Vipera berus (zmije obecná). Plazi v ČR

Zmije obecná patří do třídy plazi (Reptilia), řádu šupinatí (Squamata), čeledi zmijovití (Viperidae) a rodu zmije (Vipera). Dosahuje délky jen okolo 40 až 60 centimetrů (samci) a 80 či 85 cm (samice). Jen výjimečně mohou dosahovat ještě většího vzrůstu. Hmotnost zmijí dosahuje pouhých 50 až 100 gramů. Čerstvě narozená mláďata dosahují délky 16 až 18 cm a hmotnosti pouhých 5 až 6 gramů. Zmije obecná je zařazena mezi kriticky ohrožené živočichy a je proto zákonem chráněná.

Zbarvení tohoto plaza je natolik charakteristické, že si zmiji obecnou nemůžeme splést s žádným jiným hadem, který u nás žije. Hřbet zdobí typická klikatice, která je u samců velmi tmavá až černá, zatímco u samic hnědá až cihlově červená, přičemž je mnohdy nezřetelně oddělena od podkladu. I zbarvení těla je proměnlivé - od hnědé, šedozelené až žlutavé. U samců převládají světlejší tóny, u samic převažuje hnědá, rezavá až červenavá barva. Na bocích se objevuje řada oddělených skvrn v barvě hřbetního pruhu.

V horských polohách je poměrně častá černá barevná aberace, tmavá forma. Tato výraznější pigmentace (melanismus), která je ochranou před vyššími dávkami UV záření, není typický pouze u zmijí, ale pozorujeme ji např. i u motýlů. Černé zmije se objevují zpravidla ve výškách nad 1 000 metrů nad mořem.

Čtěte také: Turistika versus zmije aneb bezpečnost v přírodě

Stavba těla zmije obecná je poměrně robustní. Hlava má výrazně trojúhelníkovitý tvar. Je zakončena tupým čenichem a zřetelně oddělena od krku. Za okem jsou nápadné jedové žlázy. Pileus je tvořen pěti velkými štítky, ocas je poměrně krátký a představuje jen asi 10 % celkové délky. Navíc u samic je nápadně kratší než u samců. Oči jsou kryty nepohyblivými blankami. Hadi, na rozdíl např. od ještěrek, nemrkají…

Zmije obecná má skutečně široký areál rozšíření. Zahrnuje celý palearktický areál Euroasie. Od Pyrenejí až po střední a východní Asii. Nevyhýbá se ani nejsevernějším oblastem Skandinávie. Na tomto areálu vytváří řadu tzv. geografických forem, z nichž některé jsou některými herpetology považovány za samostatné poddruhy a nebo dokonce druh - Vipera berus sachalinensis.

Se zmijí obecnou se setkáme spíše ve vyšších polohách na slunných, ale vlhkých stanovištích. Tedy v pahorkatinách a horských oblastech. Zpravidla se s ní setkáváme ve výškách od 400 až 500 metrů nad mořem, jen zřídkakdy na hranici 300 metrů nad mořem. Horní hranice jejího výskytu sahá po 1 500 až 2 000 metrů nad mořem. Vyhýbá se tedy nížinám a suchým oblastem.

Zmije dává přednost výslunným horským loukám ve vyšších polohách, vyžaduje však blízkost vody. Výjimečné ale není setkat se s ní na různých ruderálech, železničních náspech, kamenných zídkách a nebo v okolí rybníků a na rašeliništích. Velice ráda má různé křovím zarostlé svahy. Občas zabrousí i do zahrad a parků. Proto je dobré v oblastech, kde se zmije vyskytují, dávat pozor, kam šlapeme a především kam saháme…

Za potravu zmiji obecné slouží především drobní obratlovci. Nejvíce má spadeno na hlodavce, nepohrdne ale ani obojživelníky, jinými drobnými oplazy (hlavně ještěrky) nebo ptáky. Nepohrdne ale ani většími druhy hmyzu. Loví živou kořist, k jejich usmrcení používá svého jedu.

Zmije obecná je živorodá. Rodí v průměru 7, někdy až 12 mláďat. Březost trvá 3 až 4 měsíce. Období námluv začíná ihned po skončení zimní hibernace, tedy někdy v březnu a nebo dubnu, kdy teplota v zimovišti přesáhne 9 °C a teplota vzduchu 12 °C a v okolí ještě leží zbytky sněhu. Při teplotách nad +30 °C bývají zmije dosti podrážděné, neboť nemají možnost se ochladit. Proto přesouvají maximum své aktivity do večerních a nebo nočních hodin. Teploty nad +40 °C jsou pro zmije již smrtelné.

Samečkové o samičky mnohdy bojují. Souboje přitom mohou trvat i několik hodin. Zmije obecná pohlavně dospívá mezi 4. a 5. rokem života. Po skončení páření se hadi rozlézají do okolí a nevykazují žádné znaky teritoriálního chování či vzájemné agrese. Od svého zimoviště se mohou odplazit až na vzdálenost jednoho kilometru.

K přezimování, během něhož může uhynout až 35 % dospělé populace a přes polovinu mláďat, se ukládají v říjnu až listopadu. V závislosti na podmínkách. Zmije obecné si k zimnímu odpočinku vybírají hromady kamení, nory savců, ale i skalní pukliny a občas mohou zalézat i do sklepů či technologických šachet. A mnohdy zimují společně. Přestože přes begetační rok se chovají spíše samotářsky.

Jed zmije obecné je viskózní kapalina, která na vzduchu rychle krystalizuje. V jedových žlázách má zmije v průměru 8 až 10 mg jedu, přičemž smrtelná dávka pro člověka s hmotností 70 kg je asi 15 mg jedu. Při uštknutí had vypouští jen asi 1/3 obsahu svých jedových žláz. Pro zdravého dospělého člověka tak uštknutí zmijí není smrtelné.

Některé odborné zdroje však uvádějí, že zmije může mít ve svých jedových žlázách od 2 mg po 39 mg suchého jedu. A ve stavu krajního ohrožení může zmije vypustit celý obsah jedových žláz. V takovémto případě by bylo uštknutí smrtelné i pro dospělého člověka. To se však stává jen v naprosto ojedinělých případech.

Zmijí jed zvaný vipericin se tvoří v těle neustále a u oběti způsobuje hemolýzu. Skladován je v jedové žláze, která je párovým orgánem a je umístěna za okem. Mezi jedovou žlázou a výklopným dutým jedovým zubem je jedový kanálek, do něhož ústí rovněž slizová žláza. Navíc ne při každém kousnutí zmijí musí dojít k dopravení jedu do organismu. Jed slouží zmiji obecné primárně k lovu kořisti.

Zmije obecná je přirozenou součástí naší přírody. Při respektování přírody a obezřetném pohybu v ní je opravdu nepravděpodobné, že byste byli zmijí přímo ohroženi. Pokud na ní ale šlápnete a nebo se jí neopatrně dotknete tak může (ale ne vždy musí) svého jedu použít. Pokud vás zmije zareaguje včas, většinou se odplazí do bezpečí a nebo, zahnána do kouta, na vás bude se zvednutou hlavou výhružně syčet.