Pochod Michálkovice - Tatry 2021

Tradiční přechod části Západních Karpat (4)

Po poklidné noci mě celkem brzo ráno probouzí slunce. Spalo se dobře, stromy nás ochránily před rosou, možná vůbec nepadla, takže nám nepromokly spacáky a tudíž nám ani nebyla zima. První sluneční paprsky se mi ovšem derou do obličeje a to nemám rád. Většinou to řeším tak, že si přes oči nasadím multifunkční tunel a tím pádem jsem jakoby ve tmě. A takto mohu spát v klidu dále. Nyní jej ovšem nemám.

Čtvrtý den - 31. 7. 2021, sobota. Etapa ze Slezských Beskyd do Beskidu Żywieckeho

Chvíli se tedy převaluji a alespoň mě těší, že nás čeká krásný den. Otáčím s e alespoň zády ke slunci. Po chvíli si ovšem všímám, že sluneční svít přestává být tak jasný. To mě nutí sednout si. Rozhlížím se po okolí, hledím na oblohu. Směrem na Skrzyczne je ještě jasno. Ovšem směrem, kterým máme dnes pokračovat - na jihovýchod, se na nás valí černočerná tma.

Kontroluji ještě stav počasí na radaru v mobilu, abych zjistil, na co se máme připravit. A opravdu se na nás valí několikahodinový déšť. Burcuji tedy Bruna a Jimba, aby co nejdříve vstali, protože nejpozději do hodiny začne pršet. Chlapi se tedy líně zvedají, protože mi moc nevěří, ale jakmile vidí ony černočerné mračna, pouštíme se všichni do bleskového balení.

5 minut po šesté hodině ranní dělám poslední fotky z rozhledny a následně se vydáváme na úprk do bezpečí nejbližší vesnice, protože zde na vrcholu žádný přístřešek není (ještě stále jsem nevěděl o blízké salaši na Hali Baraniej).

Na kótu Wierch Wisełka (1 192 m n. m.) jsme se po červené značce dostali během krátké chvíle. Pokračujeme po černé značce, kousíček téměř po rovině, následně začíná cesta prudčeji klesat. Převážně se jde jakýmsi úvozem, vyjetým asi od traktoru, či lesní techniky. Zde začínám mít navrch nad Jimbem a Brunem.

Jak jsem totiž zmiňoval dříve, že oběma moc nestíhám do kopců, tak chlapi naopak mě nestíhají, když jdeme z kopců dolů. Dá se říct, že snad už od druhého dne pochodu mají oba dva problémy s koleny při sestupech. Včera si je museli oba dva zafačovat, ale i přesto jim sestupy stále dělají problémy. Já s tímto problém nemám, proto házím životní tempo, protože druhou motivací pro mě je to, že nechci zmoknout. Zároveň ani nechci tahat pláštěnku, protože mít ji na sobě, to je jako zmoknout, jen batoh zůstane suchý.

Tímto úprkem se dostávám z holin Baraniej Góry až do vyššího lesa, to už začíná pokrapovat. Kontroluji polohu v mobilu a vidím, že už nejsem daleko od prvních stavení. Přecházím další mýtinu, opět se nořím do vyššího lesa, ještě pár zatáček a ejhle… jsem u prvních stavení v osadě Fajkówka.

Hned se schovávám na zápraží jakési velké dřevěnice, která působí spíše jako stodola. Je tu i lavička a vše je pod přesahem střechy, takže na mě neprší. Z cedule na dveřích se dozvídám, že je zde možnost ubytování. Sedám na lavičku a čekám na Bruna a Jimba. Dlouho nepřicházejí, takže začínám mít i strach, zda se jim něco nestalo. Naštěstí se asi po dvaceti minutách objevují.

Oba se taky schovávají pod přesahem střechy a společně přemýšlíme, co budeme v tomto nečase dělat. Nejvíce nás asi momentálně trápí to, že jsme relativně v prdeli, kde prakticky nic není a že si nemůžeme ani dopřát třeba pivo, abychom si ukrátili dlouhou chvíli.

Vytahuji mobil a zjišťuji, jak dlouho má ještě pršet… situace je nemilá, vypadá to ještě na dobré 3 hodiny. Studuji tedy v mapách, jestli se poblíž nenachází nějaká zastávka, případně i obchod. A ejhle… sice je to asi 3 kilometry, ale přece jen se ve vesnici Kamesznica, místní části Złatna, nachází jak autobusová zastávka (zatím netušíme, zda krytá, či nikoliv), tak hned vedle ní obchod Lewiatan.

Neváháme ani minutu. Nasazujeme pláštěnky a vydáváme se na cestu. Je asi 8 hodin ráno, tak by se snad i mohlo stát, že by při sobotě mohl být obchod alespoň do oběda otevřen. Pokračujeme tedy po černé značce, cesta je zde vydlážděná jakýmisi betonovými zatravňovacími dlaždicemi tak, aby ke zdejším chalupám bylo schopné přijet auto.

Po chvíli se napojujeme na asfaltku, kolem které se line potok Raztoka a zanedlouho přicházíme k prvním stavením vesnice Kamesznica. Jakmile přecházíme přes mostek klenoucí se nad širší říčkou nazývanou Kameszniczanka (Bystra), jsme již jen kousíček od místa našeho dočasného útočiště. Asi 200 metrů za mostkem již vidíme krytou autobusovou zastávku a hned za ní obchod Lewiatan.

V zastávce je lavička, odkládáme na ni batohy a pláštěnky a hned jdu na kontrolu obchodu, abych zjistil, zda je vůbec otevřeno. A máme štěstí… v těchto končinách, skoro na konci světa, mají otevřeno až do osmé hodiny večerní, dokonce i v neděli. Hned si kupuji snídani, a jelikož tu mají i bohatý výběr nejrůznějších druhů piv, beru si hned tři rozdílné kousky na košt.

Hned po mně vyrážejí na nákup snídaně i Jimbo a Bruno. Taky si berou pár piv na košt. Následně trávíme čas sezením na zastávce a čekáním, až přestane pršet. Když už to vypadá, že definitivně přestalo, kontroluji pro jistotu radar, abych zjistil, zda tomu bude tak i v následujících minutách.

Radar ovšem mluví jasně - momentálně je na obloze sice zataženo, ale mraky v sobě nenesou srážky a takto to asi půl hodiny vydrží. Následně ovšem ještě přijde asi půlhodinový déšť. Velím tedy setrvávat dále v zastávce a věnovat se koštu. Jako velmi dobrý pivní počin hodnotíme pivo Żywiec IPA. Je sice trošku dražší než zbytek piv, ale stojí opravdu za ochutnání.

Přechod z vesnice Kamesznica do obce Milówka

Kolem 10:30 déšť opravdu ustává, sice je stále zataženo, ale dle radaru by už opravdu nemělo pršet a počasí by se naopak mělo začít zlepšovat. Vyrážíme tedy dále na cestu, pokračujeme po černé značce a po chvíli míjíme po levé ruce jakýsi park se zámečkem. Z toho, co jsem zjistil na polské wikipedii, jsem se dozvěděl, že by mělo jít o letní sídlo jakéhosi významného šlechtického rodu - Potocki, nechali jej vystavět v roce 1833 na místě bývalých hospodářských budov. V roce 1846 jej prodali i s celou Kamesznicí Karlovi Ludvíkovi Rakouskému.

Zámeček je obklopen pěkným parkem v anglickém stylu o rozloze 7,5 ha. Jen z cesty jsou nepřehlédnutelné monumentální staleté stromy. Z wikipedie se dozvídám, že zde rostou lípy, modříny, javory, jasany, ale i 250 let staré borovice vejmutovky a 150 let staré thuje. Jeden ze zde rostoucích modřínu má ve výšce prsou obvod kmene 345 cm. Dokonce zde rostla vejmutovka s obvodem kmene 510 cm, kterou zničila bouře v roce 1997. Další vejmutovka s obvodem kmene 425 cm současně uschla.

Kolem parku přicházíme až na hlavní cestu vedoucí na jednu stranu do obce Milówka a na druhou stranu do Koniakówa. Dále bychom měli pokračovat po této asfaltce, ale žádnou značenou turistickou trasou. Vydáváme se tedy sebejistě dále, po mostě přecházíme opět řeku Kameniszczanku, po levé ruce míjíme kostel Blahoslavené Panny Marie, po chvíli pomník věnovaný zavražděným partyzánům (3. 9. 1943 zde nacisti oběsili 10 partyzánů), místní zbrojnici dobrovolných hasičů, u které se, jakožto dobrovolní hasiči, fotíme, pokračujeme stále dále a zničehonic mě napadá podívat se do mapy v mobilu.

V tu chvíli přichází naprosto šoková situace. Zjišťuju, že již asi 1,5 kilometru jdeme opačným směrem. Když to sděluju synkům, ihned mě zabíjejí pohledem a je vidět, že je to regulérně psychicky deptá. V podstatě je ovšem štěstí, že mě napadlo podívat se na mapu, protože jinak bychom došli klidně až do Koniakówa na nejvyšší horu Jablunkovského Mezihoří - Ochodzitou (895 m n. m.).

Vracíme se tedy zpět po asfaltce až k místu, kde jsme špatně odbočili a vydáváme se nyní již správným směrem. Přicházíme až na hlavní cestu vedoucí již přímo do Milówky a vydáváme se po ní. Tento úsek je značně nepříjemný, protože tato silnice v podstatě navazuje na dálnici, či rychlostní komunikaci S1 a jezdí po ní auto za autem, kamión za kamiónem, a všichni jistě ne předepsanou rychlostí.

Jsme rádi, že jakmile přecházíme po mostě přes řeku Sółu, dostáváme se do centra Milówky a doprava se zde trochu zklidňuje. Hned ze startu narážíme na náš oblíbený obchod Lewiatan, a protože nám vyschlo v hrdle a Żywiec IPA nám velmi chutnal, rozhodujeme se, že bychom se zde mohli stavit na další kousek.

Jdeme do obchodu pro proviant. Obchod je zde o něco větší, než ten předchozí na úpatí Baraniej Góry. Jsou zde i samoobslužné pokladny, u které svůj nákup platím. Oslovuje mě starý děda, který má v ruce mouku a cukr, že prý mu to nejde zaplatit. Pokladny jsou sice v polštině, ale přece jen jim asi rozumím trochu více než on, tudíž mu s namarkováním nákupu a následnou platbou pomáhám. Aspoň jsem dnes vykonal dobrý skutek. Následně se synkama popíjíme jen tak na pankáče Żywiec IPA na parkovišti před Lewiatanem.

Během konzumace lahvového piva se domlouváme, že v Milówce se zastavíme na oběd. Ostatně tomu i odpovídá čas, je totiž něco kolem dvanácté hodiny. Po dopití tedy pokračujeme po ulici Grunwaldzka směrem do centra obce. Na blízkém kruhovém objezdu se dáváme doprava na ulici Jana Kazimierza. Po pár metrech narážíme na pizzerii.

Zvažujeme, zda si dát univerzální jídlo - pizzu, anebo hledat nějakou restauraci, která by nabízela místní speciality. Nakonec zapadáme do pizzerky, protože nás přesvědčuje i mistr Jimbo, když nám sděluje, že nás na jídlo zve. To je vítané a pizza s pivem na zapití nám dodá sílu do dalších kilometrů. Nakonec, zatím jsme (dnešní den) nic pořádného neušli - z Baraní góry jen z kopce dolů a poté v podstatě jen po rovině. Výstup nás teprve čeká!

Výstup ke schronisku PTTK na Hali Boraczej

Před půl druhou hodinou odpolední nasazujeme na záda naše těžké bágly a pokračujeme v dnešní etapě dále. Jdeme opět po ulici Jana Kazimierza, která postupně mění název na Plac Wolności a Jagiellońska. V místě, kde se na ní zleva napojuje ulice Czarna u dalšího obchodu Lewiatan, se konečně opět objevuje turistické značení. Tímto se napojujeme na zelenou značku.

Pokračujeme stále po ulici, křížíme železniční trať a po cca půl kilometru přicházíme k božím mukám, kde se k nám zleva připojuje ulice Turystyczna. Na ní také odbočuje zelená značka. Vydáváme se tedy po této ulici do místní části zvané Salamonka. Zde se ještě stále nachází zástavba vilek a chat, mezi kterými se ulice vine. Cestou míjíme spoustu lidí, kteří působí, že zde přijeli na nějaký hudební festival. Už začínáme přemýšlet, že bychom se na něj stavili.

Po nějaké době nám to nedá a ptáme se jednoho z kolemjdoucích, co to tady mají za sešlost, jestli zde náhodou není nějaký rockový, či metalový festival. Ten nám sděluje, že nic takového se zde nekoná, ale že tu mají celovíkendovou sešlost, na které se konají různé přednášky o zdravé stravě a zdravém životním stylu. Prostě nic, co by nás zaujalo a proto pokračujeme v poklidu dále svou cestou.

Zajímavou stavbou, kterou při postupu dále do hor, u této asfaltky míjíme, je budova bývalé školy v kolonii Prusów. Je to pěkná budova v beskydském stylu - kamenné základy, zbytek je roubený. Připomíná mi stavby u nás v Moravskoslezských Beskydech na Bílé, v okolí arcibiskupského loveckého zámečku v údolí Smradlavy. Na škole je umístěna pamětní deska věnovaná Andrzejovi Porebskemu, místnímu učiteli, který se zasloužil o postavení školy v těchto místech a o elektrifikaci Prusówa.

Pokračujeme dále po asfaltu, několikrát křížíme potok Salamonka, až přicházíme na konec cesty, respektive asfaltky, která přechází do klasické turistické pěšiny, nořící se do lesa. Ve stínu stromů začíná stezka konečně stoupat a my rychle nabíráme výškové metry. V podstatě se ani nenadáme a les se otevírá do široké louky na hřebenu rozsochy vybíhající z Redykalneho Wierchu (1 144 m n. m.).

Nacházíme se na tzv. Hali Boraczej, kde stojí stejnojmenná horská chata - Schronisko PTTK na Hali Boraczej. Ta tedy leží na hřebeni výše zmíněné rozsochy mezi vrcholy Redykalny Wierch a Prusów (1 010 m n. m.). Důležité je dodat, že se již nacházíme v geomorfologickém celku Beskid Żywiecki.

Samotná chata má bohatou historii. První útulnu na Hali Boraczej postavila Židovská sportovní společnost Makkabi z Bielska v roce 1925. Jednalo se o menší stavbu, než se zde nachází nyní. Dokonce zde působil jako chatař výše zmíněný Rudolf Antoni a to až do roku 1932. V tomto roce útulna vyhořela. Ještě tentýž rok byla na tomto místě postavena chata nová, která dokázala nabídnout ubytování až 100 osobám. Tato chata byla všehovšudy dvakrát rekonstruována - v 60. letech 20. století a v roce 2005. Nyní chata nabízí ubytování pro maximálně 37 osob v dvou až čtyřlůžkových pokojích a jedné společné noclehárně. Vše za přijatelné ceny. Samozřejmostí je zde restaurace s hospodou.

My se přesouváme na terasu chaty, protože začíná jemně pršet. Zde kontrolujeme radar na internetu a zjišťujeme, že se má přes nás prohnat krátká přeháňka. Rozhodujeme se tedy, že se na chvíli zastavíme, dopřejeme si pivo (já si výjimečně dávám minerálku) a přečkáme déšť v suchu. A dobře děláme, protože do pár minut začíná opravdu pršet více.

Na terase trávíme něco přes půl hodinu. Když déšť začíná postupně ustávat, vykukuje zároveň i sluníčko. Tím se nám naskýtá úžasný pohled, kdy se nad údolím potoka Żabniczanka, mezi rozsochou na které se nacházíme a rozsochou vybíhající z kopce Romanka (1 366 m n. m.), při pohledu směrem na vrcholy Abrahamów (857 m n. m.) a Suchy Groń (868 m n. m.), objevuje duha.

Během pauzy také sumírujeme možnosti pro zbytek pochodu dnešní etapy. Můžeme jít buď po černé značce přímo na hřeben, kde se poblíž Redykalneho Wierchu napojíme na žlutou značku a po hřebeni dojdeme k chatě Rysianka - dnešnímu cíli. Druhá možnost je pokračovat po zelené značce a tím se vyhnout Redykalnemu Wierchu a Boraczymu Wierchu (1 244 m n. m.). Volíme druhou variantu, protože vypadá daleko mírněji.

Výstup na schronisko PTTK Rysianka

Přestalo pršet, jdeme tedy dále. Zelená značka se v podstatě vine po úbočí výše zmíněných Wierchů a postupně stoupá až do nadmořské výšky 1 250 m n. m., kde se připojí ke žluté značce a souběžně pak pokračují až do našeho dnešního cíle. Ač se cesta na mapě zdála mírná, dokonce nám přímo připadalo, že to bude brnkačka, opak je pravdou. Dost se táhne. Mě osobně absolutně docházejí síly a Jimbo s Brunem mi utíkají.

Jakmile se dostávám do výšky 1 070 m n. m., pěšina se pouští do svého závěrečného stoupání. Zde již proklínám každý výškový metr a mám pocit, že to vzdám. Ale bojuju. Nakonec se mi daří vypláznout se až na rozcestí, kde se spojují zelená a žlutá značka. Odtud by to již mělo být v pohodě. Je to jen kilometr po rovině a budeme v cíli.

Jistě… dalo by se jít i přes vrcholy Lipowski Wierch (1 324 m n. m.) a Rysianka (1 322 m n. m.), ale za prvé mezi vrcholy pravděpodobně nevede pěšina, za druhá se zde nachází tzv. Rezerwat Lipowska, což počítám, že bude obdoba našich přírodních rezervací a za třetí… fakt už na to nemáme sílu.

Pokračujeme tedy nejjednodušší cestou, po široké štěrkovce. Tedy teď už spíše každý zvlášť. Jimbo ten mě a Brunovi hned utíká, já chytám druhý dech a utíkám Brunovi. Všímám si, že ho výstup nějak extrémně zmohl, protože se táhne úplně jako smrad, takového ho ani neznám.

U Schroniska PTTK na Hali Lipowskiej pořizuju pár snímků a jdu se podívat i na kapličku - jedná se o jednoduchou dřevěnou stavbu, ve které se nachází na stěně pověšený kříž s Ježíšem, pár svatých obrázků a sošek a modlitební kniha. Vedle kapličky se nachází velký dřevěný kříž, který byl vztyčen k 25. výročí Solidarności. Pak pokračuji dále k nedalekému Schronisku PTTK na Rysiance, je to již jen asi půl kilometru.

V 18:00 stojím před chatou Rysiankou. Je pěkně, z rozlehlé louky pře chatou se nabízí výhledy na nedaleké, ale i vzdálenější vrcholy. Nejlépe jdou momentálně vidět: Trzy Kopce (1 216 m n. m.), Góra Pieciu Kopców (1 534 m n. m.), Pilsko (1 557 m n. m.), Babia Góra (1 722 m n. m.) a Mała Babia Góra (1 517 m n. m.). Dobře pozorovatelné jsou i Chočské vrchy s Velkým Chočem (1 611 m n. m.), nebo blízké vrcholy z Oravské části Beskyd. V dálce v oparu jsou tušitelné i obrysy Vysokých, Západních a Nízkých Tater.

S Jimbem čekáme, až dojde Bruno. Jakmile přichází, respektive se spíše doplazí, sděluje nám, že má dnes opravdu dost. Jdeme se tedy nahlásit do chaty a rovnou se ubytovat. Chata má dvě budovy, my máme nocleh ve vedlejší. Bruno má zimnici a svalovou horečku, nasazuje tedy léky a ihned zaléhá do postele, akorát mě ještě žádá, ať mu donesu jedno pivo. Jimbo konstatuje, že už ho totálně bolí kolena a že to vzdává, že zítra sleze z hor dolů do civilizace a nejbližšími spoji pojede domů.

Já konstatuji, že ráno moudřejší večera, ale v duchu mám strach, že se oba opravdu zítra otočí směrem dolů a opravdu odjedou zpět do Ostravy. Samotnému by se mi asi nechtělo jít zbytek trasy. Každopádně se nyní přesouvám zpět do hlavní budovy, protože se v ní nachází kuchyně a bar. Jdu si dopřát starý dobrý Żurek a samozřejmě pivo na zapití.

Při jídle a pohledu z okna na panoramata hor, alespoň můžu přemýšlet nad dalším postupem naší trasy. Zda se držet plánu, anebo trasu přehodnotit a najít alternativy. Nicméně při pití studeného piva zjišťuji, že mám taky zimnici, jelikož mě hned při prvním loku úplně otřepala zima a od té chvíle se mi zimnice nedaří zbavit. Takže po jídle beru ještě na pokoj pivo pro Bruna a upaluji co nejdříve do postele.

Něco málo ke Schronisku PTTK na Hali Lipowskiej a Schronisku PTTK Rysianka…

Započetí stavebních prací na chatě Lipowskiej začalo v roce 1930. Chatu začal stavět německý spolek Beskidverein. V roce 1931 začíná chata fungovat pro veřejnost, byla pojmenována po předsedovi bielské pobočky Beskidvereinu - Dr. Edwardu Stonawském. Během druhé světové války chatu využívali hlavně němečtí vojáci, kteří ji značně poničili a rozkradli. V roce 1946 dostává chatu do správy turistický klub v Żywci. Generální rekonstrukce celé chaty začíná v roce 1973. Chata je uzavřena pro veřejnost a znovuotevřena je až v roce 1980, po dokončení všech stavebních prací. Ze staré budovy zůstaly pouze kamenné základy.

Historie chaty na Rysiance je obdobná. Postavena byla v letech 1936 - 1937 Gustawem Pustelnikem. Původně se mělo jednat o obyčejný obytný domek, ale Pustelnik prováděl stavbu na černo, navíc i bez souhlasu ostatních vlastníků pozemků v okolí. Tím se dostal do problémů s úřady. O rozestavěnou budovu se ale začal zajímat i lyžařský klub z Krakowa a výstavbu dotáhl do konce. Chata dostala název - Schonisko Tatrzańskiego Towarzystwa Narciary - Lipowska. Během druhé světové války mohl Pustelnik pokračovat v podnikání na chatě, kolaboroval totiž s Němci. Po skončení války byla budova značně zdevastována. Budova byla dána do správy turistickému klubu v Żywci, který ji opravil. V roce 1965 - 1970 bylo do budovy nainstalováno i topení, rozvody vody a elektrika.

• Trasa 4. dne: https://mapy.cz/s/mehejamubu
• Vzdálenost: 29,5 km, stoupání: 1 320 m, klesání: 1 272 m

• První část článku
• Předchozí (3.) část článku
• Pokračování článku