Moravice, hrad Vikštejn a papalášská obora Jelenice

Dvoudenní putování okolo řeky Moravice v Nízkém Jeseníku (1)

Březnové počasí připomíná spíše to dubnové, stejně tak krajina se zazelenala téměř o měsíc dříve. Všechny srdcaře to neodolatelně táhne do přírody. Ani já nedokáži odolat a vyrážím alespoň na dva dny do kvetoucí přírody. Protože meteorologové slibují jen dva dny hezkého počasí a druhý den mám navíc v Ostravě nějaké promítání, beru zavděk na pohodovým přechodem v nevysokém Nízkém Jeseníku okolo malebného údolí řeky Moravice. Pouhých 40 kilometrů s 800metrovým převýšením. Proč se ale zbytečně honit, když mám na to celých 24 hodin.

Hradec nad Moravicí a papírenský splav v údolí Moravice

Kouzelné údolí řeky Moravice patří k nejkrásnějším říčním údolím v Česku. Na jeho toku napočítáme přes 30 meandrů jen mezi Hradcem nad Moravicí a Kružberkem. Především v této části vytváří Moravice jen těžko opakovatelné přírodní scenérie. Řeka se tady v některých úsecích hluboko zařezává do skal a vytváří přes 100 metrů hluboké kaňony. I to byl jeden z důvodů, proč tady byl v roce 1994 vyhlášen Přírodní park Moravice s celkovou rozlohou 14 250 hektarů. A právě sem mám namířeno, byť jen do první části, tedy po Podhradí u Vítkova.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Na pohodový špacír vyrážím z Hradce nad Moravicí (325 m) krátce před polednem. A protože mám spoustu času, dnes mě čeká pouhých 17 kilometrů, tak nikam nespěchám. Je týden, lidí minimálně, takže si v klidu projdu zámecký park, omrknu oba zámky, jak bílý zámek tak ten červený, i kašnu Doubravka před zámky, a tu a tam něco pofotím. Byl jsem tady mnohokráte, ale zdejší malebné zámky, kouzelný zámecký park ani pohádkové okolí se opravdu neomrzí. No však se můžete přesvědčit, pokud jste tak již neučinili, na vlastní oči.

Nakonec ale po červené turistické značce scházím od jedné ze zámeckých vyhlídek k řece Moravici. Přes most klenoucí se nad řekou Moravicí přecházím na rozcestí Pilarka (282 m) a do Žimrovic (285 m). A jejda, areál dobré pohody slibuje kromě wellness i nějaké kulinářské zážitky. Protože jsem ještě dnes ani nesnídal a je čas oběda, alespoň polévka by bodla. A startovní pivo též. No nic, ušetřím, je zavřeno. Tak tu snídani z vlastních zásob nechám až do lesa…

Musím projít celé Žimrovice, pak kousek po cestě okolo známých papíren konečně mířím do lesa. Poslední rozlučkový pohled na malebný Červený zámek a již pokračuji po zpevněné cestě lemované skalkami. Dostávám se do známé chatové osady. Po levé ruce dole se objevuje papírenský náhon, či přesněji Weisshuhnův vodní náhon, ojedinělý to technický výtvor, který projektoval Karel Weisshun (1837 - 1919). Kanál má délku 3,6 km a zbudován byl v roce 1891.

Táhlým stoupáním po kamenité lesní cestě se dostávám ke starému a známému turistickému přístřešku, který se tady objevil někdy před 10 lety, když jsem v tomto směru procházel údolím snad naposledy, mířím po cestě (uf, opět asfalt) lesem k Mostu vodního náhonu (305 m), ze kterého si lze toto dílo prohlédnout hezky zblízka.

Okolní svahy jsou stále vyšší a strmější. Krášlí je velké množství skalek a skalních sutí. S tím kontrastuje plochá údolní niva s meandrujícím tokem řeky Moravice. Její břehové porosty tvoří zejména olše a vrby. Tentokráte nepůjdu po cestě, ale vydávám se po hraně vodního kanálu, který se umně vine pod skálami, dokonce v jednom místě byl zbudován i akvadukt. Opravdu nádhera. Dovolím si pár fotek přidat i do fotogalerie. Konečně se dostávám k můstku u skalního tunelu, kterým se voda dostává z protější strany strmého skalního hřebene. Papírenský splav je již doslova na dosah ruky.

A opravdu. Schůdky vedou na hranu skalního ostrohu vrchu Kozí hřbety (357 m), za kterým je již rozcestí Papírenský splav (325 m) s výhledem na hladinu řeky Moravice a velký splav s propustí papírenského náhonu. Výhledy jsou skvělé, krajina kouzelná. Na jarní procházku opravdu ideální oblast. Zastavím se u papírenského splavu a konečně dojde i na tu snídani. Hlad je fakt prevít.

Podhradí a kouzelný hrad Vikštejn

I další úsek nad řekou je fantastický. Převážně bukový les rostoucí zde na skalních sutích a skalkách je krásně provoněn kvetoucím kvítím v podrostu, kvetoucími vrabčinkami, sluníčko nádherně hřeje. Vůbec se nedivím, že již rozkvetly nejen jaterníky a sasanky, medvědí česnek, ale i řada dalších kytek.

Následuje sešup na dno údolí na krásné louky, šťavnaté pastviny. Krtek se tady činí skutečně pořádně, skutečně se nezakecá. Následuje lávka přes jeden z přítoků Moravice a za ním táhlé stoupání po silně kamenité cestě na hřeben vrchu s neobvyklým jménem - Eliščin buk (461 m). Až na vršek však nejdu, z rozcestí Nad Melčským údolím (396 m) červená značka totiž opět klesá. Jdu se trochu "pomotat" do lesa a kouknout po nějakých houbách, jsem zvědav, co již z jarních hub naleznu. Času mám dnes skutečně doslova nazbyt.

A opět následují skalky, suťové lesy a parádní výhledy na tok řeky Moravice i okolní vršky. Objevují se i další pastviny s elektrickými ohradníky, spokojené kravky ležící na sluníčku a vyhřívající své kosti. Opět následují nějaké "houpačky", ale převýšení není nijak výrazné. I údolí se trochu rozšiřuje, neklamný znak toho, že se blíží Podhradí, někdy také Vítkov-Podhradí. Jediným drobnějším mínusem je, že se opět objevuje asfaltka, které se není jak vyhnout.

Ještě pár zákrut a je tady známá farma, dokonce se objevuje i první pohled na hrad Vikštejn. Na chvíli zastavím na odpočívce u kamenolomu na úbočí Zámeckého kopce (491 m), kdosi mě strašně nutně potřebuje, protože mi opakovaně drčí brašna od vibračního vyzvánění otravného mobilu. No jo, kamarád z "Podkérkonoší". Tož copak tě Románku trápí…

Následuje pár posledních zákrut a již jsem v Podhradí (350 m). Ještě nejsou tři hodiny, spousta času. Zamířím proto do zdejší Mototaverny, česneková polévka docela bodne a dvě předcílová pivka také. Je to příjemná změna oproti dřívějšku, kdy zde po uzavření penzionu za řekou, nebylo nic funkčního. Za hodinku vše vyřízeno, takže se mohu vydat vzhůru na hrad Vikštejn na hřebeni vrchu U Hradu (477 m). Je to sice kousek, ale člověk se s velkým batohem i zadýchá. A jistě i bez něj. Vždyť je potřeba překonat téměř 130metrové převýšení.

Okolo kapličky tak zamířím na rozcestí Pod Vikštejnem (402 m) a k Roderich kapelle na okraji obce Radkov - Dubová. Šup přes cestu a posledních pár stovek metrů již vede po příjemné lesní cestě. Opět kouknu do lesa po houbách a pak si v klidu prolezu celý hrad, který je úplně bez lidí. Opravdu paráda. Hrad Vikštejn je prvně písemně doložen roku 1377, kdy byl v držení opavských Přemyslovců při dělení opavského vévodství mezi syny Mikuláše II. Hrad má však starší původ, rok založení znám není.

V roce 1474 nakrátko Vikštejn obsadila během česko - uherských válek vojska krále Matyáše Korvína. V 16. století hrad prodělal rozsáhlou renesanční přestavbu, která z něj učinila patrnější nejpevnější hrad na Opavsku. Od 17. století hrad již pustl. Více si o něm můžete přečíst v tomto článku a nebo také tomto.

A protože mám do večera ještě spoustu času, vytahuji z batohu skvělou knihu Merlina Sheldrakea "Propletený život - jak houby utvářejí svět, mění naší mysl a ovlivňují budoucnost". A s chutí se začítám do jejího obsahu. Právě mám rozečtenou velice zajímavou část o tzv. zombie houbách. Opravdu velice nevšední čtení o tom, co vše houby, tyto zdánlivě "primitivní" organismy, dokáží. Dnes budu spát na hradě, proto již nikam nespěchám. Hezky si tak počkámu u knížky na západ Slunce.

• Dokončení článku
• Trasa dvoudenního přechodu (jen orientačně) na turistické mapě

Fotogalerie, prohlédněte si fotografie