V zeleném srdci Amazonie, Brazílie

Šedivá a studená Evropa zmizela jako mávnutím kouzelného proutku a pod křídly našeho obřího Boeingu brazilské společnosti Varig se konečně objevila modravá plocha Atlantského oceánu. Nádherný pohled však pochvíli zastřely bizarně tvarované mraky, které pozvolna tmavly noční černí. O to příjemnější pak bylo ranní probuzení nad karnevalovým Rio de Janeirem, které z výšky připomíná kýčovitou pohlednici. A ty ostré barvy a pachy! V dechu Jižní Ameriky se mísí benzín, moře, tlení zelené biomasy, ale i vůně čokoládových žen.

Země kontrastů

Brazílie je země obrovských kontrastů. Civilizací přesycený jih země, symbolizovaný právě veselou megapolí Rio de Janeirem, přiláká mnohonásobně více turistů, než sever pokrytý zdánlivě nekonečnými pralesy. Pro hledače tajemství je však magnetem právě nehostinná Amazonie. Jako duchové se zeleným peklem plíží skvrnití jaguáři a obří krokodýli číhají na svou kořist. Skutečnými vládci panenských území jsou však komáři rodu Anopheles přenášející malárii a hejna bolestivě kousajících muchniček. Oblast Amazonie je rovněž eldorádem obrovských pavouků, brouků a desítek druhů mravenců, z nichž někteří svou neuvěřitelnou agresivitou ohrožují vše živé. Jihoamerické řeky nejsou jen plné piraní, ale i elektrických úhořů a rybek, které v Evropě můžeme obdivovat jen v akváriích.

Brána do pralesa

Opouštím veselé a slunečné Rio de Janeiro a mířím do známého města Manaus v samotném srdci amazonských deštných lesů. Toto město ležící na jižním břehu veletoku Rio Negro je jakýmsi přirozeným centrem, z něhož vyrážejí všechny etnografické či zoologické výpravy mířící do zdejších pralesů. Také díky těmto expedičním tradicím získalo kdysi město přezdívku "brána do zeleného pekla".

Kdysi bezvýznamné hnízdo tvořené jen několika chatrčemi míšenců se díky kaučukovému šílenství v předminulém století začalo překotně rozrůstat. Vrcholem stavebního boomu se pak stala budova opery známá dnes jako Teatro Amazonas. Co je však tak zvláštního na budově, která je na první pohled jen zmenšenou kopií milánské La Scaly, a proč o ní vlastně obyvatelé Manausu hovoří jako o osmém divu světa? Odpověď na tyto otázky je poměrně snadná – je to unikátní dílo postavené navzdory amazonskému pralesu, který město se všech stran neprodyšně obklopuje.

Když jsem si na manauském náměstí vychutnával exotickou krásu této secesní budovy, měl jsem prazvláštní pocit mírné mořské nemoci. Jak jsem za chvíli zjistil, nepramenila ani tak z několika doušků cachasy (zdejší oblíbené třtinové pálenky), ale ze zvláštní ornamentální výzdoby náměstí, nad nímž Teatro Amazonas stojí. Základním motivem jsou totiž černé vlnovky na světlém podkladu, které při delším pozorování vyvolávají iluzi sbíhání mořských vln. Po pěti minutách máte pocit, že celé náměstí tančí hodně divokou sambu. V Teatru Amazonas zpíval samotný Caruso a hrála Sarah Bernahardová. Diváci si prý krátce po slavnostním otevření vychutnávali i umění ruské primabaleríny Pavlovové.

Svatební noci mocné Amazonky

Manaus je zdaleka největší městem nejen na řece Rio Negro, ale prakticky celé Amazonie. Samotné Rio Negro je pak nejmohutnějším severním přítokem Amazonky, která tvoří páteř celé této obrovské oblasti. Královna světových řek Amazonka se rodí jako malý pramének v peruánských Andách, ale rychle mohutní mnoha přítoky, která na své dlouhé cestě potkává. V okamžiku, kdy "překračuje" brazilské hranice je však překřtěna na Rio Solimoes a své královské jméno opět získává až ve chvíli, kdy se její vody smísí nedaleko Manausu s černými masami Rio Negra.

Teprve potom se gigant, jehož celková délka činí něco přes sedm tisíc kilometrů a maximální hloubka devadesát metrů, může znovu pyšnit jménem Amazonka. Gigantická "svatba" dvou obřích řek připomíná nápad abstraktního malíře pokoušejícího se barevně znázornit boj protikladů. Rio Negro má totiž barvu černého čaje, zatímco hladina Solimoes se pyšní kanárkovou žlutí. Kuriózní na celém monumentálním úkazu je skutečnost, že se oba tak rozdílně zbarvené veletoky nemísí, ale tečou vedle sebe několik desítek kilometrů. Teprve potom silnější Solimoes definitivně pohltí černého milence, aniž přitom změní svou žlutou barvu.

Amazonka

Amazonka si svůj název sladkovodní moře, který dostala od prvních objevitelů, plně zaslouží a to nejen pro svou impozantní velikost, ale i díky výskytu tvorů, které by člověk čekal spíše v slaných vodách. Dokonce i z palub velkých lodí je dobře slyšet funění růžových delfínů inií a není prý řídkým jevem zahlédnout trojúhelníkové ploutve třímetrových žraloků býčích plujících tisíce kilometrů proti proudu. Dalším pozoruhodným živočichem, který se ve zdejších vodách vyskytuje, je proslavený elektrický úhoř, jehož výboj může zabít i tak velkého tvora jako je kůň.

Nejznámějšími oploutvenými tvory Amazonie jsou však zubaté piraně. Je známo, že obrovská hejna těchto ryb dokážou ohlodat jakkoliv velké zraněné zvíře. Signálem k útoku jsou většinou hlučné pohyby na hladině, ale hlavně krev. Občas v novinách proskočí zpráva o tom, kolik piraně zlikvidovaly pasažérů potopených říčních lodí. Domnívám se však, že se většinou jedná již o utonulé, které piraně "ohryzaly" jaksi dodatečně.

Měl jsem možnost pozorovat "svatbu" veletoků hned dvakrát – jednou z okénka letadla, kdy jsem měl celý působivý obraz jako na dlani a podruhé přímo z paluby říční lodě. Kocábkou s hrdým názvem "Gloria", řízenou správným mořským (vlastně říčním) vlkem Fernandem, jsem se k snoubení vod dostal asi po hodinové plavbě z Manausu. Kdo zná jen středoevropské řeky, neumí si tuto "kolosální svatbu" vůbec představit.

Jen pro ilustraci – například Labe je na nejširším místě široké asi 570 metrů – Amazonka tuto šířku překonává více než stopadesátkrát! Do Amazonky se kromě Rio Negra vlévají další stovky řek, dvě stě z nich je delších než 1500 kilometrů. Vltava, nejdelší tok začínající i končící na území České republiky, měří jen necelých 430 kilometrů.

Po soutoku s Rio Negrem si už ani Brazilci nedovolí upírat Amazonce nárok na její královské jméno, a tak může řeka v klidu ukončit svou pouť u Atlantského oceánu v gigantické deltě, v jejímž centru leží Ostrov Ilha de Marajó velký jako Švýcarsko. Věrna své titánské síle chrlí do oceánu své vodní masy takovou silou, že se lze napít sladké vody ještě celých dvě stě kilometrů od pobřeží! Amazonka se rodí jako malý pramínek v Andách, ale rychle mohutní mnoha přítoky. V okamžiku, kdy "překračuje" brazilské hranice je však překřtěna na Rio Solimoes a své královské jméno opět získává až ve chvíli, kdy se její žluté vody smísí s černými masami Rio Negra.