Průvodce | Karpattreky | Horolezectví | Cykloturistika | Cestování | Lyžování | Příroda | Soutěže | Aktuality | Zajímavosti | Kalendář akcí | Napsat článek | Seznamka | Více…
Kontakty  Cookies  Ceník inzerce  RSS 
Treking.cz Hledat
Poslední aktualizace: 9.12.2018 , svátek má
Reklama
Treking > Treky, turistika > Ararat, výstup na nejvyšší horu Turecka

Ararat, výstup na nejvyšší horu Turecka

Výstup na horu Ararat, nejvyšší horu Turecka aneb divoký Kurdistán

24.2.2011 | Lucka Plicová

Ararat na samém východě Turecka byla velká výzva. Nemuseli jsme se ani moc rozmýšlet, hora samotná i tato východní část Turecka - Divoký Kurdistán, byla pro nás velmi přitažlivá. Dopravu do Turecka jsme zvolili po zemi z ČR.

Autorka na Araratu

Tranzit přes Slovensko, Maďarsko, Srbsko, Bulharsko a Turecko. Cesta přes Balkán tímto způsobem je sice velmi zajímavá, ale také více či méně komplikovaná, neboť se mohou objevit různé nástrahy. Ačkoliv situace se již v posledních letech zlepšila, překročení některých hraničních přechodů tímto stylem nemusí být vždy jednoduché.

Cesta Balkánem, přejezd do kempu pod Ararat

Přijíždíme do Dogubayazitu, do kempu pod palác Ishaka Paši. Kousek od paláce se rozkládá Murat Camping - táboření na osobu 1 USD. Stavíme stan, vaříme a připravujeme vše na několikadenní výstup na Ararat. Konečně se dostáváme i pod příjemnou sprchu a smýváme ze sebe prach předešlých dní.

Vylézám ze sprchy, abych ji uvolnila ostatním čekatelům a dooblékám se už venku. V tom Zuzka a Petr, kteří před chvíli po mě do sprchy zalezli, znovu otevírají dveře a halekají na mě, že jim to už nějak neteče. Jdu se teda podívat co se stalo, ale spatřuji ten stejný "čůrek", pod kterým jsem se cachtala já. S úsměvem na tváři tedy říkám, že víc vody v kuse fakt neteče… Oba si pořád myslí, že si z nich dělám legraci a očividně je má odpověď neuspokojuje.

Po dalším zařizování na zítřejší cestu se jdeme v podvečer mrknout na palác "Ušáka Paši". Je to skvělé místo a přitom takový kousek od naší magické hory. Dvojice vrcholů hory Ararat je odnepaměti opředena legendami, z nichž nejznámější praví, že tato hora byla místem odpočinku Noemovy archy. Levý štít se nazývá Velký Ararat a měří 5 165 m, pravý štít Malý Ararat se tyčí do výšky 3 925 m. Nejlepší pohled na něj bývá tak hodinu dvě po východu slunce, než se zahalí do mraků.

Po mnoho let se neposkytovalo povolení k výstupu na tuto horu z bezpečnostních důvodů. Nicméně v poslední době byla znovu pro turisty otevřena. K výstupu na vrchol jsou potřeba minimálně tři dny za podmínky, že jste již zdolali nesnesitelně pomalého úředního šimla. O povolení je potřeba žádat nejméně tři měsíce předem, je nutné předložit kopii pasu a dopis se žádostí o povolení k výstupu s datem, kdy jej plánujete. Cena začíná na 300 USD. Nám se daří usmlouvat 200 USD, včetně horských vůdců. Sice se nám cena zdá pořád dost vysoká, ale nedá se nic dělat, nahoru prostě chceme.

Dolmuše pod Ararat, výstup do BC

V 7:00 ráno čekáme v kempu sbalení a připravení na ten bájný Ararat na příjezd dolmušů. Nakonec se včera v kempu rozhodlo pro výstup na sopku 20 lidiček. Jsme tedy zvědaví, do jakého vozidla se vejdeme. Přijíždí ford tranzit a náklaďák s otevřenou korbou. Většina se dere do pohodlí uzavřeného vozidla, ale my se s nadšením vrháme na korbu náklaďáku, jelikož náš šerpa křičí, že tam bude místo pouze na batohy a 6 lidiček.

Dereme se dopředu, ať nepřijdeme o to dobrodružství v nákladním prostoru. Je ale fakt, že většina volí pohodlí krytého vozu a tak my šťastlivci: Janča, brněnská Janča, Martin, Roman a Luboš se usazujeme pod batohy a vydáváme se vstříc zážitkům.

Pověstmi opředený Ararat

Platíme 200 USD, je to poplatek, který zahrnuje povolení ke vstupu do vojenské oblasti Araratu, cestu dolmušem a vodu v BC. Na korbu nasedají i místní gajdové, kteří organizují vynesení vody na oslících a mulách do výškových táborů. Samozřejmě nám byl nabídnut i kůň na přepravu zavazadel, ale cena 150 USD za jedno zvíře se nám zdála přemrštěná a navíc nejsme přece takoví "gaučáci", abychom si ty svoje horské propriety… stan, vaření, mačky apod., nevynesli sami.

Začínáme tedy story Ararat. Nejdříve jedeme po asfaltové silnici a z kempu pod palácem Ishak Pasha, jsme Araratu na dohled. Řidič nám ukazuje, že si máme sednout na dno korby, abychom nebyli vidět. Předpokládáme, že na tureckých silnicích je tomu stejně jako u nás, a řidič by při převozu osob v nákladním prostoru pravděpodobně platil pokutu. Vše se mění, jakmile asfaltku opouštíme. Všichni se na korbě konečně vzpřímeně postavíme a zuby, nehty se držíme bočnic.

Odbočili jsme na velmi prašnou a kamenitou cestu a přímo proti nám se tyčí naše sopečná výzva Ararat. V kurdské vesnici nabíráme další děcka, které popovezeme do letní vesnice v horách. Naskakují na korbu na rozdíl od nás velmi lehce a můžeme pokračovat v krkolomné jízdě.

Po pár desítkách minut se cesta strmě zvedá vzhůru, to už ale v korbě všichni stojíme vzpřímeně a pozorujeme dění kolem nás. Kola začínají prokluzovat a tak někteří Kurdové skáčou z korby na zem a podkládají prokluzující kola kamením. Při pohledu na to, jak jeden z nich strká spolu s kamením pod kolo i nohu, všichni trneme, aby ji stačil včas vytáhnout.

Poskakujeme, ale nakonec ani podkládání nestačí a tak všichni musíme z korby dolů a pěkně zatlačit. Po pár metrech a rozjetí náklaďáku, vyskakujeme znovu na vůz a ještě kousek pokračujeme v jízdě. Naše parta, která jela uzavřenou dodávkou na nás již čeká. Zastavujeme a vyhazujeme všechny batohy. Obklopují nás kurdské děti a dožadují se sladkostí. Docela mne zaráží, že nechtějí můj sáček s bonbóny, ale vyžadují čokoládu. Že by byli až skoro tak zhýčkáni, jako děcka v Káthmandu.

Dnes nás čeká výstup do C1 a tak nám nezbývá než nasadit batohy a vyšlápnout po svých. Kolem nás se prohánějí Kurdové na koních a vezou nám zásoby vody. Jdu po cestě a najednou za sebou slyším dusot, otočím se a vidím dva řítící se jezdce. Než stačím uskočit a vůbec promyslet na jakou stranu mám uhnout, proženou se kolem mne jeden zleva a druhý zprava. Jeden jezdec přibrzďuje a anglicky se mě ptá, zda nechci vzít batoh. Odmítám a dál si nesu své břímě na zádech sama.


Zobrazit místo Ararat, Turecko na větší mapě

Všude na dohled je lávové kamení, ale my jdeme celkem vyšlapanou hliněnou cestičkou. Kupodivu to jde docela dobře. Přes různé odpočinkové zastávky na malých a velkých kamenech, dorážíme do C1. Stavíme stany na celkem travnaté ploše pod lávovou sutí. Začíná se zatahovat, vaříme jídlo a dáváme si do nosu. Odpoledne se válíme před stanem (válíme se aklimatizačně samozřejmě) a probíráme všemožná témata.

Jdu se ještě podívat kousek na okolní skály a vyfotit večerní pohledy při skvěle zabarveném světle. Jana už navrhuje, že bychom se měli na zítřejší výstup z C1 do C2 pořádně vyspat, jelikož v kempu pod palácem Ishak Pasha se nám to díky psům a ostatním živlům moc nepodařilo. Děláme teda další litry čaje a po západu Slunce to taky balíme. Jelikož je v C1 i balkánská expedice, která si ale nese všechno vybavení na oslech a mulách, zvažujeme, že bychom měli vstávat dřív, abychom jim do kopce dostatečně utekli.

Nori, náš horský vůdce navrhuje vyjít v 7:30 hod., vzhledem k tomu, že expedice "gaučáků" bude vycházet až v 10 hodin, máme maximum času. Myslím, že nemusíme mít strach, dnes jsme je pozorovali při stavění stanů, a to co předváděli s tyčkami od stanu jsem v životě neviděla. Jedné balkánské dvojici jsme dokonce čas změřili na 27 min.

II. základní tábor

Vstáváme zase s rozedněním, vaříme čaj a balíme se na cestu. Po sedmé jsme všichni OK, čekáme jen na Noriho, našeho vůdce. Místní starší Kurd, s kterým jsme se včera dali do řeči a spřátelili, nás ráno poznal a přišel nás velmi srdečně pozdravit. Zároveň s rukou k pozdravu, nám podával i meloun. Nemůžu riskovat, že by se třeba urazil, kdybychom si darovaný kousek nevzali a tak raději riskuji případné střevní potíže.

Dáváme teda snídani a meloun. Jakmile dorazí Nori, dáváme se do pohybu a vystupujeme suťoviskem vzhůru. Jdeme tak pomalu, že to ani víc pomalu nejde a časté zastávky taky nejsou výjimkou. Pomalé tempo mi vyhovuje, ale tohle je extrémně pomalé i na mě. Zase je ale výhodou, že naše aklimatizace bude opravdu pozvolná… Dorážíme do zatáčky a dáváme další z nesčetných pauz. Fotíme skupinové foto na mé stativové nožičky.

Postupový tábor

Daří se a můžeme pokračovat v cestě. Nori dělá čím dál častější pauzy a tak jsme trochu nervózní, abychom tam vůbec došli. Ze spodního suťoviska vidíme na hřebínku žluté stany, a tak se těšíme, že C2 je už na dohled. Ještě pár zastávek a jsme nahoře, vybíráme co nejlepší stanoviště pro náš stan. Jsou zde malé plochy, obestavěné proti větru zídkou z kamenné suti.

Zatím jsme tu z expedic mezi prvními a tak místa je relativně ještě dost, to se však mění s přibývajícím odpolednem. Stavíme stan a jdeme pro pitnou vodu. Podle našeho šerpy je zde pramen, který stéká z ledovce. Je ovšem v suťovém poli, velmi těžko přístupný. Jakmile stoupneme na pohybující se masu kamení, ujíždí nám pod nohama. Nakonec se podaří vodu do flašek nabrat a šupajdíme zpátky ke stanu.

Vaříme naše tradiční těstoviny a proléváme se čajem, aby nad námi vejškovka nevyhrála. Bolí mě sice hlava, náš druhý výškový tábor je ve výšce 4 200 metrů, ale oproti zkušenostem z minulých cest, většinou v téhle výšce bývám v daleko horším stavu.

To je pozitivní a tak v duchu děkuji Norimu za jeho časté aklimatizační zastávky. Jana je v pohodě, jako vždy ani náznak vejškovky! Ostatní jsou na tom také dobře. Počasí se začíná kazit, jdeme si na hodinu lehnout a nabrat nějaké síly. Kolem páté odpolední nás budí křik přicházející balkánské expedice. Všichni jdou zase jen nalehko a věci jim táhnou muly a koně. Vylézáme tedy ze stanu a s ostatními probíráme detaily zítřejšího výstupu. Někteří kluci nemají rukavice, a tak jim půjčujeme na ruce alespoň ponožky. Předpověď je ale optimistická a teplota by tak rozhodně neměla moc klesat pod bod mrazu.

Jdeme ještě pro vodu, připravujeme věci a jídlo na zítřejší výstup. S vůdcem jsme se domluvili, že z tábora C2 budeme vycházet ve dvě hodiny ráno. Je to vražedná hodina, ale chtěli bychom být na vrcholu při východu slunce. Vše připraveno a tak se ukládáme ke spánku. Je asi osm hodin večer a za pět hodin vstáváme.

Asi po hodině ležení ve stanu, začíná pršet (zatím jsme klidní). Déšť přidává na intenzitě, (přestáváme být klidní) a přidávají se hromy a blesky a je tu bouřka se vším všudy a hrozně fičí vítr, stan se celý klepe (začínáme být dost neklidní). Pomalu nevěříme, že bouřka takové intenzity přestane včas, abychom mohli v jednu hodinu po půlnoci začít vrcholový výstup. Vrháme na sebe s Janou ve světle blesků zničené a nechápající pohledy, kde že se ta bouřka z jasné oblohy nad Araratem vlastně vzala? A pohled vypovídá i o možnosti neuskutečnění výstupu kvůli počasí.

Nemáme moc času, musíme pokračovat v cestě Tureckem a tak máme na výstup pouze jeden jediný den. To by nás trochu mrzelo, zvláště, když aklimatizace proběhla neobyčejně v pohodě. Přejeme si dobrou noc a zavíráme oči s pocitem, že holt ráno moudřejší večera a první hodina ranní rozhodne.

Vrcholový výstup na 5 156 m vysoký Ararat

Je jedna hodina ráno a budí nás zvuky cinkání maček a cepínů z okolních stanů. Otevírám oči a první co je podezřelé, že neslyším déšť. Pomalu se soukám ze spacáku a při otevření stanu normálně zírám! Obloha jako vymetená, spousta blýskajících se hvězdiček. Jana mi to nevěří a tak se dere ven, aby se přesvědčila sama. Pořád nám nějak nedochází, že se teda můžeme pokusit o 5 165 m vysoký Ararat. Vypadá to, že všichni kolem vstávají, jen naši kluci jsou neustále zalezlí ve stanu.

Oblékám na sebe všechno co mám a venku vařím polévku. Možná bylo rozumnější uvařit ji v teple stanu, ale teď už mrznu venku, tak je to jedno. Kolem dokola se odráží svit čelovek, paráda! Půjdeme jako permoníci všichni společně. Uvazuji Jančiny hůlky na svůj batoh, polévka už klokotá, tak se na ni společně s Janou vrháme. Není to nic moc v jednu hodinu ráno do sebe dostat tuto hmotu, ale co bychom neudělali pro spoustu sil k výstupu, hahaha.

Zatím co se přemáháme spolknout alespoň pár lžiček této výživné tekutiny, kolem už je velmi živo, což je neklamná známka blížící se akce. Dojídáme poslední sousto, bereme sbalené batohy, zajišťujeme stan kameny proti větru a vyrážíme s ostatními. Je hvězdná jasná obloha, ale měsíční světlo nic neosvětluje a tak jsme rádi, že světelný kužel z našich čelových lamp nám ukazuje kam bezpečně šlápnout.

Výstup na Ararat

Stoupáme po směsi hlíny a suti rozmočené včerejší bouřkou a tak každou chvíli někdo ujíždí dolů. Jarda s Milenou nemají čelovku, tak je bereme mezi sebe. Nori, jako místní vůdce šlape vepředu a vybírá cestu. Děláme na můj vkus až extrémně velké množství zastávek a my vzadu děsně mrzneme, jelikož není šance se rozejít a tím se zahřát. Oblíkám si tedy ještě další bundu, beru rukavice a už se cítím lépe.

Ze začátku se mi moc dobře nejde, mám pár kriziček - to ta zatracená polívka, to byl nápad… Terén je pořád docela těžký, velký sklon kamenné suti. Při tak strašně pomalé chůzi se nám stává, že občas ztrácíme rovnováhu. Zadní část skupiny hecuje tu přední, aby zrychlila, přední zas zvyšuje frekvenci pauz.

Jdu v klidu, v zorném poli mám neustále Romanův cepín na batohu, oddychuji dosti těžce a doufám, že už vstřebám tu zatracenou polívku. S postupnými výkřiky: "PAUZA, PITÍ, OBLÉKÁNÍ, SVLÉKÁNÍ" vystupujeme na hřeben. Ptáme se Noriho, jak daleko je ještě k ledovci, kde budeme nasazovat mačky, ale neví co je glacier a tak pouze opakuje počet hodin, které zbývají k vrcholu.

Pomalu se začíná rozednívat. Začíná nám být celkem zima, trochu mrznou prsty u rukou i nohou, a tak předbíháme vedoucí pauzírovaní skupinu a o něco maličko rychleji směřujeme k vrcholu. Trochu se mi točí hlava, ale není to nijak extrémní. Brňáci vyrazili rychlostí formule a už jsou vidět na sněžném hřebínku.

Nori nás opouští a z gesta chápu, jako že prý na něj máme počkat. Vyrazil kupředu za Francouzi. Chvíli čekáme a když se nic neděje, jdeme po vyšlapané cestě za ním. Spatřujeme ho na hraně ledovce (zhruba ve výšce 4 800 m) a když vidí, že jsme celý ten úsek zvládli bez jeho vedení, ukazuje gestem ruky, že jsme jedničky. Což odbýváme naším gestem mávnutí ruky… jako, že pro nás je to maličkost. Směje se a ukazuje kudy půjdeme po sněhu.

Konečně na vrcholu Araratu

Už vidíme vrchol a čeká nás tedy to sněhové pole, které se prudce zvedá těsně pod vrcholem. Nikdo nenasazuje mačky, není potřeba, je pěkná krustička a po sněhu se jde velice dobře. Pomalu ale přestávám stačit s dechem a tak dělám vždy pár kroků a chvíli vydýchávám. Správnější výraz je velmi funím. Vždycky se sehnu, abych odlehčila zádům od batohu a to mě pak přepadá dávivý kašel.

Docházím Káju, na rukou má ponožky místo rukavic a obě ruce strčené v kapsách. Asi mu je chudákovi zima, ale nedává nic znát a šlape úmorně dál. Podle výrazu s potutelným úsměvem je vidět, že tohle sebetrýznění lze přemoci jen černým humorem. A tak smích na který už nemáme dostatek kyslíku, přece nevynecháme. Postupujeme kolmo vzhůru, já zpomaluji a klasika: vždy pár kroků, pauza, pár kroků, pauza… Mám už na dohled vrcholovou tyč a lidičky, kteří nás z vrcholu hecují. Je to už otázka pár minut. Se zatnutím zubů a po posledních pár krocích stojíme taky na vrcholu.

Všichni se vítáme, objímáme a líbáme. Atmosféra je super, sluníčko akorát zalilo paprsky celou vrcholovou kopuli, je to fantazie! Postupně docházejí další človíčci z naší skupiny a opakuje se vrcholové objímání a vítání. Je sedm hodin ráno a den jak vymalovaný. Zvládli jsme to z C2 za pět hodin. Neříkám, že je to superrychlý výstup, ale proč taky. Nám se pomalá rozvaha tentokrát vyplatila.

Fotíme desítky fotek a samozřejmě skupinovou. Všichni si sedáme na sníh pod vrcholek a prosíme kolegu z vedlejší výpravy, zda nás vyfotí. Ochotně souhlasí, ale focení nebere konce… znovu a znovu někdo z nás vyskakuje se slovy: "Ještě na můj foťák". Už se mi zdá, že mi zadek přimrzne ke sněhu, tak ještě 3 fotky a dost. Ze všech pokušitelů hory nikdo nevzdal. Na vrcholu nás stojí všech 20 šťastných Čechů. Pro mě, která vždy a bez výjimky nad 4 000 m n.m. bez delší aklimatizace zvracím, je to tentokrát bez ztráty kytičky.

Na vrcholu to začíná houstnout a tak se kocháme posledními pohledy a štelujeme teleskopy k dramaticky dlouhému sestupu dolů. Nebude to žádná procházka růžovým sadem, čeká nás 3 000 výškových metrů dolů, přes C2 i C1 a tak my všichni kolínkáři se trochu třeseme. Poslední pohledy z vrcholu, bereme batohy a hůlky a sesouváme se ze špičky Noemovy archy.

Po inspiraci článkem z Trekingu, kdy vrcholový splaz ledovce jedna skupinka sjížděla po zadku, to taky hodlám zkusit. Sklon je docela prudký, sedám tedy na prďku, ale překáží batoh, moc se nerozjíždím… Sundávám jej tedy ze zad a hned je to znát a sjezd nabírá obrátky. Hůlkami trochu dolaďuji směr sjezdu a přibržďuji. Docela se to daří a za chvíli jsem u sněhového traverzu.

Beru batoh na záda, kousek popocházím a za chvíli už mám na dohled skupinku, která čeká na místě, kde už sníh přechází v suťovisko. Sníh se tam ještě svažuje a tak s výkřikem radosti se vrhám na zadek na sníh a hodlám zase ten kus ke skupince dojet.

To už ale vidím Noriho, jak mávajíc rukama nad hlavou hrozným úprkem běží pod místo mého sjezdu a s očima navrch hlavy se snaží cosi naznačit. Nevím sice co, ale pro jistotu markantně brzdím, zastavuji a vstávám ze svahu a už pešky jdu ke skupině čekající u suťoviska. Nori s gestem ruky držící se za srdce a vyděšeným výrazem mi ukazuje, že do místa kam vedla moje kluzná dráha, je docela dost trhlin. Říkám mu, že jsem chtěla jet jen kousek, že ne prostě až dolů. Ale jeho vyděšeného výrazu už ho nezbavím.

Vrcholové foto

Okamžitě vypráví zážitek i dalším docházivším gajdům, kteří vedou ostatní skupiny na vrchol. Omlouvám se teda ještě jednou a pomalu se přesouvám k suti k dlouhému a technicky obtížnému sestupu. Teprve nyní vidíme tu hromadu kamení a balvanů, kterou jsme vystoupali ještě za tmy a za svitu čelovek. Některé úseky jsou ještě zmrzlé a tak to pekelně klouže. Udržuji stabilitu hůlkami a sbíhám docela rychle ke skupině, která se i s Norim vyhřívá na spodních balvanech.

Shazujeme teda všechny goretexy a jiné texy a bereme na sebe více vzdušného. Slunko pekelně praží a my nejsme ještě ani v C2. Už mě docela bolí nohy, a to nás dnes čeká 3 000 m dolů pod základní tábor, kde budeme mít už přistavené dolmuše na odvoz.

Sestup z C2

Vyčerpaná docházím do C2 a jelikož máme na sestup ještě dostatek času, zalézám do spacáku a na hodinku dáváme relax. Docela to bodne, při tom co nás čeká ještě dolů. Už nemáme skoro žádné jídlo a tak pijeme litry a litry vody. Za pár minut nás stejně budí nově přicházející expedice, které se chtějí pokusit o výstup a zdolání vrcholu Araratu. Jsme vážně jediní, kteří si přinesli vše na zádech. Při pohledu ze stanu zjišťuji zase desítky přítomných koníků, kteří nesou expedicím kompletní náklad.

V C2 není na další stany mezi kamením už moc místa a tak jim nezbývá nic jiného než počkat až se sbalíme i se stanem a připravíme se k sestupu do C1. Vylézáme teda ze stanu a pomalu balíme všechny věci. Slétají se ale jak supi a u našeho stanu čeká švýcarská horolezkyně a sleduje beze slova jak balíme… to je na mě už moc… jdu k ní… vzájemně se představujeme jménem a odkud jsme. Velmi asertivně jí vysvětluji, že stejně dnes sestupujeme dolů a tak ať chvíli vydrží, až budeme komplet sbalený.

Druhý z vrcholů

Pochopí mou narážku a jde tedy kousek dál, aby nám nestála přímo za zadkem. Namíří si to ovšem nejdříve přes naši stanovou plošinu a už vidím jak teleskopickou hůlku pomalu nabodává do mé samonafukovací karimatky. To už musím zasáhnout, což pomáhá a ona se potom drží v uctivé vzdálenosti. V klidu teda zabalíme, čekáme na ostatní a vyrážíme zas o dalších 1 000 m níže, do C1.

Terén je už o dost lehčí a tak to jde o dost rychleji než nahoře. Začínají mě překážet hůlky a tak je skládám do původní polohy a dávám na bágl a hned jdu o půlku rychleji. Je fakt, že tak nepřenesu alespoň část váhy těžkého batohu na ruce, ale jde to zas velmi rychle. Na dohled už mám kluky a přicházím do C1, kde rozvalení v trávě čekají Martin, Janča, Václav a Luboš. Nori sedí se třemi gajdy na trávě u stanu a jakmile mě spatří, očividně ožijí a mávají… vypadá to, že Nori stihnul převyprávět ledovcovou a trhlinovou historku i tady v BC a začínám tady po kopcích být docela známá.

Je tu spousta balvanů, ale ani za jedním nelze najít kýžený stín a tak se s Jančou zvedáme a jdeme napřed, ať nečekáme v tom vedru. Vzhledem k nočnímu vstávání v jednu hodinu jsme už dost unavení a tak naučeným pohybem skládáme nohu před nohu a silou vůle kontrolujeme terén. Dole už čeká skupina těch, co vycházeli dříve. Kolínkáři, kyčlaři a jiní bolístkáři, kterým chůze z kopce dělá větší potíže. Docházíme je na paloučku, kde se všichni vyvalují a odpočívají. Nori, náš vůdce, vypadá, že tvrdě spí. Shazujeme tedy batohy a skulíme se k nim do trávy.

Dáchnout si stačíme jen chvíli a za pár minut nás dochází skupina, která odpočívala nahoře. Hnedle se zvedáme a jdeme společně do kurdské vesnice, kde na nás čekají dolmuše. Je absolutně úmorné vedro, cesta se zdá být nekonečná. Človíček přede mnou se mi ztratil z dohledu, tak si zkracuji cestu a postupně objevuji nové a nové zkratky. Pár desítek metrů za sebou vidím Ludvu a Romana a tak vždycky juknu za sebe, zda použijí stejnou zkratku jako já. Nezklamou a jdou v mých šlépějích a tak tiše doufám, že jsme vážně nesešli z té správné cesty.

V tom se za zatáčkou objevuje bílý dolmuš a to dává tušit, že jsme správně. To je optimistické a tak zrychluji v tempu a přicházím k malé (asi letní) osadě, kde parkuje dolmuš a čekají kurdská děcka. Je podezřelé, že je jenom jeden, ale zatím si s tím neděláme hlavu. Neustále pere slunce, většina z nás už nemá vodu, ani jídlo a tak si děláme chutě co všechno slupneme, až budeme v kempu. Na dohled je jen jakési dobytčí brouzdaliště, tam se o pitné vodě rozhodně hovořit nedá.

Navrhuji tedy výměnný obchod. Ludva má vodu, my máme pomerančový tang a tak děláme nápojovou družbu. Chvilku teda sedíme a vykládáme, jak byl vrchol Araratu báječný a v tom přijíždí náš známý náklaďák s korbou.

Cesta nazpátek

Celé korbové skupince srdíčko zaplesá jak pěkně zakončíme vrcholový den - jízdou na výhledové korbě a ta panoramata! S brněnskou Jančou se hnedle ptáme bude-li možné vylézt na střechu kabiny a cestu do civilizace strávit tam. Řidič souhlasí a my se s jásavými výkřiky drápeme nahoru a snažíme se trochu ukotvit, jelikož terén, kterým budeme sjíždět je místy pekelný! Ostatní zůstávají na korbě společně s batohy a "polštářková" skupina už nasedla do krytého fordu.

Další z táborů

První osobní dolmuš odjíždí, tak máváme, náš řidič startuje a my s Janou se na sebe spiklenecky podíváme a raději se ještě pevněji chytíme. Rozjíždíme se a úplně nám svítí očka, jak jsme šťastní, že můžeme sedět na střeše, držet se zuby nehty, ošlehávaní horkým větrem a sledovat tu krásnou tureckou přírodu a být toho součástí. Kluci vzadu na korbě jsou v pohodě. Už si ani nesedají a sledují společně s námi mizející Ararat.

Sundávám raději klobouk, jelikož řidič našeho náklaďáku na těch relativně nesuťových úsecích docela šlape na plyn. Po skvělé jízdě zastavujeme zase v dolní kurdské vesnici a na korbu přistupují další místní pasažéři. Ještě kousek po prašné cestě a už vidíme nájezd na hlavní silnici, řidič přibrzďuje a nabádá nás ať sesedneme ze střechy na dno korby, aby nás nebylo na silnici vidět. Takto jedeme až do kempu pod Išhak Paša, kde už nás místní vítají a s jásotem gratulují ke zdolání bájné Noemovy archy Araratu.

Info

Nakonec uvádím nějaká velmi zkrácená fakta. Turecko má dvě části, evropskou a asijskou, které oddělují Dardanely, Marmanské moře a Bosporská úžina. Z geografického hlediska je to velmi rozmanitá země, najdete tu 7 000 km pobřeží, zasněžené vrcholky hor, vzdouvající se stepi i široké řeky.

Meteorologové rozlišují v Turecku sedm klimatických pásem. Pro běžného návštěvníka však mají největší význam pobřežní pásma s mírnými zimami a horkými léty a vnitrozemské oblasti s mrazivými zimami a horkými léty. Čím dále na východ, tím jsou klimatické rozdíly zřetelnější.

V Turecku žije asi 68 miliónů lidí, velkou většinu tvoří Turci. Nejpočetnější menšinou jsou Kurdové, na pobřeží Černého moře dále žijí malé počty Lazů a Hemsinů. Turecké obyvatelstvo je z 99 % muslimské, převážnou většinu tvoří tzv. sunnité, i když jsou tu i malé skupiny šíitů a alawitů. Istanbul, Izmir a pobřežní oblasti obývají malé populace křesťanů.

Treking.cz - diskuze
Reklama
Reklama
Výběr článků
Hory Na Kráľovu hoľu bicyklom, kráľovský kráľovohoľský cyklookruh
Hory Hřebenovka Malé Magury, Strážovské vrchy
Hory Tour du Mont Blanc 2010
Reklama
Reklama
Populární treky
1. Apeniny Monti Sibillini, nezapomenutelná apeninská hřebenovka - hory v Itálii
2. Vysoké Tatry Přechod přes Rysy aneb po stopách turistů císaře pána, Vysoké Tatry
3. Alpy Okolo Tre Cime a ferrata na Toblinger Knoten
4. Rumunské hory Přechod pohoří Rodna, rumunské Roháče
5. Kavkaz Kavkaz, reportáž psaná na Kavkaze (1) - Prielbrusí a Bezengi
Reklama
Túry a lokality podle pohoří
Beskydy Bílé Karpaty Javorníky
Jeseníky Jizerské hory Krkonoše
Kysuce Krušné hory Malá Fatra
Malé Karpaty Nízké Tatry Roháče
Šumava Velká Fatra Vysoké Tatry
Hledej podle pohoří
Reklama
Regiony
Oblasti: Beskydy | Bílé Karpaty | Brdy | Broumovská vrchovina | Česká Kanada | České středohoří | České Švýcarsko | Český les | Český ráj | Doupovské hory | Drahanská vrchovina | Hanušovická vrchovina | Hornosvratecká vrchovina | Hostýnské vrchy | Chřiby | Javorníky | Jeseníky | Jevišovická pahorkatina | Jizerské hory | Králický Sněžník | Krkonoše | Krušné hory | Křivoklátská vrchovina | Litenčická pahorkatina | Lužické hory | Nízký Jeseník | Novohradské hory | Orlické hory | Pálava | Podyjí | Rakovnická pahorkatina | Ralsko | Rychlebské hory | Slavkovský les | Svitavská pahorkatina | Šluknovská pahorkatina | Šumava | Švihovská vrchovina | Vizovická vrchovina | Vlašimská pahorkatina | Vsetínské vrchy | Východolabská tabule | Zábřežská vrchovina | Zlatohorská vrchovina | Ždánický les | Železné hory | Žulovská pahorkatina | Branisko | Bukovské vrchy | Burda | Cerová vrchovina | Čergov | Čierna hora | Chočské vrchy | Kremnické vrchy | Krupinská planina | Kysucké Beskydy | Laborecká vrchovina | Levočské vrchy | Ľubovnianska vrchovina | Malá Fatra | Malé Karpaty | Muránska planina | Nízké Tatry | Ondavská vrchovina | Oravská Magura | Oravské Beskydy | Pieniny | Podunajská pahorkatina | Pohronský Inovec | Polana | Považský Inovec | Revúcka vrchovina | Roháče | Slanské vrchy | Slovenský kras | Slovenský ráj | Spišská Magura | Stolické vrchy | Strážovské vrchy | Súlovské skály | Šarišská vrchovina | Štiavnické vrchy | Tribeč | Velká Fatra | Veporské vrchy | Vihorlat | Volovské vrchy | Vtáčnik | Vysoké Tatry | Záhorie | Zemplínské vrchy
Home Page | Časopis | Průvodce | Ceník inzerce | Soutěže | Seznamka | Kalendář akcí | Outdoor testy | Horské chaty | Fotogalerie | Archiv
Treky, turistika | Horolezectví | Cykloturistika | Cestování | Vesmír, astronomie | Turistická mapa online | Spolupracujeme
TOPlist