Weisshunský papírenský splav najdeme na Moravici

Místo, kde na vás dýchne minulost

Toto je tip na výlet k unikátnímu místu Opavska. A to na Weisshunhský (Weishuhnův) náhon, který vede od stejnojmenného splavu, jenž je vzdálen necelé čtyři kilometry od Žimrovických papíren. Postaven byl okolo roku 1891, stejně jako zdejší papírna.

Jde o výjimečné dílo. Při pátrání na internetu po jeho historii jsem zjistil, že pana Weisshunhského k tomuto dílu inspirovaly zkušenosti samotného Thomase Alvy Edisona. Ale opsat něco z internetu je jednoduché. Proto nabízím své zážitky z výletu na toto místo.

Popsaná trasa má začátek v obci Žimrovice. Za obcí kousek za papírnou narazím na odbočku, která směřuje k chatkám, které jsou umístěny ve svahu nad řekou Moravice. Popsat toto místo by zabralo další stránku. Takže naprosto stručně. "Kouzelné místo", které se svažuje k Moravici, ale než svah dosáhne až k Moravici, tak narazím na vodní náhon, který si ve zdejším lesnatém svahu razí cestu jako had.

Tuto cestu mu vytýčil a vybudoval ve skále, ve svahu i v podzemí člověk. A to Pan Weisshunh a jeho lidé. Vzhledem k tomu, že vím, že po stěně náhonu se nesmí chodit, ale jelikož jsem červenou značku trošku minul tak kus cesty po stěně náhonu tajně absolvuji. Než opět naleznu červenou značku, která mě zavede pod kanál.

Když jdete přímo po stěně kanálu tak vidíte napravo skálu, která stoupá do nedozírné výšky a nalevo propast, která spadá do hloubky. Nic pro ty, kteří trpí závratěmi. Musím podotknout, že jsem trasu absolvoval v zimě. Všude okolo sníh a ledopády, které vytváří voda jež prosakuje stěnou náhonu.

Nejvíce zajímavý ledový útvar vidím po té, když sestoupím ze zdi náhonu k jednomu ze dvou akvaduktů, které ke kanálu patří. Tady voda a mráz vymodelovaly pod akvaduktem pravou ledovou jeskyni. Takže tady vidím pravé stalaktity, stejně jako stalagnáty, které se místy i spojí. Kouzlo, které tady příroda dokáže vymodelovat za pár dní. Na rozdíl od jeskyní, kde podobná kouzla trvají celá století. Ovšem materiál je jiný.

Na popisované trase jsou i tři vodní tunely. Já narazím jen na dva, jelikož první, který je hned za Žimrovicemi, je nedostupný. Náhon se údolím krásně vine a já putuji pod jeho zdí. Přiznám se že, občas vylezu i na tu zídku, jelikož neodolám zvědavosti prohlídnout si náhon zblízka. Cestou vidím to co během roku dokázal silný vítr jménem Kyril, který se přes Moravu a vlastně celou republiku přehnal. Vidím obrovské škody na lese, které tady zanechal. Je to drsný pohled. Škody jsou i na náhonu, ale zdá se že toto staleté dílo vydrží hodně.

No a když se tak protloukám tou změtí klád, kamení a větví, tak dojdu až pod takové malé sedlo, přes které se dostanu ke zmíněnému splavu, lidově řečeno k Waizoňáku. Tomu sedlu a dále výběžku, který odtud vede nad Moravici se říká Kozí hřbet. Vystoupá se k němu po schodišti od náhonu. Tady se voda ztrácí v prvním svém tunelu ve směru od splavu. Koryta jsou od sebe vzdálena jen pár set metrů, ale voda v nich musí urazit několik kilometrů, aby se k sobě dostala na toto vzdálenost. Kdo by vše chtěl vidět, musí se vydat na sedlo u Kozího hřbetu, dále nesestoupit ke splavu, ale vyrazit přímo na Kozí hřbet.

Na toto místo vede velice zajímavá stezka. Je úzká asi půl metru až metr, na každé straně obrovský sráz do údolí řeky Moravice. Po chvílí se hřbet rozšíří a objevuje se les, ze kterého je vidět oblouk nebo spíš podkova, kterou tady Moravice vytvořila.

Opět jde o krásný výhled. Navíc cestou narazíte na svázaný dřevěný kříž, na kterém je vyryto jméno James Gonwel a křížek s letopočtem. Nevím co znamená nebo proč tu je, ale je odtud pěkný výhled a vede sem nějaká stezka od řeky. Ale nemám odvahu po ní jít. Kousek to zkusím, ale po chvíli to vzdávám a jdu zpět. Je hodně sněhu a každé sebemenší uklouznutí by byla katastrofa. Avšak v létě se sem vrátím a slezu to.

Mířím zpět přes Kozí hřbet k sedlu a zpět k místu, odkud jsou vidět obě nebo vlastně jedno koryto Moravice. Po schodišti sestupuji dolů k Weisshunhskému splavu. Chvíli posedím na lávce u domečku, který tady je, pozoruji vodu a taky zvěř na druhém břehu řeky. Je tam obora, kde se pase srnčí a nějaký tur domácí. Ale krávy to asi nejsou.

Tuším, že jsem někde četl, že tady nějaký nadšenec chová i něco podobného bizonům. Ale to se možná pletu. Po chvílí si uvědomím, že jsem se hodně zdržel fotografováním téhle cesty vlastně si to uvědomím až když fotím Slunce, které zapadá za kopce údolí. Říkám si, že mám co dělat, abych stihnul cestu zpět za světla. Jsou to sice jen necelé čtyři kilometry, ale tady ten úsek se mi zdá vždy neskutečně dlouhý.

Takže zpět nahoru po schodech na sedlo Kozího hřbetu a odtud zase po schodech dolů k náhonu. Dále upaluji po červené značce směr Žimrovice. Z červené značky na konec sejdu na cestu, kterou tady vybudovali lesáci. Vezmu to přes náhon a dál svahem přes les, tedy bývalý les. Ten je teď zpustošen vichřicí. Ale je to zkratka zpět do chatové oblasti za Žimrovicemi. Upaluji ve sněhu, pod sebou v šeru vidím náhon a vdáli první světýlka chat, od kterých je to do Žimrovic již jen kousek.

A konec? Večer jsem pátral na internetu po historii tohoto vodního díla. Základní věci jsem se dozvěděl. Ale i něco navíc. Narazil jsem tady na příběh jednoho trempa, který se tady setkal s duchem a jeho psem. Při četbě jeho příběhu mi běhal mráz po zádech. Dále jsem zjistil, že pravnučka budovatele žimrovického náhonu pana Weisshunha byla slavná opavská rodačka, která se jmenovala Friderika Victoria Gessnerová a jejíž životní příběh ji později ve světě proslavil pod jménem Joy Adamsonová. Autorka knih o lvici Elza.

Papírenský splav na turistické mapě