Pracovití cisterciáčtí mniši na drsné Vysočině založili i vinohrad

V obci se pusťte směrem ke kostelu sv. Mikuláše, kde najdete i kostnici z roku 1709 s kostmi přibližně osmi tisíc lidí. Až nedávné výzkumy potvrdily, že některé z nich jsou až ze 13. století. Většina jich však pochází z doby tereziánských válek, kdy byl v letech 1740 - 1742 v Nížkově velký polní lazaret. Tisíce raněných do něj byly sváženy z různých bojišť, končili tam císařští, ale i Sasové, Francouzi, Prusové či vojáci z Bavorska.

Hygienické podmínky byly tehdy špatné, tudíž vypuknutí epidemie bylo jen otázkou času. Není jisté, zda šlo o mor, choleru, či tyfus, ale ranění umírali po stovkách a nákaza se rozšířila i mezi místní. Zemřelí byli pohřbíváni všude kolem a později se část z obrovského množství kostí dostala do kostnice, kde je podle pověsti do čtyř pyramid srovnal slepý mládenec.

Zajímavostí je i jedna z lebek, jež je oblýskaná četnými dotyky rukou návštěvníků. Čelní jizva dokazuje, že kdysi byla lebka rozseknutá, avšak srostla. Lidé si na ni sahají pro štěstí, protože věří, že je neopustí, stejně jako onoho neznámého vojáka. Pojem štěstí je ovšem diskutabilní, neb voják sice těžké zranění přežil, ale v lazaretu pak podlehl epidemii.

S názvem obce se pojí cisterciáčtí mniši, kteří do osady přišli v roce 1234 z Oseku a založili v ní klášter Cela sv. Bernarda. Za dobu svého několikaletého působení, než se přesunuli do nedalekého Žďáru, kde našli výrazně lepší podmínky, stihli postavit dřevěný klášter s kostelem a dokonce i založit vinohrad pro výrobu mešního vína. Podle nich se vsi začalo říkat Mníškov a postupně došlo ke zkomolení názvu na Nížkov. Dosud existují zbytky podzemních chodeb, které mniši zřejmě budovali jako únikové, což bylo doloženo při rekonstrukcích a výkopových pracích, stejně jako je v zemi dosud možné narazit na staré kosti.

Z Nížkova pokračujte na nedaleký kopec Rosička, kde stojí rozhledna. Ta byla v roce 2001 vybudována jako telekomunikační věž, měří dvaačtyřicet metrů a vyhlídkový ochoz ve výšce 24 metrů slouží návštěvníkům od 12. srpna 2001. Na vyhlídku vede kovové schodiště se 140 schody a za příznivého počasí vás čeká výhled na část Žďárska, Jihlavska i Havlíčkobrodska.

Po cyklotrase se následně pusťte do Sázavy, kde si udělejte malou odbočku k řece Sázavě, kde objevíte dvouobloukový kamenný most postavený po roce 1714, kdy se protrhly hráze Velkého Dářka a dalších rybníků. Povodeň pak v obci smetla všechny mosty i objekty v blízkosti řeky. Pokud se vydáte ještě asi dvě stě metrů po silnici II/352, uvidíte i zajímavou kapli Panny Marie Karmelské z roku 2018 v podobě biblické archy.

Pokračujte přes obec po cyklotrase č. 19, jež se za vsí klikatí po bývalé trase železniční trati, odkud pak sejdete vlevo k řece, přejdete ji a před sebou uvidíte Šlakhamr. Technická památka bývala kdysi hamrem - zařízením na zpracování železné rudy. Hamernictví se v oblasti udrželo do 17. století, později na nevyužitém vodním náhonu vznikl mlýn, jenž fungoval až do druhé světové války.

Posledními hospodáři byla rodina Brdíčků, proto se objektu ještě dlouhá léta říkalo Brdíčkův mlýn. V roce 1976 získalo chátrající objekt do správy Technické muzeum v Brně, které v něm po dlouhé rekonstrukci otevřelo expozici, jejíž součástí je i vodním kolem poháněné hamerské kladivo s příslušenstvím, které při speciálních akcích pro veřejnost využívají kováři.

Od Šlakhamru je to už jen kousek pod Rozštípenou skálu, oblíbenou horolezci, ale vzhledem k tomu, že přes skalní štěrbinu vede turistická trasa, je přístupná i pěším. Na louce pod skálou se nachází obří hlava Mamuta - další ze soch žďárského výtvarníka Michala Olšiaka. Prolezte Rozštípenou skálou a pokračujte přes osadu Šlakhamry až na její západní konec, kde je i Konec světa. Představuje historickou hranici mezi Čechami a Moravou a už asi čtyři desetiletí ji střeží figurína hraničáře ve strážní budce, několikrát již obnovená. Důvodem je i povědomí o historické zemské hranici, jež byla zrušena až v roce 1949. Kdysi tudy vedla i hranice dietrichštejnského panství, po níž zůstal na okraji lesíka kámen se dvěma noži.

Z Konce světa vystoupejte na vrch Peperek s Čertovým kamenem vypadajícím, že záhy spadne do údolí. Vrch se skalisky je přírodní památkou a ve středověku se v lokalitě nacházely stříbrné doly. Ty byly zavaleny při silném zemětřesení, které 4. a 5. srpna 1328 zasáhlo Českomoravskou vysočinu. Tehdy byly poničeny i šachty na Jihlavsku či Tišnovsku.

Od Peperku pokračujte k jezírku Vápenice. Nejznámější z pověstí, které jsou s romanticky vyhlížejícím jezírkem zastíněným stromy spjaty, je ta o lásce dvou mladých lidí, jimž bylo zapovězeno se vzít. Dívka plakala tolik, až slzy vytvořily jezero, kde oba milenci našli smrt. Ve skutečnosti však jezírko vzniklo zatopením vápencového lomu spodní vodou poté, co v něm začátkem 20. století skončila těžba.

Podle průzkumu potápěčů je hloubka třináct metrů a dno pokrývá silná vrstva bahna. Ve 30. letech 20. století se s přispěním tisku začaly šířit legendy o obludných rybách, které ve vodách Vápenice žijí, tudíž se z místa dočasně stala tuzemská obdoba skotského jezera Loch Ness. Ani Vápenice však žádnou obludu nevydala.

U jezírka vyměňte žlutou značku za modrou a dojděte na vyhlídku nad Žďárem střeženou Olšiakovým Mamlasem. Betonová hlava na vyvýšenině stojí od roku 2005 a je první skulpturou, kterou výtvarník v okolí vytvořil. Pak pokračujte kolem hospodářského dvora Lyra podle návrhu architekta Jana Blažeje Santiniho Aichla k hotelu Tálský mlýn u Pilské nádrže, kde se můžete občerstvit v restauraci, případně se v sezoně vykoupat.

Trasu výšlapu najdete zde.