Pochod Michálkovice - Tatry 2021

Tradiční přechod části Západních Karpat (2)

Ráno vstáváme sice celkem brzo, ale tradičně nám trvá, než se pobalíme, posnídáme, apod. Dobré ovšem je, že i když přes noc pršelo a podle mraků, které jsme viděli na obloze při zdolávání posledního stoupání na Malou Prašivou, to vypadalo, že pršet bude ještě celý týden, tak se počasí umoudřilo a my jsme se probudili do úplně azurové oblohy. Na nebi ani mráček a slunce krásně svítí.

Druhý den - 29. 7. 2021, čtvrtek. Etapa přes část Moravskoslezských Beskyd a Jablunkovskou brázdu na první vrcholy Slezských Beskyd

Náš kamarád, kuchař z chaty, už taky vstal a otevřel boční vchod do chaty. Ptáme se ho tedy, jestli mu nevadí, když si v umývadle na toaletě vyčistíme zuby a trochu se zhygienizujem. Naštěstí s tím nemá problém a dokonce nás zve i na startovní pivo, což, samozřejmě, neodmítáme. Dobrý to člověk, patří mu náš dík.

Startovní pivo k snídani je dobrá věc. Nálada je výborná a nadšení pro dnešní den nechybí. S kamarádem kuchařem ještě chvíli kecáme, ale čas kvapí, takže musíme pobalit svých posledních pár švestek, dobrat vodu do lahví a vyrazit na druhou etapu našeho pochodu Michálkovice - Tatry 2021.

Něco málo před devátou hodinou ranní nahazujeme batohy na záda a vydáváme se vstříc Ropické rozsoše, geomorfologického okrsku Lysohorské hornatiny, který je součástí geomorfologického celku Moravskoslezské Beskydy. Pokračujeme tam, kde jsme včera skončili, tedy na Malé Prašivé po červené značce východním směrem.

Hned ze startu nás čeká rozcvičkové výživné stoupání na Prašivou. Cesta vede v zrostlým lesem, prakticky bez výhledů, po široké štěrkovce. Na vrcholu Prašivé (843 m n. m.) u vysílače, který je zde umístěn, stojíme v 9:18. Dáváme pouze vrcholové foto a nijak zvlášť se nezdržujeme. Další kóty - Čupel (872 m n. m.) a bezejmennou kótu o výšce 861 m n. m., podcházíme po značce. V 9:55 jsme u chaty na Kotaři.

Na dveřích chaty je napsáno, že otevřeno mají od 10:00. Tak se shodujeme, že těch 5 minut tedy počkáme a dáme si pivo. Desátá hodina odbíjí na věži kostela svatého Jana Nepomuckého v Pražmu… a nic. Dveře zůstávají stále zavřeny. Zkoušíme ještě ťukat, zda někdo neotevře… a zase nic. Asi není nikdo doma. Fotíme si tedy jen hezký výhled na Lysou horu z terasy chaty a pokračujeme dále v cestě.

Vystoupáme kousíček nad chatu k rozcestníku, dáváme se do družného rozhovoru a cesta nám krásně utíká pod nohama. V tom si všímám, že je něco špatně. Nebezpečně klesáme. Rozhlídnu se kolem a vidím - jdeme blbě - modrá značka. Ikdyž jsem tento hřeben prošel minimálně 1 000×, stejně jsem se nechal nachytat… Ona totiž cesta od chaty na Kotaři dále po červené je docela matoucí.

Jedna jednoznačná pěšina totiž vede přímo do krpálu nad chatou přes vrchol Lipí (902 m n. m.), to je ovšem neznačená trasa a momentálně se nám nechce s těžkým báglem na zádech štrachat do tak prudkého kopce. Další naprosto jednoznačná trasa je po modré značce a ta vede na Morávku do centra obce. No a poslední je lehce přehlédnutelná pěšina, která je značená červeně, vede zprvu prudčeji do kopce, pak zvolní a po vrstevnici horu Lipí obchází.

Naštěstí jsme špatně šli asi jen 250 metrů, takže se vracíme zpět. Tuto záludnost u Kotaře si snad zapamatuju už do konce života. Nedávno, se mi vlastně stalo, že jsme tudy šli s kolegy z práce, já si na tuto příhodu vzpomněl a šel jsem po červené. Kolegové se automaticky vydali po modré a já na ně shora volal: "Chlapi, jdete blbě." Nevěřili mi, tak jsem jim řekl, ať se dobře podívají na značku, že jsou na modré. Jeden kolega se vrátil za mnou, druhý i přesto nevěřil a šel dál - nakonec jsme ho čekali na chatě Ropička, kde došel skrze lesy, luhy a háje.

Jakmile jsme zpět u rozcestníku, vydáváme se již správnou cestou po červené značce. Vrchol Lipí tedy podcházíme, ale následný vrchol, zvaný Ropička (918 m n. m.), bereme přes jeho nejvyšší bod kolem nivelační tyče, která jej označuje. Poté krátkým sestupem přicházíme k turistické chatě Ropička, která sice není otevřená jako celek, ale alespoň malý bufet v zahradě u chaty funguje. Tady se zastavujeme, abychom na chvíli odpočinuli a osvěžili se. Nechávám si namíchat radler z piva a limonády, které zde čepují - vynikající záležitost. U chaty jsme něco málo před 11. hodinou.

Po pauzičce pokračujeme dále po hřebeni, zůstáváme věrni červené značce. Kousek za chatou vcházíme do PR Ropice, chránící přírodě blízké lesy, které jsou zde tvořeny převážně bučinami s doupnými stromy a smíšenými porosty se zastoupením stanoviště původního smrku s řadou ohrožených a vzácných organismů.

Vrchol Příslop (946 m n. m.) míjíme. Ten je známý tím, že kousek pod jeho nejvyšším bodem se nachází horní stanice vleku z lyžařského areálu v Řece. Po chvíli přicházíme na rozcestí Pod Velkým Lipovým, z něj nás čekáme nekompromisní tvrdé stoupání na Velký Lipový (999 m n. m.) a po krátké vyklusávací rovince další stoupák na Ropici (1 083 m n. m.), nejvyšší vrchol Ropické rozsochy.

Na Ropici jsme něco málo po 12. hodině. Po namáhavém stoupání si dopřáváme na chvíli pauzu a pořizujeme téměř povinné foto u sochy pohanského boha Peruna. Následně pokračujeme pěšinou po červené značce, ta ale po chvíli prudce odbočuje doprava a my pokračujeme po neznačené pěšině dál po hřebeni. Na chvíli se nám i otevírají výhledy, ale silně omezené. Prakticky jsou viditelné pouze nejbližší vrcholy Moravskoslezských Beskyd směrem na východ a jihovýchod, k severu je pak výhled směrem k Třinci a Těšínu.

Neznačenou pěšinou přicházíme až na širokou štěrkovou cestu na rozcestí Šindelná - sedlo, odtud pokračujeme po modré značce na Šindelnou (1 003 m n. m.) a známější Javorový (1 032 m n. m.), na kterém stojíme v 13:20. Opět dáváme na chvíli pauzu, ale protože je už po čase oběda a hlad máme, dlouho se nezdržujeme.

Následně procházíme přes PR Gutské peklo. Tato přírodní rezervace chrání komplex přírodě blízkých bukových lesů s javorem a smrkem a geomorfologické fenomény - stupňovité vodopády a blokovobahenní proudy. To už jsme jen kousek od chaty na Malém Javorovém (947 m n. m.). K chatě přicházíme asi v 13:45.

Útulnu na Malém Javorovém otevřela těšínská sekce německého turistického spolku Beskidverein 23. května 1895. Pojmenována byla po arcivévodovi Bedřichu Habsburském, který převzal patronát nad spolkem - Erzherzog Friedrich Schutzhaus. Byla to první turistická útulna v Těšínských Beskydech a nyní se může pyšnit tím, že se jedná o nejstarší stojící turistickou chatu v Beskydech na území okresu Frýdek - Místek. Chata přivítala i řadu významných hostů - například v roce 1912 ji navštívil Tomáš Garrigue Masaryk s dcerou Alicí, nebo v roce 1915 poslední rakouský císař Karel I.

Z prostranství před chatou, případně z její terasy, která je umístěna o pár metrů výše, se otvírají pěkné výhledy na blízké Slezské Beskydy s nejvyšší horou Skrzyczne (1 257 m n. m.), patrná je třeba i Velká Čantoryje (995 m n. m.), na kterou dnes máme namířeno, ale třeba i Barania Góra (1 220 m n. m.), na kterou se chystáme dojít následující den. Z dalších blízkých vrchů je třeba nezaměnitelný Ostrý (1 044 m n. m.), dále Gírová (840 m n. m.), nejvyšší vrchol české části Jablunkovského Mezihoří, Velká Rača (1 236 m n. m.), nejvyšší vrchol Kysuckých Beskyd nebo Pilsko (1 557 m n. m.) v Oravských Beskydech, na které máme také namířeno. Při hodně dobré viditelnosti jsou rozeznatelné i Jeseníky, anebo celé panorama Tater - cíl naší cesty.

Přechod od chaty na Malém Javorovém do Vendryně

My si na chatě dopřáváme delší pauzu - na pivo a hlavně na oběd. Taky už nám pěkně kručí v žaludcích. U oběda probíráme to, co nás ještě čeká - dobrých 20 km a celkem solidní, 800 m stoupání. A to máme něco málo po 14:00. Teoreticky je 20 km něco přes 4 hodiny chůze, ale s těžkým báglem na zádech to nebude tak lehké, navíc si určitě někde budeme ještě chtít dát pauzu.

Shodujeme se na tom, že si cestu trochu zkrátíme a zlehčíme a svezeme se dolů, z Malého Javorového, lanovkou. Na internetu zjišťujeme, že startuje vždy v celou hodinu, takže v klidu dojídáme oběd, dáváme ještě jedno pivo a v 14:45 vyrážíme po zelené značce k horní stanici lanovky, která je od chaty vzdálena asi 10 minut.

Lanová dráha Oldřichovice - Javorový vrch byla postavena v roce 1955. Původně měla být dodána do Sarajeva, ale zákazník ji nepřevzal, tudíž se pro ni hledala nová lokalita. Do provozu byla uvedena 7. července 1957. Jedná se o osobní visutou jednolanovou dráhu oběžného systému s pevným uchycením jednomístných sedaček. Přepravní kapacita je 364 osob za hodinu, šikmá délka je 1 310 m, dolní stanice se nachází ve výšce 462 m n. m., horní stanice ve výšce 886 m n. m., převýšení je tudíž 424 m. Čas jízdy je 9,7 minuty a maximální rychlost 2,25 m/s.

Někomu se může rychlost zdát na první pohled malá, ale zdání klame… Když stojíme ve frontě na lanovku a pozorujeme lidi, jak nasedají, přijde mi rychlost strašně velká. Začínám uvažovat, jak vlastně s tím velkým, těžkým báglem do lanovky nasednu… Začínám i přemýšlet, že raději půjdu pěšky dolů, než abych nasednul na to dílo satanovo. Jakmile jsem téměř na řadě, říkám Brunovi a Jimbovi, ať jdou klidně přede mě, že pojedu poslední. Odmítají.

Když už jdu k lanovce, ptám se obsluhy, jak mám teda nasednout. Říká mi, že normálně jak paraglidisti. Tak se teda připravuji, chci nasednout, ale netrefuji se přesně celou prdelí na sedačku, tak to zkouším ještě jednou (vše je v čase milisekund), a lanovka (tím, jak jsem nedosedl na poprvé) zapružuje a málem mě vystřeluje ven. Tak, tak sedím, držím se tyče lanovky a borec z obsluhy na mě volá, jestli je vše v pořádku. No, nějak dosedám, zavírám ochrannou závoru a už je opravdu vše v pořádku. Následně si s Brunem a Jimbem prozpěvujeme cestou dolů známý refrén songu z Přátel zeleného údolí.

Výstup z lanovky je o něco jednodušší, rovnou platíme za jízdu. Poté se po asfaltce skrz Oldřichovice vydáváme po cyklostezce 56 nejkratší cestou do Vendryně. Přesouváme se vlastně na hlavní cestu vedoucí z Oldřichovic do Tyry, po ní jdeme kousek směrem na Tyru, ale první ulicí doleva odbočujeme. Jakmile přicházíme k lesu, vydáváme se po pěšině, která je dobře patrná. Kolem jakési obory přicházíme až na rozcestí Rovná ve stejnojmenném lese.

Na tomto rozcestí se napojujeme na zelenou značku a po ní pokračujeme dále v příjemném stínu lesa po široké štěrkovce. Když se dostaneme z lesa ven, tak se omylem napojujeme na špatnou asfaltku, přecházíme po nadjezdu dálnice a pokračujeme dále až k prvním stavením. Až zde vidíme, že jsme odbočili z trasy, ale dle map v mobilu vyhodnocujeme, že můžeme jít zkratkou. Pokračujeme tedy lesíkem kolem potoka Tisový a takto se dostáváme až na ulici Nábřežní ve Vendryni. Po ní se dostáváme zpět na zelenou značku, přesně před mostem pro pěší klenoucím se nad řekou Olzou.

V centru Vendryně se nejprve stavujeme v místní večerce dokoupit zásoby a hlavně si jdu koupit vlhčené ubrousky, protože se mi začínají dělat opruzeniny a vlhčené ubrousky mi vždy pomůžou. Následně se stavujeme do místní hospody, motorestu Rosea na pivo. Konstatujeme, že už to máme kousek do cíle… necelých 12 km a je něco kolem 17:00 - shodujeme se tedy, že čas máme dobrý, hodinku posedíme při dobrém pivu Radegast a poté vyrazíme dále na cestu.

Cesta z Vendryně na Čantoryji

Jak jsme si slíbili, tak také činíme, akorát Jimbo si ještě před odchodem dopřává zmrzlinu u místní zmrzlinářky. Poté již nekompromisně razíme na závěrečný tah na cíl. Přecházíme hlavní silnici, v podstatě bývalý hlavní tah na Slovensko z Třince a pokračujeme přímo po protější ulici po zelené značce kolem nádraží, místní sportovní haly a bazénu, směrem k hranicím s Polskem.

Takto procházíme velkou část Vendryně, a jakmile mineme místní obecní úřad a základní školu, po pravé ruce je silnice lemována domy a po levé rozlehlým polem. Z něj se otevírá pěkný pohled na Javorový a Ostrý, které necháváme za zády a pokračujeme dále až k místní hasičárně. K našemu štěstí (či neštěstí) je u hasičárny hospoda, kde čepují Koníčka. Neodoláváme a ještě se jednou zastavujeme, protože věříme, že na Čantoryji už dojdeme bez větších problémů. Kdybychom tak věděli, jak jsou naše myšlenky liché…

V 19:00 jsme u zdejší technické památky - Vendryňské vápenky. Jejich vznik je datován na počátek 19. století. Tehdy zde probíhaly geologické průzkumy zaměřené na výskyt železné rudy. Na území Vendryně se těžila ruda pro huť v Ustroni, později pro nově založené Třinecké železárny. Vápenec, jakožto surovina nepostradatelná pro výrobu železa ve vysoké peci, se ve Vendryni těžil ve 3 lomech a následně byl zpracováván v těchto pecích.

Přestože těžba železné rudy zde ustala, zpracování vápence probíhalo nadále. Provoz pecí byl ukončen až v roce 1965. Od té doby, až do roku 2003, chátraly. Až tehdy byly "znovuobjeveny" a opraveny a nyní je z nich technická památka. Pece jsou v tomto místě 2. Starší kamenná a mladší cihlová. Starší pec je vysoká 9,3 metru, do 5 metrů je vyzděná z kamene, zbytek cihlou. Průměr u paty je 3,7 metru. Navážecí rampa se u této pece nedochovala. Mladší pec je vysoká 10 metrů, u paty má průměr 3,45 metru. U této pece se dochovala i navážecí rampa.

U těchto pecí se nachází autobusová zastávka a informační tabule, neboť kolem vede naučná stezka s názvem: "Za krásami vendryňské přírody." Dále se zde nachází prostorný přístřešek s lavičkami… vhodný, ba i přímo vybízející k bivaku. Je až skoro škoda, že ho nevyužijeme.

Pokračujeme dále po asfaltce značené zelenou značkou podél potoku Vápeník. Sem tam míjíme stavení a zanedlouho procházíme kolem obory Vrožná, pojmenované pravděpodobně podle nedalekých vrcholů Vružná (561 m n. m., nachází se na CZ-PL hranici) a Vružná (530 m n. m., nachází se asi 300 metrů západně od prvního jmenovaného, již na území ČR). Obora vznikla v roce 1996 a je v ní chován daněk evropský, muflon a jelen wapiti. Máme dokonce to štěstí, že pár kusů zvěře zahlídneme - pravděpodobně daňky.

Za oborou stoupáme po úbočí hory Malý Ostrý (586 m n. m.) na hraniční CZ-PL hřeben, kde se napojujeme na červenou značku, a následně pokračujeme do sedla mezi Malým Ostrým a Ostrým vrchem (709 m n. m.). Zde si uvědomuji, že na Čantoryji to sice není daleko, ale vzpomínám si, že když jsem tudy jednou šel se synkem Matýskem, cesta se neuvěřitelně táhla a zdála se být nekonečná.

Tajně doufám, že to tehdy byl jen momentální pocit a slabá chvíle a že dnes bude skutečnost jiná. Také si pamatuji, že onehdy, když jsem tudy šel, konala se v Nýdku akce - pochod za korunou Nýdku (nebo tak nějak se tato akce jmenovala) a šlo o zdolání několika vrcholů na katastru obce Nýdek, kdy jedním z nich byl i zmíněný Ostrý vrch.

Nyní, výše zmíněný Ostrý vrch podcházíme po značené cestě, která vede víceméně po vrstevnici. Na chvíli se napojujeme na cyklostezku 6086, nazvanou "Po stopách hutnictví," ale brzy z ní zase odbočujeme doleva na lesní pěšinu. Zde se nachází vydatný pramen a lavička. Usedám si, a uvědomuji si, že jsme v podstatě v prdeli, protože na Čantoryji je to ještě nějaký ten kilometr, rychle se stmívá a nám docházejí síly i morálka. Volám domů ženě a sděluji jí své pocity, a taky to, že nevíme, kde budeme dnes spát, protože jsem si skoro úplně jistý, že dnes do cíle nedojdeme.

Na další fňukání není čas, takže pokračujeme dále v cestě s tím, že dojdeme co nejdále a když tak složíme hlavu někde pod smrčkem. Postupně klesáme asi o 100 výškových metrů k rozcestí Nýdek - údolí Gory, kde se kousek pod námi krčí "poslední" (nebo možná první) chalupy obce Nýdek. V zápětí si oněch 100 ztracených výškových metrů musíme zase nastoupat.

Poté pokračujeme cestou, doslova, bídy a utrpení, kdy se nám pěšinou po úbočí hory Čantoryje neskutečně a nekonečně táhne. Za každým stromem, za každým kamenem, za každou zatáčkou marně vyhlížíme rozcestí "Pod chatou Čantoryjí," kde se máme napojit na žlutou značku. Jakmile se konečně na toto rozcestí dostáváme, slunce už dávno zapadlo a kolem nás již zavládla noc.

V cíli dne: u chaty na Čantoryji

K horské chatě Čantoryje to máme ani ne kilometr a nějakých 120 výškových metrů. Bruno s Jimbem to celkem zvládají a oproti mně, do kopce běží. Já melu z posledních sil, takže mi utíkají. K chatě přicházím asi o 10 minut později než oni. Kluci už sedí na lavičkách a konstatují, že zde není kde spát. Já si ovšem pamatuji, že na 100% je dobrý přístřešek u rozhledny na vrcholu, takže buď budeme muset ještě kousek pokračovat do kopce, anebo by něco mohlo být u blízkého bufetu na polské straně hory.

Nechávám batoh na zemi u laviček a jdu to tedy zkontrolovat. A skutečně, u polského bufetu se nachází parádní přístřešek s ohništěm a lavičkami. Navíc jsou zde nařezané bezvadné smrkové fošny o šířce dobrých 80 cm a tloušťce minimálně 5 cm, připravené k budování… něčeho. Momentálně mě napadá, že fošny budeme moct položit mezi lavičky a tím nám poslouží jako parádní pryčny, na kterých se budeme moct pohodlně vyspat!

Jdu tedy zpět pro synky a sděluji jim tuto radostnou novinu. Taky jsou nadšení, že pro dnešek už nemusíme jít nikam dál. Přesouváme se tedy k přístřešku a každý si chystáme své lože. Pak už si každý hovíme na své pryčničce, vaříme si oblíbenou večerní čínskou polévku, čaj a popíjíme pálenku. Konečně nastal pohodový večer - kolem 22:00.

Ještě něco málo o blízkém okolí našeho nocležiště… Prakticky naproti nás, směrem do ČR se rozkládá 39,47 ha velká NPR Čantoria. Jedná se o přirozený les, skoro prales, kde staré buky, jedle, smrky a javory rostou na kamenitých svazích a stále přirozeně zmlazují. Unikátní jsou javory kleny staré více než 200 let a poslední původní tis červený. Vyskytuje se zde kriticky ohrožený slimák modranka karpatská, brouk roháček jedlový, z hub korálovec bukový rostoucí na trouchnivějících kmenech buků.

Výše jsem několikrát zmiňoval horskou chatu Čantoryji. S iniciativou postavit v těchto místech chatu přišel německý turistický spolek Beskidverein na počátku 20. století. Chatu chtěli postavit na polském území Velké Čantoryje, což si mysleli, že učinili. Chatu pojmenovali Erzherzogin Isabella Schutzhütte po své mecenášce, pruské princezně, Isabelle von Groj-Dülmen, později manželce arcivévody Fridricha.

Po vzniku Československa došlo ke kuriózní situaci, kdy při kartografickém měření bylo zjištěno, že chata neleží na polském území, ale asi 10 metrů za hraniční čárou na území Československa. I přesto se chata stala turistickým cílem, bohužel se po druhé světové válce jednalo o nelegální přechod hranice pro polské občany. I přesto začala od roku 1967 jezdit k vrcholu lanovka z polského Ustroně. Nyní je chata ve stavu, že pravděpodobně neubytovává, pokud se tedy něco náhodou nezměnilo. Funguje zde pouze bufet.

Za zmínku ještě stojí polské město Ustroň, které se nachází na úpatí Čantoryje, v údolí řeky Wisły. První zmínka o něm je z přelomu 13. a 14. století v listině vratislavského biskupství. Starší dějiny města jsou spojeny s hutnictvím, v 18. století zde byla nalezena významná ložiska rud a v roce 1772 zde Těšínská komora založila první huť na Těšínsku.

V novějších dějinách je Ustroň známa jako lázeňské město, oficiální lázeňský status byl Ustroni udělen Slezským zemským sněmem v Opavě v roce 1882. V letech 1967 až 1990 vznikl ve čtvrti Zawodzie komplex 16 lázeňských budov, kterým se přezdívá pyramidy, podle trojúhelníkového tvaru. Já osobně znám minerální vodu Ustronianku, kterou jsem vždy s chutí popíjel při práci na slévárně v nejmenované firmě v areálu Nové huti.

• Trasa 2. dne: https://mapy.cz
• Vzdálenost: 36,1 km, stoupání: 1 558 m, klesání: 1 303 m

• Předchozí (1.) část článku
• Pokračování článku