Slovensko: Přechod Strážovských vrchů a Malé Fatry

Týdenní trek na Slovensku (2)

Posledních pár set metrů na Reváňské sedlo a na jediném rovném plácku, těsně mezi pěšinou a lesem stavíme stan. Je pozdě, nevaříme, zaléháme do spacáku a snažíme se usnout. Pořád se převaluji, počítám ovečky, a musím si přiznat, že se bojím medvědů. Je to tady opravdu opuštěné, vůbec bych se nedivila, kdyby se tu nějakému medvědovi líbilo. Nakonec ale usínám taky.

Mapa , › 22 km, ^ 1 775 m, náš celkový čas: 10:45 hod

Úterý

Když už konečně usnu, tak nám kolem stanu začnou defilovat zástupy (přeháním! Šlo asi o dvě skupinky lidí), které se vypravily na svítání na nedaleký Kľak. Mým ne zrovna dobrým pocitům rozhodně nepřidá, že snad co 20 kroků do sebe mlátí hůlkami a jejich hlavním tématem rozhovoru jsou medvědi. Když si konečně všimnou našeho stanu, pronesou něco o tom, že je to odvaha.

Něco po páté ranní prohlásím, že na tomhle výletě už pod stanem nespím. A že když už jsme takhle nahoře, chci vidět východ slunce. Vykotrmelíme se tedy ze stanu a čekáme… a čekáme… a čekáme. Obzor zrůžoví… a dál nic. Značně jsem to podcenila, vyběhla jsem jen tak v mikině, začíná mi být zima. A asi po půl hodině marného čekání zalézám zpět do tepla spacáku. Vylezu, až nám první sluneční paprsky začnou olizovat stan. Východ Slunce jsem tedy propásla, ale i tak je to moc krásný pohled.

Čtěte také: První část článku Přechod Strážovských vrchů a části Malé Fatry

Na Kľaku jsme za necelou hodinku. Ten úsek z Reváňského sedlo nebyl nijak náročný a výhledy byly ohromující. Máme ale stejný problém jako všude jinde - nevíme, co kde je. Poznáme jen to, kde jsme už byli: tedy Čičmany, Fačkovské sedlo a dál už se můžeme jen dohadovat, nepomůže nám ani směrová růžice.

Sestup z Kľaku je poměrně krátký a v našem směru (po červené přibližně na sever) ani ne moc náročný. Na Vričanském sedle se Pavel vypravuje pro vodu a jeho cesta je úspěšná, něco z pramene teklo. Ač jsme tento den na cestě teprve chvíli, jsem unavená, a každý metr se vleče.

Obejít vrch Kútik, na náhorní plošinu připomínajících Skalkách se pokochat výhledy a přes Jankovou pod Hnilickou Kýčeru. Když ji vidím před sebou, udělá se mi nevolno: z dálky viditelná pěšina vede kolmo na vrstevnice, tou nejkratší cestou na vrchol. Před stoupáním doplníme vodu z pramene, v které něco pochybného plave. Necháváme ji tedy jako rezervu pro případ nouze. Začínáme stoupat. Je to tzv. rychlá smrt, Kýčeru překřtím na "Příšeru" a děkuji za to, že jdeme za sucha a ne za mokra. Marně vzpomínám, jestli jsem někdy do takhle příšerného kopce šla.

Na vrcholu to stojí za to: výhled je na všechny strany a velmi nás pobaví zápisky ve vrcholové knize. Je krásně poznat, kdo šel ze stejného směru jako my.

Jsem unavená a už se mi dál vůbec, ale vůbec nechce. Přesto se vydáváme dál. Nechce se hlavě, nechce se nohám. Na konci tohoto dne by dle plánu měla být útulna zvaná Grandhotel Partizán, která dle fotek vypadala opravdu luxusně. Navíc by měl být poblíž pramen, který by prý svou vydatností mohl nahradit koupelnu.

Horná lúka, útulna Partizán. Malá srubová stavba je opatřena kvalitní střechou z pozinkovaného plechu. Na půdu (povalu) se leze po širokém žebříku zvenčí, spodní část je opatřena oknem, stolem a zejména malou píckou značky Petr, v zimě tady rozhodně neumrznete. Vhodného dříví v okolí naleznete dostatek. V útulně naleznete i pilu, sekeru a základní nádobí. Rovněž tašku, ve které si můžete přinést petky s vodou z blízkého pramene (v malém remízku západně od útulny) - při východu z útulny …více

V sedle Majbíková jsem připravena to vzdát. Bohužel (nebo snad bohudík) tam nikde není místo pro stan a vypadá to tam přesně tak, jak by se dle mého názoru mohlo líbit medvědům.

Docela mě naštvou dva pitomci na krosových motorkách. Nechápu, proč musí ničit tuhle krásnou přírodu, prodírat se na těch motorkách zarostlými pěšinami a rušit to ticho.

Přichází poslední kopec a my se ocitáme na Horné Lúce. Všechny moje myšlenky se upínají k útulně, která by měla být pár set metrů odtud. Začínám ale tušit, že vše dopadne trošku jinak: potkáváme zde totiž skupinku tatínků se syny - celkem asi 11 lidí, kluci ve věku odhadem kolem 3. třídy… no nemám to srdce nechat je spát venku. Přesto k útulně scházíme, chceme se na ni aspoň podívat a hlavně doplnit vodu.

Fotky nelhaly, do útulny jen nahlédneme, je vybavena palandami a dokonce jsou tam i kamínka. Míříme k asi 30 m vzdálenému prameni, který nás dost zklame. "Koupelna" se nekoná, voda jen kape. Stopujeme to: 1,5 l láhev se napouští 15 minut. Nechceme trávit noc po boku takové hordy lidí, vracíme se tedy zpět směrem k Horné Lúce a stan stavíme vedle osamělého tichého Poláka, který taky dal přednost klidu, tichu a samotě.

Při vaření večeře se rozhlížím: kopce jsou holé, nezalesněné, jedná se vlastně o lehce zvlněný hřeben s borůvčím a seschlou trávou. Sluníčko zase kouzlí s tím krásným večerním světlem. Nádhera.

Mapa , › 22 km, ^ 1 662 m, náš celkový čas: 10:00 hod

Středa

Víme, že dnešní den má být krátký, a to co se týká počtu kilometrů, plánovaných hodin pohybu i výškově nastoupaných metrů. V plánu je dojít jen do obce Strečno. Bude to i poslední den přechodu. Původního plánu přejít i NP Malá Fatra jsme se vzdali poté, co jsme viděli, jak jsme byli unavení předchozí den. Fyzicky bychom to zvládli, to obavy nemám, otázka je, jak (a jestli vůbec) bychom si to užili.

Můžeme si tedy dovolit vyrazit hodně pozdě, až krátce před desátou. Po mírně zvlněném hřebeni dorazíme na vrchol Veľká Lúka (1 476 m n. m.), který prohlásíme za nejvyšší bod našeho putování. Je tedy čas vytáhnout z domu nesené zasloužené vrcholové pivo a vychutnat si ho s pohledem na ty nejvyšší vrcholky Malé Fatry. Přestože fouká a vzdálenější hory jsou v oparu, zůstaneme zde téměř hodinu a v tichu si vychutnáváme tu krásu. Víme, že je to přibližně na rok naposledy.

Posledních pár vrcholů a výhledů, a my už sestoupáme zpět do lesů, na jednotvárnou šotolinovou cestu. Kamínky podkluzují, my jsme unavení a musíme dávat pozor, abychom nespadli. Najednou se před námi na pouhou chvilku otevře výhled na Strečno a na zříceninu hradu nad touto obcí, která je pořád ještě hluboko pod námi.

Ve Strečně se osvěžíme ve Váhu, chvíli koukáme na fungující přívoz pro auta, zajdeme si na teplé jídlo (halušky, které se s těmi v Čičmanech nedají srovnat), dokoupíme nějaké potraviny a pak už si hledáme místo na nocleh na břehu Váhu.

Stan stavíme až se soumrakem, předtím sedíme na jedné z plážiček, kocháme se vodou skákající přes kameny v řece a v tichu rušeném jen projíždějícími vlaky vstřebáváme zážitky uplynulého týdne.

Mapa , › 18,5 km, ^ 665 m, náš celkový čas: 6:10 hod

Čtvrtek

Na břehu Váhu snídáme čerstvé rohlíky, balíme naposledy do krosny ten svůj malý majeteček a míříme na hrad impozantně se tyčící nad Strečnem. Nadchne nás jen středověká dědina pod tímto hradem. Hrad jako takový nás zklame - o interiéry nestojíme a z exteriérů je volně přístupná pouze jedna bašta, další exteriéry a věž je možné navštívit jen s kompletní prohlídkou, na to se opravdu tentokrát necítíme.

Po mostě pro pěší přecházíme Váh a vydáváme se ke zřícenině Starý hrad, která je mimo současné osídlení. Za necelou hodinku pohodové chůze jsme tam. A jsme nadšení! Poměrně dost zbytků zdí se spoustou oken, dokonce dvě kompletně zachované místnosti (i se stropem), výhledy na Váh jsou však dosti omezené - přece jen tato zřícenina není prakticky vůbec udržovaná a jako taková je i dost zarostlá. Ale přesně takové zříceniny, které si člověk může projít sám, máme rádi.

Scházíme do zpět do Strečna, otevře se nám nový výhled na ten turisticky atraktivnější hrad, pokocháme se a míříme na vlak. Koupit si lístek je kapitola sama pro sebe, na tomto nádražíčku je možné koupit lístek jen do nejbližší stanice, není smluvním prodejcem a proto nám lístek až do Brna prodat nemůže. A přes internet se nám to z neznámých důvodů nedaří… Nakonec lístek kupujeme až ve Vrútkách. Na vlak dobíháme na poslední chvíli, ten v Bratislavě taky stihneme a za pár hodin vystupujeme v rozpáleném Brně. Uf, tak tohle mi opravdu nechybělo.

Doufám, že mi ta krása, kterou jsem měla během uplynulého týdne možnost vidět, zůstane napořád vepsána ve vzpomínkách, budu z ní moci čerpat sílu v ty ne zrovna růžové dny reálného života a hlavně budu vědět, že i příště stojí za to dát na záda ten ukrutně těžký batoh, opustit pohodlí gauče a vydat se za hranice všedních dní.

Pár informací pod čarou

• použité mapy: Shocart 1:40 000 č. 478 (Malá Fatra, Strážovské vrchy), 480 (Strážovské vrchy, Suľovské skály, Vršatec) v kombinaci s mapy.cz - mapy.cz ukazovaly více pramenů (a ano, dokonce na těch místech byly), a také zobrazovaly i ty nejobyčejnější přístřešky
• pozor na časové značení! Místy se velmi výrazně liší to na ukazatelích a to na mapě (např. výstup na Hniličkou Kýčeru na rozcestníku ukazoval 40 min, na mapě 15 min; další větší problém byl tuším na úseku Čičmany - Fačkovské sedlo, kdy rozcestník sliboval 3:05 a sčítáním v mapě jsme se dostali na fascinujících 4:35)
• zvláště v létě berte vodu, dokud je! Potkali jsme spoustu krásně upravených pramínků a studánek, bohužel v tomto horkém a suchém létě beznadějně vyschlých
• i pro jiná vlastně celoevropská putování doporučuji stránky boudy.info s informace mi o tom, kde je jaká bouda či přístřešek vhodný na přespání
• těšíte se na slovenské pivo? Smiřte se s tím, že většinou vám nabídnou točenou Plzeň, Budvar, Holbu či dokonce Starobrno. Asi je to dobrá vizitka pro naše piva, ale! Pokud už mají točené slovenské pivo, tak to je buď Šariš, nebo Erb. Za mě teda dobré obě dvě, ale nejsemžádný znalec - pivař…