Podzimní Vlčí hory, trek přes Bieszczady (1)

Túra z Osadného na Balnicu, setkání s Wojtkem a přechod do Cisny

Rozkaz zněl jasně. Nikoliv že nesmí projít muž s koženou brašnou, ale naopak že my projít musíme. A s hezky naditými batohy. Kde? Přes slovensko-polskou hranici. A nejen tam, nýbrž i zpět. A hezky pěšky. Kdy? Na konci října, těsně před oslavami 101 let trvání Česko(slovenské) republiky. Přejít z divokých Bukovských vrchů do ještě divočejších Bieszczad zvaných také vlčí hory (to pro nejsilnější, mimo ruskou, evropskou populaci vlků). A pak z Bieszczad nazpět do Bukovských vrchů, byť z geomorfologického hlediska jde vlastně o jedno a téže pohoří…

Z Ostravy vyrážím krátce před sedmou večer. Pendolínem do Košic. Kamarád Aleš, se kterým jsme se neviděli od srpnové Ukrajiny, mě již od Prahy netrpělivě vyhlíží. Má žízeň na pivo a prý nechce pít sám. Přiznávám, v jeho tempu to nestíhám. Musím se zlepšit. Ani jsme se nenadali a již jsme v Košicích. Čas u plného žejdlíku plyne mimořádně rychle.

Cesta do Osadného a Osadné

Po krátké noci v Košicích pokračujeme vlakem EN 443 (9.01 z Košic) do Humenného podhůřím Slanských vrchů. V Humenném přestupujeme na courák do Sniny, ze které nám až 15 minut po poledni jede autobus do Osadného. Co ve Snině. V jedenáct dopoledne. A v sobotu. Tož zapadneme do další hospody…

Do Osadného, velké obce na horním toku Udavy, nás přiváží autobus, za jehož volantem sedí šofér Pišta. Vystupujeme, jak jinak, u krčmy, kde již netrpělivě přešlapuje pán ředitel. Aleš č. 2 z Černohronské lesní železnice. Samozřejmě, že dojde i na krčmu u Borise. Před tím však navštívíme místní informační centrum, které si zaslouží samostatnou zmínku. Je totiž samoobslužné. Platí se vhozením hotovosti do místní kasičky. Tady na východě panuje asi větší důvěra k turistům než v západněji položených krajích.

Navštěvujeme rovněž pravoslavný chrám Voznesenija Hospodinovho, který byl postaven v roce 1930 ve starém ruském stylu. Jeho součástí je i krypta. Nepříliš veselé místo s kostmi 1 025 vojáků, jejichž pozemská pouť byly v těchto končinách násilnou formou přeťata při urputných bojích, které se zde odehrávaly během 1. světové války. Krypta i informační centrum jsou otevřeny nonstop.

Tu chmurnou náladu z krypty, chcete-li z kostnice, musíme něčím spláchnout. Něčím ostřejším. A pochopitelně, že u Borise, jehož krčmu stráží ze dřeva vyřezaný rudoarmějec. Na návštěvu této rusínské obce, která je prvně připomínána v roce 1543 jako Filerová Voľa a od roku 1612 do roku 1948 jako Telepovce, určitě nezapomeneme.

Balnica a setkání s Wojtkem

Kulturního vyžití již bylo dosti. Cestování tady na východě je velice pozvolné a přijde mně, že do podhůří Bukovských vrchů se dostává stejně složitě a dlouho, jako do hor Zakarpatské Ukrajiny. Ta nakonec leží nedaleko. Za hranicí na východě. My směřujeme na hranici s Polskem, která je však dnes díky Schengenu průchozí zcela volně.

Míjíme další kostel a řadu původních selských stavení, z nichž některá jsou ještě roubená. Žlutá turistická značka nás vede proti toku říčky Udava, která se proplétá mezi zlatem oděnými vršky s výškou okolo 600 až 700 metrů. Žízeň uhasíme z nevydatného pramene železité kyselky a již jsme na hranicích Národního parku Poloniny, který byl vyhlášen 1.10.1997. Jedná se o první trilaterální park na světě, na Slovensku zaujímá rozlohu 29 805 hektarů. Více se k němu vrátím později.

Od rozcestí Diakov (440 m) začíná chodník stoupat o poznání strměji a nezmírní dříve, než na slovensko-polských hranicích na rozcestí Balnica, tur. hran. priechod (712 m). To již ale jsme u známé Biesczadzké úzkorozchodné železničky, jejíž výstavba započala v roce 1890. 25 km dlouhý úsek spojující Nový Lupkow s Cisnou byl uveden do provozu 22.1.1898. To vše kousek od hranice přírodní rezervace a jedlobukového pralesa Udava.

Náš dnešní cíl, chaloupka Wojtka aneb Przystanek Balnica je již na dohled. Dveře otevřené, doma ale nikdo. Vítá nás jen hafan, statný vlčák, který se zřejmě popasoval s nějakým zdejším vlkem. Však jsme ve Vlčích horách.

Nakonec přichází Wojtek i s paní. Dlouhý večer plný vzpomínání na pád železné opony, nebo na setkání se zakázanými a exilovými českými písničkáři ve Wroclavi, může začít. Nechybí dišputace o knize "Knihy Jakubovy" Olgy Tokarczuk, která získala Nobeluvu cenu za literaturu a nebo o filmu "Nabarvené ptáče" Václava Marhoula, který odmítly všechny polské distribuce. Dotýkáme se tak nepříjemných témat cenzury. Po 30 letech od pádu cenzury předchozích režimů…

Aleš dovezl krásnou publikaci věnovanou výstavě Pád železné opony. Já se k ní ale dostal až o den později, dnes již toho bylo na mne dost. Přesto ještě stíhám udělat pár záběrů hvězdného nebe. Vždyť obloha je tady tak krásně tmavá. Bez světelného smogu.

Solinka

Ráno je jako malované. Ale chladné. Avšak houby stále rostou, jak svědčí plný košík u dveří. S Alešem dáváme, jak jinak, ranní pivko. Asi abychom nevyšli ze cviku. Loučíme se s příjemnými a nezapomenutelnými hostiteli (i proto zde plánuji návštěvu v zimě) a vydáváme se dále. Vede odsud sice hezká lesní cesta, my se však vydáváme po drážním tělese fotíc "rosu na kolejích", která nám takto symbolicky připomíná nezapomenutelného Wabiho Daňka, jehož nedožité 72. narozeniny si budeme za pár měsíců připomínat.

Poslední foto a míříme na východ. Do hlubin karpatských lesů a pralesů. Překvapují mě bobří hráze, na které kousek za Balnicí narážíme. Nečekal jsem, že neúnavní bobří stavitelé dorazili až do těchto končin. Aleš č. 2 se na dalším rozcestí s námi loučí a vrací se domů. Přes prales Udava. My zbývající vyčkáváme na vláček. Poslední v této turistické sezóně. Chceme udělat pár fotografií. Škoda jen, že nejede parní mašinka. Ale co.

Když vlak zmizel z dohledu, vydáváme se dále proti proudu říčky Solinka. Lesní cesta se místy přibližuje na pouhých 200 metrů k hranici se Slovenskem. Míjíme lesovnu a množství těžařské techniky (i v Bieszczadech se kácí ve velkém) a kolem silně meandrujícího toku pokračujeme dále. Vyhlížím vlky, ale marně. Nacházíme sice nějaké pobytové stopy, ale všechny jsou staršího data.

Dnešní trasa vede sice spíše po rovině, přesto je zajímavá. Jedná se o exkurzi do karpatského lesa, který se oděl do fantastických podzimních barev. Noční mrazy sice z listoví "vytlačily" zelený chlorofyl, ale zbývající listová barviva, jako jsou xantofyly, antokyany či karotiny, jej zdatně nahrazují.

A jsme u vysídlené obce Solinka. Z obce nezbylo zhola nic, pouze na hřbitově je patrných pár křížů a sotva znatelné základy kostela. Ves byla založena někdy ve 16. století potomky pastevců, kteří sem přicházeli z oblasti dnešního Rumunska a Ukrajiny již od 14. století.

V době největšího rozkvětu měla Solinka okolo 500 obyvatel. Dnes tomu v okolí, že zde po více než půl tisíciletí bylo docela živo, nic nenasvědčuje. Obec se po roce 1944, kdy ve zdejších končinách začala řádit UPA, neboli Ukrajinská povstalecká armáda, dopouštějící se neuvěřitelných zločinů především na Polácích (Poláci Ukrajincům nakonec také nezůstali mnoho dlužni), začala vylidňovat.

Definitivní ránu Solince však zasadila až akce Wisla v roce 1947, kdy byli zbývající obyvatelé (stejný osud potkal i další osady v celém regionu) násilně vystěhování do různých končin Polska a domy srovnány se zemí. Aby nemohly sloužit za úkryt "Banderovcům". Došlo k přerušení historického osídlení a, jak před léty vtipně glosoval Aleš č. 2, totální "buldozerizaci" zdejších vesnic. Nakonec to ale známe i od nás ze Sudet či Šumavy po skončení II. světové války a vystěhování německého obyvatelstva.

Roztoki Gorne a Cisna

Zahloubání každý do svých myšlenek putujeme dále. Slunce krásně svítí a nádherně hřeje. Je přes 20 °C a dá se jít v tričku s krátkým rukávem. Nakonec ty teploty zmátly i zdejší vegetaci a např. jívy, lemující břehy silně meandrující Solinky, opět rozkvetly. Velké jehnědy se pohupují i na četných lískách a nechybí obří klobouky hojně rostoucích hub. Nakonec neodolám a pár jich seberu. Třeba dnešním hostitelům přijdou vhod.

Míjíme vrch Černiny (929 m), přecházíme řadu přítoků Solinky (např. říčky Dziaków, Koruców a Minko) a již jsme v sedle mezi vrchy Strop (1 012 m) a Kiczerka (910 m), ze kterého nás čeká strmý sestup do osady Roztoki Górne. Na jejím okraji je další mokřad a ohromná bobří hráz. Je neuvěřitelné, co tito nevelcí hlodavci dokáží vybudovat.

Z osady Roztoki Górne nás pás čeká dlouhá a poměrně nudná cesta přes Lisznou na Majdan, kde je nádraží Bieszczdzké lesní železnice s hezkým skanzenem. Do blízké Cisny přejíždíme a protože máme nějakou hodinku k dobru, omrkneme samotnou Cisnu i nějakou tu hospůdku. Sic. Cisna se od 90. let, kdy jsem zde zavítal prvně, neuvěřitelně změnila. Během jedné jediné generace tady vznikl úplně nový svět.

Nejprve zapadneme do penzionu Karnasów, pak navštívíme snad nejstylovější krčmu Siekierezáda, pojmenovanou podle knihy světoznámého polského beatníka Edwarda Stachury, který se při svých toulkách ocitl jako lesní dělník i v Bieszczadech, a nakonec zamíříme kolem krásně opraveného kostela (Kościół pw. Świętego Stanisława Biskupa) do další krčmy. Pod Kudłatym Aniołem, ve které čekáme na odvoz na nocleh na samotu Habkowce a ochutnáváme výtvory regionálních pivovarů. Pak nás ještě čeká dlouhý a příjemný večer plný filosofických úvah i překvapení v Habkowcích na Woli Pegazowej, kam se chodí pást dokonce zubři a medvědi. O tom však zase až příště, v druhé části povídání o Vlčích horách.

• Dokončení článku
• Trasa na turistické mapě

Fotogalerie, prohlédněte si fotografie