Túra na Grosser Zschirnstein (560 m), stolovou horu v Saském Švýcarsku

Turistika na okraji Saského Švýcarska

Dnešní výlet začínám v Dolním Žlebu, který je místní částí Děčína. Přesněji na zdejší železniční stanici. Ta leží na levém břehu Labe a je nejníže položenou stanicí v Česku. Vyrážím po zeleně značené trase směrem ke státním hranicím s Německem. Jdu rychle, chci dnes ujít asi 11 km, na což mám maximálně tři hodiny času.

Prvních 1 500 metrů vede po rovině. Zpočátku po krásném chodníčku, tady bych měl trochu nahnat čas. Jenomže to bych nesměl z chodníku někde sejít. Kolem jsou kamenné základy opuštěných domů zaniklé osady Klopoty, kde až do konce války žilo téměř výhradně německé obyvatelstvo.

Zprvu se mi zdá divné, že přelézám několik větví, ale říkám si, že se tu asi moc nechodí. Pěkný chodníček vede dále, ale za chvíli je pro změnu zarostený trním a kopřivama. To už mi začíná být divné, ale jdu dál. Pak to vypadá, že další chodník vede o kousek výše ve svahu, ale taky nic moc. Oddechnu si, když konečně přicházím ke Klopotskému potoku. Konečně značka a schůdná cesta. Vede ale jaksi prudce do kopce, přímo po státní hranici. Chodník je dlážděný pískovcovými kameny.

Na potoku se nachází Klopotský vodopád. Vypadá na první pohled jako přírodní výtvor, vznikl však uměle menším posunutím koryta, zřejmě v souvislosti s výstavbou zdejšího vodního mlýna. Pod vodopádem je taky menší nádrž na vodu. Potok protéká krátkou roklí mezi skalami. Tady předbíhám první turisty.

Sklon trasy se zmírňuje, ale já se nějak nemůžu rozejít. Připadám si, jako bych měl svázané nohy, nebo spíše, jako bych se brodil nejméně po kolena rašelinou. Přitom jdu po turistické značce, na což pravda nejsem tolik zvyklý. Většinou totiž chodím přímo terénem, rovnou za nosem. Spíše se ale nemůžu rozpohybovat po šestihodinové cestě vlakem až od Ostravy. Po lesní cestě funím jako kůň, je rozježděná traktory, podobně jako v Česku. A to jsem už prosím několik set metrů v hloubi německého území.

U rozcestníku chvíli váhám, kudy mám jít dále. Zelená značka se stáčí kamsi skoro zpátky a cesta, která vede ve směru šipky označené názvem kopce, na který směřuji je na tom podobně. Akorát že se stáčí místo doleva, tak doprava. Navigace mě přitom vede rovně, tak se vydám po té nejvíce rozbahněné cestě.

Mapa v přístroji neporadí, zrovna v asi dvoukilometrovém pásmu kolem hranice značky chybí. Díky tomu kličkuji po zdejších cestách a pěšinách kolem vršku Ladehübel trošku jako zajíc. Konečně cyklostezka a pak turistický rozcestník. Do skal přede mnou totiž musím přijít nějak rozumně, tedy po značce. Horolezecké vybavení s sebou nemám.

Mám jít po jakémsi červeném puntíku, hledám červenou značku, ale nikde ji nevidím. Zvolím tedy cestu, po níž přicházejí němečtí turisté. Vede mě lesní cesta, kromě skály kousek za rozcestím tu žádné vysoké skály nejsou a tak si nakonec cestu zkracuji cípem lesa. Mezi nízkými skalkami přicházím k pěšině, označené svislou žlutou čarou. Konečně mi dochází, že to bude asi německé turistické značení. Alespoň mě tento zvláštní symbol dovede na vrchol 561 metrů vysokého kopce, s názvem Grosser Zschirnstein.

Je to pískovcová stolová hora, z jejichž skalnatých okrajů je krásný výhled na okolní lesy a skály jejího menšího bráchy - Kleiner Zschirnsteinu. Je tu několik turistů, kteří odpočívají v "autobusové čekárně", tedy dřevěném přístřešku. Na vrcholu je kromě něj ještě triangulační sloupek, vztyčený roku 1865 při tvorbě sítě Královské saské triangulace. Nebo spíše jeho kopie z roku 2011. Výhled je skutečně impozantní do tří světových stran. Koruny stromů pod skalami už mají nádherné podzimní barvy.

Ještě že jsem si všiml, odkud sem přišla malá skupinka turistů, jinak bych zase bloudil. Značka vede po východním úbočí hory a pak klesá lesem k cestě. Minu rozcestí, kde jsem byl ani ne před hodinkou, tentokrát jdu ale rovně až k lesní asfaltce. Kousek jdu po ní, asi sto metrů za mnou jde policajt. Vypadá jako český, ale asi to bude Němec. Já jdu ale tak dvakrát rychleji, takže ho brzy setřesu.

Několikrát jsem se nenápadně otočil, ale policista prohlíží křoví u cesty. Nejspíš hledá uprchlíky. Já chci někde v těchto místech přejít hranici. Naštěstí trefím rozcestník a tak můžu jít po zelené značce. Zákaz přecházení hranice mimo turistické trasy se totiž myslím netýká pouze národních parků, ale i chráněných krajinných oblastí. Já tady přecházím z CHKO (LSG = Landschaftsschutzgebiet) Sächsische Schweiz do CHKO Labské pískovce.

Hranice přecházím v místě zvaném Česká brána. Přes cestu je závora a pro jistotu i tři velké balvany. Kousek se ještě držím zelené, ale pak se nechám zlákat pohodlnou asfaltkou, která vypadá, že vede lépe směrem, kterým potřebuji. Bohužel se brzy stáčí jinam, takže nezbývá, než to střihnout lesem. Pod nohama je spousta poházených větví, tak to bohužel začíná vypadat v lesích skoro všude.

Teď už mám ale čas, plánovaný vlak jede za 15 minut, tak můžu zpomalit. Hlubokým žlebem teče drobný potůček, prochází zajímavou krajinou okolo dalších skalních útvarů. Samotná stezka je opět dlážděná pískovcem, je to prý stará formanská cesta. Kameny jsou ale vlhké od potoka, navíc někde zakryté spadaným listím, takže je třeba jít opatrně.

Na potůčku začínám míjet drobné kaskády a pak i několik menších vodopádů. Dolnožlebské vodopády jsou tzv. nepravého typu. Vznikly totiž druhotně na pískovcových balvanech, které se odtrhly od skal a dopadly do koryta vodního toku. Nejvyšší stupeň se nachází v dolní části potoka nad osadou Dolní Žleb a má výšku asi dva metry.

Chvíli u nich postojím a pak scházím do vsi. Kostel vypadá mírně zchátrale, ale přední stěna už získává novou omítku. Hospoda u kostela je otevřena pouze od čtvrtka do neděle, cestou k nádraží je ještě jedna a tam sedí několik cyklistů na zahrádce. Musím ale na nádraží zjistit, zda náhradní autobus opravdu přijede až sem. Naštěstí jsem tu dříve a dozvídám se, že mikrobus jede jen ke kostelu, dále že se jim po rozbité cestě nechce. Takže kousek zpátky, během několika minut, které zbývají do odjezdu spoje, si ještě prohlédnu hřbitov, částečně německý a sleduji nakládku několika aut na přívoz na Labi.

Dnešní trasa se blouděním protáhla na 14 kilometrů, na něž jsem měl bohužel pouze tři hodiny. Jinak by se tady dalo kochat podzimní přírodou mnohem déle.

Grosser Zschirnstein, turistická mapa