Vlkolínec, osada ukrytá v horách

Poprvé jsem ke krásám Malé a Velké Fatry přičichl před léty skrze články v časopise Treking (tenkrát ještě Turistika a hory) a již po první návštěvě jsem této oblasti zcela propadl. A tak opět po roce sedám do nočního rychlíku Excelsior a za úmorného vedra, které ani v časných ranních hodinách nepovoluje, mířím směr Vrútky.

Tento železniční uzel je výborným výchozím bodem do obou pohoří. K ubytování a uskladnění bagáže využívám internát Sdružené střední školy dopravní v Priekope (což je už součást Martina, ale od nádraží Vrútky je to jen 15 minut), kde za třílůžkový pokoj se sociálním zázemím a dostupnou kuchyňkou platím 150 Sk. Na pokoji přebaluji věci a se stoupající rtutí teploměru mě opouští elán realizovat první plánovaný krok - a to ještě dnes vystoupat na hřeben Lúčanské Fatry. V poledne tedy rozhodně ne. Ale co s načatým dnem? Hlavou mi náhle bleskla vzpomínka na asi 10 let starý článek o fatranské osadě, kde se čas zastavil v 18. století. Je rozhodnuto! Beru jen malý batůžek, láhev s vodou a hurá směr Ružomberok (vlaky na trati Žilina - Košice jezdí cca každou hodinu).

Od nádraží vyrážím ke zdaleka viditelnému kostelu, za kterým v lipovo - kaštanové aleji na náměstí A. Hlinky nacházím rozcestník značených cest. Zelená značka, ale i místní názvy (ulice "Cesta k Vlkolínci") a značení mě vedou celkem spolehlivě směrem k sedlu vrchu Sidorovo. Po levé ruce se otevírají pohledy na svahy Nízkých Tater, pokryté spoustou malých, bez citu k přírodě otvíraných lomů. Procházím improvizovanou salaší (stan a maringotka), projdu kolem Krkavé skály a asi po hodině chůze stojím na rozcestí nad osadou Vlkolínec (zelená značka traverzuje dál do sedla, odbočka je označena). Širokou cestou vlevo klesám stráněmi jednoho z východních výběžků Velké Fatry do bočního údolí doliny říčky Revúce. První drátěný plot a plechová bouda zasazují ránu mým romantickým iluzím, pak však už přichází hřbitov, kostel a jsem tu - u zvoničky z roku 1770 přímo ve středu kouzelné vesničky Vlkolínec, postavené na jihozápadním svahu vrchu Sidorovo někdy ve 14. století.

Mimochodem první písemná zmínka o obci pochází z roku 1376 a Vlkolínec je v ní mylně prezentován jako ulice města Ružomberok. Dnes představuje unikátní živou rezervaci lidové architektury zařazenou v roce 1993 do seznamu památek světového kulturního dědictví UNESCO. Osu vesnice tvoří potok, který je zároveň jediným zdrojem užitkové vody. Jeho tok je regulován soustavou hrázek a korýtek a takto vzniklé rybníčky využívají v parném dni k osvěžení nejen děti. Potok lemují srubové chaloupky (zachovaných jich je asi 40) postavené na kamenných podezdívkách. Spáry mezi kládami se dříve vymazávaly barvenou hlínou. Každý dům má většinou 1 - 2 pokoje, komoru a černou kuchyni. Hospodářství jsou však již bez zvířat, pěstuje se jen trocha zeleniny pro běžnou spotřebu. Některé domy dnes slouží i jako penziony a i zaparkovaná auta majitelů narušují idylickou atmosféru. Potkat můžete ještě starousedlíky - ti zde však tráví většinou pouze léto. Na zimu si je mladí odvážejí k sobě do měst. Po procházce vesnicí a návštěvě informačního centra mířím do staré krčmy, která slouží zároveň jako obchůdek. Po dvou martinských pivkách a zelném koláči se zaposlouchávám do tónů harmoniky. Krčmár hraje před vchodem jen tak pro radost - sobě i kolemjdoucím. Dávám se do hovoru se starou místní babičkou, která si přišla koupit, co na zahrádce nevypěstuje - nanuka a cigarety. U potoka pak poslouchám vyprávění mladší generace - majitelky penzionu, která tu opírá zeleninu. Život tady není jednoduchý ani dnes. Obyvatelé prakticky neznají jaro ani podzim. V zimě vesnice zapadne sněhem a horko těžko se hledá odvážlivec, který by se pokusil prohrnout cestu alespoň k prvním domkům. O ubytování je zde zájem po celý rok (i v době mé návštěvy se čtyři trekaři marně pokoušeli domluvit přenocování) a zvlášť závěr roku je prý dlouho dopředu zamluven lidmi, kteří touží po klidu a idyle starých vánoc - bez televizorů, dělobuchů atp.

Čas pokročil, vedro se stává snesitelnějším a tak stoupám nad vesnici směrem k Malinnému. V sedle Sidorova mě po chvilce bloudění dva turisté navádějí na červenou značku (je třeba jít od pramene vody stále vpravo podle lesa až se narazí na dřevěné zábradlí) a po půlhodině strmého výstupu stojím na vápencovém vrcholu Sidorovo (1 099 m n.m., vrcholová knížka, místo hradiště z doby železné). Pode mnou se otevírá úchvatný pohled na Vlkolínec, neopakovatelnou atmosféru dokresluje i zvuk zvonů vlkolínského kostelíka. Při pohledu na okolní reliéf člověk plně pochopí kouzlo tohoto místa. Ač odkryto slunečním paprskům takřka ze všech stran, přesto báječně ukryto před okolní civilizací. Přicházející soumrak mě nutí vstát a vyrazit po hřebeni po červené značce směr Rožumberok. Ostře tvarovaný hřeben je zalesněn a cesta za podvečerního ticha příjemně utíká. V jejím závěru se nachází rozpadající se skokanský můstek a pak již přijdou louky s výhledem na Ružomberok a jeden z cílů mého dalšího putování - Velký Choč. Zde se mi červená značka ztratila, ale nic to nevadilo. Modrá budova nádraží svítí do dálky a tak stačí jít rovně za nosem. Po chvíli jsem dorazil na křížovou cestu a po modré a červené značce na náměstí A. Hlinku.

Co dodat na závěr? Strávil jsem tentokrát na Slovensku 10 dní. Vystoupil jsem na spoustu vrcholků Lúčanské i Kriváňské Malé Fatry, byl jsem v Chočských vrších i na tatranském Kriváni. Při vzpomínkách se mi vynořuje asociace s mojí cestou do Nepálu v roce 2003. I tam jsem jel kvůli horám (které byly samozřejmě úžasné), ale nejhlubší dojem ve mně zanechali místní obyvatelé. I zde vrcholky krásných hor zůstávají tentokráte nějak zakryté doškovými střechami roubených chaloupek a zvuky kostelních zvonů Vlkolínce.

Výše popsaná cesta je tak na 4 - 5 hodin chůze a k orientaci dobře poslouží harmanecká mapa č. 121 Velká Fatra. Takže až jednou budete sytí kopců a kopečků, nebude ideální počasí či po návratu z hor vám bude zbývat několik hodin do odjezdu večerního vlaku do Čech - běžte si zrelaxovat duši do Vlkolínce.