Pochod Michálkovice - Tatry 2021

Tradiční přechod části Západních Karpat (3)

Noc na pryčnách byla "tvrdá." Tvrdá v tom smyslu, že pryčny byly opravdu dost tvrdé, ale vyspali jsme se. Ráno se probouzíme do krásného dne, obloha je azurově modrá a slunce začíná pražit hned od rána. Toho využíváme - sušíme zpocené věci z předešlého dne a necháváme vyvětrat a proschnout spacáky, které pochytily trochu vzdušné vlhkosti.

Třetí den - 30. 7. 2021, pátek. Etapa přes část Slezských Beskyd

Snídaně ve formě housky a čabajky z vlastních zásob je vítanou záležitostí, stejně jako káva. Samozřejmě bychom uvítali i startovní pivečko, ale polská koliba vedle nás má ještě zavřeno. Stejně jako česká horská chata Čantoryje. Takže startovní pivo proběhne pravděpodobně až v polské Wisłe.

Před odchodem ještě děláme pořádek na místě, hlavně tedy skládáme zpět smrkové pryčny, které jsme si vypůjčili z hromady pod přístřeškem. Když odcházíme, zrovna v džípu přijíždí osazenstvo polské koliby. Co je u nás velmi nezvyklé, to je náš dnešní odchod z místa bivaku. Kupodivu odcházíme ještě před půl devátou ranní!!! To se mi snad ještě nepoštěstilo na žádném treku.

Pokračujeme kolem horské chaty Čantoryja po modrožluté značce dále po hraničním hřebeni směrem k rozhledně na vrcholu Velké Čantoryje (995 m n. m.), kterou máme na dohled. Od chaty k rozhledně je to opravdu kousek, protože i s těžkými bágly na zádech k ní přicházíme asi za 15 minut.

Na vrcholu se kromě rozhledny nachází prostorný přístřešek s lavičkami a dřevěnou podlahou, ve kterém jsem měl původně v plánu spát. Dále spousta obchodů se suvenýry, jak na české, tak na polské straně a nechybí ani bufet s občerstvením. Paní, která v něm obsluhuje, zrovna otvírá, ale čepované pivo ještě nemá. Zato má pivo lahvové z pivovaru Koníček - jedenáctku Ryzák. Hned si objednáváme tři.

Jelikož jsme na Čantoryji tak jednou za uherský rok, rozhodujeme se, že vystoupáme i na rozhlednu. Jelikož je opravdu krásně, mohly by být nádherné výhledy. Klopíme do sebe Ryzáka, ať máme koňskou sílu před výstupem nahoru. Dole na pokladně platíme vstupné - 45 Kč za jednu dospělou osobu a jdeme na to.

Po 118 schodech stoupáme do výšky 21,42 metrů - to je výška pátého podlaží rozhledny. Celková výška je 29 metrů. Rozhledna má ocelovou konstrukci, celkovou váhu 37 171 kg, a byla vyrobena Třineckými železárnami. Její výstavba a stejně tak výstavba přilehlého srubu s občerstvením byla realizována v červenci až říjnu roku 2002.

Rozhledna poskytuje nádherný výhled v okruhu 360 stupňů. Momentálně je slabší opar, takže viditelnost není úplně stoprocentní. I přesto vidíme panorama Moravskoslezských Beskyd, kterým v pozadí dominuje nejvyšší Lysá hora (1 323 m n. m.), dále je třeba dobře viditelná Gírová (840 m n. m.) v Jablunkovském mezihoří, Velká Rača (1 236 m n. m.) v Kysuckých Beskydech, nebo třeba většina vrcholů Slezkých Beskyd, kterým kraluje nejvyšší Skrzyczne (1 257 m n. m.), ale dobře patrná je i Barania Góra (1 220 m n. m.), která je naším dnešním cílem.

Za ní jde vidět i nenápadné Pilsko (1 557 m n. m.) a nejvyšší hora Beskyd - Babia hora (1 722 m n. m.), na kterou máme namířeno v dalších dnech. Kdyby byla hodně dobrá viditelnost, mohli bychom spatřit i Tatry - odtud spíše jejich západní část od vrcholu Babky (1 566 m n. m.) až po nezaměnitelný Kriváň (2 494 m n. m.), nebo Chočské vrchy s typickým Velkým Chočem (1 611 m n. m.).

Z nedaleké Malé Fatry bychom mohli shlédnout celé její panorama od Velkého Rozsutce (1 610 m n. m.), přes Velký Kriváň (1 709 m n. m.), nejvyšší horu tohoto pohoří, a Velkou Lúku (1 476 m n. m.), až po Kľak (1 352 m n. m.). Jižněji za Kľakom by byl ještě rozeznatelný Strážov (1 213 m n. m.), nejvyšší hora Strážovských vrchů. Na opačné straně bychom pak viděli panorama celého Hrubého Jeseníku s nejvyšším Pradědem (1 492 m n. m.).

Samotná Čantoryje je také významná hora opředená legendami. Nejznámější je asi ta o Čantoryjských rytířích. Ti údajně spí v nitru hory Čantoryje a až bude slezskému lidu nejhůře, vyjedou mu na pomoc. Jednou za 100 let se jeden z rytířů probudí, zjistí jaká je situace, zajistí vše potřebné a pokud ještě není zle, usne na dalších 100 let. Takto se poštěstilo jednomu kováři z Nýdku, když zrovna v jeho domě vládla nouze a bída, kvůli nedostatku práce, že u něj na dveře někdo zabušil. Byl to rytíř z Čantoryje, který potřeboval ukovat tolik podkov, kolik jeho kůň unese. Za týden se prý pro dílo vrátí. Tak se i stalo. Kováře odvedl s sebou do nitra hory a přikázal mu okovat všechny koně. Kovář takto učinil a za odměnu dostal pytel starých rezavých podkov. Do pláče mu z toho bylo, ale neremcal. Smutný se vracel domů a přemýšlel, co řekne ženě a dětem, že za práci dostal pouze staré podkovy. Doma ovšem vysypal odměnu a ejhle… pytel byl plný zlata.

Záhadný je i název této hory - buď vznikl jako označení pro místo, které bylo rozrýváno čerty - k tomuto se vážou i některé pověsti, ve kterých je vrchol hory spojován s pekelnými silami. Název může být také odvozen od latinského názvu rostliny zeměžluč lékařský (Centarium erythraea Rafn.), které se v místním nářečí říkalo čantoryjka a na Čantoryji se hojně vyskytovala. Poslední teorie o vzniku názvu hovoří o tom, že vznikl ve 13. století, kdy zde řádili Tataři a na Čantoryji údajně postavili svému chánovi stan. Jméno pak vzniklo spojením tatarského slova "chan" a latinského "toreum."

Jakmile jsme se dostatečně nabažili výhledů z rozhledny, míříme zase po 118 schodech dolů na pevnou zem. Jaká to náhoda - paní ve stánku začala zrovna čepovat pivo. No nebyly bychom to my, kdybychom odešli bez povšimnutí. Samozřejmě si objednáváme tři kusy, než vyrazíme na další cestu.

Jakmile začínáme opět sledovat čas, zjišťujeme, že jsme na vrcholu Čantoryje již dobrou hodinu. Nedá se svítit.., musíme pokračovat v pochodu. Přece jen máme před sebou něco kolem 30 km! Takže po tomto prozření pokračujeme dále po červené značce po CZ-PL hranici. Cesta zprvu prudčeji klesá, po nějaké chvíli klesání trošku zvolní. Vede převážně lesem, bez větších výhledů. Takto klesáme až na rozcestí Beskydké sedlo.

Z tohoto rozcestí, respektive i hraničního přechodu, pokračujeme po zelené značce do Polska. Kousek klesáme širší cestou v lese, ale po chvíli přicházíme na vydlážděnou cestu. Po ní přícházíme na ulici Branców ve Wisłe, místní části Jawornik. Po chvíli stojíme před první hospodou čistě v Polsku (na našem treku), která se jmenuje "U Fojta." Tu jsem již kdysi, na svém zimním treku přes Slezské Beskydy, navštívil. Měli zde perfektní lokální polskou kuchyni. Dával jsem si zde tehdy polévku - žurek v chlebovém kotli. Vynikající záležitost a tato polévka mě natolik učarovala, že kdykoliv jsem v Polsku, dávám si ji. Takže když jsem tu po letech znovu, jdu se přesvědčit, zda ji stále mají. A jsem zklamán - nemají a koncept restaurace se celý nějak změnil. Nezbývá nic jiného, než si alespoň dopřát pivo.

Něco málo o Wisłe

Následně pokračujeme skrze celý Jawornik po modré značce, až k cestě vedoucí z města Ustroń do Wisły. My ovšem nejdeme přímo po této hlavní cestě, ale kousek před ní odbočujeme na promenádu vedoucí nad řekou Wisłou po úbočí bezejmenného kopce. Je fascinující, že v těchto místech je tento vodní tok pouhým širším potokem, kousek odtud, na úbočí Baraní Góry (kde dnes máme namířeno) se nacházejí ve výšce 1 106 m n. m. její prameny. Odtud řeka protéká přes celé Polsko, od jihu až na sever, křížem krážem, aby vytvořila nejdelší vodní tok v Polsku! Má úctyhodných 1 047 km a povodí má rozlohu 194 424 kilometrů čtverečních, přičemž dobrých 150 000 kilometrů čtverečních se nachází v samotném Polsku! Řeka je splavná v délce 940 km od ústí k městu Brzeszcze.

Kolem řeky přicházíme až do stejnojmenného městečka - Wisła. Zajímavostí tohoto města je například jeho rozloha 110,17 kilometrů čtverečních, což je 5 % celého území Těšínska. Nutno podotknout, že dobré tři čtvrtiny tvoří horské lesy. V katastru obce se nachází například i Barania Góra, což je druhá nejvyšší hora Těšínska (první je Lysá hora v Moravskoslezských Beskydech).

Prvními obyvateli zde byli dřevorubci ve službách těšínských knížat v 16. a 17. století, zároveň se na této nově vznikající osadě podepsala valašská kolonizace, která probíhala současně s příchodem dřevorubců. Další skupinou obyvatelstva, kteří se v této lokalitě usídlovali, byli luteránští uprchlíci, utíkající před protireformačním útlakem z jiných oblastí Těšínska (převaha protestantského náboženství se zde dochovala do dnešních dní - 63,5% obyvatel jsou protestanti, což je rarita v rámci celého Polska).

Město bylo objeveno jako turistická a odpočinková lokalita až v 19. století polským etnografem Bogumiłem Hoffem, který sem přijel ze středopolské Radomi a v roce 1892 si zde postavil první dřevěnou vilu, ve které se i natrvalo usadil. Jeho syn Bogdan zde stihl před první světovou válkou vystavět několik penzionů, ale i lázeňský dům s parkem. V roce 1920 byla Wisła připojena k Polsku a její popularita nadále rostla. V této době vznikla funkcionalistická zástavba kolem hlavního náměstí. V době socialismu zde vznikaly další hotely a střediska pro zaměstnance z průmyslových podniků. V roce 2002 zde byl vybudován kontroverzní hotel Gołębiewski.

Jenou z prvních zajímavých staveb města, kterou míjíme, je kostel Nanebevzetí Panny Marie, dále Lovecký zámeček Habsburků z roku 1897 (původně se nacházel na polaně Przysłop pod Baraní Górou a do Wisły byl přemístěn v roce 1985) a následně budova železničního nádraží Wisła Uzdrowisko, která nás mile překvapuje, protože zde vyrostl minipivovar. Nemile nás sice překvapuje cena, protože není nejnižší. Ale konstatujeme, že přece jen jsme na dovolené a ve Wisłe tak jednou za 5 let, tak co bychom si trošku nedopřáli. Usedáme tedy na zahrádku na peróně a koštujeme. Pivo je vynikající a alespoň jsme i zjistili, že vlaky momentálně nejezdí, protože trať je v rekonstrukci (nebo možná definitivně zrušena?).

Kolem 12:30 z minipivovaru odcházíme, protože zatím máme žalostnou morálku i tempo. Navíc si chceme ještě někde vybrat peníze z bankomatu, protože ne všude musí nutně brát platební karty a dále si chceme dopřát oběd. Mizíme tedy do centra města po místním hlavním bulváru a hledáme vhodný bankomat. Přicházíme až na náměstí, kde mají vystoupení různé folklórní spolky - vypadá to na nějaké místní gorolské slavnosti. Zde chvíli setrváváme a já se vydávám bez krosny najít vhodný bankomat. Několik se mi jich daří najít, tak vybírám z jednoho, u kterého se mi zdá, že jsou výběry bez poplatku, ale později zjišťuji, že jsem extra poplatek za výběr z cizí banky stejně zaplatil - tím jsem usoudil, že v Polsku je asi jedno, z kterého bankomatu člověk vybere.

Následně se vracím za Jimbem a Brunem, kteří mě čekají ve stínu podloubí na náměstí, pozorujíce vystoupení na pódiu - momentálně dětský folklórní sbor gorolů. Poté se vydáváme najít nějakou dobrou levnou místní restauraci. Procházíme kolem Muzea Beskyd, za ním se nacházejí skokanské můstky, na kterých se učil skákat slavný Adam Małysz, procházíme po ulici dál a už jsme na konci centra města. Vracíme se tedy do nejbližší restaurace a - světe div se - ceny jsou zde příjemné.

Výstup z Wisły do sedla Salmopol

Po obědě vyrážíme na další cestu. Dokupujeme ještě zásoby v místním Žabka obchůdku a pak vyrážíme dále. Ve 14:30 přecházíme na druhý břeh řeky Wisły a po žluté značce pokračujeme po asfaltce. Za hotelem Pod Jedlami značka odbočuje do prudšího kopce lesem, ale za chvíli se zase napojuje na asfaltovou ulici nazývanou 11 Listopada.

Po ní pokračujeme stále do kopce mezi místními staveními, za zády máme pěkný výhled na hraniční hřeben Slezských Beskyd od Velké Čantoryje až po Velký Stožek. Ve výšce cca 720 m n. m. se asfaltka noří do lesa a po chvíli stojíme na kótě Kamienny (791 m n. m.).

Odtud pak pokračuje široká štěrkovka zvolna dále na kótu Trzy Kopce Wiślańskie (810 m n. m.). Z ní jsou pěkné výhledy do okolí, protože hřeben je zde odlesněný, porostlý luční trávou a kvítím. Pěkně odtud vidíme blízké vrcholy Stary Groń (792 m n. m.), Horzelica (797 m n. m.), Orlowa (813 m n. m.), ale třeba i vzdálenější Błatniu (917 m n. m.) či Klimczok (1 117 m n. m.).

Dále se poblíž této kóty nachází bufet s občerstvením (výjimečně se zde nezastavujeme), turistická ubytovna Telesforówka a kousek dále po žluté značce ještě jedno ubytování - Swoboda, kolem kterého procházíme. To už se opět noříme do lesa a pohupujeme se po hřebeni, kdy procházíme přes kóty Gościejów (818 m n. m.) a Jawierzny (802 m n. m.), ze kterého začínáme nekompromisně stoupat až do sedla Salmopol (934 m n. m.).

V sedle se nachází dvě restaurace a několik dalších budov, z nichž některé poskytují ubytování. Dále tudy prochází důležitá silnice - spojnice mezi Wisłou a Szczyrkem (případně Bielsko-Białou) - jedná se o druhý nejvyšší komunikační průsmyk v celých polských Beskydech. Kousek nad sedlem, vedle hostince Biały Krzyż, se nachází velký dřevěný bílý kříž - odtud je odvozen název hostince, ale často je takto nazýváno i samotné sedlo.

Kousek pod sedlem se také nachází dvě jeskyně: Jaskinia Wiślańska a Jaskinia Salmopolska. Druhá jmenovaná je 1009,5 metru dlouhá a byla objevena při stavbě silnice v roce 1969. Do roku 2012 bylo známo 115 metrů chodem, až při dalším průzkumu mezi lety 2012 - 2015 byly objeveny další chodby. Jeskyně je v podstatě obdobou Ondrášových ďur na Lukšinci pod Lysou horou v Moravskoslezských Beskydech.

Ve výše zmíněném hostinci Biały Krzyż se samozřejmě zastavujeme, ona totiž samotná budova svým vzezřením k tomu láká… Bodejť by taky ne… Původně na tomto místě stávala chata Němce Rudolfa Antoniho, který zde v roce 1932 koupil pozemek a postavil na něm turistickou útulnu, která i nějakou dobu sloužila polskému turistickému spolku PTTK. Chata ovšem lehla popelem v roce 1945, kdy zde jednoho večera partyzáni uspořádali pijatyku a zapomněli na ostražitost. Německé granáty následně vykonaly dílo zkázy, při kterém tři partyzáni zahynuli.

V současné době se zde nachází již čtvrtý hostinec se stejným názvem. Současná budova je původní chata přesunutá do sedla z vesnice Brenna. Je zrekonstruována a pod chatou se nachází sklep vytesaný do skály. V chatě se nachází místnost ve stylu kurloku s otevřeným ohništěm, černá i bílá jizba, stylový bar, vše v horské chatě z 18. století.

My, znavení výstupem do sedla, se alespoň zastavujeme na terase chaty a dopřáváme si skrovné osvěžení ve formě piva a starého, dobrého żurku. Sedíme pod deštníky značky Litovel, české pivo je i na čepu a relaxujíce, pozorujeme procházející turisty a projíždějící auta přes průsmyk, stejně jako dřevěný bača se svým beranem, kteří zde jako němí svědci postávají.

Výstup ze sedla Salmopol na Baraniu Góru

Když už se čas značně naklání k večeru, tedy spíše už pomalu k noci, shodujeme se, že musíme vyrazit dále. Je 18:15 a do cíle cesty to máme ještě asi necelých 9 kilometrů, což odhaduji, že bychom mohli za 2 hodiny zvládnout. Za bílým křížem vede naše cesta - červeně značená a hned nemilosrdně stoupá.

Bruno chytá druhý dech a nasazuje životní tempo, trochu nám utíká a já s bráchou se pohuštáváme pozadu. Kousek před vrcholem Malinów (1 115 m n. m.) míjíme babičku s vnučkou, kdy obě nesou v každé ruce kýbl borůvek. Tak nějak jim naznačuji, že já borůvky taky rád, ale jen tak ve srandě. Babička ovšem neváhá a mě i bráchovi podává po hrsti borůvek. Snažím se ještě taktně odmítnout, ale nenechá se odbýt. Tak alespoň slušně poděkujeme a vychutnáváme si toto tmavě modré potěšení. Pak pokračujeme dále.

Z vrcholu Malinówa jde dobře vidět, co nás ještě čeká - cesta po hřebeni z kopce do kopce, vypadá to, že druhý kopec je cílová Barania Góra. Tak či tak to vypadá ještě na výživnou cestu, dáváme se tedy do prudšího sestupu. Míjíme odbočku k Malinowske jeskyni a scházíme do sedla pod Malinówem.

Z něj pokračuje červená značka na Malinowskou Skału (1 152 m n. m.), my naštěstí jdeme po modré značce a vrchol obcházíme. Následně se napojujeme na zelenou značku a už si to stoupáme na vrchol Zielony Kopiec (1 152 m n. m.). Z něj opět klesáme přes kótu Gawlasi (1 076 m n. m.) až do sedýlka ve výšce 1 050 m n. m. Před námi je další vrchol, ale Barania Góra to není! To už začínám být nervózní, kolik takových nečekaných kopců nás ještě čeká. Přece jen už začínám mít dost.

Kontroluji mapu a zjišťuji, že by mělo jít o poslední kopec, který přelezeme, jakmile z něj klesneme opět do sedýlka, čeká nás už jen závěrečný výstup. Pouštíme se tedy do prudšího stoupání, míjíme mrtvou zmiji na turistickém chodníku a asi ve 20:15 stojíme na vrcholu Magurka Wiślańska (1 140 m n. m.).

Při výhledu z vrcholu na Baraniu Góru nabírám pocit, že závěrečný výstup už nemůžu zvládnout. To je asi chyba, protože následně opravdu ztrácím tempo a Bruno s Jimbem mi regulérně utíkají. Dokonce se jim při výstupu daří najít zkratku přímo na vrchol, takže jsou tam během chvíle.

Já, táhnouce se jako smrad, klesám do sedla pod Baraniou Górou, kde se kousek pod ním nachází tzv. Bacówka, což není nic jiného než parádní salaš pro turisty (odkaz na mapu zde https://mapy.cz) na Hali Baraniej. Bohužel toto jsem zjistil, až doma, když jsem si prohlížel prošlou trasu v počítači. Je to škoda, protože vědět to dříve, salaš bychom určitě využili k noclehu.

Následně nastupuji na strastiplný závěrečný výstup na vrchol, kdy mi každý krok přijde těžší a těžší a cesta čím dál, tím více nekonečná. A to ani netrefuji výše zmíněnou zkratku přímo na vrchol a plazím se potupně po značce, po úbočí hory. Na posledních desítkách metrů se přede mnou objevuje železná konstrukce vrcholové rozhledny, to mi dodává ještě nějaké síly a ve 21:00, při západu slunce stojím na vrcholu Baraniej Góry (1 220 m n. m.).

Na vrcholu se mimo rozhlednu nachází ještě betonový obelisk podobný tomu na naší Lysé hoře, ale je na něm navíc umístěna žulová deska věnovaná památce polských partyzánů. Barania Góra je dále významná tím, že její západní svahy jsou prameništěm řeky Wisły (Czarna Wisełka, Biała Wisełka a Malinka), jsou chráněny přírodní rezervací Wisła. Dále se na vrcholu rozkládá přírodní rezervace Barania Góra o rozloze 386 ha.

Samotný vrchol je značně odlesněn a z rozhledny, která není nijak extrémně vysoká, jsou díky tomu nádherné výhledy do širokého okolí. Je z ní možno shlédnout vrcholky v pohořích jako jsou Moravskoslezské Beskydy, Beskid Mały, Beskid Makowski, Beskid Żywiecki, Malá Fatra, Chočské vrchy, Tatry, Strážovské vrchy, Javorníky a při zvláště dobré viditelnosti i Jeseníky.

Hned vedle rozhledny se nachází lesík nízkých smrků, rozhodujeme se, že v něm zabivakujem - pod stromy by na nás nemusela padnout rosa a tím pádem by v noci nemusela být klepána kosa. Jde vidět, že zde nebivakujeme ani první a pravděpodobně ani poslední. O tom, že zde turisté přespávají, svědčí množství ohnišť. Rozhodujeme se proto, že si taky nasbíráme trochu dříví a uděláme si ohník.

Bohužel Bruno a Jimbo se ze startu do sběru dřeva moc nezapojují, tak jim to dávám rozkazem, jinak bych ho sbíral asi po zbytek noci. Jakmile ho máme dostatek, rozděláváme oheň a kolem (v bezpečné vzdálenosti) si rozkládáme karimatky a spacáky. Škoda jen, že nemáme špekáčky, to by bylo úplně jako na čundru.

Následně nastupuje příjemná večerní rutina - vytahujeme vařič a připravujeme si tradiční vydatnou čínskou polévku, čaj a kávu, každý dle své libosti. K tomu máme ještě trochu ohnivé vody, takže po večeři probíráme zážitky z dnešní etapy u pulečky domácí pálenky. Prostě příjemně strávený večer u ohýnku v přírodě.

• Trasa 3. dne: https://mapy.cz
• Vzdálenost: 30,2 km, stoupání: 1 777 m, klesání: 1 365 m (v odkaze se vzdálenost, stoupání a klesání trochu liší, protože mi na chvíli přestal pracovat stopař v mobilu)

• První část článku
• Předchozí (2.) část článku
• Pokračování článku