Rovná hoľa (1 723 m) v Nízkých Tatrách

Nízké Tatry a vysokohorská turistika

Nízké Tatry. Jedno z nejmohutnějších a nejdelších horstev Západních Karpat. Většina turistů zná Ďumbier s Chopkem, a nebo Čertovicu, ti větší fajnšmekři zdolali mohutnou homoli mýty opředené Králove hole, ale asi jen ti největší znalci Slovenska vystoupili na poměrně neznámý vrchol Rovné hole (1 723 m), která je 27. nejvyšším vrcholem Nízkých Tater. Výškou sice nijak neohromuje, zato rozhledy z jejího vrcholu bych si troufal přiřadit k nejfantastičtějším v celých Nízkých Tatrách.

Rovná hole je rozložitým a značně plochým vrcholem, který leží v severozápadní rozsoše Pánske hole naproti nejvyššímu vrcholu - Ďumbieru. Masív je ohraničen dolinou Štiavnica, Starobocianskou dolinou a Královskou dolinou. Ve vrcholových partiích i na jeho úbočích se rozkládají nádherné alpínské louky. Ty se v jarních měsících pokrývají nedozírnými koberci horských květů. Níže jsou husté porosty kosodřeviny, které značně ztěžují průchod. Na úbočích této hory bychom ještě i dnes narazili na pozůstatky starých těžebních štol.

Na tuto krásnou túru doporučuji vyrazit z obce Vyšná Boca od hotelu Barbora, u kterého se nachází autobusová zastávka. Odsud budeme pokračovat ještě asi půl kilometru po cestě vzhůru směrem na Čertovici. Přicházíme k rozcestí v ústí Starobocianske doliny, kde odbočíme doprava na polní cestu. Po velkých loukách s četnými starými seníky a salašemi pokračujeme vzhůru po žluté značce proti toku říčky Boca. Cesta nejprve stoupá vcelku povlovně, ale po vstupu do lesa začíná stoupat značně strměji.

Konečně se dostáváme nad horní hranici lesa, kde opět stoupáme po starých pastvinách. Konečně se dostáváme do Bocského sedla (1 h 20 min), ve kterém odbočíme doprava na zeleně značený turistický chodník vedoucí na vrchol Rovná hoľa. V první části je chodník hůře viditelný, je nutné sledovat značkařské kolíky, které se místy ztrácející ve vysoké trávě. Postupujeme po loukách, místy kosodřevinou, zčásti lesem. Směrem k východu se občas otevírají nádherné výhledy.

Přecházíme kóty 1 575 m a 1 673 m, po kterých se dostáváme k závěrečnému stoupání na vrchol. To ovšem není žádný med, neboť procházíme velice hustými a vzrostlými porosty kosodřeviny. Ta je dosti špatně vysekána, takže zasahuje do turistického chodníku a člověk si tady připadá asi jako auto v kartáčích automyčky. Zejména po dešti jde skutečně o nezapomenutelný zážitek. Proto před přechodem touto částí si pořádně dopněte nejen batoh, ale i oděv, ať si je nedotrháte.

Když konečně vylezeme z kosodřeviny, jsme na krásných loukách, které nás přivedou až na samotný vrchol (2 h 10 min). Závěr výstupu na plochý a velice rozložitý vrchol je vcelku mírný. Na samotném vrcholu se nachází rozcestník. Co je ale pro nás zejména důležité – z vrcholu se otevírají nádherné výhledy.

Po té, co se dosytosti nabažíme pohledů na Ďumbier, Veľký Bok, Poludnicu, Krakovou holi či hřeben Západních a Vysokých Tater, opustíme vrchol a začneme sestupovat směrem k severozápadu. Opět procházíme hustými porosty kosodřeviny, které nás přivádějí až navrchol Kráľov stôl. Z něj se otevírají velice krásné pohledy na masív Ďumbieru.

Během sestupu se občas objeví louky a posléze se noříme do lesa. V lese narážíme na větší vývraty (2 h 35 min). Také jsou tady stromy doslova bizardních tvarů, které dodávají okolí zvláštní atmosféru.

Následuje ostrý sestup a po asi osmi minutách se objevuje mýtina. Tady zahneme trochu doprava a opět prudce klesáme. Po dalších asi 10 minutách se objeví lesní cesta a rozcestník (2 h 45 min). Odsud nás sice zelená značka vede vzhůru na Okrúhly vrch (1 343 m), ale vzhledem k tomu, že zde stejně není nic zajímavého, doporučuji následující variantu. Cesta sice není značená, ale úplně bez problémů nás přivede do Svidovského sedla.

U zmíněného rozcestníku končí lesní cesta. Vydáme se vlevo po ní. Cesta jen velice mírně klesá a prochází vcelku hustým lesem. Během přípravy turistického průvodce Nízkých Tater jsem šel během léta tudy dvakrát a dvakrát jsem tady našel stopy medvěda. Asi jde o jeho oblíbené místo.

Přibližně po deseti minutách chůze se v pravotočivé zatáčce otevírá překrásný pohled na Okno na Ohništi, řekl bych, že možná vůbec nejlepší, jaký je v Nízkých Tatrách možný. Po dalších deseti minutách jsme již ve Svidovském sedle (3 h 05 min). Během této cesty jdeme neustále po "hlavní" lesní cestě a nikam neodbočujeme.

Ze Svidovského sedla pokračujeme po žluté značce. Nesmíme pokračovat po vozové cestě, ale zahnout dolů doleva na pastviny směrem k rozpadlé salaši, která je ze sedla vidět. Procházíme kolem pramene vody a kolem již zmíněné rozpadlé salaše. Otevírají se odsud pěkné pohledy na vápencové skály Ohniště. Po 15 minutách chůze se lesní cesta mění v koryto potoka. Zejména během vyšších stavů vody je průchod touto částí poměrně obtížný. Cesta je navíc dosti rozbitá a s hlubokými výmoly. Tento úsek však trvá jen asi 10 minut, po té vycházíme na asfaltovou cestu.

Další cesta je vcelku nudná. Po 25 minutách chůze po asfaltu se objeví po pravé ruce malý vodopádek a krátce na to závora a kamenolom. Za další čtvrthodinku jsme na rozcestí v Malužiné (4 h 10 min). Vpravo od rozcestníku je umístěn kanón, němý svědek SNP. Ale to již vycházíme na hlavní cestu, kde je kousek odsud zastávka autobusu. Pokud máme ještě nějakou tu minutu čas, odbočíme doprava a asi po pěti minutách přicházíme k hotelu Radovica, kde si lze dát nějaké to občerstvení.

Jde o středně náročnou túru, na kterou je potřeba si vyhradit 5 až 7 hodin času (čistý čas chůze asi 4 a ¼ h). Celkové převýšení činí: výstup 850 m, sestup 1 050 m.