Z Kápolna-hegy po ozubnicové železnici na Salgó vára a Šomošku

Dvoudenní trek po hradech a sopkách v Cerové vrchovině za vůně kvetoucích akátů (2)

I druhý den toulání Cerovou vrchovinou to bude docela pohodovka, přesto našlapeme asi 23 kilometrů při 600metrovém převýšení. V reálu to bylo ještě o fous více, protože trasy zakreslené v mapách tak úplně neodpovídají realitě. To ale nevadí, nás nějaký kilometřík navíc přece nemůže rozházet. Ono ani tak úplně nesedí ani množství značek a nebo jejich barvy, na části trasy se bude navzájem prolínat hustá síť pásových a tvarových značek a ani rozcestníky do té skrumáže tak úplně jasno nevnesou. Prostě bez zdejší podrobné maďarské mapy tak nebudeme mít 100% jistotu. Ale co už, však my si poradíme.

Somoskőújfalu

Ráno opouštíme místo našeho bivaku na Kápolna-hegy. Noc byla docela chladná a větrná, ale klidná. Skrze stromy vidíme vršek rozhledny na Karanči. Že bychom tam jukli do třetice? Ale ne, nápad se s přílišným nadšením nesetkal již včera vpodvečer. No nic, z rozcestí v sedle mezi Karančem a Kápolna-hegy budeme tedy scházet doprava a dolů po červené turistické značce směr Karančské sedlo. Dá se jít i po zelené značce, která kopíruje státní hranici a vede přes Malý Karanč (602 m).

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Je to vcelku jedno, protože níže se obě značky opět spojí. Přesto vybírám značku červenou, z níž krátká odbočka vede na louky s hezkými výhledy a k nějakým skalkám, či spíše zarůstajícími lomu. Cestou omrknu malý dřevěný přístřešek, který k bivaku příliš vhodný není a navíc kousek odsud je lepší spaní. O kousek níže jsou další prameny vody. Chodník klesá hustou doubravou za občasných výhledů k hřebeni pohoří Mátra, na kvetoucí porosty akátů a k městu Salgótarján (Šalgov-Tarjany), správní středisko župy Nógrád (Novohrad) i k hradu Šalgó.

Scházíme do asi dvoutisícové obce Somoskőújfalu (Šomošská Nová Ves), která sousedí se slovenskou obcí Šiatorská Bukovinka. Jako zajímavost zmíním, že Šomošská Nová Ves (340 m) patřila v letech 1920 - 1924 tehdejšímu Československu, než byla v roce 1923 Společností národů přiřčena s konečnou platností Maďarsku. Přes můstek přecházíme železnici, do stanice právě přijíždí osobáček od jihu. Spoje od severu tady ale nečekejte, vlak dnes již nejezdí ani do Šiatorské Bukovinky. Nechápu, že tady neexistuje přeshraniční vlakové spojení v rámci rozvoje přeshraniční spolupráce a cestovního ruchu.

Ozubnicová železnice

Rychle dokoupit pečivo a proviant. Jako bychom jej měli málo… "Nafasuji" nanuk, dnešní to snídani. A já bych si tak dal jedno orosené… Ale i tak díky, nanuk byl opravdu skvělý. A obří. Už nemusím snídat. Hezkou cestou se kolem hřbitova vydáváme k dalšímu cíli - Zářícímu hradu (Salgó vára). Nemohu si pomoci, ale přijde mně, že jdeme po železničním náspu. A skutečně, po návratu nacházím na webu informace, že tudy v minulosti opravdu vedla úzkorozchodná železnice, dokonce v údolí se mají nacházet zbytky zříceného železničního mostu, který byl poškozen při těžké havárii v roce 1930.

Kousek za rozcestím se žlutou značkou, která je nejbližší spojnicí k hradu, nás na červené značce vítá dokonce portál tunelu. Ano, i tunel tady měli. Tedy stále mají, ale patrně je v havarijní stavu, protože nás (na opačném konci) vítá cedulka s nápisem "Tisztelt látogatók az alagút omlásveszélyes! Látogatása saját felelősségre javasolt!" Ano, překládáte správně jako "Vážení návštěvníci, tunel hrozí zřícením! Návštěvu doporučujeme na vlastní nebezpečí!" Vždyť maďarština je pro nás Slovany naprosto srozumitelná… Tunel byl v únoru 2024 uzavřen kvůli propadu. Netuším, jak je to s jeho stabilitou nyní a zda-li turistická stezka a zároveň cyklostezka nejsou uzavřeny.

A ano, vedla tudy skutečně úzkorozchodná dráha. A ne dráha ledasjaká, šlo o dráhu průmyslovou, která sloužila ke svozu kamene z nedalekých lomů na sopečné planině Medveš z navazující 10kilometrové lehké železnice (fungovala do roku 1963), a dolů na hnědé uhlí. Dráha Salgóbánya byla dokonce ozubnicová, přesvědčit se lze shlédnutím fotografií třeba na této stránce https://iho.hu. A ano, i na severu Maďarska existovala ozubnicová železnice. Tato skutečnost se však již dávno vytratila z obecné paměti.

Tato unikátní ozubnicová železnice začala být budována v roce 1881. Měla délku 5,8 km a překonávala výškový rozdíl 222 metrů. Vlaky táhla parní lokomotiva z továrny Floridsdorf v Rakousku. Před druhou světovou válkou měl vozový park přes 200 vozů, z toho šest osobních a dvě lokomotivy. Bohužel vlaky zde vyjely naposledy v roce 1956, v roce 1957 bylo započato s demolicí. Výše uvedený železniční tunel má délku 146 metrů, kamenná výztuha je jen v okolí portálů, vnitřní část svažujícího se tunelu je nezpevněna.

Salgó vára aneb Zářící hrad

Pokračujeme lesy a kousek i po zpevněné cestě dále k hradu. Míjíme další turistický přístřešek, který by se dal i využít k bivaku, lesy střídají krásné louky s nádhernými stromy. Zpevněná cesta, okolo hotelu Šalgó, a již je tady parkoviště na okraji obce Salgóbanya. Okolo kempu, kde se patrně chystá nějaká tuc, tuc, tedy technopárty, již konečně míříme k hradu Šalgó. Salgó vára je takovým dvojčetem Šomošky, avšak z těchto sourozenců je tento hrad považován za takové ošklivější káčátko…

Hrad stojí na pravidelném kuželu, čedičovém vrchu Šalgó (625 m). Sopka byla aktivní již před dávnou dobou, před nějakými pěti milióny léty. Protože magma, která měla teplotu 1 100 až 1 200 °C, chladla pod povrchem velice pomalu a měla i odlišné chemické složení než na Šomošce, nevytvořily se zde natolik pravidelné čedičové 5 až 6boké sloupce jako na sousední pevnosti. Přesvědčit se můžeme hned při vstupu do hradu, ke kterému vede strmá, kamenitá stezka.

Je to již hodně let, co jsem tady byl naposledy. Vyhlídka na vrcholu kopce stále slouží svému účely, hradby jsou zakonzervovány, tráva uvnitř hradu posekána. Záhy zjišťuji, že sečení má tady na starosti strážce, respektive strážkyně, hradu. Cestou na horu na mě cosi volá rodinka s dětmi. No jo, co ale chtějí? Vždyť maďarsky hovořím naprosto "plynně". Stojí na schodech pod věží a mávají rukama. Joj, tak proto, pod schody stojí zdejší strážkyně, ohromná "lidožravá" ovce.

No ukaž se, jak jsi se tady ty "kozo" dostala? Chce podrbkat pod ouškem, asi má ráda společnost. Když je tady chuděra úplně sama. Odvádím ji kousek vedle, za studnu. Děcka jsou dost vyděšená, ale "proplují" ji za zadkem a doslova letí, následovány rodiči, ze schodů a opakujíc koza, koza. Tak teď si budou myslet, že česky se ovce řekne koza… Ani se moc neohlížejí, co kdyby koza (ovce) opět "zaútočila", že…

Z hradu, který byl postaven někdy na přelomu 13. a 14. století, se otevírají fantastické výhledy na moře zvlněných, lesnatých hřebenů, na blízkou Šomošku, nejvyšší horu Karanč máme také doslova jako na dlani. Na jihu se táhne hradba nejvyššího maďarského pohoří Mátra, více na západ se objevují hřebeny pohoří Börzsöny a nebo ke slovenským pohořím na severu. O historii hradu a dalších zajímavostech si můžete přečíst více v tomto článku.

Fotogalerie (1), prohlédněte si fotografie

Malý Salgó a Bosorčin kámen (Boszorkány-kő), Salgóbanya

Po prohlídce hradu se loučíme s místní strážkyní, chundelatou a společenskou, ale i smutnou a "opuštěnou" ovečkou, a pokračujeme k dalšímu fantastickému cíli - vrchu Malý Salgó (571 m) s Bosorčím kamenem (Boszorkány-kő). Ten je pozůstatkem vedlejšího sopouchu pět miliónů let staré sopky. Útvar je to opravdu jedinečný, za návštěvu rozhodně stojí. Ve fotogalerii připojuji pár fotografií.

Ze skalky se otevírají další krásné výhledy, máme odsud netradiční pohledy na Zářící hrad i Šomošku, kvete tady neuvěřitelné množství kytek, nechybí ale ani lišejníky. A čedičové výchozy dávno vychladlé sopky. Když již jsme dostatečně vykochaní, vracíme se do obce Salgóbanya s hezkým parkem. Okolo lesnického domu a geologické expozice se protáhneme k lesu, do kterého vstupujeme brankou s nápisem Medves-fennsík, neboli Plošina Medves (Medveš).

Planinou Medveš (Medves-fennsík)

A právě tady začíná změť tvarových značek různých barev. Měli jsme v plánu naučnou stezku okolo opuštěných lomů, kdy v jednom z nich je dokonce jezírko. Někteří si to již malovali, jak se v něm budou koupat. Avšak přestože jdeme po žlutém a červeném křížku, na směrových tabulkách jsou jak červené, tak žluté křížky, tak ty najednou mizí kdesi v hustém podrostu a roští a zjevuje se červená pásová značka. Tak to asi bude ono, ne?

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Ne, nebylo to tak, značka vede obloukem přes sopečnou planinu. Po úžasných kvetoucích loukách s neopakovatelnými výhledy. No jo, příště už budeme vědět… Cestou potkáváme nebojácnou kozu, ano kozu, nikoliv ovci, jak si asi dodnes myslí členové "zachráněné" maďarské rodinky z hradu Šalgó. Nemá známku, nemá obojek a hups, za chvíli mizí v lese. Asi jsme "objevili" nový živočišný druh - divokou kozu domácí, která upřednostňuje svobodu před ohradou a chlívkem…

Přicházíme na další rozcestí s hromadou tabulek turistických i cyklo tras, opět se tady objevují ony křížky, avšak pásové značení chybí. Další cesta je sice logická, ale pomalu se začínají vkrádat obavy, že lomy ani koupání již nebudou.

Vzrostlá tráva se vlní pod poryvy větru, po blankytné obloze plují bělostné mráčky, kráčíme opravdu mimořádně malebnou krajinou s remízky, nádhernými solitérními stromy, množstvím motýlů, brouků a dalšího hmyzu. Začínám to trochu pojímat jako entomologickou výpravu, takže brzy zůstávám dosti zaostávat. Ale miňte všechny ty babočka, okáče, vzácné hnědásky, kozlíčky, střevlíky, roháčky a nebo třeba cvrčky. Obzvláště když jeden z cvrčků hodlá při fotografování aktivně spolupracovat a dovoluje mi pořídit docela povedené fotografie. Díky, opravdu velký dík.

Křížem krážem okolo Šomošky

Brzy se nám opět ukáže Zářící hrad, který byl dnešním ústředním cílem. Vedle dalších, neméně krásných a inspirativních, cílů. Lomy jsme minuli obloukem, před námi se zjevuje důvěrně známý hrad Šomoška, vrch Šiator (660 m) i Karanč (725 m). A pohledy jsou to věru malebné. Vůbec nelituji, že jdeme tudy a že jsme lomy minuli. Nebo snad trochu ano, ale to bychom zase přišli o tyto úžasné výhledy. Alespoň máme důvod se sem vrátit, však ještě jeden dvoudenní a možná dokonce i třídenní trek v těchto končinách je již v plánu. Byť dva z bodů na trase, hrad Hajnáčka a sopku Ragáč při této cestě také naťukneme.

Nádhernou akátovou alejí scházíme k lesu. Někde tady by měla být další odbočka k jednomu z kamenolomů. Není. Všude samé houští. Zajímalo by mě, zda-li po této naučné stezce skutečně někdo chodí. Zda-li tady již letos někdo byl. Odbočíme tak jen na kratičkou naučnou stezku, k jakémusi geologickému parku, či přesněji kamennému parku (kőpark), s řadou šutrů různého složení. Převažují ale andezity a bazalty.

Tak, to bychom měli. Okolo ohrady s hýkajícími osly, které jsme při nocování na Šomošce slyšeli i uprostřed noci, míříme do obce. Trochu obloukem, po značce. K hospůdce, která má však zavřeno. Tak to bychom měli… No, že bychom vyzkoušeli parkoviště na slovenské s traně u Šimonovy věže? Když již jsme v tom Šengenu… Prosmýkneme se tedy pod hradem okolo Bukovinského potoka.

Přes rozcestí Bukovinský potok (410 m) sejdeme ke vstupnímu areálu na hrad Šomoška (375 m), ale je zde mrtvo. Mohli bychom pokračovat do obce do hospody, kterou jsme navštívili včera, ale to bychom se na hrad vrátili již za tmy.

Sedneme na lávku a užíváme si klidu. Avšak jen krátce. Ještě jsme ani nevytáhli pití a již přijíždí uvřískaná rodinka. Jak tady mohlo být krásně… No nic, posuneme se kousek dále, k prameni (krúdy, forrás). Stejně potřebujeme dobrat vodu a pucnout zuby. Děti si nás ale asi oblíbily, takže brzy máme návštěvu i u pramene a zdrží se. Hóódně dlouho. Nejvíce je ale zaujal mlok skvrnitý (Salamandra salamandra), který se vyděšeně krčí na kmeni stromu. Jakmile je vzduch čistý, dává se na úprk směrem k vodě. Byla tady vybudována malá jezírka, která lákají obojživelníky ze širokého okolí.

Noc na Šomošce za přednesu "Šejkspíra"

Voda dobrána, zbývá nám pár posledních stovek metrů nazpátek na hrad Šomoška (505 m). Opět obdivujeme kamenné moře pod hradem, čedičové kamenné varhany a nakonec i samotný hrad, který ozařují poslední paprsky večerního sluníčka. Užíváme si, tedy někteří si užívají, úžasnou soumrakovou oblohu. Ty barvy! A k tomu na severu takový zelenkavý, fialový zákal. Zvláštní světlo.

Teprve až po návratu se dozvídám, že naše Slunce porodilo mohutnou erupci a že obří mrak nabitých částic zamířil rovnou k Zemi. Tento oblak rychlých a (nejen) elektricky nabitých částic způsobil silné geomagnetické bouře. A také polární záře i v našich geografických šířkách. Polární záře měla být dokonce pozorována i v Itálii a dalších jižních zemích. Tak to musel být opravdu pořádná šlupka! Opravdu fantastické zakončení jedinečné túry.

Zprvu to vypadalo na klidnou noc, avšak pak, snad okolo půlnoci, přišli "umělci". Parťačka ráno říkala, že si myslela, že tam někdo nacvičuje přednes "Šejskpíra". Až tedy po častém opakování slova kur…, no prostě zatáčka, pochopila, že to asi umělci nebudou. No nebyli, slova zatáčka a szar (hovno) se asi v "Šejkspírovi" tak často neopakují… Bylo to vystoupení sice krásné, ale příliš dlouhé, takže další noc na hradě již riskovat nehodlám. Když to v pátek vypadalo takto, jak to asi bude vypadat během sobotní noci. Jak jsem rád, že mám možnost vyjíždět na takováto místa uprostřed týdne…

• Předchozí (1.) část článku
• Trasa treku (pouze orientačně) na turistické mapě

Fotogalerie (2), prohlédněte si fotografie