Považí na jaře, přechod na Považském Inovci

Turistika na Považském Inovci a v Strážovských vrších (1)

Jen pár dnů potom, co Ota Brandos dokončil svůj Považský Karpattrek, stojím v plné polní v Piešťanech i já. Ne proto abych putoval v jeho šlépějích, ale abych přestoupil na místní autobus, který mě odtud popoveze trochu na sever, odkud budu vyrážet.

Přestože naše trasa nebude stejná, já neplánuji navštívit Súlovské vrchy, naše cesty se několikrát potkají, takže budete mít možnost podle přiložené fotodokumentace pozorovat, jak se jaro za těch několik málo dnů změnilo. Jaro je totiž neskutečně krásné období, a tady na Považí obzvlášť.

Tematínské vrchy

Vystupuji v obci Lúka, která leží na samotném okraji Tematínských vrchů, jednoho z podcelků pohoří Považský Inovec. Jmenuje se tak i zřícenina hradu, který bude mým prvním cílem. Musím projít roztáhlou vesnicí, abych vstoupil do dlouhé doliny. Cesta vede územím, které má zvláštní klima připomínající to středomořské, vůbec to tu nevypadá jako v Karpatech. Žijí tady dokonce dva druhy cikád.

Čtěte také: Považský Inovec, přechod hlavního hřebene

Jaro je tu v plném proudu, všechno září sytými odstíny zelené, všechno kvete a bzučí. Dolina se zužuje až se nakonec ukáže pravý karpatský bukový les. Chodník začne stoupat až mne přivede do nevýrazného sedla. Tady se chodník stáčí doprava a kamenitým terénem mě traverzem dovede až k zřícenině hradu Tematín.

Tento mohutný hrad byl kdysi jedním ze strážců cest podél Váhu. Dnes jsou z něj ruiny, o které se starají dobrovolníci. Ti tu mají postavenou boudu, která se dá použít jako útulna. Po hradě se courám asi půl hodiny, je na co koukat. Z různých míst se otevírají výhledy do širokého okolí, dnes bohužel, díky vyšším teplotám a oparu, si jich moc nevychutnám.

Vychutnávám si ale posezení na louce u hradu, poblíž dřevěného kříže. Relaxuji a pozoruji po kamenech pobíhající ještěrky, kterých je tu opravdu plno. Je tu velmi hezky, tak u toho přemýšlím, proč jsem do tohoto pohoří jezdil tak málo? Asi proto, že to vždycky vyhrály ty sousední Strážovky.

Je čas si to vynahradit, tak vyrážím dál. Bukovým lesem se klikatí chodník, který mě zanedlouho přivede nad dolinku, kde je z chodníku krásný pohled nazpět k hradu. A taky na hřbet rezervace Javorníček, kde zase upoutává moji pozornost osamocená borovice. Rezervaci jakoby obcházím až přijdu na louky pod ní. Z nich se naskýtá výhled jak na skalní bradlo v rezervaci, tak konečně i na vrcholy hlavního hřebene Považského Inovce.

Bezovec

Chodník se teď vlní přes několik luk a okolí bude čím dál hezčí. Osamocené duby na loukách, rozkvetlé ovocné stromy a čím dál lepší výhledy směrem k Prielačině a Panské Javorině. A nakonec to dotvoří ještě výhled na výrazný Bezovec. Jarní sytá zeleň obklopuje vše kolem. Je ale vidět, že do nejvyšších poloh se ještě nedostala.

Blížím se pomalu ke stanici vleku, který značka podchází, a přivádí mne k chatě Šport. I když se tu uklízí, pivo dostanu. Po krátké pauze na terase vyjdu na červeně značenou hlavní trasu a vyrazím po ní k Bezovci. Stezka loukami nemíří přímo na vrchol ale traverzuje ho.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Než stezka začne přecházet severní svah Bezovce, naskytnou se mi nějaké ty hezké výhledy, hlavně do směru, kudy jsem přišel. Na severní straně je krásný bukový les, ve kterém vyruším statného zajíce. Mně za chvíli vyruší hlasy a poprvé tak dnes potkám nějaké trekaře. Jsou dva. Dáváme řeč a několik minut klábosíme.

Po rozloučení přijdu brzy na další louku, kterou musím napříč přejít do hustého houští. Následuje krátký, ale velmi hezký úsek přes Vršek Skaliny, ze kterého se sestupuje na obrovskou louku. Ta poskytuje perfektní výhledy. Zřetelně je i vidět rozhledna na Panské Javořině. Zdá se strašně vysoko.

Na konci louky, v sedle pod Skalinami, dávám další pauzu, procházím se po loukách a vychutnávám výhledy na okolí. Čeká mě delší stoupání, na které hned tak nezapomenu. Zprvu se nic neděje, stoupání je táhlé a nezáživné. U značené odbočky k pramenu začne prudce stoupat. Stoupák je to docela úmorný a jak se blížím k hřebínku, začne foukat.

Severní strana je zarostlá mladým lesem. Před pár lety totiž postihla Považský Inovec větrná kalamita a spoustu lesů na severozápadní straně vzala za své. Ovšem ani vítr nedokáže přerazit tu silnou vůni. Něco tady totiž strašlivě voní. Stoupání se zmírní, chodníček začne kličkovat mezi buky a přivádí mne k okraji rezervace Prieľačina.

Prieľačina

To, co tady silně voní, je květinka zvaná dymnivka dutá, lidově zvaná třeba zeměžluč. Jenže není jedna. Ani deset či sto. Jsou jich tisíce všude kolem. Celý hřbet je jich plný! Vytváří to dojem bílo-fialového moře. Něco podobného znám jen z lesů porostlých kvetoucím medvědím česnekem, tam to připomíná sníh.

Ten kilometr dlouhý úsek na samotnou 893 metrů vysokou Prieľačinu jdu asi hodinu. Pořád se zastavuji, pořád na to civím a stále dokola to fotím. Ze shora, ze spodu, z blízka, z dálky… Tak nádherným lesem jsem opravdu dlouho nešel! Naprostá horská nirvana!

Panská Javorina

Z vrcholu musím trochu sestoupat a přesto, že květin ubylo, stále jich je obrovské množství. Přidali se ale třeba sněženky. Následuje stoupání do sedla pod Panskou Javorinou. Vypadá sice jako vrchol, ale sedlo to je. Vydávám se z něj tedy nahoru na vrchol k rozhledně. Už ze stoupání se otevírají první výhledy.

Na kamenném vršku Panské Javoriny (942,6 m) se zastavuji, shazuji těžký batoh ze zad a šplhám na velkou bytelnou rozhlednu. Výhledy do dálky nic moc, rozeznám Vtáčnik, hřeben Bílých Karpat, vidím na Strážov, ale na Malou Fatru už ne. Mé pohledy spíš pročesávají samotný Považský Inovec. Jsou to překvapivě hezké hory.

Útulna Izba

Z vrcholu Panské Javoriny sestupuji nazpět do sedla a odtud krátkým, ale prudkým, sestupem dále. Ještě asi půl hodinky kráčím ztichlým lesem než se ocitnu u rozcestníku, označující odbočku k útulně Izba. Ta stojí u lesní cesty pod hřebenem a je mým dnešním cílem. Otevírá se od ní parádní výhled na Velkou Javořinu. Pozoruji ji až do západu Slunce. Pak se odebírám do spacáku, a přesto, že začíná víkend, spím tady sám.

Vstávám docela brzo, ale moc nespěchám, takže se zpátky na hřeben dostávám až po osmé hodině. Čeká mě výstup na Ostrý vrch, z jehož hřbetu se otevírají krásné výhledy na jih. Těsně pod vrcholem je skalní výstupek, na kterém stojí kříž. Hřebenovka prochází povětšinu bukovým lesem, výhledy se otevírají většinou jen na západ, v místech, kde les podlehl kalamitě. Z jednoho úseku je výhled i směrem k vrcholu Inovec.

Inovec, nejvyšší hora pohoří

Hřeben se sice stále vlní, přesto pomalu nabírám výškové metry. Je krásný jarní den a na vyhlídce Palúch chvíli sedím na lavičce. Odtud je to už jen kousek k nejvyššímu vrcholu celého pohoří. 1 041 metrů vysoký Inovec je nejvyšším bodem mého putování. Bohužel, neposkytuje žádný výhled, a kazí ho i areál s telekomunikačním vysílačem.

Turistická útulna Izba je jedinou otevřenou turistickou útulnou na hlavním hřebeni Považského Inovce. Nádherného pohoří, které se táhne zhruba od Trenčína po Hlohovec. Přístřeší Izby jsem využil již dvakrát při přechodech hlavního hřebene Považského Inovce. Až do tohoto víkendu jsem tady byl naposledy někdy před pěti lety, proto jsem byl zvědav, v jakém stavu Izba bude. A musím říci, že jsem byl mile překvapen. Chata je pěkně udržovaná…

Tady potkávám první skupiny turistů, mířící sem z Chaty pod Inovcem. Tam mířím i já, zastavím se jen na vyhlídce dr. Bundalu. Výhled opět kazí opar. Vzpomínám tady tak na setkání s jeho vnukem, kterého jsem potkal na Martinských holích, vyprávěl mi tam o něm. U chaty je živo a zastavuji se zde na pauzu. Nakonec neodolám vábení jeleního gulášku a dám si tu i oběd.

Po neplánované pauze pokračuji na poslední úsek v pohoří Považský Inovec. Mohu si vybrat mezi zelenou nebo červenou hřebenovou cestou. Vydávám se po té červené a už kousek od chaty opět šlapu krásným bukovým lesem plného oné omamné vůně dymnivky duté. Rostou zase všude kolem. Ztrácím jeden výškový metr za druhým až mi hluk z blízké silnice neomylně naznačuje konec pohoří. Vlaková zastávka v Mníchove Lehotě je mým dalším odpočinkovým místem.

Kufrováním do Strážovských vrchů

Teď mě čekají Strážovské vrchy, jedno z mých pěti nejoblíbenějších slovenských pohoří. Na konci vesnice na mě volá kdosi z místních "kam jdu" a "jestli se neztratím". "Neztratím", odpovídám jim. Chvíli na to přijdu k rozdvojení cest, kde není úplně jasné jak pokračovat. Značka je u toho rozdvojení, nikoli za ním, aby naznačila kudy jít.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Vybírám si jednu z cest a jdu se po nějaké kouknout. Přede mnou žádná není, ale když se otočím, jednu za sebou uvidím. To je dobré, říkám si a pomaloučku stoupám dál. Cesta prochází asi metr a půl vysokou hustou mladinou, přímo středem bývalé velké mýtiny. Na jednom z větších kamenů vidím sprejem načmáranou improvizovanou značku. Tu samou improvizovanou značku nacházím později i na pařezu a po vstupu do lesa i s malou tabulkou značící odbočku.

Neprošlapaným chodníkem, dalo by se vlastně říci volně lesem , mě vedou tyto značky dál. Bílé pruhy jsou ale svisle, nikoli vodorovně. Značení je husté a asi po půl hodině mne přivede na horní kraj velké louky. Nad loukou se tyčí hradba jakéhosi hřebene. Je to hřeben, po jehož druhé straně by měla vést normální značka.

Můj předpoklad, že se provizorní značení stočí někam k hřebenu bere brzy za své. Značky míří od louky úplně opačným směrem. Vracím se k louce a je mi jasné, že budu muset zapojit orientační um. Nyní musím najít nějakou cestu pod hřeben. Scházím na opačný konec louky, ze kterého ústí lesní cesta.

Kousek pod loukou je další velká louka. V rohu se krčí oplocená chata a ve svahu je jakýsi betonový vstup. Je to vodárenský objekt, jak zjišťuji. Dvě velké louky nad sebou a vodárna? Vyndávám mapu a opravdu v ní tyto významné prvky nacházím (jsou to ty louky zakreslené nad nápisem "Májoviská", pro ty, kdo čtou články s mapou po ruce). Jsem tedy necelé dva kiláky od místa, kde bych měl být. Stačí jen najít nějakou cestu, mířící tím směrem.

Považský Inovec je součástí Karpat, které náleží do Alpsko - himalájské soustavy. Přesněji řečeno je Považský Inovec jedním z celků Vnitřních Západních Karpat, jen Povážské podolí náleží do subprovincie Vnějších Západních Karpat.
Jeho západní a východní okrajové části patří do oblasti Podunajské nížiny (Podunajská pahorkatina), která již patří do provincie Západopanónské pánve. Považský Inovec je jedním z podcelků Tatransko - fatranské oblasti «

Přímo u plotu vodárny je vyšlapaný úzký chodníček, který stoupá k nějakému posedu. No, a kousek za posedem je lesní asfaltka překvapivě mířící tím správným směrem. Cesta v mapě není a je překvapivé, že po ní nevede nějaká značená cyklostezka. Cesta vede nad údolím, prochází pod hřebenem a začne se stáčet na druhou stranu údolí. A u toho ohybu vidím skrze stromy louku.

Chata pod Ostrým vrchem

Nechám cestu cestou a zamířím tam. Nad loukou se tyčí vrchol tvaru pyramidy. Je to 694 metrů vysoký Čiernachov. Kdybych nezakufroval, mohl jsem se na něj podívat. Nevadí, hlavní věcí je, že napříč loukou prochází červená značka. Nakonec jsem se ani moc nezdržel, protože k Chatě pod Ostrým vrchem je to už jen kousek.

Cestou si všímám oněch provizorních značek a zjišťuji, že se jedná o značení koňských stezek. Samotná chata stojí v rekreační oblasti a jelikož je sobota, je tu dost živo. Na terase chaty si dávám asi hodinovou pauzu, po níž se vydávám na zbytek dnešní trasy.

Už mne nevede červená, nýbrž modrá značka. Lehkým stoupáním se dostanu na další z luk, za kterou následuje další, s výhledem k Bílým Karpatům. Kousek za loukou stojí hned u cesty bouda, která se dá použít k nocování. Interiér není nic moc, ale pod střechou se přespat dá docela pohodlně.

• Dokončení článku

Další související články: