Ausangate trek je nejkrásnější andský trek

Hora a trek v peruánských Andách (1)

Ausangate je hora a trek, který dostal podle ní jméno. O Ausangate se zatím moc neví. Také jsem o něm nevěděl. Přesto je úžasnej. Během treku musíte překonat pět sedel a celou dobu se pohybujete v nadmořské výšce nad 4 000 m n. m. V dnešní části popíši, jak se z Cusca dostat na startovní čáru Ausangate treku, do města Tinke.

Vyrážel jsem z Cusca z náměstí "Plaza San Pedro". To je to náměstí s obrovským tržištěm. Směrem k náměstí "Plaza de Armas" je zastávka a odtud jsem vzal Colectivo s nápisem "av. Huayruropata". Vystoupíte na ulici Huayruropata a o ulici výš se nachází "Calle Tito", najděte č. popisné 1690 a jste na "autobusáku". Můžete jet i taxíkem, ale ta radost, že zvládnete městskou dopravu i jinde než v Praze za to colectivo stojí.

Čtěte také: Cesta Inkov, Salkantay trek a Machu Picchu

Autobusák je spíš takovej dvorek a na něm autobusy, ideálně s nápisy "Ocongate". Pro jistotu se zeptejte zda bus jede do Tinke. Některý totiž jezdí prý jen do Ocongate, což je město před Tinke kam to trvá busem ještě cca 20 min. Za autobus jsem dal 10 solů a jízda trvala cca 3,5 h. Autobus cestou do Tinke staví v Cuscu na různých místech, ale doporučuju nastoupit už na autobusáku, páč máte místo k sezení jistější…

Na to jak často busy jezdí jsem se nekouknul, ale dle odhadu cca každou hodinu. Jel jsem v neděli… Co je důležitý připomenout, jízdní řády jsou v Peru pouze orientační… Většinou se čeká než se dostatečně zaplní autobus a nebo než netrpěliví cestující začnou na řidiče křičet že má jet. Ano i Peruánci umí být netrpěliví.

V Tinke jsem viděl dva hostely. V jednom z nich jsem se ubytoval, protože jsem vyrazil z Cusca pozdě a vzhledem k mojí dýchavičnosti ve vyšších patrech zeměkoule jsem chtěl mít na cestu čas. Oba hostely jsou na hlavní silnici, když vystoupíte na náměstí a vrátíte se trošku zpět odkud jste přijeli.

Pokoj pro sólistu stál 15 solů a žádný luxusní vybavení nečekejte. Jen postel, věšák, židli a stůl. Hajzly mají na chodbě, jak by řekl Bolek Polívka. Teda spíš jsou na dvorku. Sprcha stojí tamtéž, jelikož jsem se koupal v Cuscu, nemůžu sloužit jestli teče teplá voda nebo ne. Na wajfaj si nechte zajít chuť. Pokud bude nutný je tu internetová kavárna za 1,5 solu / hodina. Internet běží slušně, zvládne i heavy metal z youtube. Vyzkoušeno.

Kolem náměstí a hlavní silnice je poměrně dost krámků, kde lze koupit leccos. Od kosmetiky po jídlo. Na náměstí je taky tržiště. Nevím jestli funguje denně, ale dá se tam sehnat všecko od nití, přes ovoce až po zasycení žaludku. Smažená ryba s rýží, nudlema a salátem stála 5 s. Neberte to. Viděl jsem i pár restaurací, ale nebyl jsem v nich.

Ausangate trek, 1. den

Ráno jsem nemoh samou radostí dospat. Vstal jsem v půl 7 a v sedm už jsem platil 10 solů vstupný na Ausangate trek. To jsem ještě měl tušení kde jsem…

Ano, správně jste postřehli z předchozího odstavce, že jsem se zase ztratil. Těm co mě trošku znají už to ani nepřijde divný. Nicméně začal jsem dobře. Když jsem se ptal místních všichni mi ukazovali směr na Upis. A to bylo jádro peruánskýho naháče. Podle mapy jsem měl mít po pravý ruce řeku a jít podél ní. Jenže já si říkal, že místní se vyzná líp a tak jsem podle jejich rad řeku překročil, což byla pravděpodobně chyba.

Celou cestu jsem šel po prašný silnici. Krajinky nádherný. Procházel jsem několik vesnic a dokonce narazil na cedule s nápisem Upis, což mě uspokojilo. No po dlouhý cestě jsem došel na místo, kde jsem nevěděl kam dál, cesta se ztratila. Naštěstí jsem narazil na několik místních a ty mi ukázali směr. Kupodivu šlo se pořád do kopce. Divný!

No a tak jsem šel hory pořád před sebou, což bylo dobrý znamení. Po půl hodince chůze jsem se doštrachal na kopec a zase jsem byl v koncích. Nikde nikdo jen pár opuštěných a rozpadlých domků. Rozhlížel jsem se do krajiny a uviděl nějakou Peruánku pasoucí alpaky. Díky bohu, že místní mimo město nosí ty barevný dresy, jsou vidět z daleka.

Zamířil jsem k ní s tím, že se přeptám na radu. Její pes mě od toho chtěl odradit, ale já se nedal. Poslala mě zase do kopce. Fajn. Všude bylo milióny cestiček kterou vybrat… No vybral jsem jednu, která končila ve srázu. Napadlo mě, že bych skočil, protože batoh už se pronášel, ale nakonec jsem se vrátil kousek zpátky. Pozitivní bylo, že jsem v údolí zahlídl nějakýho dalšího obyvatele a tak jsem logicky zamířil k němu.

Týpek bydlel kousek od termálů v Upisu a šel zrovna domů a tak že půjdeme spolu. Jmenoval se Pablo, ale nejsem si jistej jestli to je jeho pravý jméno. Mám pocit jako, že se tu každej jmenuje Pablo. Trochu jsme si povídali, ptal se mě odkud jsem, říkám že "Republika Čeka". Asi věděl prd, kde to je a tak Českou republiku přejmenoval na svoje "Republika Čikágo" No to je fuk. Zavedl mě k sobě na pozemek a ukázal cestu kudy mám jít. Vnucoval mi koně, načež já vždycky odpovídám, že koně nepotřebuju, páč jsem sám sobě koněm. Bohužel tenhle českej vtípek nikdy nepadnul na úrodnou peruánskou půdu.

Termály byly od Pabla asi 5 min cesty. Ještě mi něco povídal, znělo to jako že s ním mám jít vyhrabávat brambory, ale nejsem si jistej. Mohlo to být cokoliv jinýho… Po 15 minutách relaxu jsem poděkoval, rozloučil se a odešel. Po 100 m se ozvalo svědomí, že jsem Pablovi nic nedal za to, že mě převed přes blata a tak jsem se vrátil a nechal Pablovi proteinovou sušenku a nějakej další pišingr, kterej mi tu nechala kámoška než mě opustila.

Dokodrcal jsem se do termalů. Potkal nějaký lidi s průvodcem a zeptal jsem se kluka milýho jestli jsem šel dobře. Samozřejmě, že ne. Moje další otázka byla kudy se mám dát následující den, abych se zase neztratil (beztak se ztratím). Ukázal mi cestu, že prý nemůžu sejít z cesty… Haha lidi co mi tohle říkají mě vždycky donutí k smíchu (později k pláči).

A řekl mi, že za jeden den mužů dojít až k Ausangate jezeru, což jsou dvě sedla za jeden den. A pak další sedlo pozítří. Prý se to takhle dá zkrátit.

Upřímně uvažuju nad tím. Ne že by mě to tady nebavilo, ale z Tinke jsem vyšel v 7 h a tady jsem byl kolem dvanáctý. No a co tady do rána? Krom termálů, alpak a ženských co nabízí malou kolu za 5 solů tu nic není. Proto mě napadlo, že zkusím jít celej den. Uvidíme co na to moje fyzička a plíce.

Ten průvodce, co mi radil, patřil ke staršímu páru ze Španělska. Šli Ausangate obráceně než většina. Pán z páru byl milej a tak jsme spolu prohodili pár slov. Zjistil jsem, že je 6denní trek s výlezem na jednu horu s plnou polní (mačky, cepíny...) vyšel jednoho na 700 dolarů. Ještě víc mě dostalo, když mi pán povídá, že už jsou starší a tak si najmuli průvodce, kuchaře, koně a vzápětí dodal, že lezli v mačkách na nějakej zmrzlej kopeček. Aby toho nebylo málo prý tu byli poprvý před 40 lety. Takže asi nějaký výročí či co…

Dodatek: Když jsem se utábořil, přišla skupinka turistů. S malýma baťůžkama, stádem koní, kuchařem a průvodcem. Z celý skupinky mě rozesmáli tři lidi. Slečna co šla do horkých pramenů v plavkách a s ručníkem asi 200 m. Zákonitě musela nastydnout a díky ní jsem si připadal jako na plovárně. Další byl pár. Postavili stan, shodili baťůžky a šli si zaběhat. Vrátili se asi za hodinu. Říkal jsem si, proč si sakra platili koně, když mají energii na běhání? Asi je to jinej pohyb či co…

Ještě než jsem šel spát, odskočil jsem si na WC. Než jsem tam došel, pozvali mě místní na večeři. Pohostili mě masem a bramborou - nějakým tradičním jídlem. Tuším, že to nazývali "Pačama". Kus flákoty se hodí do země, kde jsou rozpálený šutry. Na to se položí tráva, zasype se to hlínou a čeká se, než je hotovo.

Rád bych milému zájemci o Ausangate sdělil nějakou radu, ale jediná, která mě napadá je-jděte podle mapy. Celou cestu musíte mít po pravý ruce řeku Upis. Když se tohodle budete držet neuděláte chybu… A co se týče mne, čím dál víc uvažuju o podnikání. Založím si cestovku pro lidi, který se chtěj ztratit. Protože se mnou je to tutovka…

Ausangate trek, 2. den

Ráno vstávačka v 6 h. Vstal jsem sám. Stan byl namrzlej. Snídaně. Balení stanu. Rozloučení se starším párem a hurá na cestu.

Cesta byla vyšlápnutá a suprově značená, pokud za značení považujete koňský lejna. No nicméně nebylo se kde ztratit. A když tohle napíše chronickej ztráceč jako já, tak už to má váhu. Asi 30min od Upisu jsem narazil na nějakou další skupinku "šerpů", který zrovna balili cajky. Pozdravil jsem a pokračoval. Za 5 minut se proti mě vyřítila další běžkyně s hůlkama a lahví na pití v rukách. Co s tím běháním lidi mají, že toho nemůžou nechat ani ve 4 500 m n. m.?!

Cestou bylo možný vidět cokoliv. Zelený louky, potoky plný vody, pastviny přecpaný Alpakama. Výhled na všechny strany byl nádhernej. S dýcháním jsem problémy neměl. Akorát ten batoh… No ale ty krajinky vyvážily všecko. Musím uznat, že jsem cestu čekal horší.

• Pokračování článku