Four Corners, Údolí Monumentů a meteorický kráter v Arizoně (cestopis)

Nezapomenutelná cesta na americký jihozápad

Začínám slovy textu písně: Arizóna, to je pravých mužů zóna… Jasně, Arizona patří mezi "Zápaďácké státy". Leží na jihozápadě USA, je rozlohou šestý největší stát USA. Stala se státem USA v roce 1912 jako 48 stát v pořadí a jako poslední z pevninské části Spojených států. Arizona je jedním z takzvaných "Four Corners" států a jedním z jediných čtyř amerických, jejichž hranice se střetá v jednom bodě. To společně se státy Utah, Nové Mexiko a Colorado.

Cesta tam není přímočará a po naší cestě je spousty lákadel už i v samotném Coloradu. Jeden za čtyř Národních parků Colorada se jmenuje Mesa Verde a na většině fotografiích je představován velkým kamenným převisem, pod kterým se krčí stará indiánská obydlí jako hlavní lákadlo tohoto parku. To byla i má představa, ale skutečnost předčila mnohonásobně to co jsem poznal. Mesa Verde (španělsky Zelený stůl) je na jihozápadě Colorada na Coloradské plošině, v blízkosti Four Corners.

Park byl založen v roce 1906 a celá oblast je součástí světového kulturního dědictví UNESCO. Má rozlohu 211 km2 a jeho nejvyšším bodem je Park Point Loukot (2621 m). Je to pohoří protkané divokými kaňony, skalami a místy neprostupnou vegetací. A se spoustou vyhlídkových míst.

Pozůstatky skalních obydlí i těch, které nejsou pod skalními převisy (kamenné stavby na povrchu) patří do období před Kolumbem z 11. až 13. století. Nejstarší nálezy přítomnosti lidí pocházejí přibližně z doby 7 500 let před naším letopočtem. Na konci 13. století byla většina příbytků opuštěna a indiáni se přesunuli na jih do dnešního Nového Mexika.

Projíždíme desítky km po horských cestách se spousty zastávek a procházíme co se projít dá. I v tomto horkém dni. Obdivuji kamenné stavby, ale hlavně opracování. I když je to jenom pískovec spojený blátem. Navštívili jsme i zastřešené vykopávky, které ukrývají kamenné rotundy zasazené do země i políčka na povrchu, takže v dávných dobách byli indiáni nejen lovci a sběrači, ale i první zemědělci.

Čeho jsem si všiml a není nikde uvedené je nepřítomnost vody. Žádná říčka, nebo malý potok, nic co by teklo. To bylo krátké zastavení v Mesa Verde, více napoví pár fotek.

Naše další cesta má cíl místo, kde se stýkají čtyři americké státy a každá vaše končetina se bude nacházet v daný moment v jiném státě. Vybírá se zde vstupné a musíme si vystát krátkou frontu, abych místo "Four Cornes" vyfotil a popošel jsem pár desítek metrů. Abych zvěčnil i okolí, kde se v nedotčené přírodě setkává Colorada, Utah, Arizony a Nové Mexiko. Místo samé je až kýčovité. Vyfotil jsem rodinné příslušníky i ty co k nám nepatří a nemá je kdo vyfotit.

Mise byla splněna a nás čekají další míle na hranici mezi Coloradem a Utahem. Máme v plánu navštívit Monument Valley - Údolí Monumentů. Na tomto kultovním místě USA někteří z naší mini výpravy jsou poprvé. Slunce prodloužilo stíny, když míjíme místo kudy běžel "Forest Gamp" v pozadí s Monumentem a kde se fotí nejen Amíci. Fotil sem tu před pár lety právě skupinu mladých, kteří si nás "stopli" abychom je vyfotili. A vznikla krásná, živá fotka. Díky zmíněnému filmu je toto místo populární do současnosti. Zasloužil se o to i hlavní hrdina Tom Hanks. Ale od natočení je to už třicet let, už byste herce nepoznali.

Do parku přijíždíme na poslední chvíli, kdy ještě slunko dává skalám večerní barvu. Druhý den probíhá z mé strany fotografické dopoledne a stále nové pohledy ukládám na kartu. I tady je velké horko a auta, která projíždí s návštěvníky po prašné cestě opravdu zahalují okolí do mračen prachu.

Viděli jsme vše podstatné. V odpoledních hodinách jedeme do státu Utah do města Page. Místo má několik "lákadel". Jako první navštívíme řeku Colorado, která protéká Glen kaňonem a utváří oblouk. "Hors schut", kde se už dnes vybírá vstupné. Pamatuji si, že ta podívaná do třísetmetrové hloubky byla zadarmo. Dnes je na okraji hlubiny postavené zábradlí. Avšak ten nápor lidí mě vyhání fotit na jiná místa bez zábradlí a tím i bez lidí.

Další, čím se okolí města chlubí je Antilopí kaňon. Ono jsou to ve skutečnosti kaňony dva. Malý a Velký. Navštívíme ten velký. Skalní průrva s hloubkou do patnácti metrů. Skály mají barvu zralé broskve a shora dopadající světlo se láme v odrazech skal a to fotografy i návštěvníky přivádí do tranzu (fotografického). Oba kaňony jsem už dříve navštívil, ale ve velikém spěchu, kdy nás průvodci doslova hnali vpřed.

Oblast mají pod svou správou indiáni Navaho a nás provází pohodový indiánský průvodce a je na vše dostatek času. A čas byl i večer, kdy jsem znovu navštívil Glen kaňon, tentokráte blíže k přehradní nádrži, druhé nej přehrady v USA. Ta vznikla zatopením Glen kaňonu a nádrž má jméno Lake Powell. Přehradní hráz dosahuje výšky 200 m, její délka 230 km a pobřeží po jejím obvodu měří 3 000 km. Napouštěla se 25 let. To jsou čísla co? Vše podstatné na cestě do Arizony je vyfocené, některá místa nově objevená a před námi je hlavní cíl - Arizona.

Vždy si před cestou do USA vytipuji některé cíle a zajímavá místa. Tentokrát to je meteorický kráter (Meteor Crater). Opouštíme dálnici, která vede východním směrem po cestě, jenž nás po pár mílích přivádí k návštěvnickému centru u kráteru. Vcházíme do volného prostoru, kde fučí vítr. Před námi zeje obrovská díra v mírně elipsovitém kruhu, která je pořádně hluboká. Postupně vystupuji na všechny tři vyhlídkové plošiny a v duchu si říkám, jaká obrovská jizva tu vznikla po dopadu a uvědomuji si, že stojím na jednom z nejneobvyklejších míst na Zemi. Toto je opravdu top místo. Splněný sen, stát tváří v tvář na historickém místě naší planety.

Jak se to vše odehrálo? Před 50 000 lety se před rozlehlou Arizonskou pouští, rozprostírala neporušená pláň. Na severovýchodní obloze se objevil světelný bod, který zjasnil v brilantní meteor. Toto těleso bylo pravděpodobně fragmentem jádra asteroidu během dávné srážky v hlavním pásu asteroidů před půl miliardou let. Meteoroid letěl rychlostí asi 26 000 mil za hodinu a byl na kolizním kurzu se Zemí.

Během pár sekund prošel naší atmosférou téměř bez ztráty rychlosti i hmotnosti a v následném okamžiku došlo k oslňujícímu záblesku poté, co obrovský železo-niklový meteorit, nebo hustý shluk meteoritů, jejichž průměr se odhaduje na 150 stop (asi 45 metrů) vážící několik set tisíc tun zasáhl skalnatou pláň. Síla exploze pod dopadu tohoto "kamene" se odhaduje na více než 20 milionů tun TNT. Před dopadem, pří průletu atmosférou, se odpařilo méně než jedno procento hmoty meteoru.

Předpokládá se, že většina meteoritu se po dopadu roztavila. Jakýkoli materiál, který se nevypařil nebo neroztavil, byl vymrštěn při dopadu, nebo smíchán s roztříštěnou horninou, která zůstala v kráteru. Tento dopad vytvořil v okolí a atmosféře nesmírně silné tlakové vlny.

Tlaková vlna se přehnala přes zarovnanou pláň a zničila vše v okruhu několika mil. Jak meteorit pronikal skalnatou plání, tlak v zemi zrostl na více než 20 milionů liber na čtvereční palec a došlo k roztavení, vyvržení i odpaření skalního podloží. Výsledkem této destrukce je mísovitý kráter 700 stop (210 metrů) hluboký a přes 4 000 stop (1 200 metrů) široký.

Při dopadu meteoritu bylo vyvrženo přes 175 milionů tun vápence a pískovce, které vytvořily souvislou pokrývku trosek v okruhu přes jednu míli. Na okraji byly navaleny velké bloky vápence o velikosti malých domů. Plochá skalní lůžka ve stěnách kráteru byla převrácena ve zlomcích sekundy a trvale zvednuta až o 150 stop. Úlomky hornin a směsi železa a niklu, některé velké až několik stop, byly vymrštěny až několik mil daleko. Šokovým teplem a obrovským tlakem byly v hornině obsažené částice grafitu přeměněny na diamanty mikroskopické velikosti.

Vysoko nad kráterem se zvedl hustý horký mrak, který s sebou nesl kapky roztaveného železa a niklu, kusy roztavené horniny a spousty úlomků. Tento materiál pršel dolu jako železný déšť, dokud prach neodletěl a nerozptýlil se. Fragmenty meteoritu, které se oddělily od hlavního tělesa během průchodu atmosférou, dopadly nižšími rychlostmi na kráter a jeho okolí bezprostředně po primárního dopadu. Některé z nich jsou vystaveny ve zdejším muzeu. Dno kráteru je v současnosti hluboké 550 stop (165 m) což odpovídá 60 patrové budově. Pro porovnání: pokud by byl Washingtonův památník umístěn na dno kráteru, jeho vrchol by byl v úrovni očí.

Pro lepší představu o velikosti kráteru, představte si, že se na jeho dně se hraje současně dvacet fotbalových zápasů, zatímco z jeho šikmých stran se dívají více jak dva miliony diváků. Existují důkazy o tom, že se o kráteru zmiňují domorodí Američané v této oblasti, ale první písemná zpráva byla učiněna až v roce 1871 mužem jménem Franklin, který sloužil jako zvěd u generála Custera.

Po léta byl kráter označován jako Franklinova díra (též jako Canyon Diablo, pozn. red.). Později ji místní osadníci pojmenovali "Coon Butte" a mělo se za to, že je to jen větší vyhaslá sopka, možná součást vulkanického pole "Hopi Buttes", které se nachází severovýchodně odtud. V roce 1886 nalezl železo-niklové meteority pastevec ovcí, ale protože se domníval, že jde o "silver" oznámil své nálezy až v roce 1891. Nakonec tyto objevy vedly k názoru, že kráter vytvořil obří meteorit.

Rok 1891 byl také "mezním" rokem, kdy se započalo s průzkumem samotného kráteru a jeho okolí. Našli se i dobrodruzi, kteří chtěli zbohatnout na kusu železa, který dle nich byl zavrtán hluboko pod zemí. Kráter slouží a i v minulosti sloužil k lepšímu poznání naší planety i toho, co nám létá vysoko nad hlavou a co může na nás spadnout právě jednou za 50 000 tisíc let. I historie zkoumání této obrovské díry fascinuje návštěvníky, včetně mě. To, jak se průzkumníci posouvali vpřed k novým poznatkům by vydalo na samostatné čtení. Jo, dobrodružství je na každém kroku kolem nás.