Pochod Michálkovice - Tatry 2021

Tradiční přechod části Západních Karpat (8)

V noci mě probouzí déšť. Rozpršelo se a sem tam mi kape na hlavu. Naštěstí má rozhledna bočnice, takže na nás déšť nepadá plnými proudy. Střecha má navíc trochu přesah, tak se to dá vydržet. Ale i tak mě toto počasí znervózňuje a říkám si, zda to ráno opravdu neotočit a raději se rovnou vrátit nejbližším vlakem domů. No ráno moudřejší večera.

Osmý den - 4. 8. 2021, středa. Poslední etapa našeho treku - přechod Západných Tater z Oravy na Liptov

Když se pak znovu probouzím nad ránem, stále prší. Říkám si, že to je opravdu v prdeli a že to asi poslední den vzdáme. Pak tahám mobil a studuji radar. A ejhle… počasí by se mělo během 2 hodin umoudřit a už by pršet nemělo. Jakmile se probouzí Jimbo a Bruno, oba jsou taky skeptičtí a přemýšlí, že zavolají Brunovu bráchovi, aby pro ně dojel.

Pak jim sděluji, jaká je situace na radaru. Bruno je klidnější, ale Jimbo stále opakuje, že čeká na auto a jede dom. Musím ho dlouho přesvědčovat, aby to nevzdával, že dnes už to nějak doklepeme a máme to za sebou. A že by byla škoda, vzdát to před cílem. Pak postupně přestává pršet a dokonce se začínají i mraky trhat a vykukuje modrá obloha. Jsme rozhodnuti, pokračujeme dále.

Výstup do Bobroveckého sedla

V 8:00 vyrážíme vstříc poslední etapě našeho pochodu Michálkovice - Tatry 2021. Čeká nás královská část - překonání hřebene Tater (Západních). Stejnou cestou, po dřevěném rozestavěném chodníku, se vydáváme zpět na asfaltku, abychom opustili Rašelinisko Peciská a vydali se Bobroveckou dolinou do Bobroveckého sedla.

Za normálních okolností bychom pokračovali chodníkem přes rašeliniště dále, ale jelikož je nedokončený nemá cenu riskovat cestu skrze rašelinu, protože by nás taky mohli za několik miliónů let najít budoucí obyvatelé planety, ve formě uhlí.

Jakmile opouštíme rašeliniště, vydáváme se po asfaltce dále. Po pár minutách chůze vede cesta okrajem louky, na které se nachází jakási chata, možná to kdysi bývala horáreň. Míjíme rozcestník pod Suchou dolinou, ze kterého se odděluje žlutá značka vedoucí do ústí Juráňovi doliny.

My pokračujeme dále po modré značce stále po asfaltu a zanedlouho přicházíme na další rozcestí, ze kterého se odděluje červená značka, která vede do sedla Umrlá a překonává takto hřeben rozsochy vycházející z Jamborowa Wierchu (1 565 m n. m.) na PL-SK hranici. Ze sedla, jenž se nachází mezi vrcholy Hrubého vrchu (1 329 m n. m.) a Ježova vrchu (1 086 m n. m.) následně chodník klesá do Juráňovy doliny, přes kterou vede naučná stezka.

Juráňova dolina je zároveň národní přírodní rezervací. Byla vyhlášena v roce 1974 na území o rozloze 434,32 ha. Protéká přes ní Juráňov potok. Dolní část doliny se nazývá Tiesňavy a je typická strmými skalními stěnami a geomorfologickým fenoménem - obří hrnce. Místy mají Tiesňavy až kaňonovitý charakter. Samotným předmětem ochrany je geomorfologicky a krajinářsky zajímavé území se zachovalými lesními biocenózami a vápnomilnou flórou, jejíž druhovou biodiverzitu tvoří horské a vysokohorské druhy.

Naše putování ovšem pokračuje dále po asfaltce v Bobrovecké dolině, která se od rozcestí začíná značně zužovat. Po chvíli asfaltka končí a my přecházíme na krásnou lesní pěšinku lemovanou lopuchovými listy (ikdyž… nejedná se o lopuch, ale o devětsil, ovšem mezi širokou veřejností jsou tyto listy mylně považovány za lopuch). Pěšina začíná povážlivě stoupat, ale ani se nenadáme a za chvíli stojíme v Bobroveckém sedle (1 356 m n. m.).

V sedle stojíme po cca 1,5 hod chůze z rašeliniště. Nejsou z něj nějaké extra výhledy, ale minimálně jde vidět na Jamborowy Wierch (1 565 m n. m.), tyčící se rovnou nad sedlem a při pohledu směrem do Polska přes dolinu Trzydniowiańskou jde vidět na rozsochu vycházející z hlavního tatranského hřebene z vrcholu Končistá (2 002 m n. m.), například na vrchol Trzydniowiański Wierch (1 758 m n. m.), zakončující stejnojmennou dolinu.

Sestup ke Schronisku PTTK na Polanie Chochołowskiej

My bychom ze sedla mohli pokračovat rovnou na Volovec (2 064 m n. m.), nejprve zkratkou pře zrušený chodník, kde bychom se po cca 150 výškových metrech napojili na žlutomodrou značku vedoucí na vrchol Lúčna (1 653 m n. m.) a následně bychom po modré značce došli na Rákoň (1 879 m n. m.) a posléze na samotný Volovec. Ovšem vyhrává u nás chuť na startovní pivo. S vědomím toho, že ztratíme výšku, konkrétně dobrých 200 výškových metrů, se pouštíme na sestup po modré a následně žluté značce do doliny Chochołowske.

Přesně v 10:22 stojíme u Schroniska PTTK na Polanie Chochołowskiej. Chata se nachází ve výšce 1 146 m n. m. a jedná se o největší chatu v polských Tatrách s celoročním provozem. První chatu vybudoval Warszawski Klub Narciarski v letech 1930 - 1932. Ta byla v roce 1945 vypálena Němci. Současná chata byla postavena v letech 1951 - 1953. Během své druhé návštěvy Polska v ní dokonce pobyl 23. 6. 1983 papež Jan Pavel II. Jeho návštěvu připomíná pamětní tabule u vchodu do chaty. V roce 1958 byla na nedalekém potoku vybudována malá vodní elektrárna, která vytváří dostatek elektrické energie pro chatu.

Dle našeho úsudku máme dobrý čas, tudíž jdeme do chaty pro startovní pivo. Následně sedíme na lavičce umístěné na kamenné terase chaty a nezůstáváme pouze u jediného půllitru. Nakonec se u chaty zdržujeme dobrou hodinu a půl. Poté, dostatečně nasyceni a odpočati, vydáváme se na pokračování v závěrečné etapě. U piva jsme přemýšleli kudy to vezmeme na Končistou. Zvažujeme výstup přes Dolinu Jarząbczou po žluté a následně červené značce přes Szeroki Żleb na Trzydniowiański Wierch (1 758 m n. m.). Nakonec vítězí druhá varianta.

Výstup na Končistou, jedinou dvoutisícovku našeho pochodu

Z chaty se vydáváme po zelené značce Chochołowskou dolinou směrem dolů. Cestou míjíme davy turistů mířících ke schronisku, dokonce koňské povozy vozící turisty k chatě, které řídí tradičně odění goroli. Nedaleko od chaty se nachází na místních loukám seníky a salaše, v jedné této salaši prodávají místní usedlíci sýrové výrobky kolemjdoucím turistům. Neodolávám a kupuji si tradiční oštiepok. Poblíž se pase pár kravek.

Po štěrkové cestě vedoucí dolinou se dostáváme až na rozcestí, ze kterého se odděluje červená značka. Poté se vydáváme lesní pěšinou, vstříc dobře patrné grapě před námi. Jde vidět, že grapa je to opravdu pořádná, protože na spoustě turistů před námi jde i z dálky vidět, že jim postupně a potupně docházejí síly.

Přidáváme se tedy k této hordě mravenců (z dálky totiž lidé drápající se do kopce působí jako mravenečkové stoupající po strmém mraveništi). Postupně a potupně nám také docházejí síly, ale zdatně bojujeme. Jakmile se dostáváme do lesa (pěšina zatím vedla přes místa, kde býval les, ale nyní se zde nachází stromy jen sporadicky, patrně se jedná o důsledek nějakého polomu), myslíme si, že máme vyhráno, ale není to pravda, cesta dál neúprosně stoupá.

Jakmile se dostáváme na hřeben, stoupání sice trochu zvolňuje, ale opravdu jen nepatrně. Pozvolna přecházíme z pásma lesa do pásma kosodřeviny a když vystoupáme (konečně) na Trzydniowiański Wierch, nacházíme se již v pásmu luk. Zde si musíme po výživném stoupání dopřát pauzu. Při ní se kocháme výhledy do okolí - na rozsochy vycházející z hlavního hřebene z Volovce (2 064 m n. m.) a ze Sivé veže (1 965 m n.m.). Zároveň pozorujeme před námi, že stoupání ještě není konec a solidní krpál nás ještě čeká při výstupu na blízký Czubik (1 846 m n. m.) a následně na samotnou Končistou.

Nezbývá nám nic jiného než se s tímto poprat a ve 14:30 stojíme na vrcholu Končisté (2 002 m n. m.) nejvyšším vrcholu našeho pochodu a zároveň jediné dvoutisícovce na tomto treku. Dáváme vrcholové foto a následně sedáme na dláždění, které zde nějací místní nadšenci vytvořili z kamenů, kterých je zde nečekaně dostatek. Při pohledu zpět do Polska nezbývá nic jiného, než zatlačit slzu v oku, protože něco krásného už je opět za námi, na druhou stranu něco krásného před námi - brzy se opět shledáme s rodinami, které jsme již 8 dní neviděli.

Je až neuvěřitelné, kam jsme za těch 8 dní došli, co všechno jsme zvládli a kolik krásy světa jsme viděli. Někdo říká, že nejkrásnější pohled na svět je ze sedla koně, já říkám, že nejkrásnější pohled na svět je ten, když si ho člověk projde sám po svých vlastních nohou, vše vidí na vlastní oči a vše si osobně intenzivně zažije.

Konec rozjímání. Z Končisté se nám momentálně otevírají výhledy na nejbližší Klin (2 176 m n. m.) a Hrubý vrch (2 137 m n. m.) naproti něj, ze kterého směrem k jihu vychází rozsocha Otrhanců s druhým nejvyšším vrcholem Západných Tater - Jakubinou (2 194 m n. m.). Tyto 3 vrcholy spolu uzavírají kar v závěru Račkové doliny na jehož dně se nachází 5 Račkových ples: Vyšné, Nižné, Suché, Čierne a jedno bezejmenné, v létě vysychající.

Když už jsem jmenoval druhý nejvyšší vrchol Západních Tater, nesmím zapomenout na Bystrou (2 248 m n. m.), která je nejvyšším vrcholem Z. Tater, ale z Končisté ji bohužel neuvidíme, za to je patrná Nižná Bystrá (2 162 m n. m.), která spolu s Bystrou vybíhá z hlavního hřebene Tater jako rozsocha Blyště (2 159 m n. m.). Za Jakubinou je pak ještě dobře viditelný Smrek (2 074 m n. m.), přes který bychom se dostali na Baranec (2 184 m n. m.), třetí nejvyšší horu Západních Tater.

Z dalších vrcholů vidíme Volovec (2 064 m n. m.), Ostrý Roháč (2 088 m n. m.), Plačlivý Roháč (2 125 m n. m.), Hrubou Kopu (2 166 m n. m.), Baníkov (2 178 m n. m.) a Pachoľu (2 167 m n. m.), z nichž některé máme momentálně pokryty čepicí z mraků. Směrem na Vysoké Tatry momentálně akorát vidíme Velkou Kamenistou (2 121 m n. m.), Malolučniak (2 096 m n. m.) a Kresanicu (2 122 m n. m.).

Nebýt oblačnosti viděli bychom za normálních okolností spoustu vrcholů Vysokých Tater jako třeba Kriváň (2 494 m n. m.), Gerlachovský štít (2 654 m n. m.), Rysy (2 501 m n. m.), Ľadový štít (2 627 m n. m.), Baranie rohy (2 526 m n. m.) a spoustu dalších. Směrem do Račkové doliny by byly na horizontu vidět vrcholy Nízkých Tater jako třeba Veľký Bok (1 727 m n. m.) nebo Veľká Vápenica (1 691 m n. m.). Z Muránské planiny je viditelný Kľak (1 409 m n. m.) a při hodně dobré viditelnosti by měly jít vidět i vrcholky v Maďarsku při hranicích se Slovenskem, ale myslím si, že tyto půjdou vidět pouze v zimě za inverze.

Opačným směrem, tedy na polskou stranu a do širokého okolí od severovýchodu k severozápadu jde při dobré viditelnosti vidět pohoří Gorce s nejvyšším Turbaczem (1 310 m n. m.), dále nepřehlédnutelná Babia Góra (1 725 m n. m.), Pilsko (1 557 m n. m.), přes které jsme před pár dny šli, Barania Góra (1 220 m n. m.), na které jsme pár dní nazpět spali pod širákem, Velká Čantoryje (995 m n. m.), na kterou nám druhý den pochodu dal v závěru dne pořádně zabrat výstup a kde jsme u chaty na Čantoryji také nocovali v blízkém přístřešku na polské straně, Ropice (1 082 m n. m.), kde jsme druhý den pochodu vzdali hold Perunovi, jehož socha zdobí vrchol… Taky by byla dobře patrná stará dobrá Lysá hora (1 324 m n. m.), Smrk (1 278 m n. m.), či Radhošť (1 129 m n. m.).

A při extrémně dobré viditelnosti - opět tipuju v zimě a s dalekohledem - je slibován dohled až na Praděd (1 491 m n. m.), Kamzičník (1 420 m n. m.), Keprník (1 423 m n. m.), či Medvědí vrch (1 216 m n. m.), vše v pohoří Hrubý Jeseník. Prostě z Končisté je svět jako na dlani.

Sestup do ATC Račková dolina

Po odpočinku na vrcholu se pouštíme do závěrečného klesání našeho pochodu. Z Končisté se dáváme po žluté značce a po chvilce přicházíme do Račkového sedla (1 958 m n. m.). Z něj se vydáváme dále po žluté, prudkým klesáním směrem na Račkové plesa. Zanedlouho míjíme pramínek vody, jeden z nejvýše položených v Tatrách. Pro turistu, který se vydá například na přechod hlavního hřebene Tater, může tento pramen představovat dobrý zdroj pitné vody. Není sice přespříliš vydatný, ale pořád je lepší, než sestup kdesi hluboko do údolí pro zásobu vody.

Od pramene klesáme traverzem až k Račkovým plesům, ale nevydáváme se až k hladině vody neznačenýma vyšlapanýma cestama. Pokračujeme pěkně dále po pěšině, abychom co nejdříve byli v kempu. Pěšina se místy přibližuje k potoku Račková, který odtud divoce peláší dolů do doliny, za bouřlivého hukotu vody, tvoříc různé drobné peřeje a vodopádky. V jednom místě vytváří větší vodopád (Račkov vodpád, pozn. red.), který je dobře patrný z nižších poloh, například od Koliby pod Klinom.

U Koliby pod Klinom si dáváme na chvíli pauzu. Koliba se nachází ve výšce 1 427 m n. m. a jedná se o nejvýše položenou valašskou kolibu na Slovensku. Byla součástí pribylinské salaše a ovce zde byli přemísťovány přibližně v polovině července z polany Prostredné a vydrželi zde zpravidla až do poloviny září, kdy byli definitivně přemístěny na pastvu na louky nad Pribylinou.

Salaš byla odjakživa hojně navštěvována turisty, ať už kvůli malebnosti prostředí, tak kvůli možnosti občerstvení se tradiční žinčicou z tradičního črpáku, což byl ručně vyřezávané dřevěné hrnky na tento nápoj. Byli vždy pýchou každého bači. Ovce se vyháněly ke kolibě pod Klinou ještě v 90. letech minulého století, kdy byla pastva v této oblasti z důvodu ochrany přírody ukončena.

Pravdou je, že si ještě teď pamatuji, když jsme s bráchou jako malí chlapci jezdili na prázdniny do kempu v Račkové dolině, jak jiný kraj zde ještě tehdy byl… V dědině (Pribylině), vždy brzy ráno vycházela z každého vchodu do zahrady kráva na pastvu, na úbočí hor se pásla stáda oveček. Když jsme chodívali s dědou na "túru" na Podbánské, vždy jsme se těšili, jak se stavíme na žinčicu na salaš poblíž Hrdova. Těšili jsme se, v jakém črpáku ji asi dostaneme, co na něm bude vyřezáno. A věru, že bačové uměli dobře vyřezávat… tu byl na črpáku pastevecký pes, tu zase ovečka, jindy zase medvěd anebo dokonce samotná postava bači. Jo, to byl ještě svět jiný… krásný a bezstarostný. Prostě v pořádku.

Koliba pod Klinom je dobrým útočištěm v případě nepřízně počasí, ať už jde o pouhý déšť, anebo snad tolik nebezpečnou bouřku. Na ceduli umístěné na kolibě je sice napsáno, že je zde zakázáno nocovat. Ale osobně si myslím, že při dlouhém treku je koliba dobrým útočištěm k noclehu a vlastně mi není jasné, proč by se zde nemělo nocovat? Uškodí to snad správci objektu? Nebo snad přírodě?

Následně pokračujeme směrem do kempu. Pěšina sice stále klesá, ale již relativně povlovně. Zanedlouho přicházíme k mostu přes Gáborov potok, který protéká Gáborovou dolinou, odnoží Račkové doliny a pramení kdesi mezi Klinem a Blyštěm. Potok přecházíme a pokračujeme dále, postupně se začínají objevovat první smrkové porosty, což značí, že pomalu opouštíme kosodřevinové pásmo.

Přicházíme na polanu Prostredná, ze které jsou pěkné výhledy na hřeben Otrhanců spolu s Jakubinou, ale taky na majestátní Klin. Nachází se zde turistický přístřešek s lavičkami a stolkem. Zároveň zde končí klasická horská pěšina a cesta se mění ve štěrkovku, po které zde jsou schopni autem dojet například zaměstnanci urbáru Pribylina, či správci TANAPu.

Následuje sestup po štěrkovce, víceméně již jen lesem, tudíž bez nějakých zajímavých výhledů. Takto postupně klesáme až na Nižnou lúku, kde se na žlutou značku napojuje zelená značka, jako sestup z Otrhanců. Po chvíli přicházíme na rozcestí Jamníckej a Račkovej doliny, kde se napojujeme na značku modrou a přecházíme do doliny Úzké.

Asi v polovině Úzké doliny míjíme známý Tajch na Račkovom potoku, o které jsem již psal pár informací v článku Pochod Michálkovive - Tatry 2020. Dolinou přícházíme až na rozbitou asfaltku poblíž kempu a prvně míříme pro slavnou železitou kyselku, která vyvěrá za kempem.

ATC Račkova dolina

Při čepování kyselky nám začíná solidně pršet, takže jakmile nabereme zásobu minerálky, upalujeme rychle do kempu, schovat se před deštěm a dát si něco dobrého na jídlo, protože nám cestou vyhládlo. Jaké je ovšem naše nemilé překvapení!!! V restauraci v kempu je potemnělo, ani hosté uvnitř nesedí - kromě Richarda, Brunového bráchy, který pro něj přijel. Chceme si objednat jídlo a nasraný barman nás zpraží - nevaří se, může nám maximálně ohřát klobásu, nebo párky, nuž dáváme si alespoň tu klobásu a pivo.

Když se později pídím po důvodu, proč se nevaří, tak starosta údajně nesehnal pracovní sílu do restaurace… Nesehnal? Nebo nechtěl sehnat? Respektive nechtěl důstojně zaplatit? Ať je to, jak chce, je to důkaz postupné destrukce tohoto kempu, který měl kdysi docela slušnou úroveň, ale tím, že do něj nikdo neinvestoval, nestaral se, tak postupně upadl. Nesehnání kuchaře na sezónu už jen beru jako vrchol ignorance. Ignorance místního starosty Kohuta, který kemp dovedl do tohoto stavu… Nejprve jsem si říkal - dobrá, tak tento rok nepojede kuchyně, stane se. Ale teď už vím, že v následujícím roce 2022, kdy jsem byl na kempu se svými dětmi, tak kuchyně také nejela a letos v roce 2023 se nemá taky vařit. Takže toto už není pouhá náhoda…

Nechápu to, že v jedné obci (Oravské Veselé) starostovi na turistech záleží, chce je přilákat, nechává opravit chatu Pilsko (nebojí se požádat si i o dotaci), aby do obce lidi jezdili a v jiné obci (Pribylina) je to starostovi jedno. Svěřený majetek nezvelebuje, dotaci si vezme maximálně na rekonstrukci majetku přímo v obci, aby náhodou nepřišel o voliče. Za mě ostuda.

I přesto mám v plánu se s bráchou zdržet v kempu v chatě Jakubiná na 2 noci, chci si ještě projít svá hřibová místa a nasbírat něco na doma. Jaké je naše nemilé překvapení, že v Jakubině je volno pouze na jednu noc. No bereme aspoň to, stejně jsme tak zklamaní z neschopnosti starosty, že se shodujeme, že déle nezůstaneme.

Dáváme ještě pár piv a následně se loučíme s Brunem a Richardem, kteří odjíždí autem zpět do Ostravy. Já a brácha se přesouváme do svého pokoje na chatu Jakubinu. Stále prší, to jsou asi slzy Račkové doliny ze smutku, jak upadá její kdysi slavný kemp…

• Trasa 8. dne: https://en.mapy.cz/s/kofojasepe
• Vzdálenost: 24,6 km, stoupání: 1 486 m, klesání: 1 435 m

• Dohromady za celý pochod:
• Vzdálenost: 225,2 km, stoupání: 10 012 m, klesání: 9 254 m

• První část článku
• Předchozí (6.) část článku
• Předchozí (7.) část článku