Přes hrad Hajnáčka na Ragáč (537 m n. m.), výšlap v Cerové vrchovině

Túra na druhou nejmladší sopku Slovenska

Cerová vrchovina, malebné pohoří na hranicích Slovenska a Maďarska, je doslova krajinou sopek. Vyhaslých sopek. Ale také hradů a dalších památek. Za jedněmi z nich jsme zamířili do obce Hajnáčka (220 m), abychom si dali nášup po úžasném dvoudenním treku na Karanč (725 m), nejvyšší horu pohoří a dvojici krásných hradů trůnících na erozí vypreparovaných sopouších.

Dokupujeme pití a pečivo v místním COOPu Liptovský Mikuláš a vyrážíme na hrad Hajnáčka, který se tyčí nad obcí na strmém bazaltovém bradle. První, zřejmě dřevěný, hrad tady stal již před tatarskými vpády. K výstavbě kamenného hradu dochází právě až po skončení tatarských nájezdů za župana Batu. V roce 1531 tady věznili loupeživého rytíře Matěje Bašu z Muránského hradu, v roce 1556 obsadili Hajnáčku Turci při jejich výpadu do Novohradu.

Po krátkém, ale výživném stoupání konečně stojíme u odpočívky pod vrcholovým hradním bradlem Hajnáčky, které je poseto květy vlčích máků a rozkvetlými akáty. Těch je v Cerové vrchovině ohromné množství a právě nyní, v době květu, vytvářejí charakteristické "mapy", podle kterých snadno zjistíme rozsah akátových porostů. Akáty navíc právě v tuto dobu vydávají doslova omamnou vůni, mohli bychom turistiku v tuto dobu nazvat doslova aromatickou, omamnou…

Hrad Hajnáčka stojí na strmém bazaltovém bradle, které je pozůstatkem asi 2,5 miliónu staré sopky. V okolí najdeme i další, o něco starší vulkány - Pohanský hrad, Soví hrad, Steblová skala, Ostrá skala a nebo mladší sopku Ragáč, která je druhým nejmladším vulkánem na Slovensku. Bazaltové bradlo Hajnáčky (310 m) se zvedá přes 130 metrů nad údolím říčky Gortva a v dávnější minulosti bylo ještě asi o 100 metrů vyšší.

Prohlédneme zbytky hradeb, jediné dochované sklepení vytesané do skály i okno ve zbytku zdiva dávné pevnosti. V době největší slávy to asi byl velice krásný hrad a dominanta širokého okolí. A zapomenout nemohu ani na nádherné výhledy jižním směrem k hlavnímu hřebeni pohoří, na nádherné louky a mírně zvlněné vršky mezi Ragáčem a Pohanským hradem. A také na výhledy na Mátru s Kékešem (1 014 m), nejvyšší horou Maďarska.

Po prohlídce Hajnáčky sestoupíme nazpět do obce a přes rozcestí Hrad Hajnáčka, parkovisko pod hradom (256 m) pokračujeme okolo hřbitova na polní cestu lemovanou, jak jinak, rozkvetlou a omamně vonící akátovou alejí a okolo farmy se spokojeně se popásajícími kravkami. Za výhledů na rozložitý Ragáč míříme do plochého sedýlka (v místě, kde platí zákaz vjezdu), ve kterém to stočíme v pravém úhlu vpravo a začneme stoupat.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Výstup je zprvu mírný, ale zakrátko je stoupání opravdu výživné. Vždyť chodník stoupá přímo po spádnici a zvolňuje až malý kousek pod vrcholem, někde v místech hranice NPR Ragáč. Tato národní přírodní rezervace byla vyhlášena v roce 1964, její současná výměra je 9,3 ha. Předmětem ochrany jsou vrcholové části troskového kužele s četnými dutinami, kterými dodnes unikají plyny, a unikátní flóra a fauna.

Jednu takovou dutinu v bazaltových aglomerátech, studnu nesoucí jméno Studňa na Ragáči, najdeme přímo u značeného turistického chodníku pod vrcholovým skalním hřebínkem. Těžko odhadovat její hloubku, ta má být asi 13 metrů. A pukliny jistě pokračují hlouběji. Hotová past na zvířata a možná i na lidi. Dodnes tudy proudí páry a plyny. Podobných jam a jeskyní je na Ragáči známo více, např. 17metrová Ebeczkého jaskyňa či Komín na Ragáči (asi 6 m). Svahy Ragáče jsou porostlé převážně cery, nechybí ale ani jiné dřeviny. Na prosvětlených místech roste vzácná flóra. Pod vrcholem jsou rozsáhlejší, fotogenická kamenná moře.

Věk sopky Ragáč (537 m) je odhadován na 1,39 mil. let, jde tak o nejmladší sopku Cerové vrchoviny a jednou z nejmladších sopek Slovenska. Patrně jde o druhou nejmladší sopku na Slovensku. Hned po sopce nesoucí jméno Pútikov vŕšok. Na vrcholovém hřebeni je množství skalisek porostlých břízkami, níže cery, výhledy jsou proto omezené. Ragáč nepatří k nejlepším vyhlídkovým vrcholům. Najdeme tady také schránku s vrcholovou knihou. A jak zápisy ukazují, není Ragáč příliš často navštěvován. Poslední zápis byl asi 14 dní starý.

Chvíli posedíme vrcholu na táhlém skalním na hřebeni. Společnost nám dělá dvojice ještěrek zedních (Podarcis muralis), které si z naší přítomnosti mnoho nedělají. Asi opravdu nejsou na lidi příliš zvyklé. Cestou jsem fotil i motýly a brouky, především tesaříky. Je teplo a sucho, na focení tesaříků ideální doba.

Abychom se nevraceli po úplně stejné cestě, rozhodujeme se pokračovat po hřebeni Ragáče po modré a zelené značce na rozcestí U deravého ceru, ze kterého chceme pokračovat po zelené a následně neznačenou cestou až k místu nástupu na Ragáč. A pak do obce již opět po zelené turistické značce.

Pěšinka od rozcestníku se schránkou pro vrcholovou knihu vede hezky po hřebeni, avšak končí o kousek dále u cedulky na hranici NPR Ragáč. Dále není pěšina vůbec vidět, podrost je zelený, hustý a netknutý. Opravdu tudy mnoho lidí nechodí. Ale jdeme po rozumu a držíme se line hřebene, po které vedou i značky.

Brzy narážíme na lesní cestu, po níž se nedávno sváželo dřevo. Ještě že je sucho, protože jinak by to byla opravdová chuťovka. Brzy scházíme na údolní cestu a pak na zpevněnou cestu, po které se vracíme do obce Hajnáčka, tedy do výchozího bodu. Cestou nazpět nám kroky opět kříží spousta zajímavých brouků. Z těch nejvýznamnějších zmíním zlatohlávka zlatého (Cetonia aurata) a nebo majku obecnou (Meloe proscarabaeus).

Tato nádherná procházka měří asi 10 km, převýšení činí zhruba půl kilometru. Dá se absolvovat během dopoledne a pak je možné túru spojit, třeba, s návštěvou nedalekého Fiľakovského hradu. Vřele doporučuji.

• Orientační trasa túry na Hajnáčku a Ragáč na turistické mapě

Fotogalerie, prohlédněte si fotografie