Venušiny misky na Smolném vrchu a zřícenina hradu Kaltenštejn

Třídenní trek ledovcovou dílnou a Rychlebskými horami do Lesního baru u Lipové (1)

Jesenickou geomorfologickou oblast považuji za nejatraktivnější oblast horské turistiky v Česku. Taková pohoří jako Zábřežská vrchovina, Hanušovická vrchovina, Králický Sněžník, Zlatohorská vrchovina, Hrubý Jeseník, Nízký Jeseník či Rychlebské hory nemůže člověk nikdy poznat dokonale. A když se k tomu přidá Krkonošsko-jesenické podhůří s Žulovskou pahorkatinou, lze roky plánovat jednodenní i vícedenní túry, které se rozhodně neomrzí.

A právě dvě posledně zmíněná pohoří - Rychlebské hory a Žulovskou pahorkatinu - jsem si vybral na další červnové putování. Třídenní vandr neměl chybu, návštěva ledovcové dílny, nejvyšší hory Rychlebských hor a nebo Lesního baru rovněž neměly chybu. A tyto cíle byly natolik lákavé, že se k putování chtěl připojit i brácha Aleš.

Z Velké Kraše na Smolný vrch a Venušiny misky

Na přechod vyrážíme z Velké Kraše, obce vzdálené jen asi dva kilometry o d polských hranic a ležící zhruba mezi městy Vidnava a Javorník. Počasí sice není úplně ideální, je zataženo a docela chladno a také lehce deštivo, startovní pivo (byť plechovkové) však člověku dodá tolik elánu…

Čeká nás Žulovská pahorkatina, malé, ale velice zajímavé pohoříčko s nunataky a bludnými balvany. Učiněná ledovcová dílna. Ano, až sem sahal v poslední době ledové, tedy před pouhými 14 000 lety, kontinentální ledovec. A z vrchů jako Smolný vrch, Borový vrch a další byly nunataky, ledovcové ostrovní hory. Kontinentální ledovec zde mizí až po období klimatického chaosu, tedy před nějakými 12 500 lety, kdy se výrazně otepluje. Tedy, z hlediska geologického stáří Země, před okamžikem.

Na vrcholu poslední doby ledové (tzv. würmský či viselský glaciál), před asi 18 000 lety, byla průměrná roční teplota na území dnešního Česka o 16 °C nižší než dnes. Ano, o celých 16 °C. Průměrné letní teploty byly jen +17 °C, kdežto průměrné zimní teploty asi -30 °C. Zde se rozkládala ledová pustina bičovaná ledovými větry, jižněji, za hřebeny Jeseníků, se rozkládala bezlesá tundra. Kdepak na nás se strašením dnešních globálních oteplalistů! To jim mohou "žrát" jen nedovzdělaní hlupci z genderových studií a dalších neomarxistických oborů zelených "Khmerů", kteří jsou jako meloun - na povrchu zelení, avšak uvnitř rudí…

Po pastvinách s elektrickými ohradníky, a mimo turistických značek, se přes bezejmennou kótu 282 m a na dohled vrchu Svoboda (353 m), po pravici, přesouváme na lesní cestu k prvnímu cíli, kterým je rybník Malý Křemen s rozlohou asi půl hektaru. V okolních lesích je několik zatopených lomů, či spíše lůmků, ideální lokality pro obojživelníky. Však na břehu Malého Křemene poskakuje množství malých žabek, které ještě před týdnem plavaly v zdejších tůních jako pulci.

Okolo polorozpadlého lesního srubu míříme k dalšímu zatopenému lomu a rybníku Velký Křemen s rozlohou asi dva hektary. I tady je spousta žabek, na blízkém svahu trhám první letošní lesní jahody. Rybník je obklopen borovým lesem a hustými břehovými porosty. Opravdu malebný kout a ráj hmyzu i obojživelníků. Navštěvujeme další zatopený lom, kde se těžila žula. I tento si obejdu kolkolem po skalních vyhlídkách. Bylo by škoda nechat si ujít výhledy k hřebeni Rychlebských hor.

Cestou k rozcestí Smolný (335 m), kde se konečně dostáváme na turistickou značku, začíná svítit sluníčko. Že by si to chtělo počasí nakonec rozmyslet? Odbočujeme na Smolný vrch (404 m), protože si rozhodně nechceme nechat ujít zdejší přírodní zajímavost - Venušiny misky. Pod vrcholem Smolného se nachází malé skalní město se skalními miskami a voštinami a také upravená skalní vyhlídka, ze které je vidět na blízké Rychlebské hory. Více si o Venušiných miskách můžete přečíst v tomto článku. Jde o úžasné místo a lákavý turistický cíl. Rozhodně doporučuji.

Rybníky u Černé Vody a Kaltenštejn aneb hrad Hradisko

Venušiny misky opouštíme neznačenou pěšinou a na turistickou značku se napojíme až na rozcestí Plavný potok (315 m) u dalšího krásného rybníka a památného dubu, který má obvod kmene ve výčetní výšce (130 cm) 490 cm. Výška stromu činí 23 metrů a odhadované stáří okolo 450 let. Úžasný strom. Je zde i velký turistický přístřešek, odpočívadlo U Dubu Lesů České republiky, kterého by šlo využít k opravdu luxusnímu bivaku. Vždyť opodál stojí i kadibudka a uvnitř je upravené topeništi, gril… Velký rybník je malebný se spoustou skalek a skal v okolí, některé vyrůstají při břehu přímo z vody.

My však pokračujeme dále. Čekají nás další rybníky a další zajímavosti. Vždyť v oblasti Černé Vody je celkem 25 rybníků s celkovou výměrou přes 35 hektarů. Většina zdejších rybníků navíc vznikla již v 16. století, takže tradice chovu ryb je zde vskutku dlouhá. Fotím nějaké plže, brouky, vážky i husy, které však musím druhově určit až doma podle atlasu. Opravdu nevím, co jsou zač. Ale randálu nadělají - no prostě jako husy.

Konečně se na obzoru zjevuje věž kostela v Černé Vodě,stejně jako kostelík na Boží hoře, která se zvedá po pravici. Jako na dlani máme i Žulový vrch (743 m) aneb Brankopy se zatopeným lomem přímo na vrcholu, na kterém jsem se toulal ani ne před měsícem, když jsem měl namířeno k viklanu na Zelené hoře. Jak jsem ale již uvedl v úvodu - toulat se tady dá roky a stále zbude co objevovat…

Před Černou Vodou jsou krásná Boží muka z roku 1904 a další hezký turistický přístřešek, v Černé Vodě (321 m) je ale vše zavřeno - jak hospoda, tak cukrárna. Jistou naději vkládám do blízké základny Rychlebských stezek, na cyklostezkách bývá otevřeno každý den. První známá písemná zmínka o obci pochází již z roku 1291, Černá Voda tak patří k nejstarším sídlům v této oblasti.

Základna Rychlebských stezek má ale zavřeno, v červnu otevírají od čtvrtku do neděle. A dnes je středa. I před penzionem Radost jsou složeny slunečníky. Ale jaká je naše radost, když na zastřešené terase z druhé strany jsou lidi s půllitry v ruce. Skvělé, je otevřeno, takže i nějaké cestovní pivko bude. Mají otevřeno denně, od po do čt 11.00 - 20.00, v pátek 11.00 - 22.00, v sobotu od 8.00 do 22.00 a v neděli od 8.00 do 20.00. Dobré vědět pro příští návštěvu. A ta bude zřejmě ještě letos…

Od cyklozákladny, která se nachází asi kilometr od centra Černé Vody pokračujeme kolem dalšího krásného přístřešku (opět by tady šel bivak) k následujícímu cíli - hradu Hradisko zvanému Kaltenštejn (Chladný kámen). Hrad byl vybudován někdy po roce 1290, patrně rodem loupeživých rytířů Wüstchubů. V roce 1505 byl hrad Kaltenštejn (442 m) pobořen a od té doby je uváděn jako pustý. Přesto jde o lákavý cíl turistických vycházek, vždyť torza hradeb a část mohutného bergfritu, útočištní věže, se dochovaly dodnes. Více si ale můžete přečíst v jiném článku, který je věnován jen této pevnosti.

Přes další zatopené lomy do Žulové a Údolí Stříbrného potoka

Po prohlídce Kaltenštejna se vracíme na rozcestí Hradisko (410 m) a po červené turistické značce míříme do obce Žulová. Bereme to ale pěknou oklikou, protože v plánu jsou další zatopené lomy. Při pohledu z letadla vypadá zdejší krajina jako po bombardování meteority. Tolik lomů a lůmků a na tak malé ploše u nás asi nikde jinde nenajdeme.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Navštěvujeme celkem tři lomy ležící severně od vrchu Píšťala (447 m), na jehož úbočí se nacházejí další úžasné skalky. Stále nahoru a dolů, nahoru a dolů, ale námaha stojí za to. Po prohlídce posledního (rovněž opuštěného) lomu vyjdeme na silničku, která spojuje Černou Vodu s Žulovou. Poslední sluneční paprsky laskají okolní krajinu, na obzoru se ale kupí černé mraky. A nejvyšší hora Smrk a Lví hora v Rychlebských horách se skrývají v mracích. Určitě bude jistější přespat dnes někde pod střechou.

Míjíme další lom, tentokráte funkční, a již je tady obec Žulová (375 m) s unikátním kostelem sv. Josefa z roku 1810, který byl postaven na zbytcích mnohem starší stavby - hradu z roku 1296. Však v kostelní věži i laik pozná typickou válcovou útočištní věž - bergfrit, charakteristickou součást našich nejstarších hradů. U nádraží si chceme v místní hospůdce dát něco k pití, ale hospodský právě dotočil - došel mu plyn. Ale doporučuje nám, sic, blízký penzion, kde prý čepují a dalo by se tam sehnat i něco k jídlu. Ano, utopence měli, i pivo na čepu, takže západ Slunce si vychutnáme z příjemné venkovní terasy.

Se soumrakem se odebíráme dále, do Údolí Stříbrného potoka a do pohodlného bivaku, přístřešku jen malý kousek pod Nýznerovskými vodopády. Před jedenáctou večer jsme "doma", Nýznerovské vodopády nás však čekají až zítra ráno. Při čelovkách by to nebylo tak úplně ono.

• Pokračování článku
• Dokončení článku

Fotogalerie, prohlédněte si fotografie