Jiřička obecná (Delichon urbicum), slovensky belorítka obyčajná

Jiřička obecná je poměrně drobný zpěvný pták dorůstající délky 13 až 15 cm a hmotnosti 13 až 28 gramů. Rozpětí krátce trojúhelníkovitých křídel dosahuje 26 až 29 cm. Stejně jako jiní vlaštovkovití, patří i jiřička k obratným letcům. Jjsou velice hbité a dokáží přesně manévrovat. Tyto dovednosti nakonec potřebují ke svému přežití. Jednak jsou to stěhovaví ptáci, jednak svou kořist loví za letu. Obvykle ve velkých výškách, kdy se na obloze ztrácejí jako nepatrné tmavé tečky. Na jejich jídelníčku jsou především mouchy a komáři, ale také drobní motýli a brouci. Žádný hmyz jim ve vzduchu neunikne. Vždyť létají rychlostí až okolo 60 km/h.

Jiřičky jsou o něco drobnější než příbuzné vlaštovky. Mají černobílé zbarvení, svrchu mají kovově lesklé modročerné peří, na kterém prosvítá sněhově bílý kostřec, ve spodní části těla převažuje bílá. "Ťapičky", nohy jsou pokryté drobným peřím, pírka zasahují téměř až k drápkům. Vykrojení ocasu je mělké. Krátký zobák je poměrně široký, vždyť slouží k lapání hmyzu za letu. Jejich přítomnost prozradí neustálé cvrčivé švitoření, které by se foneticky dalo snad zapsat jako "crr, črr".

Tito společenští ptáci obývající otevřenou krajinu s nízkou vegetací, od nížin až po horské polohy. Často hnízdí v početných koloniích, které mohou čítat i desítky hnízd. A hnízda se mohou dokonce navzájem dotýkat. Jiřičky s oblibou hnízdí v blízkosti člověka, ve skrytu pod střechami hospodářských stavení i jiných staveb. Méně často se jejich hnízda objevují ve skalách, pod mosty aj. A přestože je někdy z rozestavěných hnízd "vyštípou" drzí vrabci, dokáží být jiřičky velice nebojácné. Jaroslav Starhanzl Ďuriš (Z ptačí říše, Albatros 1965) popisuje, jak hejno jiřiček za velkého křiku zahnaly z hnízdiště dravého krahujce!

Jiřičky jsou svému hnízdišti věrné, vracejí se do stejných míst po celý svůj život. A to se ve volné přírodě dožívají v průměru 5 let. Jsou však známí kroužkovaní jedinci, kteří se dožili 10 až 14 let. Úmrtnost mladých i dospělých ptáků je poměrně vysoká, zejména během jarních a podzimních tahů. I na zimovištích v Africe.

Svá hnízda si jiřičky stavějí, na rozdíl od vlaštovek, vně budov. Jsou polokulovitá, z bláta slepeného slinami. Někdy i s příměsi koňského trusu a nebo suchých stébel různých trav. Svrchu uzavřená, pouze s malým postranním vletovým otvorem. Na rozdíl od miskovitých hnízd vlaštovek, která jsou svrchu otevřená. Stavba takového hnízda zabere páru asi dva týdny. Vnitřek hnízda vystýlají jemnými stébly trav a také peřím, mohou však být i bez vystýlky.

Samička snáší v květnu do hnízda 4 až 5 bílých vajíček, na kterých sedí jak ona, tak sameček. Inkubační doba činí asi dva týdny, mláďata opouštějí hnízdo po dalších 22 až 32 dnech. Péči o potomstvo zajišťují oba rodiče, kteří spolu zůstávají po celý život. Na jídelníčku věčně hladové drobotiny je hmyz. Stejně jako u dospělců. Jiřičky u nás hnízdí dvakrát do roka. Podruhé v letních měsících. A je velmi zajímavé sledovat poměrně úzké rodinné vazby, protože s krmením druhé snůšky často pomáhají i mladí ptáci ze snůšky první. Za příhodných podmínek mohou mít tito čiperní ptáci dokonce snůšky tři.

Jiřičky k nám přilétají pravidelně okolo poloviny dubna, na svá obvyklá zimoviště v Africe se začínají vracet během září. Jsou záznamy o tom, že si jiřičky občas zalétnou i na Azorské ostrovy a nebo na Aljašku i dalších, pro jiřičky netypických, končin. Asi ze zvědavosti… Před odletem se spolčují do velkých skupin, často usedají na drátech elektrického vedení. Mnohdy ve společnosti vlaštovek a nebo břehulí. Na jejich tazích do afrických zimovišť jsou největší překážkou Alpy. Existují záznamy o úhynech až statisíců těchto nadmíru užitečných hmyzožravých ptáků během prudkých výkyvů počasí doprovázených vydatnými dešti a nebo sněžením. Jiřičky si plným právem zasluhují náš respekt i ochranu.