Houbaření: Česko je bezesporu světová houbařská velmoc

A ano, v české kotlině se houbařilo odjakživa. Alespoň co pamatují letopisy. Již naši předchůdci, Keltové, byli docela zdatnými houbaři. Avšak ještě mnohem zdatnějšími houbaři se stali pozdější obyvatelé české kotliny - my Slované. Dnes je houbaření doslova národním sportem. A to až natolik, že někteří badatelé bědují nad tím, že se v Česku houby zkoumat nedají, protože Češi vše sesbírají a snědí, co má klobouk a je jedlé.. A to přesto, že houby mohou vyrůst až o 5 cm za 24 hodin. Ročně se u nás podle statistik nasbírá mezi 20 tisíci až 33 tisíci tunami hub.

Avšak nejen my Češi a nebo naši bratři Slováci, jsme "závislí" na houbách. Velice zdatnými houbaři jsou i ostatní Slované - Rusi, Bělorusi, Slovinci, Poláci nebo Ukrajinci, i když v Rusku a nebo ještě více v Polsku je houbaření spíše formou přivýdělku než opravdovým národním sportem jako u nás v Česku.

Určitý úpadek houbaření v české kotlině nastal ve středověku, teprve od 19. století se začalo houbaření u nás navracet. Velkou měrou se o to zasadili Miroslav a František Smotlachovi, kteří houbaření u nás doslova zpopularizovali. Průměrný houbař v Česku bezpečně pozná 10 až 15 druhů hub, odborníci, mykologové, i stovky druhů hub. V Česku roste okolo 10 000 druhů hub (z toho asi 3 000 druhů je jedlých), na Zemi je dosud popsáno na 150 000 druhů hub. Pravé houby, jako hřib smrkový (Boletus edulis), hřib kovář (Neoboletus luridiformis) apod. asi pozná každý houbař, ryzce, holubinky apod. pak již sbírají spíše znalci.

V Evropě jsou však i další neslovanské národy, které mají docela kladný vztah k houbám a houbaření. Jsou to především pobaltské a severské národy jako Lotyši, Litevci, ale i Finové a nebo Švédové. Naopak sousední Norové mají k houbám spíše nedůvěru (neplatí to ale obecně) a povětšinou nechápali, proč jsme při návštěvách jejich nádherné země houby sbírali a dokonce jedli. Byť od Černobylu, po kterém skandinávské houby doslova "svítily" od radioaktivního cesia a stroncia, uběhla tak dlouhá doba.

Severské země jsou skutečným houbařským rájem, srdce českého houbaře tady (a především ve Skandinávii) doslova zaplesá. Hub je zde ohromné množství a navíc jsou málokdy červivé, protože nižší teploty chladnějšího podnebí různým červíkům příliš nepřejí. Žádný z těchto národů však nemá pro houby takovou vášeň jako Češi.

S houbami na jídelníčku se setkáme také ve Francii, Španělsku, Německu (tak úplně to neplatí o Bavorech a Sasech, kteří přičichli ke slovanským zvyklostem), Rakousku a nebo Itálii, byť tady jde povětšinou spíše o houby pěstované než sbírané. Různé žampióny, hlívy a nebo lanýže (nejdražší houby vůbec, kilogram stojí okolo 100 000 Kč) najdeme na jídelníčcích mnohem častěji, než nějaké pravé hřiby, holubinky a nebo "nedej Bože" muchomůrky. A přitom třeba taková muchomůrka růžovka (Amanita rubescens) zvaná masák je skutečně velice chutná a jedlá houba.

Pokud se již v těchto zemích houby sbírají, tak mnohdy s různými omezeními. Především v Rakousku, kdy si jednotlivý houbař může z lesa odnést nanejvýš 2,5 kg hub, existují zde různá časová omezení sběru a nebo dokonce je potřeba mít na sběr hub povolení. A "pochopitelně" že placené…

Různé špičky, stromové houby, pýchavky, ryzce, holubinky apod. pak na cizích jídelníčcích prakticky nenajdeme. V tom jsou Češi skutečnými mistry. Řada přírodních asijských (především sibiřských) národů využívá i tyto právě jmenované houby, avšak spíše k různým léčebným účelům a nebo spirituálním obřadům. K takovýmto obřadům využívají ale i hub jedovatých a nebo halucinogenních.

Mistry v tomto oboru jsou zřejmě Tuvinci, jejichž šamani již velice dávno objevili halucinogenní účinky muchomůrky červené (Amanita muscaria) i dalších hub, čehož vydatně využívají při svých rituálních obřadech. Podobných dovedností v minulosti nabyli i původní obyvatelé Střední a Jižní Ameriky. Ano, i v těchto končinách roste spousta hub.

Asi jen málokoho napadne, že mnoho z výše vyřčeného platí i o afrických národech. Ano, i mezi národy Afriky se nalezne mnoho zdatných houbařských národů. I v subtropech a tropech roste mnoho hub. A rostou zde i ty největší houby. Například v Súdánu bychom mohli narazit na hřib súdánský (Phlebopus sudanicus), který dosahuje hmotnosti i přes pět kilo! Největší houbou Česka je pýchavka obrovská (Langermannia gigantea), která může dorůst až jednoho metru a dosáhnout hmotnosti 4 kg.

Tamní obyvatelé ale tyto houby zřejmě příliš neocení. Nepamatuji se, že bych kdy při cestách po arabských zemích narazil na talíři a nebo v jídelníčku na něco, co by byť jen vzdáleně připomínalo houbu. Nenašel jsem zmínku o houbách ani v knihách různých cestovatelů, kteří navštěvují arabské země. Arabové tak patrně patří spíše k mykofobním národům, podobně jako v Evropě třeba Angličané. Ti se houby jíst nenaučili ani přesto, že po staletí kolonizovali půlku světa a drancovali jeho přírodní bohatství.

Velké oblibě se houby těší i ve Vietnamu, Číně a nebo v Japonsku. Tyto národy na rozdíl od zmíněných Arabů a nebo Angličanů jsou spíše mykofilní, tedy houby milující. V této části Asie se na jídelníčku objevuje množství hub, především různé hlívy, Jidášovo ucho apod. mnoho hub se využívá i v přírodní medicíně. Například lesklokorka lesklá (Ganodema lucidum), na kterou nedají dopustit Číňané, a která roste i u nás. (U nás se v přírodní medicíně mnohem častěji užívá troudnatec kopytovitý (Fomes fomentarius), který má rovněž antioxidační, antivirové a antibakteriologické účinky. A dokonce se využíval i při léčbě rakoviny.) Nakonec Čína je houbařskou pěstitelskou velmocí, kde se ročně vypěstují milióny tun hub. Však tato tradice má v Číně asi 2000letou historii.

Z posledně jmenovaných národů jsou asi největšími milovníky hub Japonci. Nejenže houby nalezneme na téměř každém jídelníčku, průměrný Japonec sní ročně na 20 kilogramů hub. A to je opravdové unikum. Vždyť, jen pro srovnání, průměrný Evropan sní ročně jen okolo 2,5 kilogramu hub. Platí to i pro průměrného Čecha. V pojídání hub (nikoliv ve sběru), tak máme stále co dohánět…