Kouzelné Peru a památky, cestopis z Jižní Ameriky

Výlet do Peru (1) - Titicaca, Amantani, Puno, Cusco, Machu Picchu

Peru je typická jihoamerická země, která podněcuje lidskou představivost jako málokterý stát na světě. Je to země s bohatou historií, i když mnohdy velmi krutou. Mnoho cestovatelů a i profesionálních archeologů se snaží odhalit četná tajemství dávných kultur stejně tak jako nenapravitelní hledači pokladů stále hledají bájný poklad Inků. Tento poklad je sama tato země s celým kulturním a přírodním bohatstvím. Nejslavnější a také nejznámější je říše Inků, ale tento státní útvar byl jen vyvrcholením mnoha předcházejících předkolumbovských kultur.

Peru je současně i nesmírně bohatá země na rozmanitou přírodu. Přes vyprahlou poušť se dostanete až k vrcholům nejvyšších tropických velehor na světě. Z těchto vrcholů se dostanete velmi rychle do nepředstavitelně rozlehlé amazonské nížiny, která kypí životem. A k tomu přidejte jednoznačně nejznámější obrázek z Peru, ale i z celé Jižní Ameriky - impozantní a až nepochopitelné incké město MACHU PICCHU a je zcela jasné, že na Vašich toulkách po matičce Zemi nemůžete tuto zemi opominout.

Příprava cesty do Peru, její účastníci a cesta

Tentokráte s dostatečným předstihem se za jednoho deštivého víkendu v srpnu pouštím do velmi náročného sepsání našich společných zážitků z třítýdenní cesty po Peru. Celé to vlastně vyprovokovala moje sestřenka Eva Šebestová z Prahy. Její manžel Jirka, geolog, pracující často ve Střední Americe, tentokráte v Peru. Před naším příjezdem pobýval v její severní části, v PIUŘE, což je první město založené dobyvatelem Incké říše Francisem Pizarem a jeho bandou krvelačných a po zlatu toužících Španělů.

Plánovat začínáme naši společnou cestu někdy v březnu, ale toto plánování bylo jen rámcové, spolehli jsme se na Jiřího znalost španělštiny. Náš tým tvořilo 6 osob, již zmiňovaný Jirka s Evou, Zdena s Robertem a já s Evou. Sešlo se nás zde pět chemiků (z toho jeden jaderný) a jeden geolog, jehož místní znalosti a vyjadřovací schopnostech zaručily podstatný úspěch a hladký průběh naší dovolené. Balíme víkend před odjezdem tak, abychom měli každý max. 20 kg. Jsme bez horského vybavení, bez stanu a naše zavazadla zdaleka nedosahují povolené váhy, z naší výpravy máme ale stále nejvíce věcí.

Odjíždíme z domova v Ostravě 9.5. po velmi vypjatém pracovním prodlouženém víkendu. Autobusem do Prahy k Šebestům a ráno taxíkem na letiště a v 7.05 odlet Boeingem 737 do Amsterodamu. Zde se setkáváme se Zdenou a Robertem, kteří přiletěli z Vídně, protože Robert je Rakušan a Zdena tam už dlouhodobě bydlí.

V 10.30 nasedáme do dalšího Boeingu, v 14.45 místního času přistáváme na ostrově BONAIRE, kousek od pobřeží Jižní Ameriky a posunujeme čas z 20 na 14 hod. Po natankování opět nastupujeme a následuje již kratší část letu, jen 3.5 hod a v 19.05 usedáme na letišti v LIMĚ. Díky Evině známosti pořízené v letadle s místní Peruánkou se zadarmo, jen za studentskou pečeť jako pozornost a vyjádření díků, dostáváme na místo, odkud odjíždějí autobusy naším směrem, tedy na sever.

Chan Chan, Piura, severní Peru

Autobusových společností je zde opravdu mnoho a fungují docela spolehlivě, alespoň na místní poměry. Využíváme společnosti CIAL, která nás bez problémů dovezla v 7.45 do TRUCHILLA. Zde kupujeme jízdenky do PIURY a snažíme se dohodnout na odvoz na první z navštívených památek Unesco, hliněné město CHAN CHAN, které dobyli nejprve Inkové někdy kolem roku 1470 a následně, po cca 70 letech Španělé. V každém případě byly ruiny více než velkolepé, v této oblasti postupně vládlo, mimo již uvedené Inky, několik vyspělých kultur, např. říše Mochiků, kultura Sicán a říše Chimů.

Po návratu z kulturního zážitku se stavujeme v hospodě na kuře (pollo), které se dá pořídit do 5 solů (100 USD se zde mění - v 05/2006 - za cca 320-330 solů). Na WC právě dezinfikovali a já hned naletěl, když jsem si odložil svoji ledvinku na umyvadlo a následně si odbarvil svoje nové kalhoty na nepříliš vhodném místě. Asi už jiný nebudu…

O půl osmé večer se scházíme s Jirkou, který nám přijel naproti aby nás vyzvedl a setkání jsme oslavili návštěvou restaurace s dobrým jídlem a pivem (servezou). Následuje pohodový odvoz do geologického "doupěte", což je velmi příjemně vybavený domeček s velkou, stále zalévanou zahradou a bazénem. Super koupání na Adamy a Evy konáme každý večer i ráno, jen Jiří odmítal koupele, protože v květnu už začíná v PERU začátek zimního období a to se už nikdo z domácích Peruánců nekoupe jinde než ve vaně.

Ráno odjíždějí Jirkovi kolegové na letiště a my po ranní siestě odjíždíme k vesnici PAITA u PACIFIKU, kde fotíme jako zběsilí, protože jsme v těchto končinách poprvé a asi se sem už hned tak nedostaneme. Následuje koupání v JASYLE na soukromé pláži, je pravda, že voda je poněkud chladnější a s vlnobitím, ale nevadí, právě naopak. Následuje další cesta do vesnice COLÁN ke kostelu.Byl to první katolický kostel postavený na území PERU ještě před dobytím říše Inků. Na pobřeží navštěvujeme rekreační středisko, které není zajímavé až tak obsluhujícím Belgičanem na penzi, ale především nafukovacím člunem Pálava z Gumotexu Břeclav. Je příjemné setkat se s naším výrobkem tak daleko od republiky...

Po ranním bazénu a snídani směřujeme na sever přes SULLANU do TALARY a jedeme přes tzv. tvrdou poušť (gebrada seka), kde zaprší jen opravdu výjimečně, ale když zaprší, tak to obvykle stojí za to. Květy pouště jsou stejně fascinující jako mořský život, případně jeho pozůstatky, a stejně nádherná dokáže být i neživá příroda.

V 12.30 jsme v MIRAMARU, který dokonce ani není (jako mnoho jiných obcí) na naší mapě měřítka 1: 2 500 000, což je poněkud jiné měřítko než na jaké jsme zvyklí u map naší republiky. Obdobné nejbližší měřítko v atlase je 1: 4 500 000 a zachytí se území Peru nebo Evropa od Berlína na jihu až po Nordkapp v Norsku na severu. Je třeba si uvědomit, že PERU od severu na jih má cca 3 000 km a není to jako naše republika od západu na východ 700 km. Míjíme vojenskou základnu, kterých je po území Peru poměrně hodně a opět se koupeme v nádherných vlnách PACIFIKU. Ještě před příjezdem do PIURY se zastavujeme u stánku s ovocem a zeleninou a dáváme si kokosový ořech, nejprve pijeme nádherně chladné mléko a následně si necháváme oloupat tvrdou skořápku a nemůžeme se nabažit výborného a stále chladného syrového kokosu.

14.5. Neděle

V 9.15 odjíždíme po proudu řeky PIURY, ale nejprve kde navštěvujeme a prohlížíme trh s květinami určenými pro místní hřbitov ve městě PIURA. Přes CATACAOS jedeme do SECHURY, kde obdivujeme krásně opravený vnitřek kostela a přispíváme do kasičky na jeho předcházející opravu, ale to neplatí o jeho střeše, která je neopravovaná snad od časů násilné katolizace Indiánů.

Peru je odhadem minimálně z 95 % katolické, je pravda, že snad je lepší myslet na nepozemskou budoucnost než na přítomnost ve zdejší poušti. Ale to je jistě jen pohled nezkušených Evropanů. Kostely jsou plné oltářů a jiných křesťanských výjevů, mně se nejvíce asi líbila svatá panna Marie s Ježíškem v katedrále v Limě. To ovšem neznamená, že si Peruánci neumějí užívat života i klasickým stylem, nejsou to žádní svatoušci a klidně na trhu nabízejí různé srandovní postavičky.

I když je chudoba vidět na každém kroku, tak v každém případě Peruánci mají co jíst a pít a hlady ani žízní asi nevyhynou… A navíc bylo na základě genetických testů dokázáno, že všechny nyní pěstované odrůdy brambor mají svou vlast právě zde, v Peru. Americké brambory ve středověku zmírnily celou řadu hladomorů v Evropě a zachránily miliony životů.

15.5. Pondělí

Dnešní den je nákupní. Jiří nám dává návrh na koupi nádherných stříbrných šperků a filigránu u známé obchodnice v CATACAOSu. Je pravda, že v následujících turistických centrech bylo zlata, stříbra a dalších cetek spousty, ale už ne za tak příznivé ceny. (masivní prstýnek ze zlata stál tolik, kolik byl rozpočet na dvě osoby na celé tři týdny pobytu, takže nic pro nás…). Potom opět skvělé jídlo - ryba (mero), která se podává na mnoho způsobů, ale musím přiznat, že mi chutnalo vše bez výjimky, ale doma je to stejné, tak to třeba nemůže být bráno jako berná mince. Mým kolegům občas něco nesedlo nebo spíš měli o objednaném jídle svoji (jinou) představu…

Následuje balení našich věcí a placení paní domácí - 150 USD celkem za všechny noci, takže ceny byly cca stejné jako v následujících dnech, kdy jsme si dali strop 10 USD/os, noc. Jiří nás pak odváží na zastávku autobusové společnosti ITTSA, která byla sice nejdražší, ale opravdu nejpohodlnější. Celou noc jsme spali skoro vleže a navíc jsme dostali najíst jako v letedle, kterým následně přiletěl do Limy Jirka. Na pití byla na výběr klasická kola a žlutá INCACOLA, což je peruánský národní nealkoholický nápoj, která zde klasické kole docela dobře konkuruje. Hrdost je hrdost…

Cusco, Machu Picchu, Sacsayhuamán a další památky Inků

Po poměrně pohodové noci procitáme někde asi 100 km před LIMOU na Panamerické dálnici s výhledem na studený a bouřlivý Pacifik a v 8.15 jsme na konečné.Hned se nás ujímá taxikář s licencí společnosti ITTSA a po dvojí kontrole cestou nás dováží na letiště, kde do 12 hod sedíme v odbavovací hale a čekáme, až se budeme moci "nalodit" na menší letadlo peruánské společnosti a s ním přeletět v patřičné výši Andy (a obdivovat jejich nezměrnou krásu) a ještě ušetřit cca 24 - 36 hod cesty autobusem (jak jsme měli nastudováno předem v průvodcích).

Na letišti v CUSKU se rázem se ocitáme ve výšce cca 3500 m a před letištěm nás opět odchytávají místní naháněči, kteří nám dohazují ubytování. Nakonec si vybíráme až třetí hotel, který odpovídá našim představám a finančním možnostem a současně vyhovuje i svým umístěním v centru. Ihned po vybalení (pro ušetření zde spíme po trojicích) jdeme vyzvednout přes internet objednané jízdenky na zítřejší jízdu na jedno ze dvou nádraží - ESTACIÓN HUANCHAC. Následuje večerní prohlídka centra CUSCA, jeho fotografování, ale jdeme brzy spát, protože další den časně vstáváme.

17.5. Středa

Budíček už o půl páté a odcházíme už známou, večer zjištěnou cestou na druhé nádraží, SAN PEDRO, s požadovaným půlhodinovým předstihem, který ale vůbec nebyl nutný a ani vynucovaný Chilským nájemcem trati. Nádraží, ostatně jako všechny takové veřejné budovy, bylo poměrně dobře hlídáno policií nebo armádou. V jejich uniformách jsme se pochopitelně neorientovali. Odjezd v 6.15 úvraťovou železnicí až na nejvyšší bod jen velmi pomaličku a následovala o něco rychlejší jízda ve směru toku řeky URUBAMBY až do vesnice AQUAS CALIENTES, což znamená "teplá voda". Zde kupujeme za 12 USD/os jízdenku na autobus, který nás během cca 30 min dovezl pod vstup do nejvýznamnější památky Peru, MACHU PICCHU.

Ačkoli jsem tuto památku viděl mnohokrát na fotkách i ve filmech, reál je reál a ten byl opravdu jedinečný. Na naše středověké hrady jsme asi zvyklí a tak nám i takový kolos, jako je Spišský hrad nebo Helfštýn připadá "normální", ale MACHU PICCHU vyrazí člověku dech. Jeho rozloha, upravenost a zručnost, s jakou stavěli Inkové i opravovali restaurátoři ve dvacátém století tuto památku, je naprosto impozantní.

Ať už sloužila jako chrám Inkových panen nebo letní sídlo Inky a jeho pohlavárů, případně obojí najednou, nestačil člověk během 4,5 hod důkladně prozkoumat. Chtěli jsme se vydat a nakonec se i vydali na vyšší z kopců, který dělá celému tomuto komplexu nádhernou horskou kulisu. Nejprve jsme se šli podívat na ústupovou cestu s padacím mostem, potom jsme prošli celou památku a vydali se na náš první kopec v Peru - HUAYNA PICCHU (vyšší z obou na obrázku), který jsme zvládli v obou směrech i s půlhodinovým focením na jeho vrcholu za 1.45 hod.

V 15 hod se scházíme u východu z památky a skoro je mi líto, že zde nemohu zůstat přes noc. Hlídači celou památku kontrolují, jestli se zde některý z návštěvníků náhodou neukryl a nechce prožít romantickou noc. Asi by to bylo dost drahé...V 15.15 odjezd dolů a v 15.55 odjezd z AQUAS CALIENTES zpět do CUSCA. V 19.45 vlak zastavuje a ti, kteří jsou ochotni dát za autobus, který má být o cca hodinu rychlejší než vlak dalších 5 solů, přestupují. Alespoň jsme nevečeřeli tak moc pozdě. Ti, kteří přijeli vlakem později nás stejně ještě zastihli v restauraci, jak si dáváme kuře s několika zeleninovými saláty.

18.5. Čtvrtek

Chvíli po ránu se v hotelu setkáváme s kamarádkou Táňou a jejími kolegy, kteří sem shodou příznivých okolností přiletěli o 2 dny dříve než si naplánovali. Na letišti je zastihli stejní naháněči jako nás. Ještě v republice jsme se domlouvali na případné setkání na PLAZA DE ARMAS u kašny na 19.5. v 19 hod (měli jsme jen průvodcovské informace a náměstí i kašny jsou zde jisté). Někdy se ale daří lépe než lze předpokládat a plánovat. Dnes chceme shlédnout několik památek v okolí CUSCA a tak vyrážíme dodávkou - tzv. "kolektivem" asi 4 km nad město, na památku zvanou QENKO (malá, ale fascinující svatyně, v překladu "cik-cak") a po jejím shlédnutí na proslulou Inckou pevnost SACSAYHUAMÁN, což je skoro stejně tak kolosální památka jako MACHU PICCHU.

Prolézáme ji ze všech stran, ale nakonec vyrážíme dalším kolektivem směrem na PISAC a zastavujeme u památky TAMBO MACHAY, což jsou Inkovy lázně, založené na nevysychajícím pramenug vody. Už staří Inkové věděli, že bez vody není života. A ti nynější Peruánci vědí, že tam kde jsou památky, tak tam je možné sehnat i lehčí obživu a přiživit se na turistickém ruchu. Kde jsou turisté, tam se nabízí spousta barevného zboží i různých cetek.

Odtud stoupáme stále vzhůru, vysoko nad památky i CUSCO a dostáváme se až skoro na hřeben do výšky cca 4 200 m. Potom následovala cesta dolů zemědělskou krajinou přes pevnost SACSAYHUAMÁN a až do města, kam přicházíme chvíli před setměním, což je v tuto roční dobu, jako vlastně stále kolem 18 hod.

Jsme kousek od rovníku na což nejsme ve střední Evropě zvyklí. Posléze se dovídáme, že se našim parťákům v CUSCU znelíbilo (předraženo a doporučená multistupenka neplatí na ty památky, které chtěli shlédnout) a objednali tedy společný výlet s místní cestovkou po jezeru TITICACA, které leží v horské poušti ve výšce cca 3 800 m. My dva jsme sice chtěli ještě shlédnout památky přímo ve městě, ale museli jsme se demokraticky podřídit většině. Nakonec se nám to vyplatilo...

Puno, Titicaca, ostrovy Amantani a Taquille

V 8 hod přijíždí objednané taxi a odváží nás na autobusové nádraží, odkud se poměrně hodně zchátralým autobusem, kterému hrozně klepe převodovka a WC nemá vnější sklo, dopravujeme do města PUNO, které leží na břehu tohoto největšího jezera v Jižní Americe. Jízdu mnohokrát nuceně přerušujeme a několikrát jsme se sázeli, že buď už neodjedeme vůbec nebo určitě nedojedeme do naší cílové destinace.

Světe div se, dojeli jsme. Cestou v autobusu si dáváme místní specialitu, která je nám nabídnuta přes okénko autobusu - "Čičerone", což jsou kousky masa s brambory a něčím černým, těžko identifikovatelným. Je pravda, že mi z toho zle nebylo. O půl 5 jsme v hotelu a jdeme nakoupit dárky (po kile cukru, banánů a rýže) indiánským domorodcům, u kterých bychom měli přespat následující noc.

Na večeři si dávám si jako hlavní jídlo - ALPAKU DE LA PLANCHA za 12 solů, což je plátek perfektního lamího masa s bramborem, rýží a zeleninou. Následuje procházka po městě s realizováním několika nadšených i méně nadšených nákupů. Zdá se, že budu mít další dva svetry...

20.5. Sobota

V rámci nabídnuté služby i včetně dárků za 50 USD/os pořizujeme kompletní dvoudenní výlet. Jsme odvezeni taxíkem do přístavu, který je naprosto zelený díky eutrofizaci zátoky jezera (dotace dusíkem a fosforem z místní kanalizace). Po nalodění se naštěstí touto zelenou hmotou neplavíme déle než 20-30 min a připlouváme na rákosové ostrovy, kde místní indiáni předvádějí původní způsob života.

Veškeré hmotné potřeby těchto indiánů byly ukojeny zdroji z jezera, měli k dispozici místní rákos a ryby ulovené v jezeře. Ten rákos jsme taky ochutnali, respektive nám bylo vysvětleno, která část je poživatelná a bylo to docela chutné. Mohu doporučit. Z tohoto rákosu stavěli vždy lodě pro plavbu po jezeře, ale tento rákos využil i největší z Norů, Thor Heyerdahl, který postavil ze zdejšího materiálu lodě, se kterými se vydal přes Atlantik a Rudé moře (plavba voru Kon-Tiki z Peru na Tahiti v roce 1947 a ze Safi na Barbados v letech 1969 a 1070 na plavidle RA).

Při další plavbě po jezeře nám bylo vysvětleno, že se nevyslovuje "titikaka", jak přejmenovali jméno jezera Španělé, ale "titikala". Prováděl nás Indián z kmene Kečua, který ale dobře mluvil anglicky, takže jeho možnosti a uplatnění v turistickém byznysu byly velmi dobré. Je fakt, že anglicky rozuměla celá naše různě posbíraná skupina, kde bylo minimálně 15 národností včetně Vatikánu asi kompletně celá, i když někdo mohl mít s úplným porozuměním problémy, ale to bylo nepodstatné.

Míjíme oba poloostrovy a míříme k prvnímu z ostrovů, což je AMANTANI. Na břehu si nás rozebírají místní indiánky, které údajně neumí španělsky. Nějaká slova však znaly, kupodivu v našich pokusech o dorozumění reagovaly i na italštinu, která je španělštině dost podobná. Ubytovali nás po dvojicích v jednotlivých rodinách. Vybalujeme, dostáváme najíst a následuje náš společný výlet na vrchol ostrova k dalším kamenným památkám. Obdivujeme nádherný výhled na velkou část jezera, viditelnost je úžasná, vidíme stále zasněžené vrcholky na Bolivijském břehu. Místní se celý život dívají na zasněžené vrcholky šestitisícovek, ale sami znají jen vodu v kapalném skupenství, déšť.

Po příchodu z vrcholu (cca 4 100 m) nás domácí opět nakrmili místními specialitami bez masa a následně jsme se učili se synem naší hostitelky španělštinu. Původně při jedné svíčce. Půjčili jsme mu naši čelovku a to bylo vidět nadšení, že osvítí celou kuchyň. Ovšem na konci učení nás šokovalo, že mu mamka začala čistit zuby prstem namočeným v cukrové vodě s limetkou (citronem, který je v Peru skoro za babku...). Ihned jsme zareagovali a dali mezinárodní školení, jak používat kartáček a pastu.

Vše jsme jim zanechali a sami si koupili po návratu do PUNA nové. Potom nás nastrojili do svých krojů (dámy) a ponč (pány) a společně jsme strávili družební večer učením se místních tanečků. Tance byly sice stále stejné, stejně jako muzika, v každém případě jsme se značně rozehřáli.A to ještě moje Eva vymyslela, že jim předvedeme ve výšce skoro 4 000 m naši polku "Škoda lásky", kterou jsme si museli i sami zazpívat. Ještě, že se k nám naši kolegové přidali...To byl asi náš největší a nejnáročnější výkon na tomto kontinentu, i když jen krátkodobý.

21.5. Neděle

Nevíme jestli z přejezení místními specialitami, ale v každém případě je Evě ráno zle a nesnídá, jen popíjí "Muňa tee", což chutná asi jako čaj z naší mateřídoušky. Má mít podobné účinky jako čaj z koky, který jsme pili již v CUSCU, ale alespoň pro mě snesitelnější, tedy chutnější. Kolem osmé se naloďujeme na naše plavidlo, když jsem před odjezdem ještě smočil tělo v chladných vlnách jezera. Je fakt, že voda moc teplá nebyla, byla dokonce ještě výrazně chladnější než voda Pacifiku v Humboltově chladném proudu. Odhad tak 12 stupňů, takže podle toho vypadala i délka plavání. Z celé naší cca 30 členné posádky lodi jsem byl jediný. Mají smůlu, já mám o zážitek více.

Nyní míříme k druhému z ostrovů, na TAQUILLE. Zdejší ostrované značně využívají turisty ke své obživě a prodávají jim v podstatě cokoli ze svých vyrobených i dovezených suvenýrů. Ty jsou pochopitelně výrazně předraženy. Ale i zde přispívám jedné dívence a kupuji dva pletené náramky. Další penízky i žvýkačky dáváme za společné focení s místními dětmi, ale to nebylo z naší strany chtěné, ale těmi malými špunty vynucené. Děti se učí bojovat o zákazníka už opravdu v útlém věku. Kolem jedné náš výlet po ostrově končí v přístavu, kde si teprve za krásného a slunečného počasí jdu opravdu zaplavat do jezera před odjezdem na pevninu, což bylo nyní příjemné ochlazení. Opět sám.

Před čtvrtou se dostáváme přes zelenou zátoku na pevninu do přístavu v PUNU. Vše jde jako po drátkách a po rychlé večeři bereme svoje věci v našem, nyní už bývalém hotelu EUROPA a za chvíli už odjíždíme směr město AREQUIPA. Nyní jedeme se společností JULSA BUSS. Odjezd po šesté a po půlnoci jsme v našem novém působišti. Nyní jsme zkusili nový tah, objednali jsme si předem v PUNU u cestovky MARLON v AREQUIPĚ ubytování i výlet do kaňonu COLCA. Než být stále v obležení různými naháněči, usoudili jsme, že bude vhodnější využít předem služeb nějaké oficiální místní cestovní kanceláře. Stalo se, že tato byla opravdu skvělá a my toho patřičně využili.

Arequipa, Chiway, kaňon Colca, šestitisícovka Chachani

Sám šéf této cestovky, pan Marlon, nás očekával u autobusu, takže jsme měli zajištěn i odvoz do hotelu. Po okoupání jdeme spát o půl druhé a budíček je už ve čtyři. Rychlá hotelová snídaně a v pět už odjíždíme mikrobusem naší včerejší silnicí z PUNA zpět, ale nemíříme zpátky do přístavu na jezeru TITIKAKA, ale v určitém okamžiku odbočujeme z asfaltky na prašnou cestu vlevo směrem na CHIWAY. Máme několik zastávek na focení, první oddech je i na občerstvení čajem (koka, muňa tee…), případně polévkou a kuřetem…

O půl desáté vystupujeme z autobusu s tím, že jdeme na cca 3 hodinovou procházku směrem do CHIWAY, někde na naší cestě nás má autobus nabrat a odvést do hotelu. Perfektní výlet, vůbec nevadilo, že se nám o půlhodinku protáhl, autobus nás nakládá něco po jedné, ale viděli jsme moc krásnou krajinu a náš geolog Jiří ještě dával celé skupině včetně naší vedoucí průvodkyni zasvěcené školení v angličtině o horotvorných a i jiných geologických procesech v místní krajině. Je určitě milejší vidět stádo pasoucích se lam nebo alpak volně v přírodě než je vidět někde v ohradě. Lišejníky někdy vytvářejí odstíny barev, které jsou ve zdejší vyprahlé krajině téměř neskutečné.

Jdeme na oběd, který sice nebyl nic moc, ale zato jsme se zavodnili cervezou AREQUIPEŇA. Po chvíli oddech na hotelu a jedeme naším autobusem do termálních lázní, kde se skoro 2 hodiny bahníme v teplé vodě, která natéká s teplotou cca 75-80 stupňů. Je to opravdu příjemné, vyhřát si kosti, zvláště, když nám dal ten výlet docela zabrat. Nejsme zvyklí chodit ve výšce. Cestou jsme přejížděli i sedla ve výšce nad 4 000 m s výhledy do okolní krajiny s perfektními výhledy na okolní pěti a šestitisícové vulkány, přiznám se, že mě docela inspirovaly, jen si vybrat.

Stále sonduji náladu ostatních na nějaký ten kopec, ale nálada není valná. Dokonce zájem nebyl vzbuzen ani kouřícím vulkánem UBINAS, který měří cca 5 600 m. Takových kopců je ale v okolí více s tím, že neatraktivnější šestitisícový kopec, který ční přímo nad městem, se jmenuje CHACHANI. Z příjemného výhledu našeho hotelu tato sopka vypadá jako lehce dostupná, píše se to i v průvodci, ale AREQUIPA má 2 500 m a vrchol je ve výšce 6 075 m a cestou je jen horská poušť, takže bez vody se to nedá bez technického zázemí nějaké cestovní kanceláře zvládnout.

23.5.Úterý

Budíček opět brzký, odjezd na obdivování kondorů do kaňonu COLCA je v šest ráno. Jaké je ale naše zděšení a následně i odpor k pozorování indiánských tanečníků před kostelem svatého Jiří v YANQUE, kteří nám zde hodinu předváděli svoje taneční umění. A my si mysleli, že nám kondoři zatím ulétnou. Vstávat kvůli focení kondorů nám nevadí, ale pro místní folklór je to brzy, zvláště, když po ránu mrzne. Ještě že za chvíli už vyšlo slunce a my se trošku ohřáli. Na místě zvaném CRUS DEL CONDOR jsme asi o půldeváté a následuje focení kondorů, kteří nalétávají ve dvou vlnách.

Díky digitálnímu fotoaparátu není problém udělat za chvíli 100 snímků a následně z nich vybrat pět povedených. Majestátnímu kroužení těchto nádherných ptáků se člověk opravdu musí obdivovat a přát si, aby tito i mnoho dalších druhů nevyhynulo přispěním lidské civilizace. Po odletu druhé vlny kondorů jdeme ještě cca 3/4 hod kolem kaňonu k autobusu a stále fotíme jako zběsilí. A je co fotit. Malebná kameny ohraničená políčka, kaktusy jako z filmových indiánek, krásné kytky a výsledky geologických a erozních procesů.

Autobus nás nyní dovezl opět do CHIWAY a tam jsme měli nachystán jediný "švédský stůl" (za celou dobu pobytu v Peru) na oběd. Skvělý výběr od polévek, brambor, rýže a masa až po zeleninu, ovoce a sladké zákusky nebo spíše marmelády. Následuje už známá cesta do AREQUIPY se zastávkou na vyhlídkovém místě s následným focením všech potenciálních míst našeho dalšího zájmu (okolní sopky).

Od našeho šéfa cestovky, pana Marlona, jsme dostali po návratu do hotelu doporučení zajít na večeři do nejprestižnější části města, na náměstí PLAZA DE ARMAS, kde je jedna restaurace vedle druhé. K turistům vybíhají z jednotlivých restaurací naháněči nebo i majitelé a zaměstnanci těchto firem a lákají nás na večeři. My ale jdeme na doporučenou adresu č. 115 a dáváme si skvělou večeři včetně obvyklého piva, i když je to drahá restaurace. Já ani na okamžik nezaváhal a zatímco ostatní si dávají již vyzkoušenou peruánskou klasiku, já zkouším CUY CHACTADO, což je pečené morče na placičku včetně hlavy a předních řezáků, vše úhledně naservírováno na talíři. Skvělý zážitek, Eva loudila ochutnávku a vyjádřila se, že morče bylo dobré, i když poněkud suché.

V 8 večer jsme opět na hotelu a domlouváme si posezení s panem Marlonem ohledně dalšího programu. Naši čtyři společníci mají zájem o poznání památek ve městě a blízkého okolí včetně ochutnávek místních specialit a my se doptáváme na možnost vyrazit na nějaký kopec, nejlépe na šestitisícovku. Po pětiminutové pauze při popíjení "coca tee" se dovídáme všechny podrobnosti následujících dvou dnů. Každý máme to, po čem jeho srdce toužilo, i když v případě Evy s pochybnostmi, že je tato akce rozumná.

O půl deváté jsme už v cestovce a fasujeme vše potřebné, zejména mačky a cepíny, pochopitelně i stan, karimatky (2 ks/os) a teplý spacák pro mě, Eva bude spát v našich dvou lehkých cestovních. Večer vše balíme, protože ráno ještě musíme koupit 8 l vody. Materiál je sice poněkud omšelý, ale celý tento výlet nás dohromady stál jen 120 USD. Podrobný článerk o výstupu na naši šestitisícovku naleznete v časopise Treking č. 2/2009.

• Pokračování článku Peru