Pochod Michálkovice - Tatry v roce 2021

Tradiční přechod části Západních Karpat (6)

Ráno vstáváme do zataženého dne. Ale je tu malá naděje, že by dnes mohlo být hezky, protože sem tam mezi mraky vykukuje okýnko modré oblohy. Dívám se i na předpověď na internetu a ta tuto naději potvrzuje, dopoledne by mělo být zataženo, ale postupně by se mělo vyjasňovat a počasí by mělo být dobré. Vstáváme kolem sedmé hodiny ranní.

Šestý den - 2. 8. 2021, pondělí. Etapa z Podbeskydské brázdy, přes Podbeskydskou vrchovinu na Oravskou Maguru

Kolem půl osmé se přesouváme k nedaleké Coop Jednotě na nákup snídaně a startovních nápojů. Každý dle své chuti. Batožiny necháváme na blízké lavičce před obchodem, nejprve hlídám já a synci si jdou nakoupit, následně hlídají oni a jdu si nakoupit já. Když vylézám z obchodu, vidím, že se synci baví s nějakým chlapíkem v obleku.

Jdu tedy za nimi a ukazuje se, že chlapík je místní starosta Albín Maslaňák. Synků se ptá odkud jdeme, když přicházím, zrovna jim sděluje, že: "U nás máme radi turistov." A zve nás k sobě na úřad. Že jak posnídáme, nemáme se ostýchat a stavit se za ním - jsme jeho hosté. Jinak naše snídaně je dnes trochu netradiční, synci lehce vyměkli a popíjí nějaké džusy a energy drinky, já zůstávám věrný pivu - dopřávám si tradiční slovenskou značku - Kelt.

Po snídani se vydáváme na místní obecní úřad. Trošku máme strach, aby si o nás neřekli, že co za bezdomovce či smraďochy jim tam chodí. Naštěstí, paní sekretářka už ví, že přijdeme, tudíž nás očekává a rovnou nás uvádí k panu starostovi.

Samozřejmě jsme pohoštěni kávou a čajem a něčím drobným k zakousnutí. Pan starosta se nás vyptává na cestu, co jsme prožili, na trasu, kterou jsme již prošli, na trasu, která nás ještě čeká, kde jsme vlastně přišli na to, že půjdeme takový kus světa pěšky a podobně. Vše mu sdělujeme, včetně historie našeho pochodu. Následně nám vykládá něco o dění v obci, že jsou zde rádi za každého turistu. Taky, že si zažádali o dotaci a chtějí opravit Chatu Pilsko a dát ji znovu do provozu - k tomu přidává, že příště, až půjdeme zase náš tradiční pochod Michálkovice - Tatry, tak se už budeme moci v této chatě ubytovat.

Na rozloučenou nám pak dává pár propagačních předmětů obce Oravské Veselé a taky lahev vína, naplněnou nejen lahodným mokem, ale i vtipem - název Sputnik VI, ten v dnešní době opravdu pobaví. My se ještě před odchodem s panem starostou fotíme, abychom měli alespoň nějakou památku na toto příjemné uvítání v obci, protože to se nám ještě za celou historii všech pochodů nestalo.

Když se vlastně nad těmito událostmi zamyslím - včerejší odchýlení se z původní trasy, potkání milých lidí při sestupu z Pilska, toto přijetí starostou na úřadě, celkově odpočinkový předešlý den - tak to vše nám, jakoby nalilo novou krev do žil, protože i Jimbo už přestal přemýšlet o tom, že by opustil skupinu a rozhodl se, že bude pokračovat dále, že to prostě nevzdá. Ono je asi opravdu potřeba na takovémto delším treku, vždy alespoň nejpozději po třech tvrdých dnech dát jeden pohodový, odpočinkový. Vzpruží to jak ducha, tak tělo.

Jak jsem připomněl výše… včera jsme se odchýlili od původní trasy, to znamená, že i dnes jsme stále mimo ni. Proto máme pro dnešek plán dojít nejkratší cestou do Námestova, kde bychom se měli napojit na původně zamýšlenou trasu. Cesta povede přes pár kopců méně známého geomorfologického celku - pohoří Podbeskydská vrchovina. Takže alespoň poznáme zase něco nového a vlastně si projdeme kopce, na které by nás snad ani nikdy nenapadlo jít.

Přechod do Námestova přes Podbeskydskou vrchovinu

Z úřadu se vydáváme po ulici do kopce, ta se po chvíli prudce stačí doleva. Po asi 20 metrech za zatáčkou, by měla vést nějaká polní cesta či pěšina do polí za vesnicí, aspoň tedy podle map. Ale žádná taková odbočka tu není. Pokračujeme tedy dále a až po dalších asi 150 metrech nějakou odbočku nacházíme. Ta sice vede do dvora za domem, který zde stojí. Za tímto domem se nachází stodola a kolem ní v trávě procházíme dále do polí, pak se nám již daří napojit na polní cestu vedoucí přímo mezi lány.

Tato cesta, vyjetá od traktorů a jiné zemědělské techniky, nás přivádí na asfaltku vedoucí z obce Oravské Veselé do obce Sihelné. Vede po ní cyklostezka s názvem Beskydská cyklomagistrála. Přicházíme do místa zvaného Vyšná Šoltýska, kde se nachází pod dvěmi vzrostlými lípami malá kaplička, dřevěný kříž a lavička vybízející k odpočinku.

My ale neodpočíváme a pokračujeme dále - odbočujeme prudce doprava a vydáváme se po širši cestě podél lesa. Po 1,5 kilometru bychom chtěli odbočit na pěšinu vedoucí lesem přes vrcholy Alexovka (896 m n. m.) a Vahanov (918 m n. m.). To se nám bohužel nedaří a odbočku míjíme.

K našemu štěstí po necelém půl kilometru přicházíme k další odbočce a vydáváme se po ní do vysokého smrkového lesa. Lesní cesta vyjetá od těžké techniky, by nás měla dovést až na vrchol Alexovka, ale v jednom místě se vydáváme špatnou odbočkou a po chvíli se již prodíráme úvozem zarůstajícím nízkými smrčky a vysokou travou. Roste zde i dost hřibů.

Takto se nám daří prodrat až na normální lesní cestu a pak už to jde jako po másle. Za chvíli jsme na vrcholu Vahanov, pokračujeme lesem dále a zanedlouho se dostáváme na širokou louku. To už se i obloha celkově protrhala, takže svítí sluníčko. Pokračujeme dále po cestě vyjeté od lesní a hospodářské techniky, skrz tuto louku.

Za necelých 15 minut jsme na vrcholu Kopanica (922 m n. m.), ze kterého je momentálně pěkný výhled na Oravské moře - Oravskou přehradu, ale i na Babiu Góru (1 722 m n. m.). Kousek pod vrcholem Kopanice se nachází pěkný přístřešek s lavičkami a stolem, s vydlážděnou podlahou, který by v případě nouze šel využít i na přespání. Za prudkého deště by ovšem na člověka mohlo kapat, protože závětrná stěna je zhotovena pouze na jedné straně přístřešku.

My se zde alespoň na chvíli zastavujeme - odložit batohy a dát spočinout zádům, taky na chvíli posedět a dát spočinout i nohám. V okolí přístřešku se ještě nachází malá kaplička, kovový kříž s Ježíšem a informační tabule informující o kapličkách a křížích v blízkém okolí a druhá tabule, která informuje turisty a poutníky o přírodě Horné Oravy. Celý přístřešek je navíc vyzdoben náboženskou tématikou (svaté obrázky, krucifixy a růžence) - asi se jedná i o poutní místo.

Po čtvrthodince odpočinku se vydáváme na další cestu, nyní již po žluté značce. Mohli bychom jít po naučné stezce s názvem Premeny lesa, do obce Klin a následně do Námestova a cestou si prohlédnout místní zajímavost na kopci Grapa (797 m n. m.) - sochu Krista - spasitele. Jedná se o monumentální sochu Ježíše Krista vysokou 9,5 metru, rozpětí rukou Ježíše je 7 metrů. I s podstavcem socha váží asi 23 tun a je vyrobená z betonu a natřená na bílo. Jedná se v podstatě o kopii slavné sochy v Riu de Janeiru v Brazílii. Také zde dostalo toto místo příznačný název Rio de Klin.

My ovšem tudy nejdeme, protože by cesta byla o nějaký ten kilometr delší a pokračujeme opačným směrem prašnou cestou po loukách, při okraji lesa. Zde je cesta trochu nudná, v podstatě bez výhledů. Ty se omezují převážně na výše zmíněnou Oravskou přehradu a Babiu Góru. Jediné, co nám v této pasáži činí menší problémy, je překonat suchou nohou rozsáhlejší a hluboké kaluže po deštích z předešlých dnů.

V Námestovu, městě na břehu Oravského moře

Každopádně po této cestě přicházíme až do Námestova. V tomto městě máme naplánovanou zastávku na oběd a pivo, dá se říct, že všichni tři máme chuť na nějaké tradiční slovenské jídlo, jako jsou halušky s brynzou anebo střapačky. V podstatě procházíme skrze celé město, a když se dostáváme na horní konec hlavního - Hviezdoslavova - náměstí, očekávám, že zde musí být nějaká příjemná restaurace s tradiční slovenskou kuchyní. Bohužel je zde pouze italská restaurace a turistická ubytovna s restaurací Magura.

Začínám být lehce nervózní a nadávající, že to není normální. Nějaká kolemjdoucí paní nám radí, že máme zajít ještě kousek dál, směrem k mostu přes zátoku přehrady. Měly by se tam nacházet další restaurace. Jdeme to tedy zkontrolovat, ale bohužel. Jediné co nacházíme je jedna čistě nalívárna, jedno čínské bistro a jakýsi Port klub.

Zkoušíme ještě štěstí v americké restauraci, kde se ptáme servírky, zda o něčem tradičním, slovenském neví. Ta nám sděluje, že kdysi byla taková jedna restaurace na onom zmíněném nábřeží poblíž mostu, ale že byla nedávno zavřena a nahradilo ji výše zmíněné čínské bistro. Při jejich slovech, že tradiční slovenská kuchyně již na Slovensku nefrčí, jsem se málem vyvrátil.

Vracíme se tedy zpět na náměstí, a sedáme ke stolu v předzahrádce restaurace Magura. Název zní alespoň trochu tradičně a mají tady menu za rozumnou cenu. Šnycel s bramborovým salátem a pivem je pak jasnou volbou. Po obědě se pak vydáváme zpět na nábřeží přehrady, projít si ho a udělat si foto u nápisu Námestovo.

Oravská přehrada

O stavbě Oravské přehrady se uvažovalo již v dobách Rakouska - Uherska, protože zdejší oblast byla značně odlesněná valašskou kolonizací a při prudkých deštích byly vyplavovány obce níže, na toku řeky Oravy. V roce 1870 byl vypracován první projekt přehrady s železobetonovou hrází. Po druhé světové válce byl proveden rozsáhlý geologický průzkum a bylo doporučeno postavit sypanou zemní hráz.

Projekt zemní hráze byl v Praze smeten ze stolu z důvodu nedostatku zkušeností. V roce 1941 se tedy přistoupilo k projektu železobetonové hráze a 11. října byl zahájen první výkop. Při výstavbě se objevila spousta problémů, ale i přesto byla v roce 1953 na přehradě zpuštěna první turbína a práce ještě pokračovali do roku 1954.

Rozloha přehrady při plném napuštění je 35 kilometrů čtverečních, objem zadržené vody je 375,5 miliónů metrů krychlových, průměrná hloubka je 15 metrů, maximální hloubka je 38 metrů. Výstavbou přehrady zanikly obce: Slanica, Osada, Hámre, Ľavkovo, Ústie, dolní část obce Bobrov a 2/3 Námestova. Proto se v Námestove nenachází historické centrum. Z obce Slanica zůstal nad hladinou vrchol kopce, který se nyní nazývá Slanický ostrov.

Slanický ostrov má rozlohu 3,5 ha a je také nazýván jako Ostrov umění. Na ostrově se nachází kostel Povýšenia svätého kríža z 18. století a lapidárium se sochami a plastikami světců z oravské kamenické tvorby. V kostele je instalována sbírka lidového umění a občas v něm jsou organizované slavnostní koncerty.

Samotná přehrada je významným prvkem turistického ruchu v tomto regionu. Na jejích březích se nachází spousta rekreačních oblastí. Je možné se v přehradě koupat, ale i provozovat zde různé vodní sporty jako jachting, windsurfing a podobně. V létě jsou organizovány vyhlídkové plavby okolo ostrova. Pro sportovní rybáře je také velmi významná, vyskytuje se zde spousta sladkovodních ryb včetně candátů, kaprů, štik, hlavatek, úhořů, sumců a mnoha dalších druhů.

Přesun na Javorový vrch v pohoří Oravská Magura

Po pořízení selfie na nábřeží pokračujeme po modré značce dále po mostě přes zátoku přehrady. Na druhém břehu bychom mohli pokračovat po modré značce na jeden z prvních (či posledních) kopců geomorfologického celku Oravská Magura, zvaný Stará hora (947 m n. m.) a následně na Magurku k nepřehlédnutelnému vysílači.

My ovšem na křižovatce pokračujeme doprava po hlavní cestě. Jedná se sice o hodně nepříjemný úsek, jelikož zde není chodník a auta zde jezdí šíleně rychle, ale cesta by měla být kratší. Při nejbližší příležitosti odbočujeme doleva na vedlejší cestu a podél potoka Vavrečanka přicházíme až do centra obce Vavrečka.

Původní plán je nezdržovat se a už si nedávat nikde pivo. Pouze směřovat do cíle dnešní etapy. Ale přímo před obecním úřadem se nachází Krčma u Maťa a na ní nepřehlédnutelný obří nápis Radegast. Tomu neodoláváme a na další hodinu a půl se zde zastavujeme. Ona je situace taková, že už to nemáme daleko, asi 7,5 km, což se dá za 1,5 hodiny zvládnout. Horší je, že se začínají opět honit mraky a vypadá to, že by mohlo zase sprchnout.

Kolem 17:30 vyrážíme dále. Jdeme opět po žluté značce, nutno podotknout, že obec směřuje relativně prudce do kopce. Jdeme přes typické vesnické náměstíčko, kde středem teče potok (ve kterém se do nedávna právalo) a na jeho obou březích vede ulice, na kterou jsou nalepeny úzké, ale dlouhé domky.

Někde v místech kolem kostela svätej Anny proti nám projíždí terénní auto, zastavuje, otvírá okénko a chlapík se nás ptá, odkud jdeme a kam. Když mu sdělujeme, že z Ostravy a dnes chceme dojít na Javorový vrch, říká nám, že jsme teda fakt dobří a že se nemusíme obávat, protože na Javorovém vrchu je přístřešek (tak jak to říkají i mapy.cz).

Kousek za kostelem značka odbočuje prudce doleva, procházíme kousek mezi zahradami a za chvíli už opět jdeme polní cestou mezi loukami. Cesta stále stupá a my celkem rychle nabíráme výšku. V místě, kde po druhé křižujeme sloupy vysokého napětí, pokračujeme zkratkou podél tohoto vedení, protože se nám za zády nad Babí horou začala tvořit dešťová, možná i bouřková oblačnost, takže již opravdu není radno ztrácet čas.

Zkratkou přicházíme na modrou značku, na cestu, která je asfaltová a slouží k dopravě obsluhy a údržby vysílače na vrcholu Magurka. Asfaltka stoupá povlovně, jelikož vrchol z poloviny obkružuje. V jednom místě značka prudce odbočuje doprava do lesa a my po chvíli stojíme na vrcholu. Přesně v 18:30 se nacházíme u vysílače na Magurce (1 107 m n. m.). Vrchol je bezvýhledový a nám opravdu začalo pršet.

Naštěstí máme před sebou jen poslední 3 kilometry. Následná cesta pak vede stále po modré značce smrkovým lesem až na rozcestí Pod Magurkou. Z něj přechazí v úzkou louku lemovanou po obou stranách lesem. Je odtud celkem pěkný výhled na panorama Chočských vrchů s nezaměnitelným Velkým Chočem (1 611 m n. m.), vrchem Lomné (1 271 m n. m.) a vrchem Prosečné (1 372 m n. m.). Za Chočskými vrchy je pozorovatelné panorama Nízkých Tater od Prašivé (1 675 m n. m.), přes Chopok (2 024 m n. m.) a Ďumbier (2 043 m n. m.) až po Šťavnicu (2 025 m n. m.). Při troše štěstí je viditelný i první vrchol Západních Tater - Babky (1 566 m n. m.).

Přes louku pokračujeme až na rozcestí Sedlo Priehyby. Od vysílače na Maguře jsme celou cestu klesali, nyní začínáme opět stoupat. Dobrého půl kilometru ještě stále jdeme přes louku, poté se noříme do lesa a po dalším půl kilometru stojíme na vrcholu Javorového vrchu (1 076 m n. m.) v Oravské Maguře. Samotný vrchol je zalesněný a neposkytuje výhledy.

Nyní kráčíme ještě 100 metrů lesem, když naráz přicházíme opět na začátek louky, kde se nachází parádní, bytelný přístřešek. Na jeho stavbu byla použita mohutná kulatina, 3 strany má pobité deskami, takže je v něm závětří chránící před deštěm, podlaha je vysypána šotolinou, jsou zde bytelné lavičky s bytelným stolem, střecha je plechová, pod okapem je dokonce umístěn sud pro zadržení dešťové vody.

V zadní části přístřešku, směrem do lesa, je i něco jako teráska s prodlouženou střechou, takže ani zde nenaprší. Dokonce je zde i pochystáno dřevo, kdyby se chtěl někdo ohřát u táboráku, nebo si opéct špekáček či slaninku.

Konstrukce přístřešku napovídá tomu, že zde bude i púda, ale vůbec se nám nedaří najít vchod… tak hodnotíme situaci, že zde asi není k dispozici. Rozkládáme si teda spacáky a karimatky na lavičkách, nejsou sice nejširší, ale na tu jednu noc nám poslouží dostatečně. Protože už je 19:20 leháme do spacáků a kocháme se pohledem do údolí a na hory za nimi. Tatry jsou sice v mračnech, ale jde vidět, že jsou již na dosah.

Následně se věnujeme tradičním večerním činnostem, jako je vaření čínské polívky, kávy a čaje. Před spaním si ještě otevíráme lahev vína Sputnik VI, kterou jsme dostali od starosty obce Oravské Veselé. Takto na večer, k západu Slunce, nám přijde vhod a alespoň si trochu odlehčíme batoh na další den.

• Trasa 6. dne: https://mapy.cz/s/lofetopece
• Vzdálenost: 27,1 km, stoupání: 1140 m, klesání: 821 m

• První část článku
• Předchozí (5.) část článku
• Pokračování článku