Tajch, Košarisko a Ráztocká hoľa, Nízké Tatry

Dvoudenní toulání po kozích stezkách Starohorských vrchů a Nízkých Tater (2)

Budím se kolem jedné. Venku je světla jako ve dne. No, Měsíc je asi den po úplňku. Abych stativ nenesl zbytečně, jdu udělat pár nočních fotek útulny Tajch. No nočních. Ono to ve výsledku vypadá stejně jako ve dne, tak intenzivní je měsíční svit.

Miro se hned chápe příležitosti, chce se mu cikat. Prý nechtěl jít ven sám. Asi má panickou hrůzu z toho, aby jej medvěd nehryzl přímo do "řiti". Jo, ti chlupatí neřádi "číhají za každým stromem" na nepozorné trekery. Především ty největší, slovenské…

Ráno plánuji vyrážet okolo šesté, však jsme šli spát brzy. Faktem ale je, že vstáváme až před půl osmou. Neuvěřitelné, spát tak dlouho. Balíme cingrlátka, alespoň cvičně pozametám podlahu a jde se na věc. Na úvod pěkné zahřívací stoupání nazpět na hřeben. Z nějakých 1320 m do 1 753 m.

Nazpět na hřeben směr Veľká Chochuľa a Košarisko

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Turistický chodník, který místy připomíná spíše kozí stezku, je pohodový a na hřeben to jde rychle. Je ale znát, že tudy projde jen minimum turistů. Ranní světlo je opravdu úžasné. A navíc ta mlha dole v údolích dodává výhledům tu správnou atmosféru. Za 50 minut nemám co dělat, jsem na hřebeni. Čekám ale na Mira, který se někde opozdil, abychom se domluvili co dále a abych jej před další cestou trochu morálně povzbudil (ohnivá voda bohužel již došla). On se vrací směr Moštenica k autu, já chci pokračovat na Ráztockou holi.

Na hřebeni fouká silný a ledový vichr, snažím se najít alespoň nějaké to slabé závětří. Viditelnost se oproti včerejšku zhoršila, je silné kouřmo. Přesto dělám pár fotografií okolních vrchů. Největší slovenský treker konečně dochází. Dáváme pac a pusu, kecám, pusu ne, a jdeme po svých.

Já zamířím přes Velkou Chochuli (1 753 m), kde mě vítají dva lovečtí hafani. Jsou ale příliš bojácní, za uchem se podrbat nenechají. Kochám se fantastickými pohledy na blízký Salatín a vzdálenější Velký Choč, na strmé hřebeny Západních Tater a na ladné křivky hřebene nízkotatranského.

Míjím starý známý křížek s malou kamennou mohylou a již ukusuji z posledních výškových metrů na vrch Košarisko (1 694 m) pozdravit nivelační tyč a pokochat se super výhledy. Následně scházím do stejnojmenného sedla (1 670 m). Tady definitivně opouštím červenou značku a hlavní hřeben Nízkých Tater. Ze sedla totiž pokračuji k jihovýchodu po modré turistické značce. Úzká pěšina svědčí o tom, že ani tudy neproudí žádné davy turistů. Ba spíše naopak, turista je zde spíše zřídkavým hostem.

Ráztocká hoľa

Po krásném travnatém hřebeni s hustými trsy kosodřeviny pokračuji k dalšímu cíli. Výhledy jsou fantastické, dokonce tady přestává (téměř) foukat. Ten ledový severák se opravdu dostával hluboko pod kůži. Chodník obchází Ondrejskou holi (1 597 m) v hustých porostech kosodřeviny. V duchu chválím značkaře, že tuto stezku hezky prořezali. Jinak by průchod kosodřevinou byl prakticky nemožný. Míjím myslivecký posed a nemohu se vynadívat na tu krásu kolem.

Za rozcestím Pod Ondrejskou hoľou (1 540 m) však musím onu pochvalu přehodnotit. Za úžasnými výhledy na Chabenec (1 533 m, nezaměňovat s Chabencem na hlavním hřebeni) se charakter chodníku hodně mění. Kosodřevina chodník svírá mnohem těsněji a pohyb s batohem zde není ani tak turistikou, jako spíše bojem s nepoddajnými větvemi všudypřítomné kosodřeviny… Ale kosodřevinu mám i přes tato drobná nedorozumění stále velice rád. Přesto že batoh i oblečení utržily nějaké ty štámy.

Cesta se zdá být nekonečná, ale nakonec opět vítězí duch nad hmotou. Objevuje se vytoužené rozcestí Pod Ráztockou hoľou (1 495 m). K vrcholu druhého hlavního cíle této dvoudenní procházky zbývá již jen nepatrný kousek.

Dorážím posledních asi 70 výškových metrů a již si užívám úžasných panoramat z vrcholu hole, která nese hrdý název Ráztocká hoľa (1 565 m). Samotný vršek je sice porostlý kosodřevinou a bez výhledů (je tady jen "okoralý" žulový sloupek s nápisem "KV"), ale stačí popojít pár metrů a užívat si netradičních výhledů. Tady opravdu mnoho turistů nezavítá, pěšina k vrcholu je místy téměř neznatelná.

Usedám na vyhlídku a do závětří, narychlo zdlábnu nějakou svačinu, dorazím poslední zbytky kofoly a "nasekám" na 50 fotografií, na kterých se neumětelsky snažím zachytit tu nádheru kolem. Já vím, fotka nikdy tu realitu nepředstihne, ale alespoň něco na památku a také něco pro vás, čtenáře Trekingu.

Matúšová

Po obloze se začínají honit mraky. A vrchol Ďumbieru je dokonce v mracích. Tu trasu jsem tedy opravdu naplánoval šikovně. Vyhnout se mrakům, užít si sluníčka a navštívit málo známá zákoutí Nízkých Tater.

Stezka začíná klesat. Vcelku mírně a bez orientačních potíží. Narážím na první dnešní medvědí "kákošku", neklamný pobytový znak medvěda hnědého, krále zdejších hor. On je tady doma, já pouze hostem. Následuje strmý sestup lesem a již jsem na příjemné lesní svážnici, na které se nápor na kolena výrazně zmírňuje. "Kolenáři" musí na tomto úseku opravdu úpět. Ťukám na dřevo, že mně tyto starosti naštěstí obloukem obcházejí.

Přecházím kótu Matúšová (1 176 m), obdivuji to ohromné množství hub, které tady stále rostou. A některé kousky jsou opravdu kapitální. Tady by zaplesalo každé srdce houbařovo. Mám cukání s sebou pár kousků vzít, ale vím, že bych je v pořádku nedovezl. V báglu by byly brzy na kaši. A navíc - letos již máme nasušeno tolik hub… Letošní houbařská sezóna byla (je) opravdu vydařená.

Za vrchem Matúšová přicházím na rozcestí, na kterém není vůbec jasné, kam pokračovat. Značka žádná, takže nezbývá než jíti po rozumu. Ten naštěstí nezklamal. Asi po půl kilometru (žádnou značku jsem na tomto úseku nezaregistroval) docházím na rozcestí Nad Kopcovou (1 025 m), na kterém opouštím modrou značku. Ta mě sem věrně provázela již od hlavního nízkotatranského hřebene. Na Kopcové totiž odbočuji doprava na žlutou značku.

Žlutá míří do roští, prochází menším polomem s množstvím polámaných větví, ale po chvíli ta spoušť ustupuje a objevuje se menší travnaté prostranství a lesní cesta. Další úsek je opět bez značky, ale cesta je celkem jasná. A pohodlná.

Po široké a upravené lesní cestě sestupuji hezky v klidu nádherným podzimní lesem za výhledů k jihu a západu. Babí léto se tady doslova vyřádilo, těch barev! A k tomu hřejivé sluníčko. Prostě fantastický podzimní den. Každých 5, 10 minut potkávám medvědí "kákošku". Pořádně to tady zhoustlo, medvědů je v těchto končinách zřejmě dost. Škoda jen, že se mi nějaký chlupáč nechce blejsknout před objektivem. To bych ale již asi chtěl moc.

Konečně jsem na rozcestí Matúšova dolina, bunkre (885 m), na odbočce k bunkrům Jegorova. Chvíli jsem uvažoval, že bych se tam skočil mrknout. Ale protože již drahnou chvíli jdu bez vody, kterou nebylo zatím kde doplnit, a je pravděpodobné, že ty sruby budou stejně práchnivé, jako lavičky tady na rozcestí, odbočku zavrhuji. Nakonec tam jistě nebude o nic více k vidění než např. v lokalitě Krčahovo nad Demänovskou dolinou, kterou jsem navštívil dva roky nazpět.

Přesto pár údajů si zmínit můžeme. Operovala zde partyzánská brigáda, kterou začal formovat Jegorův výsadek z noci ze 7. a na 8. srpna 1944, jenž byl nad Prašivou vysazen z důvodů podpory Slovenského národního povstání. Brigáda se postupně rozrostla na více než 3 000 členů neuvěřitelných 22 národností. Partyzáni operovali nejen na Horehroní, ale i na Liptově a Turci. Partyzánům pomáhali obyvatelé okolních obcí, především z Pohronského Bukovce. Celá obec byla za tuto pomoc vypálena fašisty dne 21.2.1945.

Pohronský Bukovec

Opět narážím na množství medvědích hovínek. Potvory si nyní pochutnávají hlavně na jeřabinách, jak je patrné z nestrávených zbytků. Ale medvěda stejně nepotkávám. Malou náhradou je alespoň krásně vybarvený jeřábek lesní (Bonasa bonasia), kterého střetávám na lesní cestě. Objevil se přímo za zákrutou, ale byl příliš daleko na nějaké "umělecké" foto. Ale pár snímků, než definitivně odletěl, jsem pořídit stihl.

No a pak to již jde ráz na ráz. Orel na obloze, opuštěná lovecká chata, rozcestí Pamätník SNP (670 m) s partizánským památníkem z roku 1974 a odpočinkovým areálem a po posledních asi dvou (a fous) kilometrech docházím do obce Pohronský Bukovec (530 m). Obec vznikla jako banická a uhlířská osada v 16. století. Své putování zakončím na lavičkách u pramene Kyslá, ze kterého s chutí degustuji a doplňuji minerály. A že jich tam je, celková mineralizace této alkalické uhličité kyselky je totiž 3,34 gramu na litr.

Vychutnávám si posledních chvilek na sluníčku a vyčkávám na Mira, kterého ještě jednou zneužívám jako taxík k vlaku, kterým se přesouvám ve večerních hodinách do Ostravy. Spokojen a příjemně odpočat v úžasných podzimních Starohorských vrších a Nízkých Tatrách. Ta dvoudenní túra opravdu stála za to.

Fotogalerie, prohlédněte si fotografie

• První část článku
• Trasa druhé etapy na turistické mapě