Podzimní Liptovský hřeben, Velká Fatra

Přechod Liptovského hřebene pohoří

Předpověď počasí na říjnový týden v polovině měsíce slibovala slunečné počasí s ranními mlhami v nižších polohách. To je ideální počasí na podzimní putování po horách, které ještě umocňuje podzim se svými pestrými barvami přírody. Z několika návrhů, kam jet, jsem si vybral přechod Liptovského hřebene Velké Fatry, jež jsem nikdy nenavštívil.

Při ranním výstupu v Ružomberoku vládlo typické podzimní počasí, město bylo zahaleno do mlhy, která vytvářela všudypřítomnou vlhkost. V duchu jsem záviděl všem, kteří jsou nyní na jednom z mnoha okolních kopců a koukají na ní z té lepší strany. Z autobusového nádraží odjíždím do nedaleké vesnice Biely Potok, kde začínám trek. Mohl jsem vycházet už z Ružomberoku, ale láká mě navštívit Vlkolínec, který jistě každý zná.

Po dokoupení proviantu v místní samoobsluze ještě pokukuji do hostince, ve kterém se sice svítí, ale probíhá jen ranní úklid, otevřeno je až dopoledne. Po přečtení informační tabule o bývalé úzkokolejné železnici do lázní Korytnica-kúpele se napojuji se na žlutou značku a ihned strmě stoupám po uklouzaném chodníku do lesa. Mlha se drží hlavně v údolí a pokrývá Liptov až k Tatrám, nade mnou je modrá obloha a pomalu vychází Slunce.

Čtěte také: Bradlovou Velkou Fatrou za medvědy (opět): 3denní putování přes lazy…

Jakmile vystoupám na louky pod vrchem Sidorovo, otevírá se krásné panoráma na, ranním sluncem nasvícené, vrcholy Roháčů a Vysokých Tater, ale také Velkého Choče, pod nímž se válí mlha, kterou proráží kouř z místních průmyslových podniků. Do Vlkolínce vede cesta mírným klesáním. U první stavby, kostela Navštívení Panny Marie, si dávám přestávku a čekám, až slunce ještě trochu vystoupá nad obzor.

Pořídím pár fotografií. Je zde absolutně liduprázdno, ale i tak se nemůžu zbavit dojmu, že mi to celé připadá trochu jako kýč. Jako samostatný cíl bych toto místo nezvolil.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Nad vesnicí stoupám dále do sedla pod Sidorovom, kde se nachází malý přístřešek. Podlaha je hliněná a nerovná, v případě nouze by se zde přespat dalo. Výhledy ze sedla jsou především na blízké hotely ski střediska a vpravo vzdálenější Veľký Choč.

Po změně barvy turistické značky ze žluté na zelenou stoupám dále lesem po svahu vrchu Malinné na louky sedla Vtáčník. Zde se již otevírají daleko lepší výhledy směrem na Tatry, Nízké Tatry, Liptov a blízký vrch Šiprúň. Potkávám také dva turisty, kteří jsou zde od víkendu a mají namířeno domů.

O víkendu prý bylo na horách dosti narváno. Měli problém najít nocleh na salaších. Pokud zde již někdo byl, netvářil se na jejich přítomnost zrovna mile. Já jsem rád, že přes týden zde je jen pár těch, kteří mají rádi klid.

Zelená značka pokračuje dále do Vyšného Šipruňského sedla, kde potkávám pracovníky horské služby při údržbě zimního značení. Výhledy jsou nádherné a rozšiřují se na Malou Fatru, Šípskou Fatru, Oravskou Maguru, Pilsko, Babí horu. Pokračuji dále, nyní převážně lesem s občasnými výhledy na Lúčanskou Malou Fatru s nezaměnitelným vrchem Kľak a turčianský hřeben Velké Fatry.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Na loukách pod vrchem Smrekovica se opět otevírá čarovné panorama slovenských hor a další fotografie plní paměťovou kartu. Nyní mě čeká sestup k vojenské zotavovně Smrekovica, kde na mě dýchá civilizace, o kterou zrovna nyní moc nestojím. Na parkovišti stojí pár aut s "turisty", kteří udělají kolečko okolo hotelu a pojedou zpět. Do restaurace ani nemířím, ranní dvojice mi říkala, že na recepci nevidí rádi lidi s batohy a při návštěvě restaurace je tam museli zanechat.

Pokračuji dále k rozcestí Močidlo (legální místo na bivak) a stoupám traverzem po loukách pod vrch Skalná Alpa. Zde se otevírají výhledy směrem k dnešnímu pokračování mé cesty na Rakytov, Ploskou a zítřejší pokračování na Ostredok. Zde končí pohodička a začíná cesta lesním úsekem k Severnému Rakytovskému sedlu.

Úsek je velmi rozblácený, se stopami po dobytku (čtyřnohém), dle stop je zřejmé, že zde nejeden turista plácl do bláta. Nejkritičtější místo je u pramene pod vrchem Tanečnica. Samozřejmostí je snaha každého, hledat nové, suché cesty, takže dochází k dalšímu narušení přírody a poškozování kořenů.

Vysvobození přichází u zmíněného sedla, kde začíná stoupání na, z dálky viditelný a nepřehlédnutelný, vrch Rakytov. Je zde možnost traverzu po svahu, ale silně rozbláceného. Výstup nahoru se rozhodně vyplatí, neboť výhledy jsou impozantní, nepopsatelné. Vše ještě umocňuje dnešní dobrá viditelnost, takže lze spatřit i Levočské vrchy.

Po krátké pauze prudce klesám do Južného Rakytovského sedla, dále po loukách s výhledy na Ploskou a Borišov a přicházím do Sedla pod Čiernym kameňom. Zde doplňuji vody z pramene, neboť dnešní teplé počasí dalo zabrat a dva litry vody jsou téměř vypité. Pokračuji dále, opět mírně rozbahněným terénem, traverzem pod vrchem Čierny kameň a po opuštění lesa přicházím na louky pod Sedlem Ploskej.

Sluníčko se již pomalu naklání k horizontu, stíny jsou stále delší, ale o to lépe barevně vyniknou jeho vrcholové skály. V Sedle Ploskej se nachází přístřešek se stolem a dvěma lavicemi, kde dnes přečkám noc. Jížní strana přístřešku je chráněna plexisklem, takže je zde příjemně. Před západem Slunce ještě nafotím výhledy na Rakytov, a severní pohoří Slovenska (vidět byly dnes i některé vrcholy Beskyd).

Za celý den jsem potkal cca 10 turistů, s jedním jsem navečer pokračoval kousek k Ploské, mířil na Chatu pod Borišovom. Opět povídal, jak o víkendu byla chata narvaná k prasknutí, a další zájemce musel chatař odmítat.

Ráno dávám budíka tak, abych nepřišel o východ Slunce. Téměř za tmy vstávám a po balení sleduji, jak slunce nasvěcuje oblohu nad Nízkými Tatrami, v údolí, pod Polanou, se válí mlha, za ní je vidět Javorie. Vše se postupně nasvěcuje a je to krásný pohled, který si užívám při stoupání na Ploskou. Přímo na vrchol nemířím, ten si nechám na jiný trek. Po neznačené cestě mířím k červené značce a dále klesám k rozcestí Chyžky. Zde je další legální místo na bivak v nedaleké salaši.

Mírně stoupám do svahu a za rozcestníkem Koniarky, u další salaše, odbočuji k pramenu vody (cedule). Po dobrání vody pokračují vstříc nejvyššímu vrcholu Velké Fatry - Ostredok (1 596 m. n. m.). Původně byl za vrchol považovaný ten, kde je dnes rozcestník (Ostredok rázcestie), novým měřením bylo zjištěno, že vedlejší vrchol je o 4 metry vyšší. Výhled je nádherný a je zbytečné ho opět popisovat.

Po přestávce šlapu dále, ke stále se blížícímu vrcholu Krížna s typickými, z dálky viditelnými, vojenskými objekty. K pojmenování vrcholů jsou zde instalovány tabule s panoramatickými fotografiemi. Jako důkaz dokonalého výhledu je, na obzoru se vypínající, nejvyšší hora maďarského pohoří Börzsönyi - Csóványos (vzdušná vzdálenost 100 km).

Z Krížne klesám po modré značce k rozcestí Pod Liškou s torzem budovy po sedačkové lanovce z Turecké. Je zde možnost do vesnice sestoupit, já si to ještě protáhnu přes vyhlídkové skály Majerova skala. Následný sestup do Starých Hor není, aspoň ze začátku, nic příjemného, ale je obohacen občasnými výhledy na hřeben.

Po příchodu na autobusovou zastávku mám štěstí, hned jede autobus do Ružomberoku, odkud se vlakem vydám na cestu zpět. Za dva dny jsem ušel 40 km, stoupání činí 2,87 výškových kilometrů.

• Trasa treku na turistické mapě