Pochod Michálkovice - Tatry 2021

Tradiční přechod části Západních Karpat (7)

Ráno mě slunce probouzí brzo. Sice se mi ještě nechce vylézat z vyhřátého spacáku, ale když se převaluju z boku na bok, vidím tu krásu, která je před námi. Je 6:30 a dolina pod námi je zahalená do inverzní oblačnosti, takže nad ni vyčuhují Chočské vrchy a Tatry, jako protější břeh jezera. To mě nenechává klidným a vylézám ze spacáku, abych si tu krásu světa vyfotil.

Sedmý den - 3. 8. 2021, úterý. Probuzení do krásného dne s výhledem na Tatry

Když hledám vhodný úhel pro fotografování, všímám si, že se k nám přibližují dvě postavy. Asi nějaká ranní ptáčata. Vracím se tedy za synkama a jdu jim to říct. Za chvíli ony dvě postavy přichází až k přístřešku. Jsou to dvě starší paní, které si jen tak před šichtou vyrazili na procházku. Ptají se nás, odkud jdeme, a taky, zda jsme spali dole na lavičce. Když jim říkáme, že opravdu na lavičce, paní hůlkou zvedá vchodovou desku na půdu. Je jasně viditelná, nechápu, jak jsme ji nemohli najít.

Poté se ještě notně dlouho zdržujeme u přístřešku a až kolem osmé hodiny ranní teprve vyrážíme na cestu. Domluvili jsme se, že snídani si dáme až u Jednoty v Tvrdošíně. Cesta je ze startu relativně pohodová, sice prudčeji klesá, ale jde se přes louky s krásným výhledem na to, co vše nás dnes čeká. Hlavně je krásně zřetelné celé panorama Skorušinských vrchů, jejichž velkou část dnes projdeme. Za nimi jsou nezaměnitelné Tatry, od Belianských, přes Vysoké až po Západní.

Sestup do Tvrdošína

Takto, po modré značce, klesáme až k místu zvanému Skalka. Zde se opravdu nachází jakýsi skalní útvar, ve kterém je vytesaná kaplička a k tomu všemu je postaven zajímavý dřevěný přístřešek, dalo by se říct, že svým způsobem kostelík, protože má i zvoničku se zvonem. Dále se zde nachází dřevěný kříž s Ježíšem a dřevěná, vyřezávaná socha slovanských věrozvěstů, Cyrila a Metoděje.

Nyní se nacházíme kousíček nad Tvrdošínem, dokonce zde vede i asfaltka, tudíž po ní pokračujeme dále. Takto přicházíme k prvním domům Tvrdošína a ani se nenadáme a je před námi Coop Jednota. Jako vždy jdeme na etapy dovnitř, abychom se v obchodě nemotali s velkou krosnou. Já osobně si k snídani dopřávám starý dobrý gothaj s hořčicí a pečivem a k tomu starý dobrý Keltánok.

Ve volné chvíli studuji mapu a zjišťuji, že v tomto městě se nachází kostel, zapsaný na seznamu světového dědictví - UNESCO. Shodujeme se, že bychom jej měli navštívit a v podstatě k němu hned vyrážíme. Je sice lehce mimo naši trasu, ale máme dobrý čas, tak si jej nenecháme ujít.

Pokračujeme tedy dále po modré značce po ulici Medvedzie a Sídlisko, až přicházíme na hlavní strasse, táhnoucí se skrze město. Překračujeme most přes řeku Oravu, míjíme hospůdku, ve které je na čepu Radegast, a za ní odbočujeme do jedné z bočních uliček. Poté, po ulici Cintorínské, přicházíme ke hřbitovu, na kterém se nachází i zmíněný kostel.

Drevený kostolík Všetkých svätých - památka UNESCO

Celý hřbitov je obezděn bílou zdí, a do jeho areálu vede vstup přes bránu s vysokou věžičkou, která je z velké části pokrytá šindelky, stejně jako stříška po celé zdi hřbitova. Je to taková typická architektura tohoto kraje. Samotný Drevený kostolík Všetkých svätých je dřevěný římskokatolický kostel z konce 15. století.

Od roku 1963 je (i jeho zeď kolem hřbitova) národní kulturní památkou. Na seznam světového dědictví UNESCO byl zapsán spolu s dalšími sedmi dřevěnými kostely. Kostel je původně gotický, v 17. století byl přestavěn do renesančního stylu. V interiéru kostela se nachází barokní oltář z konce 19. století, pozdně renesanční kazatelna z roku 1654, malby apoštolů, malba sv. Jiří a spousta dalších maleb.

Při vstupu do kostelíka je nutno zaplatit vstupné. To se platí i v případě, pokud chce člověk v interiéru fotit. Výhodou je, že v kostele je i průvodkyně, která člověku vše o historii tohoto svatostánku řekne. Celá prohlídka nezabere více než 20 minut, takže nejde ani o výrazné zdržení.

Výstup na Biednou ve Skorušinských vrších

Po prohlídce kostela nám nějak vyschlo v hrdle, tudíž se vracíme do hospůdky u hlavní cesty, kde mají na čepu Radegast. Jelikož už je něco kolem 11 hodin, rozhodujeme se, že si dáme i něco drobného na zahryz. To hlavně z důvodu, abychom se dále zbytečně nezdržovali a taky proto, že cestou vlastně ani nebude, kde se zdržet. Takže pro někoho polévka na posilněnou a pro někoho smažený hermelín s hranolkama v tuto chvíli přichází vhod.

Kolem 11:45 vyrážíme dále na cestu. Z rozcestí naproti hospody se vydáváme po žluté značce. Značka prakticky hned odbočuje mezi domy na ulici Farskou, naproti kostela Nejsvětější Trojice. Po krátké chvíli procházíme podchodem pod železnicí a následně hned po mostě přes řeku Oravici. Značka nás vede do areálu bývalého JZD, což je nám silně podezřelé.

Máme dojem, že jdeme špatně, proto několikrát kontrolujeme mapu. A opravdu, značka vede přes tento areál. Jdeme tedy dále. Za areálem JZD se cesta mění na značně prašnou, využívanou asi jen zemědělskými vozidly. Cestou dokonce míjíme jednoho člověka, ale turista to asi není… spíše to vypadá, jakoby šel zkratkou přes hory do práce či z práce.

Každopádně nás tento člověk zmátl, protože přišel po cestě, která vypadá naprosto jednoznačně. My po ní pokračujeme, ale nevšímáme si, že místo po značce, směrem na vrchol Kovaľovo (762 m n. m.), jdeme mimo ni po cestě podél Krátkého potoka. Toho si všímáme až hodně pozdě, kdy se už prodíráme vyschlým korytem potoka, přes různé výmoly, místy i keře a vysokou trávu. O příjemné cestě se rozhodně mluvit nedá.

Naštěstí se nám daří vydrápat se až zpět na žlutou značku. To jsme již jen kousek pod rozcestím Košariská. Domlouváme se, že na rozcestí se zastavovat nebudeme, ale budeme pokračovat dále po červené značce a pauzu si dáme o kousek dál - u přístřešku pod vrcholem Biedna (965 m n. m.).

U přístřešku jsme kolem 13:00. Jimbo ihned zahajuje poobědní šlofíček. Já a Bruno nalíváme po kalíšku borovičky, kterou jsme si koupili. Každopádně si zde dopřáváme všichni pauzu. Stejně jako při pochodu Michálkovice - Tatry 2014 a 2020. Nikdy jsme tento vrchol neminuli a vždy jsme si zde v přístřešku odpočali.

Přesun na Skorušinu, nejvyšší vrchol Skorušinských vrchů

V 13:45 se vydáváme dále na cestu. V podstatě nás teď nečeká extra náročná trasa. Půjdeme po hřebeni Skorušinských vrchů. Prakticky budeme 9 km povlovně stoupat až na nejvyšší vrchol tohoto pohoří, Skorušinu.

Stezka z Biedne mírně klesá, skoro se dá říct, že vede po rovině až k rozcestí Nad studienkami. Hřeben je v některých místech odlesněn po větrné kalamitě, ale už postupně zarůstá. I tak se sem tam otevírají zajímavé výhledy jak na Tatry, tak na Oravské Beskydy.

Obyčejně jsme z rozcestí Nad studienkami pokračovali po modré značce dolů, do obce Habovka a poté již přes Zuberec na polanu Zverovka. Prakticky hned pod hřebenem se zde nachází malá kaplička s pár lavičkami k odpočinku a taky studánka. Dnes ovšem pokračujeme dále po červené značce, takže se pouštíme do, pro nás zatím, neprozkoumaného terénu.

Stezka začíná hned stoupat. První kóta, kterou zdoláváme, jsou Osly (1 039 m n. m.), pokračujeme dále a po dalším cca 1,5 kilometru jsme na kótě Javorková (1 141 m n. m.). V následném stoupání potkáváme první turisty - cyklisty, kteří si celý hřeben tohoto pohoří dávají na kole. Po 2 kilometrech stojíme na vrcholu Mikulovka (1 193 m n. m.).

Následuje závěrečné, 2,5 kilometru se táhnoucí, stoupání na Skorušinu. Výškově je to pouze 135 metrů převýšení, ale táhne se to. Cestou zde nacházím dost hřibů - suchohřiby, kuřátka (pro obyvatele Čech - lišky) a praváky. Nic z toho neberu. Ne, že bych hřiby nesbíral, ba naopak, rád je sbírám a mám je rád i na talíři, ale momentálně bych je neměl kam dát.

Na vrcholu Skorušiné

Tak jak vypadá, že vrchol je v nedohlednu, tak se z ničeho nic objevuje vrcholová vyhlídka. Je 15:50 a jsme na vrcholu Skorušina (1 314 m n. m.) - nejvyšší hoře geomorfologického celku Skorušinské vrchy. Na vrcholu se nachází turistický přístřešek, který by se dal použít k bivaku, ale nemá žádné závětří, tudíž za deště by mohlo hrozit promoknutí. Dále je zde masivní dřevěný kříž a to nejdůležitější - 13 metrů vysoká, ocelová rozhledna.

Rozhledna vypadá spíše jako nějaká vojenská pozorovatelna. Má dvě vyhlídkové plošiny. Jednu přibližně v polovině, ta asi slouží spíše jako odpočinkový mezistupeň a druhou na vrcholu. Leze se na ni po ocelovém žebříku (podobné vyhlídkové plošiny jsem loni -2022 - viděl na poloostrově Hel). Jimbo a Bruno jdou ihned nahoru, porozhlédnout se po panoramatech, já mám nějaký strach a neodvažuji se vylézt až nahoru.

Každopádně kdybych vylezl, naskytl by se mi nebývalý výhled v okruhu 360 stupňů. Mohl bych spatřit: Západní Tatry, např. vrcholy Sivý vrch (1 805 m n. m.), Baníkov (2 178 m n. m.), Jakubiná (2 194 m n. m.), Bystrá (2 248 m n. m.), atd.; Vysoké Tatry, např. vrcholy Kriváň (2 494 m n. m.), Svinica (2 301 m n. m.), Malý Ľadový štít (2 602 m n. m.), atd.; Belianské Tatry, např. vrcholy Havran (2 152 m n. m.), atd.; Beskid Sądecki s nejvyšším vrcholem Radziejowa (1 266 m n. m.); Gorce s nejvyšším vrcholem Turbacz (1 310 m n. m.); Beskid Wyspowy, např. vrcholy Luboń Wielki (1 022 m n. m.), Lubomir (904 m n. m.), atd.; Oravské Beskydy a nepřehledutelné vrcholy Babia Góra (1 722 m n. m.) a Pilsko (1 557 m n. m.); Moravskoslezské Beskydy a nejvyšší vrchol Lysá hora (1 324 m n. m.); Malá Fatra, např. vrcholy Veľký Rozsutec (1 610 m n. m.), Veľký Kriváň (1 709 m n. m.), Veľká Lúka (1 476 m n. m.), atd.; Chočské vrchy s nejvyšším Veľkým Chočem (1 611 m n. m.); a nespočet různých jiných vrcholů a vršků v širokém okolí… jejich výčet by vydal na celou samostatnou kapitolu.

Já teda nevylezl na vrcholovou plošinu, ale vylezl jsem po žebříku alespoň pod ní a podal mobil Jimbovi, aby mi udělal pár fotek výhledů. Následně jdu dolů a čekám na kluky pod rozhlednou. Sice mě neustále přemlouvají, ale nějak se to necítím, asi jsem vyměkl.

Jakmile i Jimbo a Bruno slezou dolů, ještě se notně dlouhou dobu povalujeme na trávě ve sluníčku. Sem tam přicházejí turisté ze strany od Zábiedova a dávají se s námi do řeči. Takové ty klasické otázky… odkud jdeme a kam. A když jim sdělujeme, že z Ostravy do Tater, vždy jsou velmi udiveni.

Sestup do Oravic

Do Oravic to máme už jen necelých 5 kilometrů a pouze klesání. Jelikož máme celkem dobrý čas, vyrážíme dolů až v 17:00. Klesání je prvních 100 výškových metrů celkem prudké, poté trochu zvolňuje a to až na kótu Blatná (1 155 m n. m.). Z ní opět 100 výškových metrů prudce klesá.

Zvolňuje v místě, kde křížíme štěrkovku pro lesní techniku. Zde také přecházíme ze smrkového lesa na louky a po těch postupně sestupujeme do cíle. Dá se říct, že téměř v závěru (asi na posledním 1,5 km) míjíme salaš s košáry pro ovce. Pruh louky je zde celkem úzký a je ohraničený okrajem lesa. No a na tomto okraji jsou po délce dobrého půl kilometru rozmístěni a uvázáni hlídací psi - pro Slovensko typičtí čuvači. Ale jsou teda tak ostří, že z nich jde opravdu respekt. Myslím, že kdyby se jeden z nich utrhl z řetězu, tak jsme v rekordním čase dole v Oravicích anebo by nás roztrhal jako noviny.

Naštěstí se žádný z čuvačů neutrhl a my v pohodě přicházíme do jedné z osad Tvrdošína - na Oravici. Jelikož už máme celkem hlad i žízeň, tak doufáme, že se zde někde najíme. Vítány by konečně byly halušky s bryndzou.

Kdo by očekával, že Oravice je turistické středisko plné různých restaurací a hotelů, ten by se silně přepočítal. Nachází se zde sice areál s termálními prameny - Meander Park, dále také staré koupaliště, které zde bylo dávno před aquaparkem, i sjezdovka - Meander Skipark se zde nachází. Pár hotelů zde taky je, ale restaurací pouze poskrovnu (jsou zde i další, za meander parkem - pozn. red..).

Prakticky jsme hned na začátku Oravice narazili na bufet, kde podávají i slovenské speciality, ale působí celkově spíše fastfoodově. O kousek dále, směrem ke koupalištím se také nachází několik stánků, ale ty poskytují vysloveně fastfood stravu. K Chatě Oravici už ani nejdeme a rovnou se vracíme do prvního bufetu.

Je asi 18:00, když si v bufetu sedáme na lavici ke stolu. Nakonec si zde každý objednáváme halušky a pivo. Samozřejmě ne pouze jedno. Přemýšlíme, kde budeme nocovat, ale já mám vytipováno, že v blízké slati by se měla nacházet šikovná nízká rozhledna, vhodná akorát na bivak. Kdyby náhodou nebyla tam, mělo by se jich po nedalekém okolí vyskytovat ještě několik.

Přesun do nedaleké slati

Když dopíjíme třetí pivo, je cca 19:00. Shodujeme se, že je vhodný čas vyrazit na nocležiště. V podstatě hned naproti bufetu se nachází rozcestník, ze kterého se po modré značce vydáváme po asfaltce dále. Po cca 100 metrech nás již vítá cedule Tatranský Národný Park - Oravice s typickým symbolem kamzíka.

Pokračujeme dál a po 0,5 kilometru přicházíme k odbočce do rašeliniště. Upozorňuje nás na něj informační tabule a symbol naučného chodníku, který skrze tuto slať vede. Chodí se zde po dřevěném chodníku, ale již na začátku vidíme, že jej asi rekonstruují, protože je před vchodem značné množství vytrhaných prohnilých desek a trámů. No i tak nám nezbývá nic jiného, než to zkusit.

Máme štěstí, protože z naší strany je již většina desek vyměněných, jen v úplném závěru jsou zatím pouze položeny nové trámy a nejsou pobity deskami. Jsou ale natolik široké, že po nich hravě přicházíme až k rozhledničce. Ta má momentálně sice volně visící schody (drží jen na horní části, dole byly přichyceny na desky a trámy, které jsou teď odstraněny), ale vylézt nahoru se dá bez problémů.

V 20:00 již máme každý rozloženou karimatku a spacáček a už si vyvařujeme čínskou polívku, kávu a čaj. A jelikož ještě máme i borovičku, dáváme si po štamprli a je nám fajn. Teoreticky jsme už v Tatrách. Došli jsme z Ostravy - Michálkovic až do Tater. Mohli bychom to zítra tady zabalit a jet rovnou domů… ale stanovili jsme si jasný cíl, že dojdeme až na Liptov do ATC Račkova dolina.

• Trasa 7. dne: https://mapy.cz/s/hakometosa
• Vzdálenost: 27,3 km, stoupání: 1 555 m, klesání: 1 808 m

• První část článku
• Předchozí (6.) část článku
• Dokončení článku