Aconcagua (6 961 m) normálkou, výstup v Andách

Aconcagua aneb když se řekne sedmitisícovka

Do kýžených sedmi tisíc chybí nejvyšší hoře Ameriky a celé západní i jižní polokoule pouhých 41 metrů, ale klimatickými podmínkami - suchým vzduchem a neustálými prudkými větry - se řadí spíše k himálajským osmitisícovkám. Však také záchranná helikoptéra, fungující od roku 2000, létá denně ze základního tábora dolů a o pasažéry s omrzlinami či plicním edémem nemá rozhodně nouzi. Poprvé jsem se o tuto snad nejvíce podceňovanou horu pokoušel před deseti lety, v lednu 1999. Prožitou kalvárii se špatným koncem jsem pak podrobně popsal v knize "Ve stínu Aconcaguy" (vyšla v r. 2000).

Ke druhému pokusu jsem se odhodlal až o čtyři roky později. Původně plánovanou soukromou akci ve dvou jsem musel odpískat, neboť můj parťák na poslední chvíli z pracovních důvodů účast odřekl. Uvítal jsem proto nabídku Honzy Vyškovského a připojil se k expedici V-touru.

Mými partnery nebyli žádní zelenáči, ale horalé každým coulem: veselá kopa a tmel kolektivu Miloš Palacký z Nového Jičína, 48 let, již se skalpem Gašerbrunu a spolulezec Mirka Cabana na Everestu a Čo-oyu, skromný a obětavý Mirek Hrad z Brna, 24 let, při svém mládí již horský vůdce na Pamíru (2× Pik Lenina), jinak člověk s absolutní imunitou na výšku, introvert Jarda Novák z Brna, 50 let, vůdce V-touru v Alpách, parašutista a sportovec Martin Dlouhý z Brna, 33 let, vedoucí expedice s dokonalou znalostí španělštiny a kromě mne jediný na kopci podruhé. Pak ještě tři mladí právníci z Prahy, jeden starší klient z Brna a Andrea z V-touru.

Cesta pod kopec

19. ledna odlétáme z Vídně přes Madrid do Santiaga de Chile se společností Iberia, která má, kromě nízké ceny letenek, ještě jednu velkou výhodu - maximální povolená váha spoluzavazadel je 2 × 32 kg + 10 kg sebou na palubu letadla. To už by mělo stačit i pořádnému jedlíkovi! Ze santiagského letiště jedeme najatým mikrobusem přímo do Mendozy - nádherného argentinského města, potopeného do zeleně parků, které mi učarovalo již při mé první návštěvě. Následujícího dne vyřízení permitu za 200 dolarů a pak příjemné bloumání po zahradních restauracích a kavárničkách.

Nazítří, po 180 km přejezdu a konzumaci obrovských bifteků v Upsallatě, nás vítá malé příhraniční Penitentes (Kajícníci - podle tvaru skal, tyčících se majestátně nad údolím) poněkud nevlídně. Sněží, je vítr a teplota kolem nuly. Přesto si optimisticky domlouváme mulaře hned na zítřek - a máme štěstí. Ráno je obloha jako vymetená. Rychle dobalujeme vaky pro muly, z nichž žádný nesmí vážit víc jak 30 kg, se nadvakrát se přesouváme autem do Puente del Inca. Prohlídka travertinového mostu a lázní s vyvěrajícími horkými prameny, jakož i nákup suvenýrů, je naším posledním rozloučením s civilizací.

Pod slunečními paprsky však nyní rychle taje a vytváří čvachtající břečku. Po půlhodině pochodu se odkrývá první pohled na impozantní jižní stěnu Aconcaguy, za chvíli po mostě přecházíme valící se hnědou řeku Horcones, a za další dvě hodiny jsme v táboře Confluencia. Je vybudován mnohem blíž než před čtyřmi lety, ještě před mostkem, a místo z potoka lze nabrat pitnou vodu přímo z hadice.

Následující den plníme aklimatizační povinnost a jdeme na Plaza Francia - tábor pod jižní stěnou Aconcaguy. Pohled z výšky přes 4 000 m na tříkilometrovou hradbu ze skály a ledu je ohromující. Občas sfrčí dolů sněhová lavina, jednu se mi daří dokonce vyfotit. Je zřejmé, že tohle už je vážné horolezecké hřiště, kam se odváží jen ti nejlepší, nebo blázni.

Pomalu scházíme jednotlivě dolů, nazítří nás čeká martýrium 24 km pochodu nekonečným údolím řeky Horcones a na závěr prudký výstup do základního tábora Plaza de Mulas. Tentokrát, s batohem těžkým jen 13 kg, jej absolvuji se třemi pauzami za sedm hodin. Jsme ve výšce 4 300 m a nikdo se necítí dvakrát fit. Pro jednoho z nás bohužel znamená konečnou stanici. Doktor mu najde vodu na plicích a posílá štando pede helikoptérou do špitálu. I tak může někdy skončit dlouho připravovaná a rozhodně ne levná cesta.

Cesta na kopec

Po třech dnech flákání v base campu, dvou návštěvách vysokohorského hotelu a jedné vynášce potravin do tábora Aljaška (5 200 m) se cítíme "ready" k dalšímu výstupu. Jsem ve při s Martinem seniorem kvůli aklimatizačnímu programu. Dvakrát po sobě na Nido de Condores ze základního tábora se mi zdá, při převýšení přes 1 000 m, přece jenom silná káva a tak raději volím metodu per partes - jeden den na Canadu (4 900 m) a druhý den na Nido (5 380 m). Stejně se na Nidu všichni zase sejdeme.

Počasí je již týden slunečné, ale máme obavy, že už dlouho nevydrží. Každý den proto sbíráme meteo informace kde se dá - od mulařů, strážců parku, sestupujících i vystupujících, ale nikdo neví nic jistě. Jak se zdá nejvíc jsou v obraze vojáci.

Na Nidu hledáme jezírko s proraženou dírou v ledu, je to pořád lepší než roztápět zdlouhavě sníh. Po návratu ke stanům zjišťuji, že si někdo "vypůjčil" moje hůlky a už mi je asi nehodlá vrátit. "Zachránili" mě až strážci parku, od kterých jsem si za 30 USD vyprosil na tři dny jiné, hodně opotřebované a povolující, ale lepší něco než nic. Taky nemůžu najít za boha jednu flísovou rukavici a na lyžařských brýlích proti větru mi prasklo sklo. Jo, když se nedaří, tak se nedaří… Mirkovi se daří naopak velice, neboť zdolává v sólu vrchol za sedm hodin, což je abnormální výkon. Stěžoval si sice na pořádný vichr na "větrném traverzu" pod Canalettou, ale co by tam taky jiného mohl čekat, že?

Nicméně desátý den výstupu docházíme všichni na Berlin (5 780 m) - klíčový tábor pro útok na vrchol. Chceme jít nahoru v pět ráno, ale v noci cloumají stanem silné poryvy větru a tak se po dvouhodinovém oblékání, obouvání, pití a čůrání zase v klidu vyzujeme a zalezeme do spacáků. Jen Jarda to riskuje, jde nahoru spolu s argentinskými vojáky, a vrací se večer vyčerpaný, ale s vrcholem. Odpoledne se vítr trochu utišil a tak využívám času a jdu sám, jen s foťákem a pitím nahoru až pod Černé skály do výšky asi 6 100 m. Vracím se v pohodě dolů s nadějí, že zítra vítr nebude.

Den D

Budím se ve tři ráno. Teploměr ve stanu ukazuje -14 stupňů Celsia a spolu s vlhkým spacákem nevytváří zrovna tu pravou pohodu. Domluvili jsme se, že vyrazíme v šest, ale bojím se, že zaspím a tak se raději pomalu chystám. Šmátrám potmě po láhvi s pitím, ale najdu jen tu s močí. Má krásnou džusovou barvu, ale ta chuť jaksi … Z té správné se nedá pít také - voda s rozpuštěným iontovým práškem je totiž ve skupenství pevném. Obouvání do skeletů je vždy dlouhá procedura a po zavázání tkaniček je potřeba se trochu vydýchat. Čaj už mám naštěstí navařený od včerejška v termosce, takže jenom müsli tyčinku, sušené meruňky a je po snídani.

Než se člověk nakšíruje do všech těch moir, flísek a goretexů jsou rázem dvě hodiny pryč. Výjimečně není slyšet poryvy větru, který jinak dává každé ráno na vědomí, kdo je tady, takřka v šesti tisících metrech, pánem. Nechce se mi ještě hodinu čekat, a tak budím Martina juniora, abych mu řekl, že jdu napřed. Mladí mě určitě brzy dojdou.

Po zkušenostech z posledního výstupu mám také obavy, aby vítr nezesílil a chci využít vzácných chvil, kdy nefuní. První úsek k Bílým skalám dobře znám, šel jsem jej dvakrát před čtyřmi lety a potřetí včera, kvůli aklimatizaci. Vycházím sám do pusté a mrazivé tmy. Nikde ani živáčka. Po půlhodině mi začínají mrznout prsty na rukou. Měním lyžařské prstové rukavice za flísové a navrch ještě goretexové palčáky. Jednu flísku jsem ale někde ztratil, takže na levé ruce mám jen jednu vrchní rukavici. O půl sedmé začíná svítat, zhasínám čelovku a protože začíná sněhový svah, nasazuji mačky. Teď teprve doceňuji jejich rychloupínací systém, neboť manipulace s řemínky, které většinou nejdou v rukavicích utáhnout, má za následek rychlé omrznutí.

Míjím Piedras Blancas, nejvyšší dosažené místo před čtyřmi lety a vzpomínám. Tenkrát jsme tu čekali, krčíce se u skály před větrem, který právě začínal svůj koncert. Zahnal nás dolů a uvěznil na čtyři noci na Berlinu. Pokračuji výš k Černým skalám. Už se úplně rozednilo, ale sluneční paprsky dopadnou na svah nejdříve o půl desáté. Snad do té doby neomrznu. Duplexy zn. Koflach arktis expedition jsou sice drahé, ale neprodyšné, nepropouštějí pot a nohy jsou pořád v mokru.

Na malém sedélku se najednou odkrývá rozbořená dřevěná bouda - tábor, vzletně nazvaný Independencia (6 370 m), kde docházím druhého Francouze (jeho kamarád otočil dolů o něco níž). Chvilku klábosíme a pijeme, pak pokračujeme společně dál, ale jde strašně pomalu a za půl hodiny, kdy se vzdálenost mezi námi zvětšila, ho vidím sestupovat. Zůstal jsem opět sám. Čeká mě nepříjemný "větrný travers", který zdolávám krabím způsobem tj.bokem napřed, protože sílící vítr vane nyní zespodu. Docházím pod Canaletto - obávaný příkrý suťový svah od 6 500 do 6 800 m, kde jeden krok vpřed znamená dva dolů, pod nohama ujíždějí i velké balvany. Dle Jardovy rady jdu proto raději po sněhu, který dobře nese a v mačkách nemám problémy.

Pod sedlem mezi severním a jižním vrcholem se ale nechám zlákat kratší cestou, a to znamená vyčerpávající půlhodinu v pohyblivé suti. Konečně sedlo, doleva po snadném hřebínku a o půl druhé odpoledne stojím na nejvyšším bodě Ameriky. Cesta nahoru z Berlina mi trvala osm a půl hodiny. Vyhlížím marně své kolegy, mezitím dochází na vrchol 27 letý Argentinec z Mendozy. Padáme si do náručí, vzájemné gratulace a focení.

Rozhled je fantastický, kolem dokola 100 km samé hory, nejblíže je zasněžený jižní vrchol jen o 40 m nižší, ale na ten už nikdo nechodí. Na vrcholový kříž, plný různých šátků a talismanů, věším malou boxerskou rukavici s naší vlajkou a nápisem Czech. Euforie však netrvá dlouho, brzy je mi zima a kluci pořád nikde. Po padesáti minutách čekání to vzdávám a jdu dolů.

Cestou na sedlo potkávám další lidi, ale cizince. Teprve o půl čtvrté ve spodní části Canaletta vidím známé červené bundy. Chybí Lukáš, kterému nebylo ráno dobře a vrátil se. Zdravíme se navzájem, říkám jim, že nahoru je to ještě půldruhé hodiny a pokračuji v sestupu. Poslední úsek cesty nad Berlinem už mě zebou prsty na nohách a bolí při došlapu.

O půl sedmé, po čtyřech hodinách sestupu, docházím do tábora. Hodinu po mně přicházejí nečekaně Martin junior s Andreou. Vzápětí po našem setkání se vrátili z Canaletta dolů. Miloš, Martin senior a Vašek dosáhli vrcholu až po 17. hodině. Při sestupu našli úplně vyčerpaného Kanaďana a museli se rozhodnout, zda zůstat s ním, nebo jít rychle pro pomoc. Zvolili druhou možnost, na Berlin dorazili až za tmy, a okamžitě zalarmovali vojáky. Naštěstí Kanaďan se zázračně posbíral a došel ráno sám do tábora.

Cesta z kopce

Druhý den balíme fidlátka, počasí nám stále přeje a tak kolem poledne začínáme sestupovat do základního tábora. Ve skeletech se mi jde čím dál tím hůř. Zpočátku to přičítám botám, ale pravým důvodem jsou mírně omrzlé a nedostatečně prokrvené prsty, které brní jak po mravencích a při každém došlapu bolí. Mé trápení se zdá být nekonečné, často musím zastavit, vyzout si boty a masírovat prsty. Teprve o půl desáté večer, již za tmy, docházím na Plaza de Mulas. Jsem rád, že mi poslední úsek cesty jdou naproti Martin s Lukášem. Ve stanu mulařů proběhne potom u plechovkového piva malá oslava šťastného návratu. Pozdě v noci už nestavím stan a přijmu přístřeší v třímístné Milošově Salewě.

Ráno je ve znamení spěchu a zmatku, neboť je třeba vše sbalit a připravit vaky pro muly. Po důkladném zvážení zavazadel, odevzdání pytlů s odpadky a nezbytné skupinové fotografii zahajujeme v pravé poledne sestup do civilizace. Ostatní se jdou ještě zvěčnit svými podpisy do horského hotelu, já scházím přímo dolů strmým svahem do údolí. Nohy se opět bolestivě hlásí i když jdu teď jen v lehkých pohorkách. Čtyřicetikilometrová anabáze s pětinásobným broděním studeného proudu řeky Horcones končí až v jedenáct večer. Od vstupu do národního parku nás odváží terénní dodávka a za pár minut jsme v našem hotýlku "U kajícníků". Následuje bujará oslava s vydatnou večeří a konzumací vynikajících argentinských a chilských vín. Ve čtyři ráno už nevím o ničem…

Dejá vu

Je otázkou, kdo je na tom při vysokohorské expedici líp. Zda ten, kdo je na kopci poprvé a tudíž nezatížen obavami z toho, co se může stát, kdyby … anebo ten, kdo už vše jednou zažil a ví, co ho čeká? Ti první jsou vybaveni odhodláním, které Mišo Orolín ve své knize "Strmé cesty k Himálajam " trefně nazval odvahou nic netušiaceho, ti druzí mají zase zkušenosti z již poznaného a tudíž větší pravděpodobnost dosáhnout vytčeného cíle. Pokud jsou ovšem zážitky z prvního pokusu nepříjemné, mohou napříště negativně ovlivnit vaše počínání a hlavně psychiku.

Když začne v noci v šesti tisících metrech řádit "viento blanco", máte natotata srdce v kalhotách, protože už víte, že můžete přijít o stan a ve větru a mrazu nepřežijete. Víte, jak můžete skončit, když vás začnou zebat prsty, protože už jste dříve zblízka viděli opadávající zčernalé maso po těžkých omrzlinách, víte, so znamená nevinný suchý kašel, protože si živě pamatujete bledého kamaráda kašlajícího krev při edému plic. Sám jsem si po větrné noci v táboře Berlin hned vzpomněl na prožité martýrium před čtyřmi lety a moje psychika byla v háji. Později jsem se sice uklidnil a ještě tentýž den odpoledne šel sám nahoru, ale pochyby zůstaly…

Hraběcí rady na závěr

• nepodceňujte aklimatizaci, nejlepší je metoda: "Go high, sleep down!", tzn. vždy se snažit vyjít ten den výš, než budete spát, alespoň o 300 výškových metrů, zejména je to zapotřebí nad 6 000 m, z tábora Berlin
• údolím Horcones je lepší jít dopoledne, kdy řeka ještě není tak rozvodněná, později byste museli několikrát brodit v ledové vodě (nelze přejít po kamenech)
• je lepší jít na vrchol až z tábora Berlin (5 780 m) - převýšení 1 180 m tj. 8 - 10 hod., než z Nida de Condores (5 380 m) - převýšení 1 580 m tj.10 - 12 hod.
• na vrchol vyjděte brzy ráno, nejpozději v 5 hod. , aby jste při návratu nezatměli - lepší je jít potmě dvě hodiny ráno čerství, než x hodin unavení večer
• nezapomeňte na láhev na moč (nejlépe 1l PET láhev od mléka) - v silném větru se nedá vylézt ven ze stanu
• využijte muly pro přepravu bagáže. Pokud si ponesete vše sami, hrozí vám nebezpečí odrovnání se hned zpočátku. Doporučuji mulařskou společnost LANKO, která má o 50% nižší ceny jak ostatní (1.mula= 80 USD , 2. a 3. mula = 40 USD)
• v táboře Confluencia a v BC Plaza de Mulas se nesmí pod pokutou 100 USD vykonávat potřeba mimo plechové WC, které jsou uzamčené a klíče jsou k mání pouze u té mulařské společnosti, kterou jste si dole najali
• teleskopické hůlky, skeletové boty a mačky jsou nutností, lepší jsou rychloupínací mačky s klipsnou (řemínkové nejdou v rukavicích dobře upevnit a bez nich hrozí omrznutí)
• cepín není zapotřebí, snad jen na proražení ledu v jezírku na Nidu
• v základním táboře funguje komplexní lékařská služba včetně transportu helikoptérou do nemocnice (přesun je v ceně permitu).
• doporučuji vzít sebou min. 5 plynových bomb á 210 g do vařičů VAR (jsou k dostání v základním táboře za 5 USD)
• dobrá je flísová kukla a lyžařské brýle proti větru