Melanargia galathea (okáč bojínkový). Motýl ČR

Okáče bojínkového snadno rozeznáte od jiných druhů denních motýlů díky sytě žlutému až bělavému kostkování na tmavém podkladu křídel, jejichž rozpětí může u tohoto druhu motýla dosáhnout 37 až 55 mm. Samice je ve srovnání se samcem okáče bojínkového o něco větší a světlejší.

Okáč bojínkový si oblíbil slunné louky, paseky, okraje lesů a lesní cesty, často se s ním lze setkat i na křovinatých stráních. Například na Pálavě, odkud pocházejí i připojené fotografie tohoto variabilního druhu motýla. V přírodě můžeme okáče bojínkového potkat od května, června do srpna či září. Druh vytváří pouze jednu generaci.

Čtěte také: Okáč pýrový (Pararge aegeria): Motýl, který si oblíbil lesní biotopy

S okáčem bojínkovým se můžeme setkat především v pahorkatinách, objevovat se však může i v horských oblastech. A to dokonce až do výšek okolo 2 000 m n. m. Rozšířen je po celé Evropě vyjma jihozápadní Evropy a severních oblastí od severního Německa a Dánska až po Pobaltí a Skandinávii. Příbuzné druhy můžeme spatřit na jihu Evropy a v Malé Asii.

Žírnou rostlinou zelenavě žluté housenky okáče bojínkového je bojínek luční, objevuje se ale i na pýru, lipnici a dalších druzích trav. Housenka není tedy nikterak vybíravá. Spatřit ji však můžete až v noci, přes den se obvykle skrývá. Dospělý motýl se živí nektarem květů, na které usedá. Oblíbil si například kvetoucí bodláky, chrpy aj. Ve velice teplých dnech motýli usedají se zavřenými křídly a je velice obtížné je vyfotografovat v plné kráse.

Okáč bojínkový, použité zdroje

• Naši denní motýli, Josef Moucha a Vlastimil Choc; Albatros 1972
• Motýli, Josef Moucha, František Procházka; Státní nakladatelství dětské knihy 1962

Další související články: