Pochod Michálkovice - Tatry 2021

Tradiční přechod části Západních Karpat (1)

V roce 2020 na přelomu srpna a září jsem s bráchou a kamarádem a absolvoval již druhý pochod Michálkovice - Tatry. Jestliže první pochod, který se uskutečnil v roce 2014, můžu nazvat základním kamenem celého tohoto velkého projektu, pak druhý položil již regulérní pevné základy vznikající tradice.

Proč a jak tato tradice vznikla, jsem popisoval ve svých předchozích článcích k pochodu Michálkovice - Tatry 2020. Jen pro připomenutí - s kamarádem Lupíkem jsem absolvoval úplně první pochod. Po čase jsme se shodli na tom, že by bylo dobré udělat z něj tradici, kterou budeme absolvovat, dokud nám to síly dovolí, a bylo by dobré, kdyby pak našla pokračovatele. Každopádně opakovat pochod co 5 let, mě i Lupíkovi přišlo tak akorát.

Samozřejmě, každý si umí lehce spočítat, že mezi prvním a druhým pochodem uplynulo 6 let. Možná se ptáte proč? Důvod je jednoduchý, mě i Lupíkovi se narodilo dítě a proto jsme jej o rok odložili. Jenže bohužel, mezi Lupíkem a mým bráchou začalo těžce skřípat přátelství. Takže se rozhodl, že když jde můj brácha, on nepůjde. Byla to škoda, ale bohužel, takový je život. Přidal se k nám alespoň kamarád Jonathan.

My tři jsme tedy absolvovali tento 8denní přechod napříč částí Karpatského oblouku, ze kterého si v sobě neseme jen samé dobré vzpomínky. V podstatě jsem brzy po návratu do Ostravy přemýšlel o tom, kdy pochod absolvujeme znovu… zda navážeme na původní myšlenku, co 5 let. Pak by třetí pochod vycházel na rok 2024. Anebo začneme 5 let počítat od roku 2020… pak by nám to vycházelo na rok 2025…

Co jsem ale nečekal…, že třetí pochod se uskuteční hned v roce následujícím. No a jak se to vlastně přihodilo? Celkem jednoduše. Byl jsem na jakési rodinné oslavě ze strany mé ženy. A na oslavě byl švagr. Vykládal mi příběh, který se mu nedávno stal. Že byl v Havířově pod Bludovičákem, se svým kamarádem policajtem a ten mu řekl, že policajti Bludovičák musí vyběhnout do 5 minut. Švagr mu na to řekl, že to zvládne i on a vsadili se spolu o bečku. A švára vyhrál.

No a na oslavě mi říkal (už jsme měli cosi vypité), že když se prostě do něčeho hryzne, tak to dá. A že se rozhodl, že pochod Michálkovice - Tatry dá s námi. Ale měl podmínku, že to musí být příští rok… tzn. 2021. Řekl mi, ať seženu partyju a že se k nám přidá na Šumbarku a dá to s námi až do konce.

Nejdřív se mi do toho moc nechtělo, přiznám se. Říkal jsem si, že švagr jen tak kecá, že se jen tak chvástá a nikam nepůjde. Ale čím víc se blížilo léto, tak tím přesvědčivěji říkal, že s tím opravdu počítá, že už si na to vyhradil volno a ať mu jen řeknu termín, kdy startujeme. No nezbývalo, než skutečně domluvit partyju a termín.

Vsadil jsem na klasiku - oslovil jsem bráchu. Tomu se sice také nejdřív moc nechtělo, ale nakonec řekl, že do toho půjde. A pak jsem ještě oslovil kolegu od nás od hasičů. Čerstvý osmnáctník, takže by mohl mít sílu a tah jak pivovarský valach!

Řekl jsem, že ať nám ta cesta náhodou nezevšední, tak trochu obměním trasu. Zároveň aspoň i poznáme nějaká nová místa… moje volba a následný plán byly takovéto (samozřejmě jsem počítal s tím, že se trasa může měnit za pochodu - dle počasí či fyzické kondice):

• Pro první den jsem nic neměnil - ať je alespoň něco tradiční a stejné. Přechod z Michálkovic na Malou Prašivou, cestou popíjení pivečka na různých místech Ostravské pánve a podhůří Beskyd
• Druhý den už začne změna. Sice se nejprve půjde stejnou cestou jako vždy po červené značce po hřebeni, ale místo cíle v Mostech u Jablunkova volím legendami opředenou Čantoryji
• A další dny už logicky půjdeme úplně mimo tradiční trasu, ovšem stále se budeme pohybovat převážně v našich krásných Beskydech… třetí den plánuju přejít z Čantoryje přes Wislu na Baraniu Góru
• Čtvrtý den z Baraniej Góry přes Milówku na chatu na Rysiance
• Pátý den dojít ze schroniska na Rysiance přes nejsevernější bod Slovenska až na Babiu Góru, nejvyšší vrchol Beskyd
• Šestý den z Babiej Góry přes Námestovo dojít na východní okraj Oravskej Magury na Javorový vrch
• Sedmý den slézt do Tvrdošína a pak si dát velkou část hřebene Skorušinských vrchů a skončit na noc na Oravici
• No a nakonec osmý, poslední den se již jen přehoupnout přes hřeben Tater z Oravy na Liptov do ATC Račkova dolina

Prostě krásný plán…

První den - 28. 7. 2021, středa: Etapa skrz Ostravskou pánev a Podbesdkydskou pahorkatinu na úbočí Moravskoslezských Beskyd

Cesta z Michálkovic do Petřvaldu

Bráchovi jsem řekl, ať je u mě včas, abychom vyrazili před devátou hodinou. Oproti loňskému roku sice vyrážíme o měsíc dříve, což slibuje déle světlo večer, ale i tak před sebou máme hned první den nějakých 35 km. Je to sice víceméně po rovině, ale i tak… tam se člověk staví na pivo, tam se bude chtít v parnu okoupat v přehradě… a minutky nabíhají.

Brácha překvapuje… opravdu přichází včas, což je u něj krajně nezvyklé. Tahá z batohu tradiční vlajku našeho pochodu, abychom mohli dát startovní foto. Startovní pivo si dáme až u Bruna. Má výčep a naraženou bečku. Kolem nás pobíhají moje posmutnělé děti a žena. Děti už asi tuší, že mě pár dní neuvidí. Dávám jim pusu na rozloučenou a vzápětí s bráchou mizíme zádní brankou na naší zahradě, vedoucí přímo na koleje Severní dráhy císaře Ferdinanda, konkrétně se jedná o jednu z jejích vleček - Báňskou dráhu, o které jsem něco málo zmiňoval v článku k prvnímu dni pochodu Michálkovice - Tatry 2020.

Je dlužno dodat, že vstup na drážní těleso je přísně zakázán pod pokutou..., ale u nás tuto trať využívají jako zkratku všichni, kdo jdou třeba z našich končin na točnu trolejbusů v Michálkovicích. Jednou jsme za to vlastně s nevlastním synem málem dostali pokutu od PČR. Ale je pravda, že to bylo opravdu při zkracování si cesty na točnu… Nyní jdeme s bráchou opačným směrem - na Petřvald a tady potkat policajta by bylo krajně nepravděpodobné.

Po asi 400 metrech chůze se dostáváme na přejezd v lese, který vede nad ulicí Binarovou. Je to taková polosamota v Michálkovicích, kde, kdybyste dovezli někoho, kdo to zde nezná, vysadili ho a řekli mu, že se nachází v Ostravě - nevěřil by vám. Kolem se nachází krásné bukové lesy, s pár opravdu starými stromy. Vyskytuje se zde spousta srnčí zvěře (která mi například ožrala jablůňku na zahradě), ale třeba i spousta slepýšů východních - v ČR vzácný a silně ohrožený druh, protože se vyskytuje pouze na východ od řeky Moravy!!! Nutno dodat, že u nás na zahradě až tak vzácný není, protože se dá s nadsázkou říct, že na podzim, kde kopnu do hlíny nebo hrabanky, tam narazím na zazimovaného slepýše…

Pod přejezdem vede zároveň i naučná stezka s několika zastaveními, na kterých se nachází poučné tabule s informacemi o Michálkovicích - jejich historii, přírodě, apod. - tzv. Permoníkova NS. Z informační tabule, která se nachází kousek od podjezdu železnice, je například možno se dozvědět, že ve zdejším blízkém okolí, konkrétně na ulici Rajské mezi Michálkovicemi a Rychvaldem vedla po anexi území Těšínska polskou armádou před vypuknutím druhé světové války, státní hranice mezi Československem a Polskem. Místní hvozdy pak dobře sloužily k útěkům ze země. Po zabrání Polska Německem, pak tudy probíhala hranice s reichem.

Permoníkova naučná stezka začíná na točně trolejbusů v Ostravě - Michálkovicích, přímo před dolem Michal. Následně vás provede kolem bývalé hornické kolonie Uhrovec, přejde na ulici Rajskou, kde míjí bývalé slavné michálkovické koupaliště Eldorádo, stejnojmenným lesem vede dále po ulici Binarově, až na zmíněnou polosamotu, kde se teď s bráchou nacházíme. Odtud pokračuje Panským lesem na ulici Východní, mezi domky zahrádkářské kolonie pokračuje zpět na ulici Rajskou, následně se stáčí na ulici Kamarýtovu a Sládečkovu u hasičské zbrojnice. V závěru vás ještě provede kolem tří michálkovických kostelů na Michalském náměstí zpět na točnu trolejbusů.

S bráchou pokračujeme dále svou cestou, nohy míjí jeden pražec za druhým. Po cca 800 metrech míjíme bývalý (asi) drážní dům, ze kterého se pomalu, ale jistě stává ruina. Působí hodně strašidelně. Nachází se uprostřed lesa, nevede k němu žádná cesta, jen jakási zarostlá lesní pěšina či úvoz. Pro mě je velkou záhadou, k čemu zde mohl sloužit. Soused mi říkal, že byl opuštěný a chátral již za jeho mládí, a že se mu i tehdy raději vyhýbal. Mě jednou vyděsila moje malá dcerka Eliška, když jsme na procházce lesem k tomuto domu došli… Říká mi: "Tati, tam je pán." Já nikde nikoho neviděl, každopádně jsem hodil děti na ramena a rychle odtud pelášil pryč.

Po cca 1,5 km jsme u nadjezdu pro cyklisty - vede po něm cyklostezka B (Petřvald), či nadchodu pro pěší - vede po něm zároveň zelená značka, po které bychom zde došli, kdybychom nechodili zkratkami. Zkratkou se musíme dostat i nahoru na značku - prudkým a kluzkým náspem. Brácha nezklame a podjíždí mu nohy. Celkem slušně si rozedírá loket, až mu teče krev.

Když následně pokračujeme lesem a přicházíme do Petřvaldu na ulici Družstevní, přichází mi SMS od švagra: "Kluci sorry, ale mám spoustu práce a nestíhám. Omlouvám se, na pochod s vámi nejdu." A to mi ještě týden před tím na nějaké sešlosti říkal, že na tuty jde. Když to čtu bráchovi, tak mi jen suše odpovídá otázkou: "Ty vole, nevyserem se na to?" Na to mu odpovídám, že kdybychom už nebyli domluvení s Brunem, tak bych to asi taky otočil, ale takto to nevzdám. Pokračujeme tedy dále.

Míjíme kříž s Božími muky, následně Petřvaldské bludné balvany (4 balvany, které zde byly dopraveny z Fennoskandinávie ledovcem v poslední době ledové) a postupně klesáme po Družstevní ulici až na křižovatku s frekventovanou Ostravskou ulicí. Jakmile tuto rušnou silnici přejdeme, pokračujeme po ulici U kovárny a po chvíli stojíme před domem Brunových rodičů.

Po 40 minutách chůze si tedy u Bruna dopřáváme startovního čepovaného Radegasta a jako bonus panáka zelené. Brácha si čistí loket od krve a dezinfikuje ránu. Pak chvilku sedíme, dáváme ještě jedno pivko, ale nemůžeme se moc zdržovat, přece jen není času nazbyt. Dáváme foto s vlajkou, loučíme se Brunovým bráchou, který nám nabízí, že nás do těch Tater odveze… samozřejmě je to jen vtípek a my se vydáváme dál na cestu.

Přechod z Petřvaldu kolem meandrů Lučiny do Slezského pivovaru

Pokračujeme po ulici U Kovárny na ulici Závodní a před základní a mateřskou Masarykovou školou odbočujeme zkratkou, ovšem stále po zelené značce na ulici Topolovou. Po ní se dostáváme na ulici Vodárenskou a poblíž vysílače a věžového vodojemu vcházíme do známého Pežgovského lesa (ve kterém už nejeden důchodce zabloudil!).

Přes Pežgovský les procházíme k prvním vilkám na Šumbarku (kdysi součást Šenova, nyní Havířova) na ulici Školní. Následně přicházíme na ulici Lidickou a kolem Střední školy technických oborů na ulici Opletalovu. Po té přicházíme až k havířovskému Lidlu u nádraží. Zde se dostáváme do hodně frekventované části Havířova. Ještě frekventovanější je u havířovského rondelu a následně v centru Havířova. Proto z rondelu odbočujeme na ulici U Koupaliště.

Po naší pravé ruce se nachází PP Mokřad u Rondelu - lužní les a mokřadní louka u soutoku řeky Lučiny a potoka Sušanky. Vyskytuje se zde čolek velký. Po levé ruce míjíme letní koupaliště Jindřich a po chvíli přicházíme k fotbalovému hřišti pod letním kinem v Havířově, kde se také nachází relativně nové dětské hřiště, workoutové hřiště a bar Malá Jamajka.

Pokračujeme dále kolem nádherně meandrující Lučiny, kousek od nás po levé ruce v lese se nachází studánka U letního kina. Jakmile dojdeme na překřížení s chodníkem vedoucím z ulice na Nábřeží, neboli, jak já nazývám promenádu vedoucí kolem této ulice - Horní Lučina Strasse, pokračujeme rovně, mezi meandry řeka a spodním koncem místní zahrádkářské osady.

Takto přicházíme až na další spojku s Horní Lučina Strasse, na ní po lávce překonáváme Lučinu a následně se vydáváme pěšinou, vedoucí po loukách přímo kolem meandrů řeky Lučiny. Opravdu krásná klidová oblast přímo vedle centra městského ruchu. Zdejší meandry a okolní lužní lesy s mokřady poskytují útočiště živočichům, jako jsou ledňáček říční, skorec vodní, mihule potoční či rak říční. Však taky tato oblast byla vyhlášena 1. 1. 1992 přírodní památkou - PP Meandry Lučiny.

Jakmile přicházíme k další lávce přes řeku, přecházíme po ní zpět na druhý břeh a pěšinou vedle zahrádkářských chatek přicházíme na ulici Selskou. To už jsme již jen, co by šutrem dohodil u známého Slezského pivovaru v restauraci U Balona. Byl by hřích se zde nezastavit v tomto letním parnu a nedopřát si půllitr hořkého zlatavého moku. Zároveň si dopřáváme i oběd, protože je něco málo před 12. hodinou.

Pokračování v blízkosti Lučiny na Žermanickou přehradu

Po asi hodinové pauze se vypravujeme na další cestu. Přece jen se budeme chtít ještě zastavit na pivo v Horních Bludovicích v restauraci U Supa, a kdo ví, kde všude ještě. Přece jen je dnes jeden z horkých letních dnů a obloha je jak vymetená. Pokračujeme rovně po ulici Selské, až přicházíme na křižovatku, kousek za Sborem apoštolské církve. Na křižovatce nikde neodbočujeme, ale rovně pokračujeme po ulici Na Kempách.

Na další křižovatce se již připojujeme na červenou značku a po ulici U Statku přicházíme na pěšinu vedoucí přes lužní lesíky kolem meandrů Lučiny. Po chvíli míjíme po levé ruce kostel sv. Markéty v Bludovicích, který byl v současné podobě vystavěn v letech 1786 - 1792. Pod kostelem se přímo u pěšiny nachází hřbitov, v jehož místech do doby než byl postaven nynější kostel, stával kostel dřevěný, minimálně od roku 1335. Z tohoto původního kostela se dochoval do nynější doby pouze zvon z roku 1490. Je nejstarším zvonem na Těšínsku.

Za hřbitovem přecházíme po lávce opět na druhý břeh Lučiny, na ulici Luční, ale po té jdeme jen kousíček, protože za domem č. 8, pokračujeme zase po pěšině vedoucí kolem řeky. Na jaře je okolí meandrů v těchto místech vždy provoněno vůní medvědího česneku, který zde hojně roste.

Ještě jednou křížíme řeku po lávce a už se dostáváme na asfaltku v Horních Bludovicích, poblíž restaurace u Mokroše. Procházíme kolem obecního úřadu a před mostem přes řeku odbočujeme doprava, abychom řeku překročili opět po lávce pro pěší, u PP Stará řeka, což je bývalý meandr řeky a lužní les v jeho okolí, ve kterém se vyskytuje spousta vzácných obojživelníků a plazů.

Jakmile jsme na druhém břehu řeky, víme, že jsme kousek od Krčmy U Supa. Je to taková malebná hospůdka, která působí spíše jako hobití domeček. Vede kolem ní i cyklostezka, po které jsme občas jezdívali na kole na pivo do (tehdy ještě) minipivovaru Koníček. Jelikož už máme z horka dost sucho v hrdle, těšíme se, jak se osvěžíme pivem.

Když přicházíme k Supovi, k našemu neštěstí zjišťujeme, že mají zavřeno… To nás taky mohlo napadnout, je pracovní den a momentálně je teprve půl druhé odpoledne. Krčma funguje celodenně o víkendu, přes týden pouze odpoledne. Nezbývá, než se osvěžit minerálkou z vlastních zásob a šlapat dále.

Pokračujeme tedy po asfaltce a zanedlouho přicházíme k Žermanickému parku, kde se na ceduli dočítáme: "Tento park je v soukromém vlastnictví. Vstup je i pro veřejnost. Bude sloužit k odpočinku a nabrání nové energie. CO ZDE NALEZNETE?" Dále se dočítáme, že se v parčíku nachází dětské hřiště, bylinková zahrada, jezírko, skalka s vyhlídkou, kryté posezení, stromový altán a labyrint chartres. Nevím, který soukromník park vybudoval, ale je od něj pěkné, že udělal něco hezkého pro své sousedy a blízké, určitě mu patří za to dík. My si každopádně cestičkou přes park trošku zkracujeme cestu.

Následně přecházíme hlavní cestu. Loni se zde opravoval most a na druhý břeh potoku Pazderůvky se přecházelo po provizorním pontu. Nyní je již vše při starém a jezdí a chodí se zase po klasické cestě. Hned za Pazderůvkou se nachází kaple Narození Panny Marie a vedle ní obchod se smíšeným zbožím Pod Hrází. Vedle obchodu roste statná lípa a v jejím příjemném stínu je umístěn stolek a židličky pro místní alkoholiky. Místo přímo vybízí k odpočinku. Proto se zde zastavujeme a dopřáváme si hořké osvěžení v podobě lahvového piva, když už U Supa bylo zavřeno. Navíc tak alespoň nabereme sílu k výstupu na výživný kopec hráze Žermanické přehrady.

U Žermanické přehrady

Výstup na hráz v horku dává celkem zabrat, ale zvládáme ho, přece jen nás na našem putování budou čekat ještě podstatně horší stoupáky. Na hrázi se ani nijak nezdržujeme, protože jsme se už u obchodu domluvili, že bychom se v tom parnu mohli zastavit na jedné z pláží přehrady a trochu se vykoupat. Pokračujeme tedy po asfaltce směrem k obci Lučina, ale přibližně po 200 metrech od odbočky na hráz míříme pěšinou v lesíku doleva k přehradě. Nachází se zde pěkná pláž u policejní boudy.

Ve 14:10 se už koupeme ve vodě údolní nádrže Žermanická přehrada. Přehrada byla vybudována v letech 1951 - 1958, původní účel byl zásobení ostravského průmyslu provozní vodou. Kvůli nedostatečné vodnosti řeky Lučiny, musel být vybudován přivaděč vody Morávka - Žermanice z řeky Morávky. Přehrada má rozlohu 248 ha, délku 5,5 km a šířku 2,2 km. Objem zadržované vody je 25,3 mil. metrů krychlových, maximální hloubka 28 metrů. Hráz je dlouhá 314 metrů a vysoká 38 metrů, je průchozí pro pěší i průjezdná pro cyklisty a automobily.

K původnímu účelu přehrady se postupem času přidal i účel rekreační, proto je nyní v blízkém okolí přehrady po jejím obvodu spousta soukromých chat, kempů a několik restaurací. Přehrada je také oblíbený revír u rybářů, protože se zde dají ulovit kapitální kapři, štiky, candáti, sumci, amuři a spousta jiných druhů ryb.

Voda v přehradě je pro bráchu a Bruna příjemná, mě se zdá ještě studená, protože co nemá 30 stupňů, tak je pro mě málo. I přesto se ale nechávám vyhecovat a lezu do vody také, abych si udělal pár temp. Když se pak u břehu ve vodě postavím, cítím a i vidím, jak se drobné rybičky opatrně přibližují k mým nohám, aby mi je okousávaly. Na břehu se pak na sluníčku sušíme, abychom do bot nelezli s mokrýma nohama.

Přesun od Žermanické přehrady k pivovaru Koníček

Po osvěžující koupeli se vracíme zpět na asfaltku a po červené značce pokračujeme směrem do obce Lučina. Cestou míjíme nějakého opilce či feťáka, který něco pořvává, takže raději zrychlujeme, aby se náhodou nevydal za námi. Míjíme obecní úřad v obci, naproti němu se nachází základní škola a mateřská škola, jejíž budova má pěkně ozdobenou fasádu. Po chvíli stojíme u cyklorestu Lučina, chvíli před touto restaurací postáváme a váháme, zda jít na pivo, ale nakonec neodoláváme a jdeme dovnitř sednout si na zahrádku.

Radegast v tom horku v hrdle jen zasyčel, ještě ze zahrádky pozorujeme, že výše zmíněný pochybný člověk se vrací, takže čekáme, až nás mine a zmizí někde směrem na Pazdernu. Poté teprve pokračujeme v naší pouti osvěženi a odpočati.

Následná cesta vede opět po asfaltce po červené značce, ale naštěstí už mimo hlavní cestu. V podstatě hned za cyklorestaurací odbočujeme doleva, jdeme z kopce dolů a přecházíme po hrázce mezi přehradou a biologickým rybníkem vedle ní. Pokračujeme dále, jakmile zdoláme krátký kopeček před námi, dostáváme se mezi pole a následně mezi vilky, z nichž některé tu vyrostly teprve nedávno.

Zajímavá je například jedna, která byla postavena z balíků slámy - takovou technologii jsem viděl poprvé. Před pár lety vyrostla vilka i v místě, kde se cesta dostává do T křižovatky, při odbočení doprava bychom došli k vysílači, doleva pokračuje červená značka. Odtud byl vždy nádherný výhled na panorama Beskyd od Ropice až po Smrk. Nyní je kvůli vilce omezen, ale jejím obyvatelům závidím, že se jím můžou naplno kochat.

Z T křižovatky asfaltka prudčeji klesá do příjemného stínu lesíku kolem říčky Lučiny. Prakticky se zde nacházíme na konci, respektive začátku, přehrady. Při sestupování je mezi stromy dobře patrná věž kostela svatého Jakuba Staršího v Horních Domaslavicích, postaveného v letech 1739 - 1745 na místě původního dřevěného kostela. Za dobu své historie kostel několikrát vyhořel a byl několikrát rekonstruován.

Následná cesta ve stínu lesíka je příjemná a utíká jako voda v Lučině, kterou máme po levé ruce. Lákadlo ve formě upozornění na Hospodu U Splavu v Horních Domaslavicích ignorujeme a pokračujeme dále. Do pivovaru Koníček to máme skoro, co by kamenem dohodil a tam máme naplánovanou zastávku. Procházíme tedy skrze Horní Domaslavice, na které volně navazují Vojkovice, přicházíme na křižovatku s (bývalým) hlavním tahem z Frýdku do Těšína, pokračujeme rovně, směr Beskydy.

Po cca kilometru od křižovatky přibližně v 17:30 přicházíme k pivovaru Koníček. Zastávka zde je plánována, protože je to prostě tradice, takže si jdeme na chvíli sednout. V konečném důsledku to vítají jak nohy, tak hlava. Brácha volá kamarádovi Tielkovi, který bydlí v nedalekém Těrlicku, zda se za námi nestaví…

Tielk souhlasí. Jakmile přijíždí a sedá k nám, nedá mi to a musím mu připomenout slib z minulého roku. Tehdy se zde za námi totiž taky stavoval na našem pochodu Michálkovice - Tatry 2020 a říkal nám, že by za námi do Tater dojel, že bychom mohli zajít na grandhotel Permon na Podbánském, zajít tam na wellness a pak bychom jeli s ním autem zpět do Ostravy… Tehdy mi říkal, ve čtvrtek ti zavolám a domluvíme se. Bohužel neřekl který čtvrtek a do dnešního dne mi nezavolal. Takže po této připomínce mu sděluji, že by bylo alespoň vhodné, aby nás jako omluvu pozval na jedno pivo tady u Koníčka. Učinil tak.

Z Koníčka, přes Kohutku na Malou Prašivou

V 18:30 se shodujeme, že už je fakt dost hodin a že to přece jen máme ještě nějakých 8 km. Nezbývá nám, než vyrazit dále. Tielka ještě žádáme o foto s vlajkou v tomto strategickém bodě pochodu, pak se s ním loučíme a vydáváme se dál na cestu. Ještě kousek jdeme po asfaltce spojující Vojkovice s Dobraticemi a za podjezdem dálnice - (nynějšího) hlavního tahu z Frýdku do Těšína, odbočujeme doprava na nádraží Dobratice pod Prašivou.

Rozcestník na nádraží udává k chatě na Malé Prašivé pouhých 5,5 km. To bychom dnes mohli dojít. Slabší povahy mají nyní jedinečnou možnost to vzdát, nasednout na vlak a vrátit se domů… Naštěstí mezi námi nikdo takový není, takže svorně pokračujeme dále. Překračujeme koleje a po asfaltce kráčíme mezi vilkami, kterých tu vyrostlo jako hub po dešti. Z dětství si pamatuju, že zde bylo pusto prázdno, pouze pole, sem tam dům starousedlíka. Doba se změnila a tato část Dobratic se pěkně rozrostla.

Takto mezi zástavbou jdeme dobrých 1,5 km, poté se dostáváme čistě mezi pole, chytá nás i drobný deštík. Začínám na sobě pociťovat únavu, ale nedá se svítit, je třeba jít dál a dojít do cíle dnešní etapy. Za chvíli stojíme na hlavní cestě vedoucí z Dobratic do Vyšních Lhot u drobné zvoničky. Obyčejně tu bývá celkem provoz, tedy o víkendech, protože je tato silnice hojně využívána turisty, kteří tudy jezdí na parkoviště u nedaleké Harendy, či na Kamenitém, kde nechají své auto a pak pokračují k chatě… Teď přes týden a v tuto hodinu je provoz nulový.

V ostré zatáčce pod známou hospůdkou Harendou si cestu krátíme tak, že jdeme vyšlapanou pěšinou přes louku a přicházíme rovnou k odbočce z hlavní cesty k parkovišti na Kamenitém. Zdoláváme lehké stoupání až ke zmíněnému parkovišti, následně jdeme ještě kousek po rovině a už se nacházíme u známé hospůdky a minipivovaru Kohutka.

Sice je něco málo po 19:30, ale protože drobně prší a do cíle je to již jen, co by kamenem dohodil - trefili bychom tam i poslepu, shodujeme se, že se stavíme i zde na pivko před posledním stoupáním. Přece jen se jedná o další z legendárních zastávek prvního dne tohoto pochodu. Aspoň nabereme i trochu sil, protože závěrečné stoupání dnešního dne je celkem výživné, taková třešnička na dortu, protože jsme se celý den pohybovali téměř po rovince.

Kolem 20:30 zahajujeme závěrečný výstup do cíle první etapy. Jak jsem zmínil, stoupání je výživné, ale naštěstí celkem krátké. I přesto dává po celém dni s těžkým batohem na zádech zabrat. Ze startu vede prudký výstup mezi chatami a domky, v některých možná ještě žijí nějací starousedlíci. Jakmile míjíme poslední stavení, končí zde i asfaltka a cesta se mění na širokou lesní, pokrytou kamením, sutí a spadaným bukovým listím.

V těchto místech je výstup ještě o trochu prudší, než byl doteď, kolem rostou krásné stoleté buky a po levé ruce je prudký spád k potoku Račok, který zde tvoří v podstatě rokli (protože rokle, roklina či strž je dle definice wikipedie úzké, srázné údolí). Trocha námahy a cesta prudce zatáčí doprava. Nacházíme se na hospodářské cestě pro lesní techniku, kterou křížíme a dále stoupáme lesem. V místě, kde se zdá, že stoupání nikdy neskončí, se odděluje široká pěšina, která je zkratkou přímo k chatě. My ovšem pokračujeme dále po červené značce, protože ta od tohoto místa povlovně stoupá okolo vrcholu.

Cestou se obyčejně naskýtají výhledy pouze ze dvou míst - z průseků v lese, z prvního je pěkný výhled do beskydského podhůří a celé Ostravské pánve, v zimě, když počasí přeje, jde odtud shlédnout i panorama Hrubého Jeseníku. Z druhého průseku jde, při troše snahy, zahlédnout i Lysou horu. Dnes vidíme akorát jen to, že se na nás žene nějaká solidní průtrž mračen, možná i bouřka.

Proto v místě, kde se po levé ruce objevuje pěšina do prudkého stoupání, odbočujeme, procházíme přes loučku, která slouží jako start paraglidistům. Z jejího nejvyššího místa jsou taky pěkné výhledy, jižním směrem je dobře vidět Lysá hora (1 323 m n. m.). Momentálně nemá cenu se zdržovat, proto pokračujeme dále kolem kostelíka svatého Antonína Paduánského rovnou k chatě.

Na Malé Prašivé

Ve 20:50 jsme v cíli, na zahrádce chaty na Malé Prašivé. Chata Prašivá - dle wikipedie (ale i spousty knih) je turistická chata, která stojí na hoře Prašivá v Moravskoslezských Beskydech. Není to tak úplně pravda. Ve skutečnosti stojí chata na kótě 707 m n. m., nazývané Malá Prašivá. V podstatě je to takový předvrchol samotné hory Prašivé (843 m n. m.), která se nachází o 1,4 km dále pochodem po hřebeni. Já proto raději používám výše zmíněný název - chata na Malé Prašivé.

Samotná chata byla postavena v roce 1921. Ale již před tím, se v těchto místech konaly poutě, protože zde od roku 1640 stával dřevěný kostelík, zasvěcený původně svatému Ignáci z Loyoly, později svatému Antonínu Paduánskému. Něco málo o historii kostelíku jsem zmínil již loni v článku o Pochodu Michálkovice - Tatry 2020.

Od roku 1891 se k poutím a mším přidaly i tzv. tábory lidu (shromáždění lidu, na kterých Češi manifestovali své požadavky na stát a na stejné postavení v Rakousko - Uherské monarchii, jaké si vydobyli Maďaři). To, že chata na Malé Prašivé stojí, je zásluha českých vlastenců a místních politiků, kteří tím čelili expanzi německého turistického spolku Beskidverein, který v té době měl již spoustu chat na různých vrcholcích Beskyd.

První plán horské chaty byl vypracován architektem Jožou Dvořákem, ale jelikož vypukla první světová válka a spousta aktivistů vlasteneckého spolku, který tento projekt inicioval, odešla na frontu, z projektu sešlo. Až v roce 1919 se dala dohromady Pobeskydská jednota slezská, jejímž předsedou se stal JUDr. Jan Valeček, nadšený lyžař a turista. Tento muž znovu inicioval stavbu chaty na Malé Prašivé. Nový projekt vyhotovil místecký stavitel Jaro Čermák, stavba byla zahájena 11. 4. 1921 a předána do užívání 2. 10. 1921. V roce 1923 byla Pobeskydská jednota slezská začleněna do Klubu Československých turistů a chata se stala jeho majetkem.

Následuje skoro divoká historie chaty, kdy se na krátkou dobu stala součástí polského území, následně německého, po roce 1948 byla zestátněna a v následujících letech přehazována jako horký brambor z organizace na organizaci. Posledním vlastníkem před rokem 1989 byl státní podnik Restaurace Frýdlant nad Ostravicí. Po obnovení KČT, tento klub v soudním procesu trvajícím dva roky, získal chatu zpět ve značně zbidačeném stavu. Musel tedy přistoupit k postupné rekonstrukci.

Poslední rekonstrukcí chata prošla poměrně nedávno a to v době, kdy ji získal do nájmu chatař Martin Stiller, který ji (za pomoci různých sbírek a práce dobrovolníků) dal opravdu do pucu. Myslím, že každý turista, který znal chatu před a po rekonstrukci, musí uznat, že na chatě byl odveden pořádný kus poctivé práce.

To bylo něco málo k historii chaty na Malé Prašivé, před kterou, jak jsem již zmínil, nyní stojíme, přibližně ve 20:50. V loňském roce jsme bivakovali na lavičkách v předzahrádce chaty, které jsou kryté prostornými "party" stany. To je pro nás výhoda, protože chrání jak před deštěm v případě nepřízně počasí, tak před rosou pokud je pěkně. Takže toto nocležiště letos využijeme znovu.

V předzahrádce na lavičce sedí i místní kuchař, tak se s námi dává do řeči. Je středa, tudíž hosty už nemá, jen pár lidí, kteří jsou ubytovaní na chatě. Kuchař není místní, je odněkud z Čech, na chatu přišel na brigádu a měl by s koncem července končit. Nabízí, že nám čepne i pivo, já odmítám, pro dnešek jsem jich už vypil dost. Bruno a Jimbo neodmítají. Daří se nám od něj vysomrovat i horkou vodu na čaj a polévku.

Následně se s námi dává do řeči, odkud jdeme a kam. Sděluje nám, že by si chtěl taky projít místní hory, až skončí brigádu. Hned mu nabízíme, ať vyrazí s námi - ale nemůže, přece jen má ještě pár dní do konce smlouvy. Následně si spojujeme vždy po 2 lavičky dohromady, ať se dobře leží na široké ploše a před tím než usínáme, začíná pršet. Pak ještě chvíli kecáme o zážitcích z prvního dne, než konečně usneme.

• Trasa 1. dne: https://mapy.cz
• Vzdálenost: 33,2 km, stoupání: 636 m, klesání: 184 m

• Pokračování článku
• Další (3.) část článku
• Další (4.) část článku
• Další (5.) část článku
• Další (6.) část článku
• Další (7.) část článku
• Dokončení článku