricha, než byl osvobozen Hradec nad Moravicí.

Nevracím se stejnou cestou, ale po lesních cestičkách přejdu nazpět na modrou značku, která mě spolehlivě přivádí na rozcestí Doubrava, myslivna (465 m). Zastavím se na Bezručově vyhlídce (425 m), 9 metrů vysoké vyhlídce na čtyřech kamenných pylonech, ze které se otevírají hezké výhledy k zámkům, na Hradec, Opavu i dál do polských rovin. Vždyť polská hranice je opravdu nedaleko. Vyhlídka zde stojí již od druhé poloviny 19. století. V klidu si prohlédnu park i zámky, a krátce po poledni jsem v cíli. Dnes jsem za dopoledne, i s odbočkami na houby, našlapal pouhých 25 km, přesto mám z procházky velice dobrý pocit. A promítání v Ostravě budu stíhat v pohodě.

• Předchozí (1.) část článku
• Trasa dvoudenního přechodu (jen orientačně) na turistické mapě

Fotogalerie, prohlédněte si fotografie