Průvodce | Karpattreky | Horolezectví | Cykloturistika | Cestování | Lyžování | Příroda | Soutěže | Aktuality | Zajímavosti | Kalendář akcí | Napsat článek | E-shop | Více…
Cookies  Ceník inzerce 
Treking.cz Hledat
Poslední aktualizace: 24.1.2023 , svátek má
Treking > Blog > 30 let toulek po hřebenech ukrajinských Karpat

30 let toulek po hřebenech ukrajinských Karpat

Ukrajina nebyla, není a nebude taková, jak ji líčí média hlavního proudu. Je ale úžasná

24.1.2023 | Otakar Brandos
Podvečerní idylka na polonině Krásna

Na Ukrajinu jsem se dostal poprvé za krásného a slunného babího léta v roce 1992. Asi rok po rozpadu Sovětského svazu a poté, co Ukrajina získala nezávislost. Pamětníci si možná ještě matně vzpomenou, že k výjezdu bylo potřeba pozvání, razítko do pasu AB Služebnaja a nebo AB Obmennaja. Prostě takový ten postsocialistický vopruz.

Na první návštěvu se nezapomíná

Bylo parádní babí léto a my mířili na Poloniny. Do ukrajinských Karpat. Na hranicích to ale vázlo, 6hodinová čekačka nebyla nic neobvyklého. A my byli natěšeni na nám dosud zcela neznámé hory, tajemná pohoří, o kterých jsme četli v dobových publikacích. Třeba v průvodci Podkarpatská Rus od Bohuslava Lázňovského, který vyšel v Praze v roce 1937. Na hranicích to vypadalo podobně jako na vnitřní Ukrajině, která se zmítala v problémech ekonomických i politických. Na vše byl čas, za vše se platilo. Byla vydána prozatímní měna, tzv. karbovance, které připomínaly spíše kupóny než bankovky.

Na Zakarpatské Ukrajině, snad nejchudším regionu tehdejší Ukrajiny, si člověk toho v roce 1992 stejně mnoho nekoupil. Prázdné regály v potravinách, pouze vodka v pivních lahvích (!), rajský protlak a bonbóny. Kamfety. Chléb jen občas, další sortiment taktéž jen občas. Podobně prázdné regály byly třeba i ve sportu v Užgorodu. Zakarpatské Ukrajině se tehdy nedostávalo téměř ničeho. Zjišťujeme, že si u nás v Československu, ano, tehdy ještě Československu zbývalo posledních pár týdnů společné existence, žijeme jako v ráji.

Ráno v dolině Turbat

První návštěva Ukrajiny trvala pouhých 10 dní. Užhorod s Užhorodským hradem a skanzenem, Mukačevo s hradem Palanok, Koločava a Nikola Šuhaj loupežník, resp. Ivan Olbracht a jeho muzeum v budově koločavské školy, muzeum vorařství v údolí Čornoj riki, které ještě stálo v plné kráse, než je zničily katastrofální povodně v 90. letech, Rachov a také nejvýchodnější Jasiňa. Překvapilo nás množství původních dřevěných domků v horských vesnicích, u nás by z toho památkáři již dávno nasekali skanzeny.

Prošli jsme Bukovskou poloninu a vystoupili na dominantní Pikuj, na Veliki verch na polonině Boržava a nechyběla, pochopitelně, ani Hoverla (2 061 m), nejvyšší hora nejen Černé hory, ale i celých ukrajinských Karpat a vlastně i celé Ukrajiny. Spali jsme na turbáze Kozmeščik pod Hoverlou, která byla vystavěna za I. Československé republiky, prohlédli několik dalších rozpadlých a nebo již zaniklých staveb sloužících stejnému účelu.

První návštěva této oblasti na mne udělala hluboký dojem, přestože řada zážitků byla i negativních. Těžké opilství mnoha místních, na cestách kontrolní stanice DAI (Darožnaja avtomobilnaja inspekcia), bez úplatku na hranicích si hezky postojíte ve frontě, policajti vás vždy oberou (když budou chtít), otřesná korupce a špatné (nulové) služby. Na druhou stranu úžasné hory, milí a neuvěřitelně pohostinní lidé. Postupně mi tento kraj i lidé přirostli k srdci, zamiloval jsem si je. Člověk získával spoustu známých a dokonce i pár přátel.

Nejen Solotvina má velkou maďarskou menšinu Na hranicích krajů

Člověk pronikal do místního jazyka, dialektu rusínštiny, takže komunikace se lepšila a člověk dokázal více vnímat to místní dění. Kulturní i politické. Lépe porozumět myšlení a potřebám zdejších lidí. Ne vždy tady člověk tak úplně pochodil s ruštinou. Dokonce ani s ukrajinštinou, protože "zakarpatština" je hodně specifický jazyk. To je jako když Pražák (Pražačka) přijede do Beskyd. Třeba manželka od nejmladšího bráchy. Také nerozumí místním dialektům, lašské či valašské nářečí byly pro ní španělská vesnice.

Vzpomínám si na jednu příhodu o mnoho let později. Bylo to v Koločavě. Za kamarádem Valerijem přijel bratr žijící u trojmezí Ukrajiny, Ruska a Běloruska, prý se neviděli 10 let. Seděli jsme zrovna u večeře, když dorazila i místní učitelka s manželem a zdravili nás. "Co říkala?", ptal se. No co mu na to říci, opravdu jsem nechápal, čemu nerozumí na pozdravu.

Cerkev

Teprve když mi vysvětlil, že místním téměř vůbec nerozumí, možná každé desáté slovo, tak mně to docvaklo. Vzpomněl jsem si, když jsem prvně jel do Bukovských vrchů, ze Stakčína do Nové Sedlice autobusem, a setkal se s rusínštinou. Také jsem skoro nic nerozuměl. Takže dalších pár večerů jsem Ukrajinci dělal na Ukrajině tlumočníka. Vždy to, při promítání obrázků z těchto končin pro veřejnost, dávám k dobru jako veselou historku.

První tištěný průvodce, Oranžová revoluce

Cest na Ukrajinu postupně přibývalo, prochozených hřebenovek a pohoří taktéž. Postupně při debatách s kamarádem Michalem K., který do této oblasti také hodně jezdil, uzrála myšlenka vydat turistický bedekr. První vydání knihy z roku 2002 bylo rychle rozebráno. A protože se situace na Ukrajině rychle měnila a tras v horách přibývalo, začal jsem pracovat na druhém vydání knížky, která ve větším formátu a mnohem větším rozsahu vyšla v roce 2007.

Ukrajina se postupně měnila, rok od roku. Změna byla vidět s každým dalším příjezdem do této oblasti. Ano, od roku 1992 jsem na Ukrajinu jezdil každý rok, obvykle i několikrát do roka. A to přesto, že se do cesty postavila další překážka - hranice na pomezí Česka a Slovenska. Když prvního ukrajinského prezidenta Leonida Kravčuka vystřídal v roce 1994 prezident druhý, který se opět jmenoval Leonid, jen ne Kravčuk, ale Kučma, dal se již v obchodech bez problémů koupit chléb a další potraviny.

Postupně se objevovaly penziony, hospůdky, vypadalo to, že je Ukrajina na dobré cestě k prosperitě. Jen nebýt té šílené korupce. Ukrajinští kmotři, oligarchové, byli ještě větší zběř, než kmotři u nás. Mrázek, Krejčíř, Pitr a další byli ve srovnání s nimi vlastně "hodní kluci", taková okresní liga.

Že toho na Ukrajině není mnoho v pořádku svědčil fakt, že Ukrajinu postupně postihla silná vlna vystěhovalectví. Z původních asi 52 miliónů obyvatel v roce 1991 se populace smrskla na nějakých 37 miliónů (35 až 42 mil. podle zdroje) v roce 2020. Lidé volili naprosto jasně - nohama. Odchodem ze země. Vždyť ukrajinština dnes zní po celé Evropě. Podobně, jako kdysi polština, zejména po roce 1981.

Zimní Svidovec Zimní Svidovec

V roce 2004 proběhly na Ukrajině prezidentské volby. Dosluhujícímu Leonidu Kučmovi končil druhý mandát a bylo potřeba vybrat jeho nástupce. Nesrovnalosti při sčítání odevzdaných hlasů ve druhém kole vedly k masovým protestům, které dnes známe pod pojmem Oranžová revoluce (Pomarančeva revoljucija). Protesty a opakování druhého kola voleb přinesly vítězství Viktora Juščenka a v roce 2005 jej vynesly až do prezidentského úřadu.

To nadšení jsem sdílel spolu s Ukrajinci. Věřil jsem, že Ukrajina má šanci vykročit konečně správným směrem. Že má šanci vstoupit do EU, že ještě za našeho aktivního života padnou hranice a mi se podaří uskutečnit jeden ze snů - přechod celého Karpatského oblouku bez problémů na hranicích. Prezident Juščenko jedním ze svých výnosů zrušil vízovou povinnost pro občany EU (a Švýcarska), což nám velice usnadnilo cestování do této země a nakonec i zvýšilo četnost těchto návštěv. Mnohem častěji jsme zde vyjížděli auty, problémů na hranicích i cestách citelně ubylo.

Budujeme turistické značení na Poloninách

Situace se ale rychle měnila. Juščenko byl stále rozhádanější s Tymošenkovou, plynovou princeznou. Nastala plynová krize a poměry se začaly velice rychle zhoršovat. Začal jsem pomalu chápat nadčasový výrok kamaráda Valerije T. - nechtějte nás do EU, my vás jinak do roka rozkrademe… Přesto jsem ještě stále doufal v pozitivní změnu. Jinak bych se určitě nepustil do budování turistického značení v ukrajinských Karpatech.

Turistické značení Turistické značení

S touto myšlenkou přišel jako první kamarád Aleš K. První schůzka, jakési výjezdní zasedání, proběhla symbolicky 17. listopadu 2006 v Usť Čorné, tedy na pomezí polonin Krásna a Svidovec. Naším odborným garantem se stal zdejší náčelník horské služby Jurij Petrovič K. Ladily se rajóny, systém značení, logistika a podpora. Během zimy 2006/2007 byl připraven projekt s návrhem barevného značení, který zohledňoval již probíhající projekt budování turistického značení v Ivano-Frankovské oblasti s polskou podporou.

A pak to začalo. Jali jsme se budovat značení. Já měl na starost region okolo Koločavy a Siněviru, Aleš K. okolí Usť Čorné. Polonina Krásna, Piškoňa a Gorgany se na několik dalších let staly mým druhým domovem. Problém byl, že na velké části území byl národní park, Siněvirský národní park. Musel jsem vše konzultovat a prosazovat na ředitelství parku, v obci. No a tam - jsem narážel na absolutní nezájem. I v obci, přestože se se mnou byla Natálka T. osobně přimlouvat u starosty, který byl kdysi její spolužák.

Zjišťoval jsem, co jsou ukrajinští úředníci zač. Darebáci. Platilo to jak o lidech z národního parku, tak o lidech z místní horské služby, tak o obci (obcích). Jediným osvíceným člověkem s nějakou pravomocí v této oblasti byl starosta okresního úřadu v Mežhorje, Mikola Terentikovič (snad jsem to jméno nezkomolil). Nebýt jeho, tak jsme se značením v této oblasti asi ani nemohli začít.

Nádraží Mukačevo Turistické značení

Postupně jsme vybudovali okolo 200 km značených cest. Byla to neuvěřitelná dřina, mnohdy při jednáních s úřady to bylo o nervy. Na značkařských táborech se ale vždy sešla úžasná parta lidí. Z Česka, Slovenska a dokonce i z Polska. Velice nám pomohl Irek z Polska, který s kobietami přijížděl džípem. Pomohl nám tak s vývozem materiálu pod hřebeny a já vedle ukrajinštiny si mohl osvěžovat i polštinu. Postupně jsme tak vypilovali jakousi hatmatilku, kterou jsme s Alešem K. nazvali transkarpatština. Tou transkarpatštinou jsme vždy mátli nezúčastněné pozorovatele, kteří nevěděli, co jsme vlastně zač. Zda-li místní, Poláci a nebo Češi? Občas to i někdo nevydržel a přišel se zeptat…

Betonovaly s rozcestníky na vybraných vrcholech, instalovaly se směrové tabulky, kreslily značky. Mnohdy jsme museli vynášet materiál dlouhé kilometry. Štěrk, cement, vodu a nářadí, sloupky, tabulky. Zejména ten rozcestník na Nehrovci (1 709 m) na polonině Piškoňa nám dal zabrat, museli jsme s ním totiž nadvakrát. S Davidem C., který se účastnil značení po několik sezón. Určitě nezapomene na nedokončenou značku pod horou Jasnovec… A pomoc od místní horské služby a nebo národního parku? Stále byla nulová.

Značených cest uspokojivě přibývalo, objevovaly se ale i konflikty s některými domorodci. Naprostá většina lidí byla úžasná, mnohdy nám nezištně pomáhali, ale občas se našel i nějaký ten lidský šmejd. Šmejdi se koneckonců najdou v každém národě, nejenom u nás.

Občas se něco pokazí Ukrajinská snídaně A přípitek po ukrajinsku

Zázemí jsme v Koločavě našli u Tumarců na Četnické stanici, kteří nám vycházeli maximálně vstříc a dělali nám cenu "za byt a stravu". Vlastně to byla jediná takováto podpora v této oblasti (v Usť Čorné byla situace naprosto opačná, tam byla podpora jak od HS, tak od starosty obce). Zprvu jsme značení financovali z vlastních zdrojů a darů drobných dárců, v dalších letech se podařilo vyjednat částečné financování prostřednictvím Člověka v tísni.

To se režim na Ukrajině měnil v něco ne moc hezkého, zájem o značkařské tábory byl již o něco vlažnější. Z jednoho tábora jsme dokonce odjeli o dva dny dříve. Už jsem to opravdu nedával. Připravovali jsme žlutou spojovací trasu z obce Nehrovec na jih. Na dřevěnou tabuli národního parku přibíjím směrovou tabulku. Hodný pán z nejbližšího domku mi k tomu účelu dokonce půjčil větší kladívko. Malatok.

Když jsem byl asi v půlce, objevil se nějaký mužík v zeleném a s logem NP. Nevím, ze kterého houští se vynořil. A nebo že by z toho smetiště za domy? A co že to prý tady děláme. Vysvětluji mu, že budujeme turistické značení. A on, že o tom nic neví, že to nemůžeme. Odpovídám, že vše je domluveno s šéfem národního parku i na okrese. A on na to, že jej to nezajímá. Ja zděs načálnik! Jistě, tady je každý hňup náčelník, pomyslím si, ale nevyslovím. Vlastně je tady přímo přenáčelníkováno.

Vracím kladívko ochotnému pánovi a děkuji mu, parťáci na mou otázku, zda-li to nezabalíme a nepojedeme na pár dní na Slovensko, třeba na Vihorlat a nebo Čergov, kývají. No a hňupa jsme bez pohledu a beze slova nechali náčelníkovat. Opravdu jsem toho měl až po krk. No a do toho zpráva na podzim, že Česká televize přijela do Koločavy i s kolegou Ivošem K. z Člověka v tísni natáčet pořad o budování turistického značení v této oblasti

Na Poloninách Cesta na Hoverlu Dobošanka

O tom se dozvídám přímo na místě. Vyjel jsem tehdy totiž do této oblasti ještě jednou za necelé dva měsíce. Sám. Připravoval jsem podklady pro novou knihu a vytipovával nejlepší trasy, které by bylo vhodné proznačit v příštím roce. Cestou na Topas potkávám maníka s batohem. Pouštíme se do hovoru. On jde na týdenní směnu na TV vykrývač nad Koločavou, já za turistikou. Když mu říkám, že jdu na Strimbu, tak mně varuje, že jdu špatně. Já vím, jdu na Topas a pak přes sedlo Príslop teprve na Strimbu.

Jaj, maladěc, a již vytahuje z batohu slaninu a láhev vodky. No, nemohl jsem odejít dříve, než bylo dopito. Zahazuje láhev do trávy. Ukrajinci to tak prostě dělají, k přírodě mají jiný vztah než my. Bylo mi hloupé tu láhev před ním sebrat, a tak, což si stále vyčítám, tam ta prázdná láhev zůstala ležet…

Byl jsem na Ukrajině tehdy jen dva týdny a komunikoval jen "po jejich". Až jsem se přistihl, že již i v duchu přemítám po rusínský, zakarpatsky. A dokonce jsem ukrajinsky, rusínsky, rusky, zaháněl medvěda, který mě napadl pod hřebenem poloniny Piškoňa. Ten jazyk se vám rychle dostane pod kůži. Však jsem měl po návratu na Slovensko velký problém přepnout do slovenštiny, nemohl jsem si vzpomenout, opravdu nehraně, jak se napočítá slovensky do desíti…

Ale zpět k té České televizi. To, že jsem o tom ani nevěděl, mi nevadí, stejně bych se té šaškárny neúčastnil. K ČT jsem již tehdy měl pramalou důvěru. Ale soudím, že někdo ze stavitelů turistického značení tam být měl. A třeba z regionu Usť Čorná. Co mě ale rozpálilo, tak pozdější informace od místních, že se natáčení účastnil jak starosta, tak šéfové národního parku a místní horské služby. Tedy všichni ti, kteří nám vůbec nepomohli. Zkorupovaná banda, která kryje nelegální těžbu. Následky byly vidět všude kolem. Rvalo nám to srdce, jak těžba ukusuje ze zdravého horského lesa v hloubi pohoří Svidovec, nebo z pohoří Horhany, z poloniny Krásna, jak se nelegální vytěžená kulatina převáží přes hřebeny, aby se přepravci vyhnuli "kontrole" na hranicích NP. Otřesné, beznadějné.

Naopak mě ale těšilo, že ukrajinští kamarádi a turisté se iniciativy značení postupně chopili a pokračovali v započatém díle. Zejména Vasyl H., se kterým jsme kdysi absolvovali úžasný zimní výstup na Černou horu a pochod k bývalému trojmezí Československa, Polska a Rumunska, byl velice aktivní a činorodý. Z ukrajinských značkařů bylo cítit nadšení, chuť něco dělat. Dokonce se pustil, tuším, do vydávání turistických map, jejichž podklady zpracoval Aleš K. (vycházely i u nás v měřítku 1:50.000). Nakonec výřezy těchto map jsme využili i ve třetím vydání průvodce z roku 2010. Tehdy nějak vrcholil boom zájmu o Zakarpatskou Ukrajinu.

Stoh, Svidovec Svidovec Poloniny

Byly to jedny z těch několika zásadních okamžiků, kdy jsem nad vývojem na Ukrajině zlomil hůl a bylo mi jasné, ač bych si přál něco zcela jiného, že tato země se z toho marasmu za mého života nevyhrabe. A mám neblahé tušení, že ani za života našich dětí. Možná tak za dětí jejich dětí… Ta neochota, laxnost a korupce prosákly velkou částí ukrajinské populace a ta menšina těch, kteří prahnou po změně, není schopna onu změnu prosadit. Nemá zatím dostatečnou sílu, moc. Možná se bude muset tato síla etablovat z řad dnešních migrantů.

I během budování značení jsme vyjížděli na Ukrajinu za turistikou. Stejně jako před i po. Asi největší dojem na mne udělaly Horhany. Nikdy nezapomenu, když jsme s Alešem, Stoupou a Hakem procházeli přes Pereval Lehioniv (Sedlo legionářů), na brumlání medvěda někde v houští, na Popaďu, kde byl starý hraniční kámen z roku 1921/24 se znakem českého lva a polské orlice. Nikdy také nezapomenu na úžasný výstup na Syvulju, nejvyšší horu v Gorganech (Horhanech), nebo na Dobošanku, gorganský Matterhorn, na který jsme vystoupili s Kamilem B., který se mnou byl rovněž, společně s kamarádem Medvědem, na prvním, či spíše nultém značkařském táboře. Nezapomenu na deštivý přechod poloniny Ploska a po bývalé hranici do pralesa a k prameni Černé Tisy.

Nezapomenu na řadu skvělých lidí ze zájezdů, které jsem tady vedl pro dvě z českých sportovních cestovních kanceláří. Kolik dní jsem vůbec strávil v této krásné a rozporuplné zemi? Nevím, ale hodně přes rok to v součtu jistě bylo. Ty desítky cest mne tak snad alespoň trochu opravňují vyjadřovat se k dění v této zemi. Tehdy i nyní.

Majdan a občanská válka na Donbase

Atmosféra se na Ukrajině dramaticky změnila již během první poloviny funkčního období prezidenta Juščenka. A to nemluvím o druhé polovině. Neuváženě prováděná národnostní politika, perzekuce ruštiny a neprovedené ekonomické reformy způsobily to, že u dalších prezidentských voleb Juščenko naprosto propadl. Vypadl již v prvním kole se ziskem pouhých 5,45 % odevzdaných hlasů. Ve druhém kole zvítězil Viktor Janukovyč se ziskem 48,95 % nad Julijí Tymošenkovou, která získala 45,47 % odevzdaných hlasů.

Země byla hluboce rozdělena. Nejen jazykově, ale i kulturně a politicky. Dělící linií nebyla jen řeka Dněpr, ale i oblasti s rozdílnou historií. Ruskojazyčný východ, ukrajinský západ a specifická oblast Haliče, která je hlavní líhní nacionalismu a banderismu. Nikdy jsem neměl dobrý pocit z těch pochodů nacionalistů slavících Stepana Banderu, budování mohyl UPA. Jeden z takových pochodů jsem zažil v Ifanofrankovsku, kupy mohyl jsem viděl v oblastech Národního parku Huculština a vlastně po celé Haliči. Od Lvova až po Volyň. Nyní pomiňme historicky zvláštní, ale rozlohou zanedbatelná území Zakarpatí a nebo ukrajinské části Bukoviny.

Večer Typické stavení horských vsí

Když jsem navštívil Kyjev poprvé, bylo 8 z 10 novin v ruštině. Ne ukrajinsky, ale skutečně rusky. V ruštině probíhaly i komentáře průvodců při vyhlídkových jízdách po Kyjevě a nebo třeba Charkově a Oděse. Postupně však ruština mizela, snad někdy od roku 2007 / 2008, a byla úředním rozhodnutím vytlačována ukrajinštinou. Rozhádaná politická reprezentace udělala spoustu hloupých a kontraproduktivních rozhodnutí. Situace postupně gradovala až vygradovala, za hrubého vměšování západních zemí, Spojených států a Ruska, do Majdanu. Viktor Janukovyč odmítl podepsat asociační dohodu s EU, což v Kyjevě rozpoutalo bouřlivé protesty.

My právě v tu dobu byli na chatě Perelisok na polonině Svidovec. Na školení horské služby s ústředním tématem lavinové prevence. Školitelé přijeli z Polska a Česka. Karolína K. z Bieszczad, preventisté P. Cingr a povahou učiněný kliďas a optimista Péťa Hajs z Krkonoš, nezapomenu na Ádu Klepše, tehdejšího náčelníka Krkonošské horské služby, se kterým jsme si rovněž docela padli do oka. Bohužel zemřel při výstupu na Sněžku ještě před tím, než jsme mohli podniknout další společnou akci.

Chápal jsem to promajdanské nadšení ukrajinských kluků i chlapů, ale moc jsem jej s nimi nesdílel. Od skonu Oranžové revoluce jsem od dalších ukrajinských revolucí očekával jen změny k horšímu. Nadšení ze správ s nimi sdílel i kamarád Aleš. Když jsem prvně na Perelisku vyslovil návrh, že bychom asi měli odjet z Ukrajiny dříve, než se uzavřou hranice, že se situace v Kyjevě vyhrotí, byl jsem málem za provokatéra. Jistě, mohli bychom přebrodit s ÁREM Tisu do Rumunska, ale asi by to bylo těžké. Nyní v zimě, kdy bylo v Tise docela dost vody po táních sněhu. A trávit tam dva měsíce? To bychom museli pít jen vodku, abychom to psychicky zvládli.

Drancování karpatských lesů Drancování karpatských lesů

Nakonec jsme opravdu odjeli dříve, tuším o den nebo dva. V Kyjevě se to skutečně vyhrotilo a skončilo střelbou. A hranice se uzavřely… Vyplnila se i má druhá předpověď - a to, že Rusové obsadí Krym. Na to člověk nemusel byl žádný velký geopolitický "expert", stačí vnímat děje globálně, v širších souvislostech a bez ideologií. Bez stranění jedné či druhé straně. Je to jako u fotbalového zápasu. Pokud nechcete sázku prohrát, nemůžete sázet srdcem, nýbrž rozumem. A skutečně, v březnu 2014 byli Rusové na Krymu.

Změna režimu v Kyjevě a útěk Janukovyče vyvolaly vážnou krizi. Prozatímním předjarním prezidentem se stává Oleksandr Turčynov (od 22. února do 29. března 2014) a po něm se k moci dostává nacionalista Petro Porošenko, který prezidentský úřad zastával od 29. března 2014 do 20. května 2019. Porošenko se rekrutoval z řady oligarchů a na Ukrajině se mu běžně přezdívalo "čokoládový král".

Kyjevský Majdan postupně přerostl v horký konflikt na východě Ukrajiny. Kyjevský režim jej eufemisticky nazval "protiterostická operace". Je to stejný eufemismus jako "speciální vojenská operace". Když jsme v létě 2014 seděli opět v Usť Čorné, východ Ukrajiny hořel. V jednom baru jsme u oběda sledovali zprávy z této oblasti. Říkám Jurijovi - eto uže graždanskaja vajna. Ano, je, odpovídá smutně…

Většina lidí ale pro tuto občanskou válku nesdílela takové nadšení, jako režim v Kyjevě a nacionalistické bataliony, které se rekrutovaly převážně z Haliče. Nejen nechvalně proslulý Azov, ale Karpatský Síč a další prosazovaly ideologii, se kterou nemůže demokraticky smýšlející člověk souhlasit. Neochotu jít bojovat za kyjevský režim potvrzuje i zpráva britského (! sic) ministerstva vnitra, podle které v březnu/dubnu 2014 se k prvnímu odvodu nedostavilo 70 % záložníků.

Život v horách Život ve městě

A skutečně, v létě 2014 jsem poprvé viděl na poloninách tábořit mladé ukrajinské kluky. Schovávali se tady před odvodovými komisemi. Plně je chápu, kdo by se chtěl nechat zabít pro tehdejší kyjevský režim. Pro zájmy oligarchů a nadnárodních korporací. Prostě pro cizí zájmy. Další kola odvodů (podle téže zprávy) dopadly ještě hůře. K druhému kolu se nedostavilo 80 % branců a k třetímu již přišla pouhá desetina, tedy 90 % povolaných branců odmítlo nastoupit.

Podobně dopadly odvody v roce 2017, kdy se na kampaň "Podzim 2017" dostavilo pouze 30 % povolaných branců. No a myslím, že podobně by odvody dopadly i v roce 2022. Proto se Zelenského junta poučila a povolala do zbraně všechny muže mezi 18 a 60 lety. Jistě, někteří by šli i tak, prostě bránit vlast chápou jako svou povinnost. Mnozí dokonce i pro válku horují. Tuším ale, že většina Ukrajinců toto nadšení nesdílí. Nesdíleli je v roce 2014 a nevěřím, že je sdílejí nyní.

Období těsně před válkou a vpád Ruska v roce 2022

Válka zemi silně rozdělila a ekonomicky vyčerpávala. Na konci srpna 2019 jsem byl, zatím, na Ukrajině naposledy. Tehdy jsem tady vzal prvně i dceru Míšu, kterou Ukrajina také zaujala. Alespoň to říká. Dokonce se začala učit jazyk, aby se tady dorozuměla. Jak mi jednou sdělila, hrozně ji "štval" Jurij. Pořád ji něco vykládal, jenže ona nevěděla co… Navíc jsme se tady podruhé narodili. Bylo to při výstupu na horu Dil. Ano, na Ukrajině máme s dcerou a Alešem K. důvod slavit druhé narozeniny!

Poslední prezidentské volby vyhrál Volodymyr Zelenskyj, který byl do úřadu uveden 20. května 2019. Volby vyhrál především díky slibu, že konflikt na východě země urovná. Ale jak je to u politiků, nejen těch ukrajinských, běžné, slibem nezarmoutíš. Místo urovnání konfliktu začal přilévat olej do ohně. Zákaz ruštiny, zatýkání opozice, rozpouštění politických stran. A také vraždy novinářů. Nejen v Rusku může jít novinářům o život.

Kostel Z poslední návštěvy

Není proto divu, že popularita Zelenského na konci roku 2021 spadla na nějakých 20 %. Po velkou část roku 2021 chřestily podél hranic Ukrajiny a Ruska (Běloruska) zbraně. Ukrajinská armáda se zahraničními instruktory se stahovala do Donbasu. To se pomalu schylovalo k zatím poslednímu dějství - válce. A ta v únoru 2022 skutečně propukla a bohužel probíhá doposud, byť se na přelomu února a března 2022 mohlo zdát, že probíhající jednání o míru vedou správným směrem. Dnes se ale nejedná vůbec.

Jenže 5. března 2022 byl v Kyjevě ukrajinskou tajnou službou SBU zavražděn Denis Kirejev, jeden z ukrajinských vyjednávačů, který byl prý příliš nakloněn Rusku. Stejný osud potkal o pouhých pět dní později dalšího vyjednávače - Dmitrije Děmjaněnka, bývalého zástupce vedoucího hl. ředitelství SBU (!) pro Kyjev a Kyjevskou oblast. Dmitrij Děmjaněnko byl prý také příliš nakloněn dohodě s Ruskem, proto jej zastřelila milice "Mírotvorce". A pak že jde kyjevskému režimu o mír.

Absolutně nechápu to nadšení části české populace pro válku na Ukrajině. Přijde mně to falešné, když se neozvali za války v Jugoslávii, během masakrů ve Rwandě, v Súdánu, a nebo kvůli vlekoucího se konfliktu v Jemenu, který se proměnil v humanitární katastrofu. Nechápu ani naše novináře, kteří již zcela rezignovali na své poslání a publikují propagandu, smyšlenky a mnohdy úplné výmysly, pohádky. Dokonce tito "demokrati" by chtěli všechny ty, co s nimi nesouhlasí, vystěhovat do Ruska.

Usť Čorná Doprava

Myslím si, že mnohem rychlejší bude, protože se jedná o relativně malou část populace, byť hodně hlasitou a mající přístup do médií hlavního proudu, když se tato část národa odstěhuje na Ukrajinu. Tito lidé, největší zastánci současného kyjevského režimu, přitom ještě před rokem mluvili o Ukrajincích pohrdlivě, Ukrajinci byli pro ně jen nuzácká Ukáčka. Kolikrát jsem se za naše lidi musel stydět. Opravdu těm zvratům myšlení, těmto "charakterům" nerozumím.

Na Ukrajině si tito internetoví válečníci mohou zabojovat, tam mohou všem ukázat, jak "na to i bez NATO". Myslím, že jim rád bude velet vrchní kormidelník, Péťa Signalista a současná ministryně zbraní Afroameričanová. Tuším, že by tito horliví válečníci, vesměs nevojáci či držitelé modrých knížek, hodně rychle vystřízlivěli ze svého bludu. Zelenskému a vládnoucím kruhům na lidech nezáleží. Vždyť je to vidět z jejich chování, z vyjadřování. Vystupují jako neomezení vládci, gubernátoři, vládci nad životem a smrtí, ne jako zodpovědní politici. Dejte, dodejte, udělejte. Ale nic po nás nechtějte.

Nikdo z nás by v tomto rozvráceném (již před válkou) státě nechtěl žít natrvalo. A to říkám přesto, že mám k této zemi opravdu hluboký vztah, přál bych všem tamním lidem a svým přátelům zvláště, aby mohli žít spokojený a klidný život. Vždy kroutím hlavou nad výroky, že Ukrajina brání demokracii. Jak může demokracii bránit země, která má sama ohromný deficit demokracie. Krátce po Pomerančové revoluci tam jisté náznaky demokracie byly, ale velice rychle se rozplynuly. Jako pára nad hrncem. Podobně, jako se roplynuly lidský, ekonomický i turistický potenciál.

A co dál?

Tak kdy opět vyrazím s přáteli na Ukrajinu? Opravdu nevím, na tuto otázku nedokáži jednoznačně odpovědět. Kolegové Aleš K. a Igor H. by chtěli vyrazit již letos. I proto, že se na nás těší Jurij Petrovič, kterého jsme nechali pozdravovat. Také bych jej strašně rád viděl, rád bych navštívil Jaremu a další známé.

Setkání Jídlo na ohni je vždy skvělé

Bylo by krásné zase u ohníčku posedět pod tušově černou hvězdnou oblohou, navštívit daču Jurije, která stojí kousek pod hřebeny poloniny Krásna. Setkat se s lidmi, kteří sice žijí ve skromných podmínkách a přesto si zachovávají životní optimismus, zdravého ducha. Dokáží si poradit i v "neřešitelných" potížích. Vždyť kdo jiný než životem a nedostatkem osřílený Ukrajinec by si poradil s utrženou nádrží džípu hluboko v horském údolí Turbat, 20 kilometrů od nejbližší civilizace…

Rád bych se podíval za známými i do Koločavy, Mežhorja a nebo do Iršavy a nebo na Verchovině. Hrozně rád bych se opět nadechl svěžího povětří na Poloninách. Ale přijde mi hloupé, možná přímo ne úplně mravné, jet do válkou zmítané země jen tak za "rekreací", na návštěvu známých. Opravdu zatím nevím, kdy tam opět vyrazím. Nejraději bych byl, kdyby to bylo již letos, ale aby to rozhodně bylo v mírových časech!

Treking.cz - diskuze

Diskuse k tomuto článku

přidat názor
31.01.2023, 14:17 Roman | "Člověk v tísni" a Rusko
25.01.2023, 15:15 Borek | Súhlasím
25.01.2023, 14:07 Ondřej Tomický | Mimochodem, oblastní divadlo v Mariupolu
25.01.2023, 15:14 Ondřej Tomický | Dostal pokutu za oficiální jednání v ruštině.
25.01.2023, 14:54 -OB- | Obávám se, že narativy tady
25.01.2023, 15:11 Ondřej Tomický | Bohužel, není to tak.
25.01.2023, 10:26 Aleš | pěkný článek
24.01.2023, 21:35 Ski | Dik


Reklama
Velký Roudný Úplňky Chata Horalka Strečno Jeseníky, ubytování Soumrak Luční bouda Nízké Tatry, ubytování Choustník Helfenburk Venušiny misky Hukvaldy Elbrus Afélium Zverovka Chalupská slať Krkonoše, ubytování Spacáky Vysoký vodopád Mont Blanc Pluto Vosecká bouda Cvilín Chata Šerlich Bouda Jelenka Karlštejn Pluto Jarní prázdniny Liška Matterhorn Hrad Lichnice Sirotčí hrádek Higgsův boson Opruzeniny Cumulonimbus Pohorky
Beskydy | Bílé Karpaty | Blatenská pahorkatina | Brdy | Broumovská vrchovina | Česká Kanada | České středohoří | České Švýcarsko | Český les | Český ráj | Děčínská vrchovina | Doupovské hory | Drahanská vrchovina | Džbán | Hanušovická vrchovina | Hornosvratecká vrchovina | Hostýnské vrchy | Chřiby | Javorníky | Jeseníky | Ještědsko-kozákovský hřbet | Jevišovická pahorkatina | Jizerské hory | Králický Sněžník | Krkonoše | Krušné hory | Křemešnická vrchovina | Křivoklátská vrchovina | Litenčická pahorkatina | Lužické hory | Nízký Jeseník | Novohradské hory | Orlické hory | Pálava | Podbeskydská pahorkatina | Podyjí | Rakovnická pahorkatina | Ralsko | Rychlebské hory | Slavkovský les | Slezské Beskydy | Smrčiny | Svitavská pahorkatina | Šluknovská pahorkatina | Šumava | Švihovská vrchovina | Vizovická vrchovina | Vlašimská pahorkatina | Vsetínské vrchy | Východolabská tabule | Zábřežská vrchovina | Zlatohorská vrchovina | Ždánický les | Železné hory | Žulovská pahorkatina | Belianské Tatry | Branisko | Bukovské vrchy | Burda | Cerová vrchovina | Čergov | Čierna hora | Chočské vrchy | Kremnické vrchy | Krupinská planina | Kysucké Beskydy | Laborecká vrchovina | Levočské vrchy | Ľubovnianska vrchovina | Malá Fatra | Malé Karpaty | Muránska planina | Myjavská pahorkatina | Nízké Tatry | Ondavská vrchovina | Oravská Magura | Oravské Beskydy | Ostrôžky | Pieniny | Podunajská pahorkatina | Pohronský Inovec | Polana | Považský Inovec | Revúcka vrchovina | Roháče | Slanské vrchy | Slovenský kras | Slovenský ráj | Spišská Magura | Beskydy | Stolické vrchy | Strážovské vrchy | Starohorské vrchy | Šarišská vrchovina | Štiavnické vrchy | Tribeč | Velká Fatra | Veporské vrchy | Vihorlat | Volovské vrchy | Vtáčnik | Vysoké Tatry | Východoslovenská rovina | Zemplínské vrchy | Žiar
Služby Horská seznamka Outdoor bazar Ztráty a nálezy Archiv článků Spolupracujeme Počasí Satelitní snímky Fotogalerie Turistická mapa Kalendář turistických akcí Treky České hory Slovenské hory Alpy Karpattreky Rumunské hory Ukrajinské Karpaty Asijské hory Severské země Turistika s dětmi Balkánské a evropské hory Ubytování Horské chaty, české hory Slovenské chaty Penziony, hotely Ubytování online Alpské chaty České kempy Slovenské kempy Chorvatské kempy Kempy, Slovinsko Ukrajina, Rumunské hory Výlety Skalní města a skály Naše vrcholy Rozhledny České hrady Slovenské hrady Jeskyně Vodopády Sedla a doliny Členění Slovenska Geomorfologické členění ČR Výlety Přehled našich pohoří Sopky v ČR Karpaty Alpy Ledovcová jezera Památky a zámky Větrné mlýny Čedičové varhany Viklany Bludné (eratické) balvany Ostatní Cestování, cestopisy Horolezectví Cykloturistika Snow Soutěže Příroda, fauna a flóra Vesmír, astronomie E-shop Testujeme Outdoor vybavení, poradna
TOPlist