Vodopády Sokolího potoka a Královský vodopád v Hrubém Jeseníku
Túra z osady Vidly na chatu Švýcárna v Hrubém Jeseníku
S počasím se to opakuje jako o víkendu při treku na Libavě, doslova jako přes kopírák. Mělo být hezky v 10, ale sluníčko se neukáže ani v 11, ani ve 12. Teprve okolo třetí odpoledne se krajina stává o něco přívětivější. To nás však neodradí od plánovaného výletu na "Pipouší" vodopády, přesněji na Vodopády Sokolího potoka, označované někdy jako Sokolí vodopády, které najdeme v Jeseníkách.
Vyrážíme z osady Vidly (770 m) proti proudu Střední Opavy. Nejprve ke Královskému vodopádu. Dnes nás čeká 20 kilometrů s převýšením téměř jednoho kilometru. Těch 20 km jsem musel třikrát přepočítat, protože se mi nechtělo věřit, že by ta naše procházka byla tak (relativně) dlouhá.
Po zpevněné cestě se dostáváme k "Pradědské bráně", která již tak úplně bránou není. Jako Pradědská brána byla označována dvojice smrků ztepilých (Picea abies) s obvodem kmenů 320 cm a 355 cm. Statnější z dvojice byl ale napaden dřevokaznou houbou sírovcem žlutooranžovým (Laetiporus sulphureus), takže dnes stojí jen "drobnější" ze smrků s výškou 36 metrů a stářím přes 180 let.
Míjíme odbočku lesní cesty zvanou Silonova trasa a zakrátko, nad rozcestím Střední Opava (930 m), u kterého potkáváme jedovatou majku obecnou (Meloe proscarabaeus), se po šotolině dostáváme k neznačené odbočce ke Královskému vodopádu, který jsem navštívil naposledy vloni. Královský vodopád se ukrývá v hluboké a temné rokli ve výšce asi 1 000 metrů nad mořem, jeho vody padají z vysokého skalního prahu v této oblasti Hrubého Jeseníku, která je nazývána jako Pradědský příkop. Kolmá výška Královského vodopádu činí asi 12 metrů, což jej posouvá na 17. až 19. příčku mezi našimi vodopády.
Hezká podívaná, ten Královský vodopád. Jeho krása asi více vynikne při tání sněhu, ale my jsme spokojeni. Vody je tak akorát a je příjemně osvěžující. Po "nezbytném" focení se vracíme na turistickou značku a pokračujeme vzhůru. Až na lesní svážnici pod Silonovou chatou. Nač sestupovat hned, když si můžeme přidat nějakou tu stovku výškových metrů.
FotogalerieNa svážnici nepokračujeme vpravo po značce, nýbrž vlevo, bez značky. Za občasných výhledů k hřebeni Žárového vrchu a nebo na Orlík v Medvědské hornatině sestoupíme na Silonovu trasu, po které se dostaneme k Sokolímu potoku. A tady opět odbočujeme a stoupáme. Na středním toku potoka je vidět prolomenou kamennou hráz, výhledy k hlavnímu hřebeni jsou "zabaleny" do mlhy.
Zakrátko se dostáváme k Sokolí chatě, jedné z mnoha loveckých chat v Jeseníkách, a pak na "rozdvojku" Sokolího potoka. Držíme se pravé zdrojnice a u, už jsme u prvního z vodopádů. Jsme ve výšce asi 1 200 metrů nad mořem a obdivujeme krásný první stupeň Vodopádů na Sokolím potoce, který je zároveň nejvyšší. Jeho výška je asi sedm metrů.
Nezůstane ale pouze u tohoto vodopádu, nad tímto první skokem je jich ještě několik. Po zvířecí pěšince stoupáme k dalším stupňům, který jsou roztaženy asi na kilometru horní části vodního toku Sokolího potoka. Musím říci, že zdejší zvířátka jsou asi milovníky krásných výhledů, protože se pěšina drží víceméně linie Sokolího potoka a nevyhýbá se těm nejúžasnějším vyhlídkám.
Říční koryto s okolím jsou obrostlé mechy, našlapujeme co nejopatrněji, abych tuto nádheru neponičili. Však otisky kopýtek zdejších lesních tvorů a tvorečků nám jasně ukazují linii výstupu. Během stoupání napráskáme hromadu snímků, vždyť tato část Jeseníků je skutečně kouzelná. A mnoho lidí sem nezavítá (přesto tady nacházíme odpadky, neuvěřitelné). Však to znáte. Není značka, "není" cesta… Třeba jako je tomu v divoké tundře Laponska, kde také "nejsou" cesty. A nyní nemám na mysli perfektně značené a "servisované" dálkové trasy jako je třeba Kungsleden, Královská cesta v nádherném Švédsku, ale třeba divoký Sarek na pomezí Švédska a Norska. Malé kousky takovéto divočiny lze nalézt i v Hrubém Jeseníku, druhém nejvyšším pohoří České republiky.
Ani to nebolelo, a ani jsme se nenadáli, a již je tady tzv. vegetační chodník. Krásná stezka vinoucí se těsně pod hranicí NPR Praděd. Tady ještě můžeme, o pár metrů dále již nikoliv. Pohyb v 5. stupni ochrany (NPR a nebo NPP) je mimo turistické značky zakázán. Ostřížím zrakem nás sleduje z vrcholku blízkého smrku kukačka, dává bedlivý pozor, abychom nešlápli vedle.
Na malé mýtině, na které právě zasvítilo sluníčko, se zastavíme na rychlou svačinku a pak hybaj dále. Po širokém chodníku se po pár kilometrech dostáváme na modrou turistickou značku, která spojuje "naší" osadu Vidly a chatu Švýcárna. No a protože jsme malý kousek pod vrcholem Malého Dědu (1 368 m), bylo by škoda se nezastavit na chatě. Jedno cestovní pivo by neškodilo, větší ze žroutů z naší "výpravy" jde koštnout borůvkové knedlíky.
Na chatě Švácárna je jen pár lidí, přestože je již pátek odpoledne. Sedělo by se fajn, ale protože venku konečně vykouklo Slunce, jdeme si ještě užít krás jesenické přírody. Vracíme se na vrcholek Malého Děda. Tráva se tady ještě ani nezazelenala, panuje tady pravé předjaří. Letošní jaro si tak dává hodně na čas (na vodopádech kvetly teprve petrklíče), opozdilo se ještě více, než tomu bylo vloni.
Za výhledů na Medvědskou hornatinu sestupujeme po modré značce. Nejprve na rozcestí Černík (1 200 m), pak kolem Silonovy chaty, od které se otevírají úžasné výhledy k Pradědu (1 492 m), který se konečně ukázal v celé své kráse, a pak kolem Královského vodopádu na rozcestí Střední Opava (930 m).
Od rozcestí Střední Opava nám pak do cíle, do osady Vidly, zbývají necelé tři kilometry, které zdoláváme procházkovým tempem. To proto, že nyní, v pozdním odpoledni, se vydali na lov střevlíci a další hmyzové, takže broučí vložka neumožňuje jiné, než procházkové tempo. Střevlík hladký (Carabus glabratus) hezky pózuje a nebojácně se svými mohutnými kusadly sápe po objektivu fotoaparátu, drobnější střevlík hrbolatý (Carabus variolosus) má mnohem větší trpělivost a pochopení pro focení, podobně jako třeba mnohem pomalejší klikoroh devětsilový (Liparus glabrirostris).
V samotném závěru nás pozdraví hezky nasvícená dřevěná kaple sv. Hedviky na návrší po levé ruce a již je tady závěr našeho dnešního putování po horách, dolech a především vodopádech Hrubého Jeseníku. Bylo to úžasné a mělo to náboj.
Fotogalerie, prohlédněte si fotografie
