Velká Fatra a turistika, výstup na Ploskou

Další z velice pěkných túr, která nás zavede do míst, kde se hlavní hřeben Velké Fatry rozdvojuje. Navštívíme i Chatu pod Borišovom, která je jedinou v pravém slova smyslu horskou chatou Velké Fatry.

Túru zahájíme v obci Liptovské Revúce (720 m). Z konečné autobusu se vrátíme asi 300 metrů. U malé kapličky odbočíme prudce doleva a začínáme stoupat po prašné polní cestě. Nejprve mírně napravo, ale po prvním prudkém stoupání se cesta stočí doleva v prudké serpentině.

Následuje několik dalších kliček lesem a chodník se konečně na chvíli napřimuje. Objeví se i nádherné rozhledy na nejbližší vrcholy. Na východě a na jihu. Vpravo většina turistů ani nezaregistruje na stromě vpravo připevněnou kovovou tabulku s nápisem Magury (1 082 m).

Následuje další stoupání, fantastické pohledy na Rakytov a již jsme na loukách, ze kterých je již vidět Čierny kameň a ploché travnaté stráně Ploské. Salaš, která se objeví po pravé ruce obejdeme zleva a kolem levého okraje remízku lemujícího vozovou cestu vedoucí k další salaši pod Lopušnou pokračujeme do lesa. Přejdeme úzký pás lesa a již jsme definitivně na hřebenových loukách. Přecházíme několik nevydatných pramenů a dostáváme se do Sedla Ploské.

Ze sedla zamíříme dále po žluté značce. Asi po 150 metrech se žlutá a zelená značka rozbíhají. Zelená odbočuje doprava a traverzuje severní úbočí Ploské. Zejména v zimě nedoporučuji tento chodník používat, neboť prochází velice lavinózním terénem. My se vydáme dále po žluté, která uhýbá mírně vlevo a sleduje vyjetou cestu.

Po prudším stoupání se objevují tyče, které slouží k orientaci v zimě a za mlhy, a terén "se napřimuje". Přecházíme vrcholové plató, které je opravdu velice ploché. Tady konečně každý pochopí, podle čeho Ploská (1 532 m) dostala své jméno.

Konečně přicházíme k rozcestníku na vrcholu. Vpravo je hrob Ondreja Kissa (22.4.1923 – 28.10.1944) z doby SNP, vlevo odbočuje chodník na Kýšky, Suchý vrch a dále na hlavní hřeben. Naše cesta ale pokračuje přímo, teď již opět strmě dolů. Chodník je značně poznamenán erozí, která je způsobena především nadměrnou pastvou. Na konci strmého sestupu obcházíme menší skalky, na kterých jsou tři cedule obětem lavinových neštěstí na tomto vrcholu.

Pak již po mírně klesajícím chodníku procházíme kolem několika salaší (například Belanská salaš vlevo za hřebenem, další salaše Sestričky jsou vpravo v dolině) a přicházíme na rozcestí. Odsud si můžeme vyběhnout nahoru na Chatu pod Borišovom (1 300 m), ze které se vrátíme zpět, neboť cesta tady uhýbá mírně vpravo po dobře patrném chodníku.

Pokračujeme po zelené značce lesem, kde jsou mohutné stromy. Vlevo uvidíme prudký kamenitý tok Hornoborišovského potoka, který se však zaplňuje pouze při vydatných deštích a nebo během tání sněhu, až konečně přicházíme na otevřené prostranství na Košariskách (1 118 m). To se i dnes využívá k pastvě.

Před sebou uvidíme malý oblý vrchol připomínající krtinec, na němž stojí (bohužel uzamčený) posed. Ale i od paty posedu je vidět pěkně na Borišov (1 510 m) a Ploskú (1 532 m) a na druhé straně na Lysec. Pokud tady budete na podzim, naleznete pod zdejšími buky bukvice, které chutnají jako ořechy. Jen jsou o něco menší. Pod posedem je ještě salaš Košariska, která je pro změnu otevřená.

Sejdeme dolů a opět se vnoříme do lesa. Chodník tady silně uhýbá doleva, ale pak se vrací zpět doprava. Pokud nemáte strach, že zabloudíte, dejte se vozovou cestou přímo dolů; cesta se po zhruba jednom kilometru opět napojí na zelenou značku. Ušetříte tím nějakou tu minutu času. Dále cesta strmě sestupuje a nechává vlevo potok Borišovec, který prochází několika kaskádami a skalními soutěskami. Přestože tyto nejsou nijak mohutné, jsou dosti malebné.

No a konečně přicházíme do samotné Belianské doliny. Před tím ale ještě musíme překonat Belianský potok. To není žádný problém při nízkém stavu vody, ale při větších průtocích je přechod opravdu zajímavý, neboť tady není žádný můstek! Vyjdeme u starého stavení, kde je vidět i sloupek bývalé autobusové zastávky (autobus tady již nějaký ten pátek nezajíždí) a vydáme se doleva. Na chatě v místě zvaném Havranovo se ještě před několika lety skvěl rudý nápis ROH.

Pokračujeme dále již jen po asfaltu. Na několika místech se ještě dolina rozšíří a odkryje, ale příliš dramatických výhledů určitě nečekejte. Na co bych chtěl upozornit je to, že dolina je značně krasová s množstvím podzemních prostor. To dokazuje i skutečnost, že v horní částí doliny mizí voda v závrtu a dlouhou část sestupu jdete jen kolem suchého koryta. Voda se objevuje zase až ve spodní částí doliny. Nakonec přicházíme do obce Belá-Dulice. Od místa zvaného Havranovo je průchod dolinou absolutně bez problémů.

Vrátit se ale můžeme nazpět do Liptovských Revúc. Buď stejnou cestou, a nebo z vrcholu pokračovat na jih po červeně značené magistrále do sedla pod Kýškami a odsud vlevo po žluté značce Zelenou dolinou (výstup touto cestou je popsán u túry č. 2 v turistickém průvodci Velká a Šípska Fatra).

• Obtížnost: středně těžká túra
• Čistý čas chůze: 6 a ¼ až 7 hodin
• Celková délka túry: 7 a ½ až 9 hodin
• Celkové převýšení: výstup 850 m, sestup 1 050 m
• Základní trasa: Liptovské Revúce – Ploská (2 a ¼ h) – Chata pod Borišovom (3 h) – Belianska dolina 4 a ¼ h) – Belá-Dulice (6 a ¼ h)