Manínska a Kostolecká tiesňava, Havrania skala a hřebenem Hoľazne

Dvoudenní toulání Súlovskými vrchy hned po aprílu (2)

Naše dočasné přístřeší bylo skvělé a opravdu se šiklo. V noci totiž popršelo a ráno bylo sychravo, mokro, celkově nevlídnou. Joj, těžko se takové útulné místo, jako je chatka Severák, opouští, ale musíme pokračovat dále. Dnes nás čekají obě úžiny (tiesňavy), které jsme zatím obloukem míjeli, hřeben Hoľazne a návrat do Súlova.

Před odchodem kontrolujeme, zda-li jsme něco nezapomněli a nebo zde nenechali svinčík, vymetáme chatičku a vydáváme se na druhou etapu našeho putování Súlovskými vrchy. Nevysokým, ale skutečně malebným pohořím, které zajisté učaruje každému, kdo je navštíví. Zastavujeme se na nejbližší vyhlídce, ze které se otevírají úžasné pohledy na Malý Manín (813 m), ale podmračená obloha trochu kazí celkový dojem z této úžasné scenérie.

Manínska tiesňava a Kostolecká tiesňava

Z vyhlídky se vracíme na rozcestí Vápencová jaskyňa (820 m). Nesestupujeme ale doleva dolů, naopak opět nabíráme výšku za vůně kvetoucích dymnivek a violek. Pokračujeme rovně a vracíme se do výrazného plochého sedla pod vrcholem Velkého Manína, kde jsme již byli včera. Teprve až pak začínáme sestupovat. Po žluté turistické značce klesáme v četných s erpentinách a za občasných výhledů na protější Javorníky a monumentální Považský hrad, který máme doslova jako na dlani. Pochopitelně nechybí ani výhled na město Považská Bystrica.

Konečně jsme u pramene. A ne ledasjakého pramene. Tento skýtá výbornou železitou minerálku, známou Záluskou kyselku. Takže doplnit zásoby pitiva, pucnout zuby a můžeme jít dále. Přes rozcestí Manínska tiesňava, kemp (360 m) se vydáváme vstříc první úžině, která se jmenuje Manínska tiesňava. Je to úžasné místo, se strmými skalními stěnami, skalními zářezy a žebry, skalními věžemi či jehlami, na dně pak nechybí ani evorzní hrnce, které zde v mezozoických sedimentech za věky vymlely neúnavné vody Manínského potoka. Celý tento epigenetický kaňon byl zahrnut do národní přírodní rezervace o výměře asi 118 hektarů.

Navštěvujeme zdejší symbolický hřbitov s řadou tabulek se jmény lezců, kteří zemřeli ať již ve zdejších končinách a nebo ve světových horách a velehorách. Je to taková smutná připomínka toho, že smrt si nevybírá. Ať starý a nebo mladý, při hrubé chybě a nebo velké smůle se smrtka nezakecá…

Krajina se opět otevírá, po pravé ruce se rýsuje Velký Manín i se skalním oknem na skalnatém hřebeni sbíhajícím k obci Záskalie (410 m). Hostinec Skalka je ale bohužel zavřený, otevírá až ve tři hodiny. Do té doby ale určitě čekat nebudeme. Vydáváme se tak vstříc druhé z úžin, kterou je Kostolecká tiesňava. Tu jsme si mohli včera dobře prohlédnout z vrchu Drieňovka (639 m). Ano, to je přesně ten vrch, ze kterého se otevírají ony fantastické výhledy k hoře Kavčia (601 m) se známým Kostoleckým dómem zvaným též Strecha Slovenska.

Hřeben Hoľazne a Havrania skala

Kostolecká tiesňava je přírodní rezervací o výměře něco přes 60 hektarů. Protože jsme již této nádherné úžině věnovali na Trekingu samostatný článek, nebudu se o ní více rozepisovat. Však si v případě zájmu můžete zmíněný text i s fotografiemi rozkliknout. Obdivujeme Kostolecký dóm, nyní jej vidíme odspodu z úplně jiné perspektivy, než tomu bylo včera. Na rozcestí Kostolec, odbočka do obce (434 m) využíváme pohostinnosti laviček u autobusové zastávky, je čas na svačinku. Já bych se sice obešel i bez toho, ale druhá část výpravy zřejmě ne. No ale alespoň budou batohy o něco lehčí. Před výstupem na hřeben Hoľazne, a pořádným to krpálem, se takovýto úbytek váhy nakonec i docela hodí.

Po svačině míjíme penzion, dříve školu, ve které před válkou vyučoval spisovatel Peter Jilemnický, a na rozcestí Kostolec, pod Kresanovcami (435 m) se vydáváme vlevo. Stále po asfaltové cestě. Stoupáme do osady Kresania (Kresanovci), stoupání je čím dál strmější. Z hřebene nad osadou se otevírají hezké pohledy na Maníny, na Bosmany i na Havraní skálu, na kterou máme právě namířeno.

Na hřebeni nad osadou, v místě, kde začíná cesta opět klesat pokračujíc do obce Plevník, odbočujeme doprava na lesní cestu. Po ní pokračujeme hlouběji do lesa vstříc vytouženému hřebeni. Značky tady sice nejsou, ale cesta je jasná. Sice postupně zmizí v mlází, ale my se neomylně hrneme vpřed, do opravdu strmého svahu. Cestu nám usnadní prtě, zvířecí stezky, kterých je záhodno se v takovýchto terénech držet. Zvířata nejsou hloupá, jak si my, povýšení lidé často myslíme, i ona si vybírají ty nejlepší a nejsnadnější cesty. Výstup nám ozvláštní nádherný exemplář chrobáka velkého (Geotrupes stercorarius), který je největším z našich chrobáků a jedním ze tří zástupců rodu Geotrupes.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

A konečně je tady hřeben. Jen si v duchu říkám, kolikrát jsem asi byl během tohoto výstup proklet. Ale jak říkám - značka není dogma, je třeba chodit po rozumu, nevyhýbat se ani neznámému terénu. Nakonec na hřeben Hoľazne ani žádná značka nevede, sem zabrousí jen místní turističtí bardi a nebo skuteční znalci tohoto pohoří.

Opět jsme nastoupali hezkých pár výškových metrů, jsme zhruba na úrovni Malého Manína. Hřeben Hoľazne je opravdu nádherný, místy vzdušný, se staletými stromy, občasnými výhledy a fantastickými skalními útvary. A těmi nejnavštěvovanějšími a asi i nejhezčími jsou ta na vrchu zvaném Havrania skala (835 m), třetí nejvyšší hoře celého pohoří. Je zde vrcholová tabulka, schránka s vrcholovou knihou a především fantastický výhled. Sice jen západním směrem, přesto považuji zdejší výhledy za jedinečné.

Jako na dlani máme severní část Považí, hřeben Javorníků, v dáli vidíme nejen Velkou Javořinu, nejvyšší horu Bílých Karpat, ale také Lysou horu, nejvyšší horu Moravskoslezských Beskyd a řadu dalších vrcholů i pohoří. A to vše dokreslují již odkvétající koniklece s nápadnými fialovými kalichy. A navíc začalo svítit i sluníčko, které hřeje o poznání více než během dnešního pošmourného dopoledne.

Hřeben s vrchem Havrania skala je místy opravdu hodně vzdušný, s nádhernými výhledy i skalními útvary. I parádními lesy a skalními vyhlídkami. Chodník se místy ztrácí, je znát, že tato část hřebene je navštěvována mnohem méně. Ale snad o to více je tato část kouzelnější. Pokračujeme přes kótu Stupovec, za docela hezkých výhledů k hřebeni Malé Fatry. Lúčanskou Fatru máme doslova jako na dlani, od vrcholu Kľak, přes Hnilickou Kýčeru a Martinské hole až po vrch Polom s památníkem a velkolomem nad obcí Stráňavy. No a o kousek dále se v celé nádheře ukáží i Súlovské skály, centrální a jedinečná část Súlovských vrchů. A přímo naproti máme i známý Súlovský hrad, jen roztáhnout křídla…

Konečně je tady nevýrazný vrch Hoľazne (794 m), podle kterého nese jméno celý "náš" hřeben. Na jednom pařezu nacházím hromadu Jidášových uší, které jsou hodně rozteklé, některé již zasychající, ke sběru nevhodné. Ale nádherné. Tato boltcovitka patří k nejchutnějším a také nejzdravějším "chrupavčitým" houbám. Na vršku Stupovec (806 m) je docela hezká skalní vyhlídka, za ním úžasná směsice porostů borovic a buků. Opravdu jde o mimořádně malebný úsek tohoto hřebene.

Za Stupovcem následuje řada fotogenických skalních věží, za nimiž se pomalu začínáme poohlížet po sestupové cestě. Po úzké stezce sestupujeme na kamenitou lesní cestu níže, po které v pohodě pokračujeme nad hotel Makyta (či jak se dnes jmenuje) a dále dolů na rozcestí Chata Súľov (361 m) u chaty, na kterou jsme se něco najezdili. Avšak teta Zlatica tady již negazduje, takže se nezastavujeme a přes rozcestí Súľov, parkovisko (360 m) a Skotňa pokračujeme do centra obce, kde naše dvoudenní putování končí.

Súlovské vrchy se nám představily v tom nejlepším světle. Nádherné vrchy, fantastické rozhledy, spousta kilometrů i výškových metrů. Slunečné i deštivé, prostě to správné turistické počasí nás provázelo při putování přes úžiny i nejvyšší horu pohoří. Během treku jsme nepotkali jediného trekera, který by se vláčel s těžkou krosnou. Vlastně jsme nepotkali ani žádné turisty. Je před sezónou, navíc jsme hory navštívili během týdne, takže to zase není až takový div. Úžasné vrchy nás pozvaly i k příští návštěvě, již nyní mám v plánu další fantastický trek v těchto končinách.

• Předchozí (1.) část článku
• Trasa (pouze orientačně) dvoudenního treku na turistické mapě

Fotogalerie, prohlédněte si fotografie