Rešovské vodopády, vrch Špičák a hrad Sovinec

Dvoudenní výšlap Nízkým Jeseníkem za Filipojakubské noci (1)

Hojně navštěvované Rešovské vodopády sice znám, věřím, že vy také, dokonce jsem je měl na trase jednoho hezkého treku v Přírodním parku Sovinecko, proč si je ale nezopakovat a poznat další kus přírody v tomto zastrčeném koutě na pomezí Nízkého Jeseníku a Hanušovické vrchoviny. A když navíc meteorologové slibují dva dny hezkého a poměrně teplého počasí.

Na trase, která připomíná protáhlou a hodně šišatou osmičku jsou nejen Rešovské vodopády, nejvyšší vodopády Nízkého Jeseníku, ale také Špičák, pátý nejvyšší vrch celého geomorfologického celku, který je rozlohou největší v Česku a krásný hrad Sovinec. Ploché, ale nápadné návrší Špičák (778 m), na dohled Horního Města, je skutečně 5. nejvyšším vrchem Nízkého Jeseníku. Po nejvyšší Slunečné (800 m), Pastvinách (790 m), Kačím vrchu (786 m) a sopce Velký Roudný (780 m).

Rešovské vodopády, Tvrdkov a Dobřečov

Vyrážím ze známé vesničky Rešov (548 m), která se nachází na dohled Horní Města a asi o 120 metrů výše, než Rešovské vodopády. Míjím hospůdku v Rešově, která má ještě zavřeno, a trvale zavřený penzion Nad vodopády, který je na prodej. Scházím do hlubokého údolí říčky Huntava, která pramení nedaleko odsud, kousek nad Horním Městem.

Konečně jsem u Fialova mlýna, který se stále opravuje, a již jsem na vyhlídce nad vodopády, ze které se otevírá krásný pohled na nejvyšší stupeň Rešovských vodopádů. Říčka Huntava si tady prorazila cestu v tvrdých horninách a vyhloubila krásný skalní kaňon. Ano, i v tak nevysokém geomorfologickém celku, zdráhám se napsat pohoří, jako je Nízký Jeseník, tak i v takovém nevysokém celku jsou kaňony. A není jediný, podobných divů tady máme více. Do dalšího z nich vás zavedu v jednom z příštích článků, při jednom z dalších treků.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

O významu a zachovalosti zdejšího území svědčí skutečnost, že Rešovské vodopády byly vyhlášeny přírodní rezervací, ba dokonce Národní přírodní rezervací Rešovské vodopády s výměrou téměř 78 hektarů. Zároveň bylo území zahrnuto do evropské soustavy Natura 2000. Sečteno a podtrženo, Rešovské vodopády jsou opravdu kouzelným koutem, turistickým magnetem naší přírody, který si ochranu zaslouží. Nyní, brzy ráno, je tady ještě klid, potkávám jen několik "zbloudilých" duší. Dokonce i tři "zbloudilé" duše s velkými batohy. Tři postarší dámy, které se věku nezalekly a nebojí se ani spaní venku ve spacáku. Tak to má být.

V kaňonu je to dnes docela hukot, Huntava má poměrně dost vody. Bodejť by ne, když v posledních dnech docela popršelo. Alespoň vynikne krása zdejších vodopádů a peřejí. Po žebřících a můstcích překonávám kaňonovitou část doliny a nyní již rovinatějším úsekem docházím na rozcestí Nad vodopády (460 m). Z něj pokračuji vlevo po červené turistické značce, proti proudu Tvrdkovského potoka, směrem na obec Tvrdkov. Při jednom z treků jsme tady s kolegy dokonce spali. Srabácky na ekofarmě…

Opouštím území NPR Rešovské vodopády a na nejbližších kládách, hezky na sluníčku, snídám. Už byl čas. Pak pokračuji lesní cestou dále. Míjím chlápka, který drží na udici rybu, ale na pozdrav neodpovídá. No bodejť by odpovídal, když je celý dřevěný. Nějaký šikovný řezbář se zřejmě nudil, nebo možná jen trénoval, a vytvořil tady docela povedené dílko. V Tvrdkově (630 m) se nic nezměnilo. To jsem ale nakonec věděl již od minulého týdne, když jsem se tudy vracel z povedeného třídenního treku na Bradlo a Brníčko.

Procházím upravenou obcí a mířím do polí a k lesu. Cestou fotím nějaké pipuše. Vrabčáky, sýkorky a nebo jiřičky, které již přilétly z teplých krajin. A přes předpovědi globálních oteplalistů tady tak trochu klepou kosu. I když dnes to, až na ten ledový vítr, docela ujde. Brzy se vyloupne staré dobré Bradlo (600 m) zvané turisty Moravský Blaník. Dokonce jsou okem dobře vidět i Tři kameny, krásná skaliska na hřebeni mezi vrškem Bradla a Libinou. Vidno je i vzdálenější Zábřežskou vrchovinu. I ta je v brzy plánu… Míjím malý rybníček, asi vyhledávané žabí brouzdaliště.

Mířím na bezejmennou kótu, na jejímž vršku se nachází asi osmimetrová skalka. Minule jsem ji míjel, nebylo času, neboť jsem mířil na setkání na Rabštejně, dnes si ale zacházku neodpustím. Skalka je opravdu hezká, v mapách nezakreslená, s pásy tvrdých křemenců. Hezké místo, které si oblíbili, soudě podle množství bobků, i divocí králíci. Mají recht, je zde hezky, pole s papáním kousek a všude plno vhodných úkrytů.

Cestou fotím nějaké ty houby. Dřevokazné houby. Na praváčky si ještě musíme počkat. Doufal jsem, že "zakopnu" o nějaké smrže, ale nic. Dostávám se na pastviny na dohled osady Dobřečov, ze kterých se otevírají nádherné výhledy k hřebeni Hrubého Jeseníku. Doslova na dosah mám Vysokou holi, druhý nejvyšší vrch pohoří, se zasněženým Velkým kotlem. Tam je ještě hnusná zima, však chlad je cítit až tady…

Nesmím ale zapomenout ani na hrad Rabštejn v Hanušovické vrchovině, který je nejvýše položeným hradem na Moravě. Po pravici se pak vlní hřebínky Nízkého Jeseníku a zvedají se sopečné kupy v Bruntálské vrchovině. Jasně je vidět Malý Roudný, Velký Roudný i Venušina sopka, nejvyšší hora Slunečná a v oparu se vlní větrníky nad Starou Libavou na dohled Červené hory (další z nízkojesenických sopek).

Špičák a Horní Město

A konečně je tady Dobřečov (730 m), dříve Doberscheig. Tato osada má dnes jen asi 30 stálých obyvatel, za návštěvu ale stojí. Je tady hezky. A klid. Kolem upraveného kostela a hřbitova, kde převažují staré náhrobky s německými jmény, a za zpěvu drozda kvíčaly (Turdus pilaris) pokračuji k dalšímu cíli, který jsem pro nedostatek času musel při minulém treku také minout. A tím je 5. nejvyšší vrch Nízkého Jeseníku (snad jsem na žádný další vrch celku nezapomněl, když ta mě klidně opravte) zvaný Špičák (778 m).

Travnatá úbočí se zvedají vzhůru mírně, tu a tam vystupují malé skalky a nebo zemnice, kupy kamenů navršené našimi předky při zúrodňování tohoto kraje. Na zalesněném vršku se nachází další skalka. Nyní, protože stromy jsou ještě holé, se ze skaliska otevírají omezené výhledy. Co ale není vidět ze skalky, lze si prohlédnout při obchůzce po okrají vrcholového remízku.

Návštěvník se tak postupně pokochá krásami Hrubého Jeseníku, Hanušovické vrchoviny s poměrně blízkým Bradlem, vzdálenější Zábřežské vrchoviny, Hornomoravského úvalu s městem Uničov (za ním se dokonce lesknou střechy až v daleké Olomouci) a nebo Nízkým Jeseníkem. Dokonce vidím i Krkonoše, které jsou, jak jinak na konci dubna, ještě bílé. Dnes je opravdu solidní dohlednost.

Na chvíli posedím na skalkách a vychutnám si v klidu krásných výhledů. Pak mé kroky zamíří nazpět do Dobřečova a po silničce s téměř nulovým provozem do Horního Města. Cestou potkávám jen jedno auto a dva lidi, kteří se vydali opačným směrem. Na okraji Horního Města navštěvuji Hornické muzeum v přírodě. Moc toho tu sice není, ale těch pár kroků navíc nikoho nezabije. Bánské vozíky, rýpadlo a náhled do šachty, úpadnice na staré patro, která má délku 61 metrů a byla vyražena v letech 2015 a 2016.

Centrum Horního Města (dříve Bergstadt Hangenstein, Hankštejn), o němž první známá písemná zmínka o pochází z roku 1398, a za panování Rudolfa II. se stalo svobodným císařským městem s právem těžby, zdobí renesanční kostel sv. Máří Magdaleny postavený v roce 1612. A barokní socha sv. Jana Nepomuckého z roku 1770. Město je silně poddolováno, z bývalých důlních děl na stříbro (těžba se pro nízkou výnosnost nikdy nevyplácela) či železnou rudu byla ale většina zničena. Přístupná zůstala jen dědičná štola sv. Antonína Paduánského.

Chata Na Mlýně a Rešovské vodopády za Filipojakubské noci

Opouštím Horní Město. Kolem úpadnice Eva se sklonem 15° a délkou 40 metrů pokračuji k Chatě Na Mlýně, kde jsem byl naposledy za kovidového teroru. Chataři nelehkou dobu naštěstí přežili, takže polévka a nějaké to pivko bude. Na to, zda-li mi chutná, dohlíží statný, ale přátelský vlčák Ben, řečený inženýr…

Mám čas, nikam nespěchám, dnešních dvacet kiláků jsem zvládl rychle. Nyní mě již čeká jen sestup k Rešovským vodopádům, kde hodlám na vyhlídce přenocovat. Cestou potkávám docela dost lidí, jarní počasí vylákalo do přírody spoustu výletníků. Navíc je prodloužený víkend, zítra, v pondělí, je první máj. To značí, že dnes je pálení čarodějnic, Filipojakubská či Valpružina noc. Tož uvidíme, zda-li přilítne na koštěti nějaká čarodka, Rešovské vodopády jsou místem jako stvořeným pro reje čarodějnic.

Přes rozcestí Nad Vodopády (460 m) si ještě jednou dávám kaňon říčky Huntavy s Rešovskými vodopády. Odpolední světlo je jiné, než to ranní, opět je co fotit, krajina se úplně změnila. Z rozcestí Rešovské vodopády (460 m) se "vyškrábu" na vyhlídku, kde hodlám vyčkat do zítřejšího rána. Lidí postupně ubývá, po šesté hodině odpolední je tu již prázdno, Rešovské vodopády mám, až do rána, jen sám pro sebe. Pokud tedy v noci nepřilítnou nějaké holky na koštěti. Tak uvidíme…

• Dokončení článku

Fotogalerie, prohlédněte si fotografie