Túra na Mount Adams, vyhaslou sopku

Výstup na sopku v USA

Hora Adams je potenciálně aktivní staratovulkán tyčící se do výše 3 743 metrů a je zároveň druhou nejvyšší horou státu Washingtonu v USA. Tento masivní vulkán je tvořen několika překrývajícími se kužely. Jeho upatí má průměr 29 kilometrů.

Poté co jsme dvakrát úspěšné vystoupili na sousedící vulkán Svatá Helena se Adams s jeho netechnickou stezkou stal přirozenou volbou pro tento rok. Na rozdíl od většiny horolezců, kteří obvykle přenocují na plošině Lunch Counter ve výší 2 895 metrů, jsme se vulkán rozhodli zdolat za jediný den.

Cesta ze Seattlu trvá zhruba 5 hodin. Naštěstí však ubíhá rychle, zvláště poté co opouštíme šedý koridor dálnice I-5 a pokračujeme po menší dálnici kolem řeky Columbia, kde zeleň a tisíce růžových kvítků zdobí silnici a okolní stráně. Během povinné zastávky na stanici Rangerů v malém městečku Trout Lake se dovídáme, že na tento víkend bylo prodáno již 400 lezeckých povolení a kemp u výchozího bodu lezecké trasy, kde jsme chtěli strávit noc, je přeplněn.

Rychle vyplňujeme formulář nezbytný k získaní lezeckého povolení a odjíždíme do kempu Morrison Creek, který je naším alternativním mistem k přespaní. Tento kemp, ač vzdálený pouze 4,5 kilometrů od počátku lezecké stezky, nacházíme poloprázdny a naše skupina 9 lidí zde nemá problém se na noc usadit. Večer trávíme zčásti procvičováním lezeckých technik, zejména pak záchranné akce při pádu do ledovcové štěrbiny, a zčásti u táboráku, kde si za příjemného praskání větviček v ohni vzpomínáme na zážitky z minulých výprav a plánujeme výlety do budoucna. Ve 22:30 vyhlašujeme večerku a zvuk potoka protékajícího kempem nas unáší do sladkého světa snů.

Jsou tři hodiny ráno. Budík oznamuje, že je čas vstávat. V polospánku se přidávám ke zbytku naší malé expedice u snídaně, kde rychle rekapitulujeme dnešní plán. Všechno jde hladce, kemp opouštíme ve 4:00 a výstup začínáme ve 4:45.

Vítá nás horská krajina probouzející se do nového dne, oděná v teplých tónech vycházejícího slunce. Tuto denní dobu mám na horách nejraději. Stezka rychle opouští zalesněný svah a vede nás přes příkrou stráň posázenou vulkanickou sutí. Rychle nabýváme nadmořskou výšku a s ní se nám otevírají výhledy do okolí, a zvláště pak jedinečné výhledy na okolní vulkány - Mt. Hood v Oregonu a nedalekou Svatou Helenu.

V 9:30 se dostáváme na plošinu Lunch Counter, místo, kde většina lidí tráví noc před samotným výstupem. Nacházíme zde několik prázdných stanů. Jejich majitelé, kteří před námi mají několikahodinový předstih, jsou již pravděpodobně na vrcholu, nebo v jeho těšné blízkosti. Při pohledu na kopec, který nás očekává jim na několik vteřin docela závidím. Nasazujeme mačky a s cepínem v ruce vykračujeme ke svahu, který je s každým krokem příkřejší. Naše tempo se zvolňuje. Po deseti minutách vyhlašujeme krátkou přestávku. Jsme v nadmořské výšce zhruba 3 048 metrů. Teplota klesá, vzduch zvolna řídne.

Po zhruba 600 metrech převýšení a několika dalších krátkých přestávkách se blížíme k bodu zvanému Pikers Peak. Odtud bychom jíž měli vidět samotný vrchol, k jehož zdolání nám zbývá pouhých 182 vertikálních metrů. Předstajeme si, že to nejhorší máme skoro za sebou. Nadšení roste s každým krokem… až do okamžiku, kdy se náš zrak přehoupne přes Pikers Peak. Na několik sekund stojíme jako zmražení při pohledu na obrovský masív tyčící se hrdě před námi do výše, která z této perspektivy v našich očích bezesporu přesahuje oněch očekávaných 182 metrů.

Po probuzení z šoku, který nam hora připravila, se vydáváme na tuto poslední etapu naší trasy. Rychle přecházíme planinu, která spojuje Pikers Peak s vrcholem. Zvedá se vítr. Nic mu tu nestojí v cestě a tak to kolem nás pořádné sviští. Zahaleni ve větrovkách stoupáme k vrcholu, na nějž se dostáváme po 7 hodinách 45 minutách a 2 043 metrech převýšeníi. Jsme vyčerpaní, ale spokojení s naším výkonem.

Na vrcholu jsou desítky lidí, v menších či větších skupinách. Vzduchem se nese ševeleni jejích hlasů a téměř neustálý zvuk fotoaparátů. Připomíná mi to tu tak trochu jako když v televizi ukazují předávání Oskarů. Jen s tím rozdílem, že se tu nechodí po červeném koberci. Jeho barva je zde bílá, klouže a pořádné studí. Zdejší celebrity jsou oděny v nepromokavých soupravách, místo vysokých podpatků se pyšní mačkami a hlavním doplňkem jsou jejich cepíny.

I přesto, že tu panuje výborná nálada, se na vrcholu moc dlouho nezdržíme. Vítr tu duje a po několika minutách nám začíná být pořádná zima. Rychle se fotíme a pak honem dolů do závětří. To nejlepší na vystupu vulkánu Adams v tuto roční dobu je jeho sestup. Skoro všech těch 793 metrů z vrcholu zpět k Lunch Counteru se dá pohodlně sjet na zadku. K tomu slouží systém tří skluzavech, z nich ta poslední umožní sestoupit 600 vertikálních metrů za zhruba 10 minut nepřetržitého sjezdu. Tuto zkušenost ztěží něco překoná.

K autu se vracíme v 17:00 hodin. Škrtáme Adamse z našeho listu. Teď nám již ve státu Washingtonu zbývají pouze tři další vulkány.