Přes Starohorské vrchy a Velkou Fatru, přechod kouzelných pohoří na středním Slovensku

Dokončení restu ze zimy a navázání na předchozí hřebenovku v Nízkých Tatrách (2)

Nejprve stoupám po modré ke starohorskému hřbitovu. Na jeho okraji se nachází studna, sice z ní dobírám vodu, ale nějak k ní nemám důvěru. Cesta celkem nepříjemně stoupá po úbočí Majerové skaly, navíc po východním. Tudíž do mě pere slunko vždy přes průseky či polomy v lese. A nutno dodat, že dnes je horko již z rána.

Přibližně ve výšce cca 1 000 m narážím na pramen. Není příliš vydatný (asi 1 litr za 5 minut), ale piji a měním vodu. Tato část Velké Fatry mě zaujala krásnými vzrostlými staletými buky. V 8:50 stojím na vrcholu Majerovy skaly (1 283 m) a z jejích kolmých stěn se kochám nádhernými výhledy dolů do doliny, na Starohorské vrchy s nepřehlédnutelným Panským dielom, Kremnické vrchy, Nízké Tatry a taky na hřeben Velké Fatry, jež mě dnes ještě čeká (konkrétně Čierny kameň a Rakytov).

Chodník dále ještě pokračuje chvíli lesem a posléze přechází na okraj louky, z druhé strany je lemován klečí. Jde z něj krásně vidět hřeben, po kterém vede červená značka z Donoval na Krížnu. Kousek nad rozcestím Pod Líškou stojí stanice bývalé lanovky a taky chata horské služby, u které je vyveden vydatný pramen.

Čtěte také: Předchozí část článku Starohorské vrchy a Velká Fatra (1)

Z vrcholu Líška (1 445 m) je to již jen, co by kamenem dohodil na Krížnu (1 574 m). Na ni jsem došel za hodinu z Majerovej skaly, stojí zde vojenský objekt spojové služby (kontroly leteckého provozu, pozn. red.). Také zde potkávám první turisty. Dva postarší pány (jeden 66 let), kteří si taky dávají vícedenní přechod, sice jinou trasu, i tak klobouk dolů.

Krížna - Vojenská zotavovňa Smrekovica

Z Krížne, mimo nádherných výhledů, mám také možnost přehlédnout trasu, která mě čeká. A mohu říct, že až po Ploskou vypadá velmi mírumilovně. Pánové odešli asi před čtvrthodinou, tak se taky vydám na cestu, teď po červené značce.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Nemýlím se, trasa je zde opravdu mírná a na Ostredoku (1 596 m), nejvyšší hoře Velké Fatry, doháním opět ony pány. Od této chvíle půjdu s nimi, aspoň si s někým pokecám. Po chvíli jsme na Ostredok - rázcestie (1 593 m) - donedávna bylo právě toto místo považováno za nejvyšší vrchol tohoto pohoří. Zde turistický provoz značně houstne. A je tu spousta turistů, jak na jednodenních túrách, tak na vícedenních přechodech.

Ze Suchého vrchu (1 550 m) začíná trasa prudčeji klesat. Jeden z mých souputníků mi sděluje, že jsou podle informací na internetu všechny salaše na Fatře zamčené. Proto pod Suchým vrchem nezahálím a jdu zjistit situaci do zdejší salaše. Je otevřená a vybavená jako 5* hotel. Taky je poblíž pramen. Nyní cesta volněji klesá až na rozcestí Chyžky (1 342 m).

Ploská nyní vypadá extra prudce a působí na mě dojmem, že ji nemohu zdolat. Opak je pravdou. Nahoru šlapu jako švýcarské hodinky a po chvíli si již na vrcholu dopřávám oběd. A zde se setkávám se svou minulostí, jelikož jsem tudy šel v zimě, tehdy ještě s přítelkyní při přechodu přes turčianskou část hřebene do Výšné Revúce. Zde se také loučím se svými souputníky a pokračuji dál po své trase. Mám totiž v plánu dojít až pod Šiprúň.

Z Ploskej po žluté značce chodník mírně klesá do sedla Ploskej, poté se napojuji na zelenou značku a vrchol Čierneho kameňa (1 480 m) podcházím z jeho severozápadní strany, jelikož je celý chráněn jako přírodní rezervace. Jakmile jej celý obejdu, tak vidím, že mě čekají další dva kopce a poté již Rakytov. První, Minčol (1 398 m) (kolik těch Minčolů jen na Slovensku je?) a druhý - nepojmenovaná kóta (1 364 m). Na Minčol hrdinně stoupán a další nemusím (vůbec bych neměl, jelikož jsem v NP), protože jej chodník podchází.

Južné Rakytovské sedlo je ve výšce cca 1 280 m a čeká mě z něj necelých 300 výškových metrů na vrchol Rakytova (1 567 m). Nyní bych již řekl, že se jednalo asi o nejtvrdší stoupání celé trasy. S menšími přestávkami se v 15:50 ocitám na vrcholu. Výhledy jsou odtud parádní, škoda jen, že je opar. Nachází se zde klasický křesťanský kříž, schránka na vrcholovou knihu, ale ta tu momentálně není a skupinka Maďarů, taky na vícedenním přechodu.

Po chvilce odpočinku pokračuji v cestě. Klesám až do Severného Rakytovského sedla, z něhož mám možnost odbočit k chatě Limba. Toho nevyužívám a lesem podcházím vrchol Tanečnica (1 462 m). Skalnú Alpu (1 463 m) značka také míjí, tentokrát po lukách. Kousek od vrcholu se nachází lavička přímo na vyvýšenince, jež nabízí parádní vyhlídku. Neváhám a na chvíli si sedám, abych se pokochal. Jak jsem již zmínil, opar je silný, ale Nízké Tatry vidět jdou.

Poté, téměř po rovině, přicházím k horskému hotelu Smrekovica. Z dálky se na mě smějě značka piva Bernard, na pivo chuť mám, ale odolávám a pivo si chci dát až na vojenskej zotavovni Smrekovica, jež je asi o kilometr dále. Při stoupání k tomuto zařízení (nachází se asi o 60 výškových metrů výše), potkávám skupinku lidí (dva starší pánové a dvě ženy a ti se se mnou dávají do řeči.

Přichází klasické otázky odkud jdu a kam, po odpovědi o mé cestě, nechybí jejich obdiv. Protože jsem zjistil, že jsou ubytovaní na zotavovně, ptám se jich, jestli se tam čepuje pivo. To neví, al… ihned mě informují, že mají dost piva na pokoji a samozřejmě mě zvou. Já tedy neodmítám, protože mám opravdu žízeň.

No nebudu vám lhát. Nakonec jsem se s nimi tak rozkecal, že to neskončilo jen u piva, ale padl i nějaký ten kalíšek pálenky a ukázalo se, že všichni jsou z Unie vojnových veteránov SR a mají zde víkendový sraz. Takže mě pozvali i na jejich sešlost, která se zde konala. Večer mě nechali přespat v zotavovně a ráno jsem měl zařízenou i snídani. Člověk všude potká dobré lidi. Tímto jim ještě jednou děkuji.

Vojenská zotavovna Smrekovica - Ľubochňa

Možná nakonec bylo i dobře, že jsem večer nikde nešel, protože v noci se Fatrou přehnala silná bouřka a přívalový liják, takže kdo ví jak bych dopadl. Po vydatné snídani formou švédského stolu, balím věci. Necítím se sice úplně nejlíp, ale je třeba vyrazit, jelikož mám před sebou asi o 5 kilometrů delší trasu. Loučím se tedy s mými novými kamarády, děkuji jim za vše a pokračuji dále. Prý jsem na příští rok oficiálně zvaný na tuto sešlost, tak uvidíme.

Nejprve mi trochu trvá, než nacházím zelenou značku, po které jsem zde přišel. Je zde totiž více budov, tak se nemůžu zorientovat. Nakonec zjišťuji, že vede kolem hlavní budovy a poté širokou lesní cestou na vrchol Malé Smrekovice (1 485 m). Takto dopoledne je ještě parádní čerstvý vzdoušek po bouřce, tak se šlape jedna radost a za chvíli jsem v Nížnem Šiprúnském sedle. Trasa navíc vede téměř po rovině.

Z tohoto sedla mám v plánu pokračovat na rozcestí Chabzdová, ale ještě předtím chci vystoupat na samotný Šiprúň (1 461 m). Dávám se tedy po červené značce do Výšného Šiprúňského sedla, z něj krásně vidím na plechovou boudu dole pod sedlem, ve které jsem chtěl přespat (nebo byl plán přespat v dřevěné boudě v blízkém lesíku, která se tu má nacházet). Ze sedla stoupám na vrchol Šiprúně, dle map zde vede značený chodník, já ovšem žádnou značku nevidím, i tak jsem se na vrchol dostal. Sice neposkytuje nějaké extra výhledy, ale i tak stojí za námahu.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Po návratu do Dolného Šiprúňského sedla pokračuji po červené značce na rozcestí Chabzdová. Odtud chci po modré značce dojít až do Ľubochně. Takže plný optimismu a nadšení si šlapu stále z kopce údolím a stále očekávám, kdy přijde to stoupání. Však mám jít ještě po hřebeni, ne? A pak si všímám zásadní chyby - já jsem na žluté značce! Zde si musím rýpnout do slovenského značkování. Nevím jestli naši bratři šetří barvou, ale mnohokrát v různých slovenských pohořích se mi stalo, že na zásadních křižovatkách cest chyběla směrová šipka.

No jelikož jsem už ušel kus cesty, vracet se rozhodně nehodlám a trošku pozměňuji plán. Pokračuji údolím v lese stále po této značce a zastavuji se až na rozcestí Na Jame. Zde dobírám v potoku vodu a dávám se na zelenou značku. Cesta pohodově stoupá, místy vede po vrstevnici, vyloženě po ní občas jezdí lesní těžká technika. Já zde potkávám poutníky v sedle koňů, jenž takto cestují Velkou Fatrou.

Prohazuji s nimi pár slov, poté zavelí koňům do klusu a mizí v zatáčce. Pokračuji v cestě a po chvíli zpozorňuji, protože v bahně vidím celkem čerstvou medvědí stopu. No nic je třeba se mít na pozoru, proto se snažím být hlučnější, abych na sebe včas upozornil. O něco dál vidím i medvědí lejno. Nedivím se, že se tato část Velké Fatry medvědovi líbí, když tady chodí relativně málo turistů. Kromě koňařů tu nepotkávám nikoho.

Konečně přicházím na rozcestí Sedlo pod Červeným Grúňom a na mou vysněnou modrou značku. Odbočuji doprava směrem, kterým vede, chodník sice není příliš znatelný, ale směr je daný. Procházím lesem a po chvíli se dostávám na louku k rozcestí sedlo Poľana. Tady jde jasně vidět, že tu opravdu nikdo nechodí… tráva po pás, značka nikde, jen směr je jakžtakž jasný.

Proplétám se tedy vysokou trávou, přecházím přes kopec Muštová (968 m) a dostávám se na rozcestí Kútnikov kopec - sedlo. Kousek pod ním si nejde nevšimnout jakési salaše. Jdu tedy k ní, jsou zde nádherné pohledy dolů na Ružomberok a okolní vesničky a zároveň na Chočské vrchy, jenž se od nich prudce zvedají. Jistě by šlo vidět i na Západní Tatry, bohužel je již silný opar. O dusnu a horku se raději ani nezmiňuji, jelikož bych nenašel slušných slov.

Zjišťuji, že salaš není salaš, ale seník - celý uzavřený a je do něj vchod, slouží zřejmě k uskladnění sena před nepřízní počasí, já teda musím podotknout, že by se dal využít jako skvělý bivak pro několik osob! Poté se vracím zpět na modrou značku a pokračuji směrem na Kútnikov kopec (1 064 m), ten chodník podchází.

Cesta poté již klesá pěkným bukovým lesem, ve kterém se sem tam nacházejí zajímavé vápencové skalní útvary. Chodník se ještě znepříjemňuje v místě přechodu pod vysokonapěťovým vedením. Jsou odsud sice zajímavé pohledy do protějšího Ľubochninského sedla a na vrcholy Fatra (938 m) a Kopa (1 187 m), ale místy je brutálně zarostlý bukovýmy keři, takže se člověk musí vyloženě prodírat a kolikrát vůbec nevidí pod nohy, kam vlastně šlape!

Jsem rád, když se konečně dostávám na normální pěšinu v lese a posléze na asfaltku v Ľubochni. Ta je lemována, pro mě, architektonicky pěknými stavbami. Konečně jsem na lubochnianském náměstí, slunce do mě pralo opravdu vydatně, proto hned zapadám do stínu jedné ze zdejších hospůdek na ryze hořkého Radegasta. Na nádraží to mám již kousek a vlak mi jede až za 1,5 hod.

Shrnutí

Celkově je trek náročný, ovšem při pohledu na jednotlivé části - první část, Starohorské vrchy a poslední část z Malé Smrekovice do Ľubochně, tyto jsou spíše odpočinkové. Opravdu náročná je druhá část (druhý den) treku o čemž vypovídá relativně velké převýšení na krátkou vzdálenost. Trénovaný treker ovšem nemá problém.

Bivaků po cestě sice není přespříliš, ale myslím, že se dají noclehy dobře naplánovat. A když shrnu svůj pohled na samotné pohoří Starohorských vrchů a Veľké Fatry - na mě zapůsobily jako jedno velké zelené moře, plné lesů a luk s minimem civilizačních vymožeností. Samozřejmostí jsou krásné výhledy na okolní hory i vzdálenější pohoří. Do kilometráže nezapočítávám v textu zmíněné kufrovačky, jen čisté kilometry nachozené po značených stezkách.

• 1. den: 23,2 km, celkové stoupání: 1 065 m
• 2. den: 26,6 km, celkové stoupání: 2 441 m
• 3. den: 22,9 km, celkové stoupání: 1 073 m
• Celkem: 72,7 km, celkové stoupání: 4 579 m

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.