Turistika versus zmije, místa nejčastějšího výskytu zmijí

Zmije: Bezpečnost v přírodě

Po dlouhých zimních měsících působí první teplé sluneční paprsky na vše živé přitažlivě a v přírodě se objeví řada živočichů, jež nebylo možno v chladu zimy zahlédnout. Patří k nim - hadi. Toto zjištění nahání lidem hrůzu už od 24. dubna, kdy podle lidové pranostiky "na sv. Jiří vylézají hadi a štíři".

Jedním z nich je zmije obecná (Vipera berus), jediný u nás žijící jedovatý had, zdržující se na suchých místech. To jsou zhruba znalosti, které většina z nás si pamatuje ze školních lavic. Zmije však rozhodně není živočich samotářský; žije v určitém seskupení, které společně obývá území, ve kterém loví na nichž se vyhřívá.

Je-li například zmije odchycena na suchém pařezu, je možné téměř s jistotou počítat, že další dny za stejného počasí a ve stejnou dobu bude pařez obsazen jinou zmijí. Vyvozujeme z toho, že existuje jakýsi "hadí řád", t.j. doba rozdělení k odpočinku, ke hlídání, i k získávání potravy.

Čtěte také: Kudlanka nábožná, neuvěřitelně dokonalý hmyzí predátor

Čas od času se nám hada podaří vyplašit; přitom naše pozornost se soustředí pouze na tuto zmiji, avšak nezpozorujeme, že jsme se ocitli v seskupení třebas i deseti jiných plazů, a to nejen zmijí, ale hlavně užovek, které se ke zmijím rády přidávají.

Všichni hadi před námi zpravidla rychle prchnou, až na jednoho; ten většinou vyleze na viditelné místo a začne hlasitě syčet. Nikdy však sám nenapadá, a po chvíli zmizí také. Jeho úloha spočívá zřejmě v tom, aby naši pozornost odvedl od ostatních plazů.

Zmije mezi teplomilné živočichy nepatří a teplotu těla přizpůsobuje teplotě okolí. V zimě je dokonale ztuhlá, a najde-li úkryt, kde rtuť teploměru klesne pod bod mrazu, zahyne. Přežije-li však zimu, vylézá mnohem dřív něž předpokládá pranostika, a proto jí můžeme zahlédnout již mezi tajícím sněhem nebo na suchých ostrůvcích zažloutlé trávy.

V té době však její jedový váček neobsahuje ještě skoro žádný jed, neboť ten s tvoří složitou chemickou cestou působením tepla; na jeho množství závisí tělesný vývoj plazů, takže v chladném roce hadi hynou, neboť trpí nedostatkem jedu, potřebného pro získávání potravy. Z toho tedy vyplývalo, že zmije je tvor, přizpůsobený vyšším teplotám, avšak to platí pouze pro jarní období.

Těžko se nám podaří spatřit zmiji, vyhřívající se při teplotě kolem 30 stupňů Celsia. Kdybych se ji z podobného místa snažili únik zamezit, zhruba po čtvrthodině by zahynula. Stejně však jako pálící slunce nesnáší sucho, jak jsme se kdysi učili, ba právě naopak - ideálním místem jsou pro ni traviny a břehy u říček, potoků a rybníků, na jejichž hladinách se dobře pohybuje. Na Šumavě jsou pro ni vyhovujícími místy mokřiny, slatě a rašeliniště. Není však výjimkou, že plazící se zmiji zahlédneme na nejspodnější větvi rostoucího stromu nebo na rozehřátém asfaltu silnice.

Zajímavé je zmijí plazení, kdy za pomocí smyček, vytvářených tělem, se had pohybuje směrem vpřed. Vyhřívá-li se na hromadě kamení, snaží se o co nejrychlejší únik do svého úkrytu; ne však jakýmkoliv směrem, nýbrž vždy jenom známou cestou, a to i v případě, stojíme-li v tomto směru. Manévr hada považuje pak mnoho lidí za útok.

Při pohybu k místu úkrytu ze svahu vytváří zmije podobné smyčky jako při plazení s tím rozdílem, že se převrací a padá, nebo se dokonce dokáže kutálet, než se o nějakou terénní nerovnost nezastaví.

Proti zmijímu jedu nemá žádný živočich imunitu. Svoji účinností je zařazen asi na desátém místě, avšak záleží na jeho množství. Plná dávka činí maximálně 10 mg, přičemž smrtelné množství se připouští 15 mg. To znamená, že dávka jedu jedné zmije je pro usmrcení dospělého zdravého člověka nedostačují, pokud se nejedná o uštknutí do partií obličeje. V těchto případech, jakož i u dětí nebo u lidí s oslabenou srdeční činností, může setkání se zmijí znamenat smrt. V každém případě musí však postižený co nejrychleji vyhledat lékaře.

Pokud někdy zmiji přeci jen k útoku donutíme, vytvoří si had z horní třetiny těla nejprve smyčku, a poté hlavičkou rychlostí kolem čtyř metrů za vteřinu "vyrazí" kupředu. Reakce člověka je však asi dvakrát rychlejší, takže střetnutí ve směru očekávaného útoku je možné se vyhnout.

Někdy se však přeci jenom podaří jedovatým zubům zakousnout; zmije se z místa rány nemůže uvolnit a vztekle se zmítá. To společně s kousnutím působí hlavně na psychiku postiženého, takže někdy dojde k šoku; ránu směrem k srdci zaškrtíme a osobu ihned dopravíme k lékařskému ošetření.

Takže na závěr už jenom jednu radu: na zmiji přeci jenom pozor, vyplatí se to.

Další související články: