Průvodce | Karpattreky | Horolezectví | Cykloturistika | Cestování | Lyžování | Příroda | Soutěže | Aktuality | Zajímavosti | Kalendář akcí | Napsat článek | Seznamka | Více…
Kontakty  Cookies  Ceník inzerce  RSS 
Treking.cz Hledat
Poslední aktualizace: 15.11.2018 , svátek má
Reklama
Treking > Treky, turistika > Nízké Tatry nonstop

Nízké Tatry nonstop

Slovenské hřebenovky a nejkrásnější trekové trasy

8.1.2007 | Martin Macíček, Treking 1/2003, ilustrační foto Otakar Brandos

Asi před deseti lety se mi do rukou dostal článek z roku 1987 s názvem "Nonstop hrebeňom", ve kterém autor na třech stránkách velice sugestivně popisoval nonstop přechod hřebene Nízkých Tater. Článek zapůsobil, a tak jsem si už tenkrát řekl, že určitě jednou něco podobného podniknu taky.

Příležitost se naskytla až loni. Kamarádka Anička ze Slovenska se při jedné z letních akcí jen tak mezi řečí zmínila, že by chtěla jít nonstop přechod Nízkých Tater a jestli bych prý nešel taky. Vzpomněl jsem si na článek, okamžitě se mi vybavila náročnost celé akce a v duchu jsem lehce zapochyboval, jestli by tato křehká dívenka byla něco podobného schopna zvládnout.

Nicméně jsem souhlasil, ale myslel jsem si, že tím bude celá věc zapomenuta a skončena. Když jsem na Aničku v jednom ze zářijových emailů vznesl provokativní dotaz, jakže to s tím nonstop přechodem vypadá a kam mám poslat přihlášku, doslova mi vyrazila dech její odpověď, že už sehnala dalšího člověka, a že tedy stačí pouze dohodnout termín akce a jde se.

Královoholské Nízké Tatry

Plánování akce

Termín přechodu byl dán průnikem volných časových oken jednotlivých účastníků a byl vybrán stylem "jindy to nejde" na poslední zářijový víkend 2002. Plánování akce po mailu je docela zábavná záležitost. Chvilku platí to, chvilku zase ono. Nicméně jsme v tom už dostatečně zběhlí, takže se nakonec podařilo dohodnout jakýs takýs plán. Povedlo se nám dokonce zajistit samostatnou motorizovanou jednotku, vybavenou mobilním telefonem, která nás odvezla na místo našeho startu do Šumiace. Odtud tedy vyrazila tedy naše silná trojka – Anička, Andrej a já (Martin) v sobotu 28.9.2002 v 7:43 směr Donovaly.

Vzhůru na Kráľovu hoľu

Stoupání na Kráľovu hoľu liduprázdným chodníkem, čerstvou rosou a blátem, skrze cáry povalující se mlhy, probíhalo vcelku optimisticky – do té doby, než se mlha částečně rozplynula a my s úžasem hleděli na sněhem pokrytou celou horní polovinu Kráľovy hoľe, a to od výšky 1 650 m včetně.

To je podpásovka! S tím jsme věru nepočítali. Ale no nic, řekli jsme si, když už jsme se jednou rozhodli, a jsme tady, nějaké drobné nešvary počasí nás přece nezastaví a po pořízení první nezbytné fotodokumentace jsme neohroženě a plni odhodlání pokračovali vzhůru. Lesem se nesl Andrejův hit "padá sniežok padá, ej ale som rada".

Čím výše jsme stoupali, tím byla větší zima, mraky houstly a zvedal se vítr. Mírně promrzlí jsme v 9:28 dorazili do předsíňky vysílače, sloužící nonstop otevřena, jako dočasné útočiště turistů před rozmary počasí. Jednohlasně (hlasem jedné Aničky) jsem byl zvolen kronikářem, a tak jsem do vrchové knihy stručně jasně a výstižně zaprotokoloval co jsme zač a co máme za lubem.

Vděčně jsme přijali od přítomných dělníků nabídku teplého čaje - minutu nato přinesli studenou minerálku s tím, že čaj došel, oblékli jsme další termovrstvy, návleky – původně určené proti kamínkům a jehličí – a vyrazili do nepohody.

Čerstvý sníh

Nízké Tatry jsou po Tatrách druhým nejvyšším pohořím Západních Karpat. Jestliže v případě výšky obsadily Nízké Tatry druhé místo (v turistickém pojetí se obvykle uvádí čtvrtá příčka po Vysokých, Západních a Belianských Tatrách - podcelcích Tater), pak v případě celkové rozlohy zaujímají regulérní místo čtvrté - po Podunajské pahorkatině, Ondavské vrchovině a Volovských vrších. A skutečně Nízké Tatry jsou jedním z nejrozsáhlejších pohoří nejen Slovenska, ale celých Západních Karpat. Jejich klenba se táhne v délce asi 80 kilometrů, průměrná šířka tohoto pohoří činí 15 až 30 kilometrů «

Asi 15 cm čerstvého sněhu na kamenech udělá své, takže kdo zpovzdálí pozoroval náš postup, mohl se domnívat že jde o první letošní telemarkový přejezd východní části Nízkých Tater. Naštěstí byla mlha dost hustá a hřeben liduprázdný, tak jsme si mohli vesele klouzat, padat a prostě si bezstarostně užívat prvního letošního sněhu. Sněhová vrstva se s ubývající nadmořskou výškou ztenčovala, ale aby to nebylo tak jednoduché, zvětšovala se zase tloušťka bláta na chodníku.

Na Andrejcovou jsme dorazili kolem oběda. V chatě byla stejná zima jako venku, ale aspoň jsme mohli využít suchých laviček uvnitř ke krátkému odpočinku a posilnění. Andrej vytáhl oblíbený ořechovník a Anička jablko, které už mělo být snězeno v polovině cesty na Kráľovu hoľu. Po chvilce prohlásila, že jí je zima, ale jelikož jsme s sebou neměli nic na zahřátí, doporučil jsem jí ať si dá dvě kolečka kolem chaty. Já že si dám taky dvě kolečka, ale salámu – a vytáhl jsem dva kusy obdélníkového loveckého – což vzbudilo, nevím proč, všeobecné veselí.

Směr Veľká Vápenica

Posilněni a plni optimismu z toho, že už se můžeme zase konečně zahřát pohybem, jsme vyrazili na další cestu směr Veľká Vápenica. Sněhu ubylo, přibylo bláta a vody. Cestu nám taky "zpříjemňovaly" průchody kosodřevinou se zbytky sněhu, který se nemilosrdně zachytával na nohavicích kalhot a později v tekutém skupenství podnikal průzkumné výpravy směrem skrze látku a dolů až do bot, a to vše za krajně nepříjemných pocitů jejich majitele. Nicméně jiné cesty nebylo, a tak nám nezbylo než zatnout zuby a trpělivě procházet další a další kosodřevinové sněhové pasti.

Do sedla Priehyba

Cesta dolů do sedla Priehyba byla příjemným odpočinutím od nepříjemného sněhu, postupně začalo ubývat dokonce i bláta. V jednu chvíli na nás dokonce vykouklo ze všudypřítomných mraků i sluníčko a dokonce se asi na 30 sekund ukázaly střechy domů ve vesnici v údolí.

Aničku to povzbudilo takovým způsobem, že zbytek krkolomné cesty do sedla absolvovala poklusem a my s Andrejem jsme jen udiveně pozorovali, jak se nám pomalu vzdaluje a mizí za zatáčkou. Do sedla jsme dorazili v 14:28, přesně 5 hodin po příchodu na vrchol Králove hole.

Těšili jsme se, že si odpočineme na lavičkách v zastřešeném altánku, který v sedle vždycky byl, ale místo něj jsme našli jen hromadu dřevěných desek. Asi se někomu nelíbil. Další kolečko salámu a nějaké ty sojové tyčinky nás povzbudily do dalšího stoupání na Kolesárovou. Neuvěřitelné spousty bláta v lese nás nutily k nejrůznějším atletickým výkonům jako skok do dálky s rozběhem i snožmo, trojskok, holubička, provaz a podobně.

A opět následovala oblíbená kosodřevina s ještě oblíbenějším sněhem, tentokrát v množství větším, než malém. Vlhkost v botách se pomalu ale jistě měnila na "mokrost", moje tenké kalhoty od Vietnamců už vzdaly marný boj se sněhem, vodou i chladem. Náladu mi zvedla až Anička (mimochodem velký znalec místní krajiny), když začala popisovat, co všechno nevidíme na pravé či levé straně hřebene. Na Zadnej holi jsme za hudební kulisy troubících jelenů pořídili nezbytné vrcholové foto a pokračovali kolem Homolky směr Ramža.

Setkání s myslivcem

Svorně jsme si to vykračovali blátem jako ti tři čuníci, když najednou kde se vzal tu se vzal, objevil se myslivec s flintou. A hned byl zvědavý odkud jsme a odkud a kam že to směřujeme, takhle navečer. Podali jsme mu patřičné vysvětlení, že jdeme na Donovaly, načež nás uklidnil, že na Ramži jsme asi za 40 minut, a že dneska možná stihneme dojít i na tu naši Čertovici, kde podle něho určitě končíme, jen jsme si to trochu popletli. Taky nás ujistil, že se nemusíme bát, že i když jsme v jeho revíru, máme to štěstí že nejsme na seznamu lovné zvěře. Nicméně jeho kulovnice pověšená na rameni mi po celou dobu rozhovoru směřovala na hrudník, z čehož jsem měl krajně nepříjemný pocit.

Další cesta směr Ramža probíhala v poklidu a bez mluvení. Do lesa se začala pomalu vkrádat tma a s ní neodbytné myšlenky na spánek. Kdyby tak tělo tušilo, co ho ještě čeká! Kolem salaše, kde se chystal oheň a večeře, jsme prošli bez zastavení, rozhodnuti nezdržovat se, nabrat vodu a pokračovat dále na Čertovici, kde jsme si slíbili udělat větší přestávku. Naše tempo se postupně s přibývající tmou zpomalovalo, nálada uvadala.

V 19:00 tma zhoustla natolik, že Anička prohlásila, že "ísť ďalej bez svetla je somarina" a zastavili, aby vytáhli s Andrejem čelovky. Protože jsem už usínal za chůze, tak abych se trochu probral, řekl jsem si, že světlo vyndám až po prvním pádu. Alespoň to bude trochu zajímavé. Nebudu se raději rozepisovat, jakže to nakonec dopadlo abych čtenáře ušetřil krvavých scén, ale musím říct že můj plán skutečně vyšel. Probral jsem se dokonale.

Čertovica a Lajštroch

V sedle Za Lenivou jsem obě světlušky počkal. Na Čertovici jsme dorazili před osmou a hned hrr do hospody. SMSky lítaly, pivo se točilo a batohy se odlehčovaly od jídla. Ve 21:00 Andrej zavelel "vpred!" a šlo se. Na řadě byl drsný stoupák na Lajštroch. Zprávy odeslané z chaty měly svou odezvu, a tak jsem téměř celou cestu "hore kopcom" odpovídal na povzbuzující ale i provokativní (těch bylo víc) SMSky. Schválně si to někdy zkuste, ťukat do mobilu, přemýšlet a přitom jít do prudkého kopce v naprosté tmě.

Když jsem zjistil, že mi už všichni utekli, raději jsem vypnul mobil a přidal do kroku. S údivem i potěšením jsem zjistil, že mi to ani po tom pivu a 40-ti kilometrech nečiní větší potíže. Obávaný Lajštroch byl konečně za námi a začal příjemný úsek cesty kosodřevinou směr Štefánikova chata. Příjemný proto, že nějaký dobrodinec ořezal větve kosodřeviny, směřující na chodník takže se člověk nemusel zoufale a stylem ledoborec prodírat mezi keři. Jaká slast po tom, co jsme si museli prožít na východní části!

Štefánička

Nálada opět upadala, zvedl se mírný vítr a teplota rapidně klesla. Už už ať jsme v chatě! Ohřejeme se, oblečeme se, posilníme a bude nám snad zase o něco líp. Rozhovor vázne, asi mají všichni podobné myšlenky. Okolo Králičky začíná bláto měnit skupenství, neklamná známka toho, že mrzne. Nebe se vyjasnilo, mezi mraky se objevily první hvězdy.

Štefánička

Konečně jsme zahlédli tu nejhezčí hvězdu dnešní noci – světlo Štefánikovy chaty. Větrem a pomalejším tempem jsem promrzlý na kost a už se fakt se těším, jak si na sebe před další cestou nahodím jednu, dvě - ne, tři! další vrstvy oblečení. V chatě je příjemné teplo. Chatár byl ještě vzhůru a přivítal nás udiveným pohledem odkud že se to jako v tuhle nekřesťanskou hodinu "trepeme". Když se dozvěděl co a jak, řekl jen "šibisti", čímž se mu dokonale povedlo vyjádřit vše jedním slovem.

Nemohl jsem s ním než souhlasit. Obratem nám nabídl teplou sprchu, nocleh a čaj a tím nás vystavil ďábelskému pokušení. Naštěstí se ale projevily naše silné charaktery a z nabízených možností jsme si vybrali pouze tu třetí. Chtěl nás asi taky povzbudit, když po pohledu na záhadný digitální přístroj visící na stěně prohlásil, že se venku otepluje a to z 0,9 na 1,7 stupně. Nicméně jsem ho podezíral, že nám ze soucitu oznámil pouze absolutní hodnotu čísla. No a když mezi řečí vyjádřil podiv nad tím, že jsme zatím nepotkali žádného medvěda, raději jsme se začali sbírat k odchodu.

Půlnoc

Právě odbila půlnoc. Ne už s takovým elánem, ale aspoň posilněni a řádně vyzbrojeni do zimy jsme ukousli první výškové metry ze stoupajícího traverzu směr Chopok. Jen neradi jsme opouštěli teplo a bezpečí útulné chaty. Půlměsíc a hvězdy nám svítily na cestu a někde dole pod kopcem blikala světla přilehlých horských vesniček. Posvátné ticho rušil pouze zvuk našich kroků a šustění Windstopperů. Znovu se objevil sníh. Za dne vytvořená břečka plná vody teď zmrzla a na některých, náhodně rozmístěných kamenech, vytvořila neviditelnou vrstvičku ledu.

Překonat některé šikmější úseky se tak stalo docela napínavou záležitostí – bude tenhle klouzat nebo nebude? Nikdo nemluvil, tempo našeho postupu se snížilo, šli jsme na úsporný noční režim. 17 hodin chůze zřejmě vykonalo své a krize se neodbytně hlásila o slovo. Moje nohy naštěstí zatím nijak výrazně neprotestovaly, co že to po nich ten mozek v noci chce a žaludek byl taky momentálně spokojen.

Sám sebe jsem ujišťoval, že mne se krize netýká a s jistými zkušenostmi z nočních přechodů Beskyd, jsem si začal v duchu prozpěvovat "jó šlapej dál, táhni ke všem čertům…" – zafungovalo to podle očekávání a hned se šlo o něco veseleji – na mne si krize hned tak nepřijde!

Z Kamenné chaty

V předsíni Kamenné chaty bylo příjemné teploučko, ale dlouho jsme se nezdržovali. Byli jsme v nejvyšším bodě naší cesty, odtud už budeme "jen" klesat, takže s chutí do toho - klesání, to máme rádi! Na Děreších se odkryl pohled na druhou část hřebene a ten pohled, ten stál opravdu za to. Kam oko dohlédlo, celá Liptovská kotlina byla naplněna hustou mlhou, krásně nasvícenou bledým měsíčním světlem.

Pokud tahle inverze vydrží až do rána, to bude krása! To budou fotky! To bude odměna po sobotním tápání v mlze! Nemohl jsem se vynadívat a hlava se mi nekontrolovatelně otáčela doprava, kdykoliv jsme se ocitli na hřebeni. Před Ďurkovou vznesla Anička dotaz, jestli se stavíme na chatě. Z výrazu její tváře, tónu jejího hlasu a ze způsobu jakým dobývala předchozí vrchol Chabence bylo jasné, že není o čem diskutovat.

Jdeme na Ďurkovou!

Jdeme do chaty! Na Ďurkovou jsme dorazili kolem 5-ti ráno a pro doplnění sil bylo nutné zdržet se alespoň hodinu. Opět jsme odlehčili batohům od nějakého toho jídla, vyměnili si ponožky a akumulovali příjemné teplo za zvukové kulisy vytvářené chrápajícími nocležníky. Asi po půlhodině se probudil chatár Ďuro a přivítal nás slovy "A vy ste kto? Kedy ste prišli?" Naše už nacvičené odpovědi ho ani trochu nevyvedly z míry. Hned nás setřel oznámením, že už "to taky išiel a to za 24 hodín".

Cesta z Latiborské hole

Dále se už námi "slabčáky" nezabýval, vykouzlil v kamnech praskající oheň a zmizel v kuchyni. Asi ale s náma alespoň trochu toho soucitu měl, protože za chvíli se objevil se třemi kelímky teplého čaje, čímž si nás definitivně získal. Šestá odbila, tak jsme ještě doplnili vodu, vyprázdnili měchýře a vyrazili jsme dál s vědomím, že už zbývá do cíle "slabých" 7 hodin.

Svítání

Obzor pomalu, ale jistě, dostával úžasnou narůžovělou barvu a začínal překrásný východ slunce. Kombinace vycházejícího slunce a inverze je něco, co opravdu stojí za to vidět. Kdo něco podobného alespoň jednou na horách zažil, určitě dlouho nezapomene.

Veškerá únava i negativní myšlenky šly najednou stranou a tělo i mysl čerpaly ze slunce během noci ztracenou energii plnými doušky. Vytáhl jsem foťák, hledal jsem nejvhodnější výřezy pro mé budoucí fotky a pobíhal po kopcích, jako bych právě vylezl z chaty po prospané noci.

Když slunce vystoupalo trochu výš a oteplilo se, shodil jsem ze sebe přebytečné moiry, vykračoval si sněhem v krátkém rukávu, chytal bronz a fotil vše okolo, dokud mi nedošel film. Nádherná inverze byla všude kolem, z mraků čněly vrcholky Vysokých Tater a Velké Fatry. Nejhezčí však byl Salatín - malý opuštěný ostrov uprostřed oceánu mlh. Chtěl jsem se s někým o tu všechnu okolní krásu podělit, tak jsem opět vytáhl mobil a ponořil se do psaní zpráv.

Naše skupinka se poněkud roztrhala - Andrej šlapal vpředu, Anička uprostřed, já byl na chvostu. Paprsky stoupajícího slunce proměnily jinovatku v trávě na barevné a krásně se lesknoucí perličky rosy. Celkový dojem kazila pouze maličkost, že ony skvělé perličky nám ulpívaly na botech a při každém kroku pronikaly hlouběji a hlouběji skrze jejich jednotlivé vrstvy bez jakéhokoliv respektu k typu použité impregnace a dokonce ani autorita goretexové membrány netvořila v tomto ohledu vážnější překážku. Šli jsme co noha nohu mine, víceméně setrvačností, krása rozbřesku a inverze pomalu přestávala na naše smysly působit a únava a letargie z probdělé noci se opět začínala hlásit o slovo.

Starohorské vrchy

Na Prašivé se naše trojice opět stmelila a začal prudký a únavný sestup do Hiadeľského sedla. Zřetelně se ochladilo, přiblížili jsme se k hornímu okraji inverze, slunce se schovalo v mracích. V sedle nás "potěšil" údaj na rozcestníku, že nám do cíle zbývá ještě 3,5 hod. Z posledních sil jsme se přehoupli do už definitivně poslední části naší cesty. Na tenhle úsek jsem se od začátku těšil protože jsem ještě nikdy tuto část Starohorských vrchů nešel a byla to tedy pro mne něco jako premiéra.

Na vrchol Kozího Chrbátu jsme s Andrejem vyběhli jako nic, Anička asi po patnácti minutách "přiběhla" taky. Následoval rázný pochod hřebenem na Kečku, kdy Andrej vepředu udával tempo, Anička se z posledních sil snažila udržet s námi krok a já usínal za chůze, zřejmě také proto, že nikdo za celou dobu nepromluvil. Zavíraly se mi oči a ztrácel jsem přehled o čase, rychlosti postupu i o okolním prostředí. Probral jsem se až na Kečce, kde nás pobavily dvě kovové konstrukce připomínající stojany na kola. Cesta po které jsme šlapali, byla vskutku na horské kolo ideálním terénem. To by se jelo!

Bylo to neuvěřitelné, ale po "prospané" cestě jsem se cítil odpočinutý jako po opravdovém spánku. Oproti tomu Aničku tenhle, prý dosti rychlý přesun na Kečku, evidentně zbavil posledních zbytků energie, které se jí ještě podařilo odněkud zázrakem vydolovat a dál pokračovala jen setrvačností a silou vůle, která byla skutečně obdivuhodná. Andrej vypadal v pohodě, vždy (už od startu) optimisticky naladěn. Mně se taky nálada zlepšila, a tak jsme šli spolu vpředu, diskutovali o všem možném i nemožném a poočku hlídali odstup Aničky, abychom ji měli pořád na dohled. V tomto stavu by asi jakékoliv povzbuzování minulo účinkem, a tak jsme jen zpomalili a v duchu obdivovali její houževnatost, s jakou odhodlaně kráčela dál a dál.

Okolní les působil velice uklidňujícím dojmem, kamenité cesty připomínaly Beskydy a já se cítil "jako doma". Muchomůrka červená, rostoucí uprostřed cesty svítila jako maják, navigující nás na naší pouti do cíle. Civilizace se přibližovala, začali jsme potkávat nicnetušící turisty jdoucí na poobědovou vycházku.

Když se objevila asfaltová cesta, počkali jsme se navzájem s tím, že dál, a to až do cíle, bude naše silná trojka kráčet svorně vedle sebe. Jsme přece TÝM, a to takový, který dokázal nonstop přejít celé Nízké Tatry! A to už věru něco znamená! Poslední kopec s výhledem na Donovaly, poslední sestup, cílová rovinka. Srdce bijí naplno, svaly pracují, znavené nohy ukrajují poslední metry z naší strastiplné pouti.

Konečně v cíli!

Konečně cíl! Jsme tady! Dokázali jsme to! Přežili jsme! A všichni! Jsme jedničky! Je neděle, 29.9.2002, 13:23. Celou trasu, dlouhou přibližně 90 km s převýšením kolem 10 km jsme zvládli za necelých 30 hodin. Sedáme unaveni na vyhřátý asfalt na kraji cesty, s požitkem sundáváme boty, ponožky a vyhříváme se na slunci. Jaká to slast, jen si tak sedět, nikam se nehnat, nikam nemuset! V bufetu dopřávám tělu za odměnu slané chipsy, čepovanou kofolu a po chvíli už je tady jako na zavolanou (mobilem) naše samostatná motorizovaná jednotka. Ještě nějaké to závěrečné foto, šup do auta a tradá domů, Anička a Andrej směr Bratislava!

PS: kombinace pondělní dovolené a právě začínajícího babího léta způsobuje, že tohle všechno nestačí a domů se mi vůbec, ale vůbec nechce. Nechávám se vysadit ve Vyšné Revůci a vyrážím "hore kopcom" po žluté značce s úmyslem strávit tuto noc na horské chatě Borišov, ale to už sem nepatří, je to jiná story…

Treking.cz - diskuze
Reklama
Reklama
Témata našich článků…
Sněžka Slovenský ráj Šumava, ubytování Zverovka Jeseníky, ubytování Kvarky Téryho chata Říp Propast Macocha Praděd Králický Sněžník Čičmany Lysá hora Měsíc Mars Černé jezero Tribeč Pieniny Železné hory Hukvaldy Zimní hvězdná obloha Štrbské pleso Lomnický štít
Reklama
Reklama
Populární treky
1. Apeniny Monti Sibillini, nezapomenutelná apeninská hřebenovka - hory v Itálii
2. Vysoké Tatry Přechod přes Rysy aneb po stopách turistů císaře pána, Vysoké Tatry
3. Alpy Okolo Tre Cime a ferrata na Toblinger Knoten
4. Rumunské hory Přechod pohoří Rodna, rumunské Roháče
5. Kavkaz Kavkaz, reportáž psaná na Kavkaze (1) - Prielbrusí a Bezengi
Reklama
Túry a lokality podle pohoří
Beskydy Bílé Karpaty Javorníky
Jeseníky Jizerské hory Krkonoše
Kysuce Krušné hory Malá Fatra
Malé Karpaty Nízké Tatry Roháče
Šumava Velká Fatra Vysoké Tatry
Hledej podle pohoří
Reklama
Regiony
Oblasti: Beskydy | Bílé Karpaty | Brdy | Broumovská vrchovina | Česká Kanada | České středohoří | České Švýcarsko | Český les | Český ráj | Doupovské hory | Drahanská vrchovina | Hanušovická vrchovina | Hornosvratecká vrchovina | Hostýnské vrchy | Chřiby | Javorníky | Jeseníky | Jevišovická pahorkatina | Jizerské hory | Králický Sněžník | Krkonoše | Krušné hory | Křivoklátská vrchovina | Litenčická pahorkatina | Lužické hory | Nízký Jeseník | Novohradské hory | Orlické hory | Pálava | Podyjí | Rakovnická pahorkatina | Ralsko | Rychlebské hory | Slavkovský les | Svitavská pahorkatina | Šluknovská pahorkatina | Šumava | Švihovská vrchovina | Vizovická vrchovina | Vlašimská pahorkatina | Vsetínské vrchy | Východolabská tabule | Zábřežská vrchovina | Zlatohorská vrchovina | Ždánický les | Železné hory | Žulovská pahorkatina | Branisko | Bukovské vrchy | Burda | Cerová vrchovina | Čergov | Čierna hora | Chočské vrchy | Kremnické vrchy | Krupinská planina | Kysucké Beskydy | Laborecká vrchovina | Levočské vrchy | Ľubovnianska vrchovina | Malá Fatra | Malé Karpaty | Muránska planina | Nízké Tatry | Ondavská vrchovina | Oravská Magura | Oravské Beskydy | Pieniny | Podunajská pahorkatina | Pohronský Inovec | Polana | Považský Inovec | Revúcka vrchovina | Roháče | Slanské vrchy | Slovenský kras | Slovenský ráj | Spišská Magura | Stolické vrchy | Strážovské vrchy | Súlovské skály | Šarišská vrchovina | Štiavnické vrchy | Tribeč | Velká Fatra | Veporské vrchy | Vihorlat | Volovské vrchy | Vtáčnik | Vysoké Tatry | Záhorie | Zemplínské vrchy
Home Page | Časopis | Průvodce | Ceník inzerce | Soutěže | Seznamka | Kalendář akcí | Outdoor testy | Horské chaty | Fotogalerie | Archiv
Treky, turistika | Horolezectví | Cykloturistika | Cestování | Vesmír, astronomie | Turistická mapa online | Spolupracujeme
TOPlist