Dolinou Černého Čeremoše a výstup na horu Čivčin (1 766 m)

Trek na kordón Ukrajiny a Rumunska s propustkou

Uplynulo několik roků, co mně kamarád Hynek v Krkonoších na Modrém dole vyprávěl o překrásném údolí Černého Čeremoše na ukrajinsko-rumunském pomezí, s opuštěnými osadami, kde vandrovali v polovině 90. let a přešli přes nám málo známé pohoří Hriňavy až k Bílému Čeremoši.

V roce 2011 až 2013 jsem do této oblasti mimo Zakarpatskou oblast, až za Černohorským masívem v Ivano-Frankovské oblasti, vyrazil, abych s ukrajinskými kamarády mapoval terén pro mapu Černá hora - Maramureš a nám přišlo zajímavé zmapovat i ukrajinské území, kam se ještě před pár lety nesmělo vůbec a severní hory Rumunska - Maramureš, oblíbené českými turisty od časů Karpatských her klasika Miloslava Nevrlého.

Doba před dvěma lety na Ukrajině přála rozvoji turistiky, přijíždělo stále více Čechů na Zakarpatí. Bývalou Halič si oblíbili Poláci a Ukrajinci z východních regionů (Luhansk, Donbas) a z Kyjeva. Kamarádi z vodácko-turistického oddílu TURE založili vodácky kemp, půjčili si peníze a následně začali budovat k rázu krajiny velmi šetrnou vodáckou základnu Bilyj Slon v údolí Černého Čeremoše s půjčovnou lodí, začali rozvíjet celoroční aktivity vč. zimních přechodů hor a skialpinismu.

Čtěte také: Černá hora a Stoh, dvoudenní trek dolinou Černého Čeremoše na…

Na přelomu července a srpna 2013 jsme se vydali s partou kamarádů prozkoumat tento zakázaný kout v pohraničním pásmu, na horním toku Černého Čeremoše a pohoří Čivčiny, které tvoří neprostupnou hranici s Rumunskem. Jeden z posledních zapomenutých koutů v Karpatech, kde snad nepotkáme offroadové turisty nebo běsnění řvoucích čtyřkolek, vytěžené celé kopce od lesů a nebudeme lokalizovatelní signálem mobilních operátorů.

Příprava na cesty

Měsíc před výpravou jsme odeslali "spisku" se jmény s plánovaným "maršrutem" a požádali Černovické oddělení pohraniční stráže o povolení ke vstupu do pohraničního pásma, pár dní před odjezdem se nám (ani ukrajinskému kamarádovi) nepodařilo telefonicky ověřit na oddělení v Šibenem, zda nám bylo vyhověno (bylo nám řečeno, že nám mohou i nevyhovět).

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Z Prahy do Michalovců jsme se přepravili nočním lůžkovým vlakem, zde jsme přestoupili do našeho stařičkého rumunského ARA a vyjeli jsme na východ. Tehdy cesta po silnici 1. třídy do Jasini (250 km) se dala zvládnou za cca 6 hodin, pak ještě 85 kilometrů do Vorochty a Verchoviny přes karpatský hřeben trvala přes 3 hodiny.

Odtud již proti proudu Černého Čeremoše k přítoku říčky Džembroňa po rozbité prašné cestě (15 km). Zcela propocení z letního horka a umounění od prachu jsme dorazili okolo 21. hodiny do kempu Bilyj Slon našich kamarádů.

Pohyb v pohraničním pásmu Ukrajiny

Pohyb turistů v pohraničním pásmu za obcí Šibene směrem k ukrajinsko-rumunské hranici se řídí poměrně přísnými pravidly. Pásmo je široké od hranice okolo 20 km do vnitrozemí Ukrajiny, v obci Šibene je kontrolní stanoviště a kasárna pohraniční stráže. Pravidla omezuje pohyb turistů v těsné blízkosti hranice mezi Ukrajinou a Rumunskem a vyžaduje zvláštní povolení! K jeho získání je potřeba předložit žádost s uvedením údajů, které prokazují identitu žadatelů. Více na www.karpaty.net.

Kontrola na blokpostu

Ráno vyrážím k blokpostu v obci Šibene (cca 20 km po prašné kamenné cestě od kempu Bilyj slon stále proti proudu Černého Čeremoše), před závorou odstavujeme auto a jdeme vyjednávat na "zastavu" (služebnu pohraničníků).

Jeden z nás vyráží do nedalekých kasáren pohraniční stráže, máme pocit, že ani oni od Černovického velitelství neobdrželi vyrozumění o vyhovění naší žádosti, ale kopie spisky, kterou jsme tam odeslali je uspokojuje, kamsi telefonují, ale již po půl hodině nám velmi ochotně nabízí velitel směny parkovací místo před kasárnami pro naše ARO240 z roku 1985, které postupně obdivuje několik pohraničníků.

Přístup velitele směny pohraničníků je velmi profesionální a chování vstřícné (fotit však nám nedovolí), upozorňuje nás, abychom nepřekračovali rumunskou hranici a nefotili hraniční sloupky s čísly (je to tajné), předává nám telefon, kdybychom se dostali do nesnází nebo zpozorovali narušitele a ocitli jsme se v nebezpečí.

Předávám mu několik našich čerstvě vydaných map a jdeme navštívit obchůdek u blokpostu za závorou, tedy již v pohraniční zóně, kupujeme chleba a pivo, dáváme po 25 gramů a sledujeme, jak přijíždí (v cca 11 hodin) stařičký autobus z Verchoviny. Z něho vystupují turisté, jdou k závoře - po prohlídce dokumentů jim pohraničník oznamuje, že dál nemohou, jde k řidiči a domlouvá s nimi cestu "nazad" do Verchoviny… Situace jako z majora Zemana v šumavském pohraničí před více než 30 lety.

Proti proudu Černého Čeremoše

Opouštíme poslední domy pohraničářské osady Šibene, po prašné cestě míříme k bývalému polskému lázeňskému letovisku Burkut. Po polském "schronisku" zde není samozřejmě ani stopy, vedle obydleného lesnictví vyvěrá léčivý pramen a několik místních s žigulíky si dojelo do kanystrů nabrat železitou vodu. Dál už však míjíme rozvalené domy, kulturní dům s knihovnou, školu, obchod…

Hned za posledním domem cesta do údolí Černého Čeremoše mizí v levém svahu nad řekou a popadané stromy neumožňují pokračovat. Scházíme tedy k řece a nasazujeme gumové trekové sandály, řeku ten den budeme brodit téměř dvacet krát…

Cesta po oblázkových mělčinách jde za nízkého stavu rychle (při zvýšeném stavu vody, například po bouřce, je však potřeba i na pár dní postup údolím přerušit a počkat až voda opadne), mosty však od konce 90. let chybí a čas od času je tedy potřeba přebrodit krásně čisté tůně nebo překonávat stržené břehy… Po 10 kilometrech procházky divokým údolím řeky k první opuštěné lesovně Dobryń s loukou, mezi přítoky Dobryń a Albyn z pravé strany. Dlouho do noci sedíme u ohně na lavicích vynesených z domu a nocujeme v jedné ze spodních místností.

Výstup na Čivčin

Ráno chvíli na louce hledáme stezku, která vede na Čivčin (stezka vychází z louky nad chatou a stoupá ve směru toku Č.Čeremoše na boční hřebínek, kde je již velmi málo znatelná stezka vzhůru.

Pozn.: na mapě je začátek cesty v údolí u řeky chybně naznačen, cesta začíná u opuštěného stavení na louce, nikoliv u ústí potoka Dobryn), asi po hodině a půl překonáváme po bývalé stezce převýšení čtyři sta metrů vycházíme z lesa na první louku (1 412 m), kdy se otevřel první výhled na Čivčin, za několik minut vcházíme na poloninu Milkova (cca 1 450 m) s mohutným Čivčinem (1 766 m) před námi.

Míjíme opuštěné salaše ale i zděné domy, opouštíme cestu, která traverzuje vrchol ze západu, a míříme přímo k vrcholu s pokroucenou triangulační věží. Odtud studujeme bouřku nad údolím Čeremoše, nad Burkutem, a celou naši plánovanou cestu, jasně čitelný zoraný pás na hranici táhnoucí se až k homolovitému vrcholu Stoh na bývalém československo-polsko-rumunském pomezí, a na horizontu nepřehlédnutelný cíl naší cesta Pop Ivan Černohorský (2 020 m) s ruinou observatoře, která připomíná tajemný hrad v Karpatech, viditelný odevšad.

Na kordóně

Po sestupu z vrcholu Čivčin na poloninu Tanasivskova doplňujeme vodu z pramene a na úrovni patníku 477 pod vrcholem Čivčinaš (Civcinaj, 1 578 m) nastupujeme na širokou pohraniční cestu, asi po kilometru se přidává zoraný pohraniční pás pečlivě uvláčený, připomínající "manšestr" na ranní sjezdovce.

Při pomalu zapadajícím slunci jdeme směrem na západ po lehce zvlněném hraničním hřebeni po ukrajinsko-rumunském "kordóně" (hranici), snažíme se uslyšet alespoň jedno zahoukání parních mašinek v údolí rumunského údolí Vaserul na jih pod námi.

Z větší části podle rozpadajících se nebo povalených vysokonapěťových drátěných plotů z ostnatých drátů, připomínajících přísně střežené sovětské impérium, přejdeme přes Kukulik (Cuculic, 1 581 m), vystoupáme na Velykou Budyjovskou (1 678 m).

Neomylně míříme od patníku 462 traversem, po úbočí vrcholu Boršutyn (1 570 m), na poloninu Starostaja (asi 8 km od nástupu na hranici u patníku 477), kde stavíme stany na cestě nedaleko opuštěné stáje (nechtěli jsme nocovat přímo na hranici, kdoví, kdo se tu večer potuluje). Bohužel prameny uvedené na mapě jsou již v této části léta vyschlé. Na západním svahu vrcholu Čivčin, který máme přes široké údolí Dobryń na dosah, je vidět velká opuštěná stavba - pohraniční posádky z doby SSSR.

Noc v území nikoho

Po západu Slunce se rychle ochlazuje, vaříme na vařičích - nechceme v zemi nikoho na sebe ohněm upozorňovat pašeráky, ale ani pohraničníky. Je krásné ležet v území nikoho, bez jediného světla na dohled, s pocitem čistého prostoru bez jakýchkoli vln mobilních operátorů, ticho a tma a příjemný chladivý vítr stoupající z Karpatských dolin.

Noc však po půl noci rozjasnila rána a světlice ozařující tichou, opuštěnou, vylidněnou krajinu… Ozve se ještě dávka z kalacha, že by narušitel? Radši nevystrkujeme hlavy více ze stanu, krajinu pak zase osvětluje jen silný svit Měsíce. Po hranici se táhne bílá nit, Měsícem osvícený hraniční pás. Ale žádné stíny potemnělých postav.

Zpět na hranici

Nad majestátným Čivčinem vychází slunce a vstává nový letní den nad divokou částí Karpat, vyprávíme si o nočním zážitku, vzpomínáme na první pasáže ve filmu Alois Nebel, kdy světlice ozařuje hranici a diverzant prchá, padne pár úsměvných replik "rozkaz ten zněl jasně, není čas ptát se kdo je kdo" a míříme zpět na hranici, cesta od salaší nás dovede na vrchol Boršutyn (1 570 m).

Po opuštěném "kordónu" to dnes máme asi 20 km k vrcholu Stoh, především mezi vrcholy Ladescul (1 586 m) a Furatyk (1 526 m) se hranice vlní, stále ukrajujeme po prašné hraniční cestě bez jediného stínu další a další kilometry v zemi nikoho. Náš cíl - Pop Ivan Černohorský (2 020 m) se zase trochu přiblížil. Za Stohem se začíná jasně profilovat jeho jmenovec Pop Ivan Maramarosšký (1 938 m) a po levé straně, na rumunském území nepřehlédnutelný masív Farcaul (1 958 m).

Z letargie a povídání a všemožném nás vyrušil zvuk, na který jsme si pomalu odvykali - na vrčení motoru. Po hraniční cestě se proti nám pomalu s oblakem prachu přibližuje černé auto. Že by polovníci a nebo pašeráci teď po poledni? Seřazujeme se a zastavujeme, auto také - vystupují ukrajinští pohraničníci.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Říkáme jim, odkud jdeme a že jsme "zhloseni na zastavě" - oni že dobře, vědí o nás - ptají se nás, zda je vše v pořádku, zda nepotřebujeme vodu nebo chleba, říkají, že náš rumunský landrover je u nich před kasárny v pořádku, a žertují, že akorát nemá kola a podobně. Tak si povídáme i o světlici, říkají, že oni tady večer žádnou akci neměli, snad Rumuni někoho čapli…, zavolají jim a poptají se. Loučí se, počasí má být prý nadále pěkné, a že za dva dny nás čekají na pivu v Šibenem.

Horko a prach - nezáživný úsek v rovném hraničním pásu za vrcholem Kernyčnyj (1 588 m) pomalu ubíhá, s ukrajinskou strážní věží a novými kasárnami po pravé ruce, procházíme sevřeni mezi funkčními zábranami z ostnatých drátů až k vrcholu (1 556 m) nad poloninou Beržeska (přestože za drátěnou stěnou vede poměrně pěkná lesní cesta, z ostnatého sevření není úniku). Od poloniny Beržeska, od patníku 433, již jdeme po pěkné lesní cestě, podél pohraničního pásu na území Ukrajiny.

Směrem k tajemnému hradu

Bývalá observatoř na vrcholu Pop Ivan Černohorský je stále znatelnější, u vrcholu Stoh (1 650 m) opouštíme hranici a jdeme po hlavním karpatském hřebeni ztečí stále blíže k tajemnému hradu v Karpatech. Na polonině Radul konečně dobíráme vodu (po dvou dnech), a nocujeme na krásném tábořišti za salaší Ščavnyk, do této chvíle jsme nepotkali žádného člověka (kromě pohraničníků). Pasáček nás upozorňuje na medvědy a ukazuje velmi slabý rozdupaný pramen vody pod malou salaší.

Další den stoupáme k cíli naší cesty, na Pop Ivan Černohorský, tento trek je popsaný v jiném článku. Při přenocování u jezera Maričejka jsme se střetli přímo čelem s civilizací - párty ukrajinských lovců "ochotník" (rachot terénních aut, hudba z křaplavých reproduktorů, motorová pila a oheň) je projevem nabubřelosti a ubohosti. Ráno jsme rychle sestoupili do osady Šibene, přes poloninu Vesnarka a do údolím potoka Šibenyj, a dále k blokpostu ve vesnici.

Na "zastavě" jsme si vyzvedli našeho "rumuna" a velitel se s námi loučí se slovy, "myslím, že jsem vám nemusel říkat, že nemáte fotit patníky, vždyť je všechny na mapě máte a víte přesně, kde jsou! Jinak, chlapci, lepší mapu jsme tady ještě neměli, neměl byste pro moje kluky ještě pár výtisků? Doufám, že se ta mapa veřejně neprodává…", povzdechl si. V malém obchůdku u blokpostu zapíjíme vydařený trek v zemi nikoho a míříme ke kamarádům do kempu Bilyj Slon. Večerní sauna smyje prach z nekonečného hraničního pásu i pachuť ze setkání s civilizací pod Pop Ivanem.

Pro cestu z nejvýchodnější části ukrajinských Karpat volíme při vstupu do EU náš oblíbený přechod Solotvino - Sighetu Marmatiej, a večerní posezení na zahrádce na hlavním náměstí tohoto centra Maramureše.

Další užitečné odkazy

• http://www.karpaty.net/archiv/pohyb-v-pohranicnim-pasmu-ukrajiny.htm
• http://www.karpaty.net/vylety/cerny-ceremos.htm
• http://www.karpaty.net/archiv/cornohora.htm
• http://www.karpaty.net/archiv/ceremos.htm
• http://www.karpaty.net/archiv/ges.htm

Třetí přepracované a podstatně doplněné vydání oblíbeného turistického a trekového průvodce Zakarpatská Ukrajina i tentokráte nese název Ukrajinské Karpaty, neboť jsme do tohoto vydání podrobně zmapovali pohoří a regiony jako Horhany, Čivčiny, Bukovinu aj. Přestože objem informací oproti předchozímu vydání opět narostl, připravili jsme publikaci v jednom knižním bloku.

V první části průvodce naleznete podrobně zpracovánu oblast bývalé Podkarpatské Rusi, dnešní Zakarpatské oblasti Ukrajiny, do druhé části průvodce jsme zařadili hory v oblasti bývalé Haliče a Bukoviny.

Vedle velkého množství praktických informací tady naleznete podrobné popisy túr a treků, všech významných hřebenových přechodů, kterých oproti předchozímu vydání rovněž znatelně přibylo. Kniha je opět doplněna velkým množstvím fotografií, ale také digitálně zpracovanými mapkami a výřezy z turistických topomap 1:100.000 a zejména výřezy z turistické mapy 1:50.000 …více

Další související články: