Rešovské vodopády, Špičák a hrad Sovinec

Dvoudenní výšlap Nízkým Jeseníkem za Filipojakubské noci (2)

Filipojakubská noc proběhla v klidu, čarodějnice se neukázaly. Báby s košťaty zřejmě měly dostaveníčko na Petrových kamenech v Jeseníkách a Rešovské vodopády jsou mimo jejich letové koridory. Ráno je jasné, ale zatraceně chladné. Zvlášť tady u vody. Ještě že jsem si vzal teplý spacák. Joe, Limonádový Joe, by asi doporučil teplé spodní prádlo, já však raději sbalil teplý spacák.

Již mám oleženiny, ani nevím kterého stupně, ale vylézat ze spacáku se mně ještě nechce. Sedám si a opírám se zády o bočnici, chci pozorovat to štěbetání a poletování zdejších opeřenců. Zjišťuji, že přímo pod trámem si v dutině udělal hnízdo střízlík. Střízlík obecný (Troglodytes troglodytes) je po králíčkovi obecném (Regulus regulus) našim nejmenším ptákem.

A tato zajímavá pipuša sedá na vrch bočnice přímo vedle mne, na úrovni očí, mám ji ani ne půl metru od sebe. Sedím nepohnutě, střízlík mě vůbec neregistruje a zvesela si prozpěvuje. Nechápu, jak takový drobný ptáček dokáže vyluzovat tak neuvěřitelně hlasité tóny. Asi mi chtěl po ránu hezky zazpívat, aby se mně dnes dobře šlapalo.

Soutok Oslavy a Huntavy, hrad Sovinec

Nakonec balím batoh, ale ještě vyčkávám, až se sluneční paprsky opřou o hranu vodopádu. Stále mám Rešovské vodopády sám pro sebe, zatím tu není ani noha. Když tedy nebudu počítat do toho mou maličkost. Ještě rozlučkové foto a vyrážím po proudu říčky Huntava. Míjím Fialův mlýn i rozcestí za ním a stále po proudu Huntavy kráčím malebným údolím, které mi hodně připomíná údolí říčky Sezina kousek od nás. Ono ta říční údolí jsou si v Nízkém Jeseníku přece jen dosti podobná. Přesto se tyto scenérie nepřejedí.

Ranní les je rozezvučen ptačím zpěvem a provoněn jarními květy. I ranní vzduch je takový svěžejší. Kilometry vesele ubíhají, když mi cestu zahradí Fringilla coelebs. Ano, tipujete správně, cestu mi zkřížila pěnkava obecná. Počkám, až si tam cosi dozobká a teprve pak pokračuji k rozcestí Pod Srázy (330 m). V tomto úseku již Huntava hezky meandruje, v břehových porostech převažuje olše lepkavá (Alnus glutinosa).

Za rozcestím se zjevují první rekreační chatky s malým lesním jezírkem a o kus dále i první domy Dlouhé Loučky. To již docházím na rozcestí Soutok Oslavy a Huntavy (295 m) ve zmíněné osadě. Ta Oslava však není tou Oslavou, která protéká pod zámkem v Náměšti nad Oslavou, ale jmenovkyní, která pramení pod Ondřejovem nedaleko Rýmařova a za soutokem s Huntavou se později vlévá do říčky Oskava.

Z informační tabule se můžete, pokud do těchto končin zavítáte, ochytřit informacemi o Přírodním parku Sovinecko, který má rozlohu asi 199 km², rozkládá se na územích okresů Bruntál a Olomouc (na okres Olomouc připadlo z Přírodního parku Sovinecko asi 79 km²), že byl zřízen v roce 1994 a že se překrývá s evropsky významnou lokalitou Sovinec s rozlohou 25,61 km² (2 561 ha). Území zahrnuje pestrou mozaiku biotopů, především zachovalé bučiny, s mnoha ohroženými a chráněnými druhy rostlin a živočichů.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Proti proudu Oslavy pokračuji podél cesty. Provoz je však slabý a tento úsek měří jen asi půl kilometru. Zastavím se u velkého rybníka, který asi přitahuje velké množství vodního ptactva a obojživelníků. Však je od blízké silnice oddělen bariérou z fólie, která má zabránit drobným tvorečkům zamířit si to na cestu pod kola projíždějících aut. Opravdu chvályhodný počin, jsem moc rád, že se stále naleznou lidé, kterým na přírodě skutečně záleží.

Na hranicích okresů Bruntál a Olomouc, které jsou zároveň hranicemi Moravskoslezského kraje a Olomouckého kraje, potkávám "piráta" silnic, který si to s malým traktůrkem šine na sousední louku. Milé přivítání. Míjím malou tůňku na okraji obce Valšovský Důl a již jsem na rozcestí Valšovský Důl (305 m). Tady opouštím silnici a po příjemné lesní cestě vinoucí se světlým listnatým lesem mířím k Sovinci.

Pod nohama mi přebíhá mrchožroutovitý brouk Silpha tristis, který si (alespoň zatím ne) nevykoledoval ani českého jména. Vůbec ale nespolupracuje, nechce si nechat udělat portrét. Naštěstí jiný jeho kolega, kterého jsem vloni potkal na Velké Fatře, měl pro mé počínání větší pochopení a jeho portrét, v případě zájmu, si můžete prohlédnout na této stránce.

Značka pochvíli zpevněnou lesní cestu opouští a odbočuje vpravo. Dosud mírné stoupání se mění ve stoupání svižné a brzy se mezi stromy objevuje známá silueta impozantního hradu Sovinec. Na okraji obce Sovinec (475 m) zdraví pocestného zvědaví koníci, a již je tady i značkařský kůl s tabulkou Sovinec (hrad, bus) 490 m. Na dřevěné střeše hradu halekají a dovádějí poštolky a poutají pozornost řady návštěvníků. I tu mou.

Měl jsem nutkání, že si dám prohlídku hradu, byť s batohem by to nebylo úplně ono, ale když vidím ty davy lidí, tak od původní myšlenky upouštím. Nakonec co se divím, je hezky, svátek práce, lidi vyrazili na výlety. Na hradě jsem již byl, příští prohlídku si tak nechávám pro budoucí návštěvu. Dám si jedno cestovní pivo, za "lidových" 48 Kč, tedy za pajdu. No nekupte to.

Hrad Sovinec byl patrně založen v roce 1332 a již v roce 1348 byl obyvatelný. Patřil významnému šlechtickému rodu pánů ze Sovince. Tehdejší hrad však tvořila jen válcová věž, tzv. bergfrit, a menší palác obehnaný pevnými hradbami. Postupně se ale hrad rozrůstal, rozšiřovalo se opevnění s tím, jak se měnila válečné taktika a také technika. Ať již v době husitských válek a nebo v období před 30letou válkou a nebo v době tureckého nebezpečí, kdy byla vybudována velká polygonální dělová bašta a předsunutá osmiboká věž.

Za II. světové války zabral Sovinec německý Wehrmacht, který tady zřídil internační tábor pro zajaté důstojníky protivníka. Krutou ránu utrpěl Sovinec v květnu 1945, kdy tudy procházela fronta. Hrad tehdy kompletně vyhořel. Pokud by vás historie Sovince zajímala, více si můžete přečíst v tomto článku.

Pod Ostrým vrchem, Rešov

Udělám pár fotek a opouštím ten mumraj. V mraveništi jsem se nikdy necítil dobře. Ale mravence (Formica) mám jinak rád, obdivuji jejich sílu a pracovitost. Ta lidská mraveniště ale již tolik nemusím. Raději vyrážím mezi domky a do lesa, chci hrad obejít kol dokola a udělat nějaké nezvyklé fotografie z jiných úhlů, než má většina návštěvníků hradu. Což se nakonec daří, listí na stromech ještě není tolik.

Když mám fotek tak akorát, pomýšlím na návrat. Po zvířecí stezce to vezmu zkratkou dolů k potoku a pak naproti do svahu. A již jsem na zpevněné lesní cestě, po které jsem kus kráčel k hradu z rozcestí ve Valšovském Dole. Vycházím u hezké louky a mysliveckého posedu. Po tom pivu na Sovinci mi nějak vyhládlo, je nejvyšší čas na pozdní snídani. V nohách mám sice teprve asi 12 kilometrů, ale malý kousek žvance si již snad zasloužím. K příjemnému posezení poslouží uložené klády a k tomu ostatnímu obsah batohu. No a o hudební doprovod se postarají pozpěvující pipuše a čmelák brumla, který přilétl na sousední pampelišku.

Po snídani pokračuji dále. Kolem ucha mi prosviští nějaké vzdušné Tornádo Lou a sedá na kraji cesty. Koukám, že má zelené krovky, no to by mohl být svižník polní. A vskutku, je to svižník polní (Cicindela campestris). Krásný, ale drobný brouk dorůstající délky sice jen 14 mm, ale v hmyzím světě je to dokonalý a mimořádně rychlý predátor. Jeho rychlé nohy mu dovolují aktivní lov much i dalšího hmyzu.

A již je tady, opět, rozcestí Valšovský Důl (305 m). Znovu musím kousek po cestě, ale červená značka zakrátko odbočí doleva do lesa. Přes lávku nad říčkou Oslava přejdu na druhý břeh a již přibývají nejen další kilometry, ale i výškové metry. Do Rešova to mám pouhých šest kilometrů, nemusím tedy nijak spěchat. V plánu je focení brouků, hub, pipuší. Prostě všeho zajímavého, co se bude v lese hýbat a nebo poroste. Obzvláště spadeno mám na smrže, letos jsem ještě žádné nenašel. A to je nyní jejich hlavní sezóna.

No hned na úvod poměrně výživného stoupání mě v lese vítá ucháč obrovský (Gyromitra gigas), statná a tvarově velice zajímavá jedlá houba. Na rozdíl od podobného ucháče obecného (Gyromitra esculenta), který je jedovatý. Stoupání je docela výživné. Pokud by si někdo myslel, že v Nízkém Jeseníku nejsou žádná pořádná stoupání, tak doporučuji třeba toto pod Ostrý vrch.

Přes rozcestí Pod Ostrým vrchem (425 m) pokračuji k hezkému hřebeni, který mě nakonec přivede až do Rešova. Cestou potkávám pár turistů, stezka je asi docela využívaná. Všichni nalehko, s velkým batohem se nevláčí nikdo. Mně to ale rozhodně nevadí, to nebyla stížnost, dělám to rád. Smrže žádné, zato potkávám spoustu troudnatců pásovaných (Fomitopsis pinicola) a troudnatců kopytovitých (Fomes fomentarius).

O kus dále se objevují první louky, o další kousek i první výhledy k Rešovu a na stále bílé Jeseníky. Nakonec nacházím i nějaké smrže, bohužel ale jen nožičky. Hlavičky již stačily uhnít, takže mám splněno jen tak napůl. Míjím hezká Boží muka z roku 1876 a docházím na okraj Rešova (560 m). Po obloze se začínají honit mraky, slibovaná změna počasí se blíží.

Mám dnes za sebou jen něco přes 20 kilometrů a jsou teprve dvě odpoledne. Já to říkám furt, že na treku je optimum 30 km denně. 15 km dopoledne a 15 km odpoledne. Deset kilometrů by se ještě vpohodě někam vešlo. Takže co s načatým odpolednem? Dám si ještě jeden sešup k Rešovským vodopádům a do Rešova se vrátím neznačenou cestou!

Avšak u penzionu v Rešově, když vidím tu fůru aut, od záměru upouštím a trochu nerad zamířím k Ostravě. Raději ale pojedu pracovat, než znovu a dobrovolně vstoupit do lidského mraveniště. Chci si uchovat pozitivní dojem z této krásné, asi 45kilometrové dvoudenní procházky po horách a dolech této nádherné části Nízkého Jeseníku.

• Předchozí (1.) část článku

Fotogalerie, prohlédněte si fotografie