Šumava. Rozsáhlé horské pásmo rozkládající se podél
hranice s Německem
a Rakouskem v jihozápadních
Čechách. Délka hřebene pohoří Šumava činí úctyhodných 120 kilometrů, maximální šířka pohoří,
které se v Německu nazývá Bayerischen Wald (Bavorský les), je 45 kilometrů.
Šumava, popis pohoří
Hřebenem pohoří Šumava mimo jiné prochází hlavní evropské rozvodí mezi Černým mořem
a Severním mořem. Nejvyšším vrcholem české strany Šumavy je Plechý (1 378 m),
dalšími významnými vrcholy jsou Boubín (1 362 m), Jezerní hora (1 343 m). Nejvyšší horou
Šumavy (Bavorského lesa) je však Velký Javor (1 456 m, Grosser Arber),
ležící již na území Německa (Bavorska).
Šumava se řadí k plošně největším a nejstarším pohořím střední Evropy. Zbytky zarovnaných
vrcholových plošin patří k typickým geomorfologickým tvarům Šumavy. Jejich obvyklá nadmořská
výška činí asi 1 000 m.
Šumava - vznik, formování a stavba pohoří
Šumava je jedním z nejstarších pohoří Evropy. Na jeho stavbě se podílejí v převážné míře
přeměněné horniny prvohorního stáří, zejména žuly, ruly a svory. Val Šumavy byl však
vytvořen až během alpínských vrásnění ve starších třetihorách vyzvednutím staré zarovnané
paroviny. Šumava má mírný zaoblený reliéf s rozáhlými náhorními planinami. V některých
partiích pohoří jsou patrné dokonce stopy ledovcové činnosti.
Ledovce v posledních glaciálech vyhloubily četné kary (především na severní straně
pohoří), na jejichž dnech později vznikla jezera jako Čertovo
jezero a Černé jezero,
dále Prášilské jezero, Plešné jezero
a jezero Laka. Na bavorské straně se nacházejí jen menší jezera - Malé a Velké
Javorské jezero a Roklanské jezero.
Šumava, geomorfologické členění na podcelky a okrsky
celek
podcelek
okrsek
Šumava
Šumavské pláně
Kochánovské pláně
Kvildské pláně
Javornická hornatina
Svojšská hornatina
Knížecí pláně
Železnorudská hornatina
Debrnická hornatina
Královský hvozd
Pancířský hřbet
Trojmezenská hornatina
Stožecká vrchovina
Plešská hornatina
Novopecká kotlina
Vítkovokamenská hornatina
Lučská hornatina
Boubínská hornatina
Boubínský hřbet
Včelenský hřbet
Želnavská hornatina
Knížecí hornatina
Křišťanovská hornatina
Vltavická brázda
Hornovltavická brázda
Dolnovltavická brázda
Šumava, klimatické poměry
Podnebí Šumavy je mírné vlhké až chladné s vysokými úhrny srážek. Ty
dosahují místy až 1 600 mm za rok. Tyto vysoké úhrny srážek, chladné klima a neprostupné
horninové podloží na horských pláních Šumavy vytvořily vhodné podmínky pro vznik četných slatí.
Těmi nejznámějšími jsou Tříjezerní slať, Jezerní slať, Modravské slatě
či Chalupská slať, které vznikly na šumavských
horských pláních v poměrně velkých nadmořských výškách. Slatě patří k nejcennějším a nejbohatším
biotopům Šumavy. To byl také jeden z důvodů vyhlášení CHKO Šumava a Národního parku Šumava. Další
informace naleznete na www.npsumava.cz.
Drsné podnebí a hluboké neprostupné hvozdy nikdy příliš člověka nelákaly, objevovali se
tady prakticky jen pastevci a později hledači pokladů. Od 12. století dochází ke kolonizaci
i šumavských hvozdů, ale prakticky jen německým obyvatelstvem. Větší prosperitu přináší
až rozvoj hornictví ve 14. století a rozvoj obchodu ve stoletích 15. a 16. V 19. století však
následuje odliv obyvatel, který pokračoval tentokráte nikoliv z ekonomických, ale
geopolitických důvodů.
Šumavské podhůří je rozsáhlou a značně členitou vrchovinou s průměrnou
výškou 634 m, která obepíná od severu mnohem známější a vyšší Šumavu. Šumavské podhůří
se rozkládá na celkové ploše 2 407 km2.
Šumavské podhůří je geomorfologickým
celkem Šumavské hornatiny. Na západě a na jihu sousedí s Šumavou, na severu
s Blatenskou pahorkatinou a Švihovskou vrchovinou, na východě pak s Českobudějovickou
pánví a Novohradským podhůřím.
Nejvyšším vrcholem tohoto rozsáhlého horského celku je Libín (1 096 m). Jeho výška
je však v různých pramenech uváděna velice rozdílně. Od 1 093 m až po 1 119 m v mapě
Vyšších geomorfologických jednotek České republiky. Dalšími významnými vrcholy
Šumavského podhůří jsou Kleť (1 084 m),
Plešivec (862 m), Buglata (832 m), Běleč (922 m), Svatobor
(845 m), Sedlo (902 m), Borek (859 m) a řada dalších.
Oblast Šumavského podhůří je odvodňována řekami Otava, Blanice, Vltava a Volyňka.
Na řadě úseků těchto vodních toků vznikla hluboká kaňonovitá údolí, která se zaryla hluboko
do podkladu tvořeného převážně rulami, svory a granulity.
Na území Šumavského podhůří se velice zřetelně projevuje tzv. fénový efekt, jenž má
podstatný vliv na místní klima. Šumavské podhůří stojící ve srážkovém stínu Šumavy
má tak poměrně nízký roční úhrn vodních srážek a vyšší teplotu vzduchu. V důsledku toho
se stálá sněhová pokrývka udržuje v zimním období jen ve výškách nad 800 - 900 m.
Do Šumavského podhůří zasahují dvě velkoplošná chráněná území. Jsou to CHKO Blanský les
ve východní části a CHKO Šumava v jižních okrajových částech pohoří.
Šumavské podhůří, geomorfologické členění na podcelky a okrsky