Nýznerovské vodopády, chata Paprsek a nejvyšší hora Rychlebských hor Smrk
Třídenní trek ledovcovou dílnou a Rychlebskými horami přes Nýznerovské vodopády do Lesního baru (2)
Noc byla docela teplá, budíček časný. Lesáci se již před sedmou rozhodli, že zrovna v těchto místech budou nakládat dřevo. No a protože se za hluku nastartovaných motorů náklaďáků spí opravdu špatně, vyrážíme na trasu hodně brzy. Krátce po sedmé hodině ranní.
Dnes budeme putovat jen Rychlebskými horami. V plánu jsou nejen Nýznerovské vodopády, ale i nejvyšší hora Smrk, chata Paprsek a především Lesní bar, samoobslužný bar nedaleko Lipové. Rychlebské hory považuji za jedno z nejhezčích pohoří v Česku. Přestože nedosahuje nijak závratných výšek, nejvyšší hora Smrk má jen 1 125 metrů, mají Rychlebské hory co nabídnout. Na území o rozloze 276 km2 najdeme opravdu přehršel zajímavostí.
Nýznerovské vodopády a cesta na hřeben
Proti proudu Stříbrného potoka, který pramení pod Smrkem, míříme k prvnímu dnešnímu cíli. A tím jsou Nýznerovské vodopády alias Vodopády Stříbrného potoka. Za tajchem scházím pod cestu a korytem potoka se dostávám k prvním (posledním) kaskádám Nýznerovských vodopádů. Nechtě vyplaším hejnko mladých střízlíků, kteří se skrývali v trávě a nyní o sobě dávají hlasitě slyšet. S tímto drobným ptáčkem se budeme potkávat i během další cesty.
Koryto se stává stále divočejší a najednou se zúží do úzkého hrdla. Stříbrný potok si tady razí cestu hlubokým, sevřeným kaňonem, přičemž vody padají z několika skalních prahů. To jsou ony Nýznerovské vodopády. Tak trochu mi připomínají Rešovské vodopády na Huntavě v Nízkém Jeseníku. Nakonec výškou jsou si docela podobné.
Nafotím hromadu obrázků, třeba nějaká fotka vyjde slušně. Uvidíme. Když tak se tady budu muset v budoucnu opět vrátit. Od vodopádů pokračujeme po široké lesní cestě přes rozcestí Pod Chlumem (655 m), na kterém se k zelené turistické značce připojí značka modrá do sedla Tři studánky pod Lví horou. Tam mám také namířeno, ale až zítra. Dnes pokračujeme na hřeben a na Smrk po zelené značce.
Přes rozcestí Stříbrné údolí (650 m) s hezkým přístřeškem pokračujeme Stříbrným údolím, které je nejdelším údolím Rychlebských hor, k chatě Srub (srub Nýznerov, srub Sokolí skály). Oprati minulosti, kdy zde byla otevřená veranda s možností bivaku je celý objekt uzamčen. Včetně zabedněné verandy. Další z bivaků v Rychlebkách tak mohu ze seznamu odepsat… I přesto, že na blízkém rozcestníku je napsáno Sokolí skály, útulna (790 m). No s žádnou útulnou již tady nepočítejte…
FotogalerieDávám chvíli relax, ale Aleš chce pokračovat. Stále po zelené, zní jasná instrukce, když tak počkej na Smrku u hraničníku. Po dvaceti minutách vyrážím také. Přecházím jednu vrstevnicovou lesní cestu, opláchnu se v jednom z potůčků, přecházím druhou vrstevnicovou cestu, fotím nějaký ty brouky v borůvčí, které se konečně zazelenalo. A Aleše nikde. To nasadil hodně ostré tempo! Konečně se dostávám na hřeben, zelená značka se k hřebenovce připojuje na rozcestí U Smrku (1 109 m). Zrovna zasvítilo sluníčko, musím vyfotit tu nádheru kvetoucích suchopýrů!
Konečně dorážím poslední metry na rozcestí Smrk, hraničník (1 109 m) za parádních výhledů k blízkému Králickému Sněžníku. A Aleše nikde. Že by čekal až na Smrku? To se budeme vracet, protože chci ještě zajít na chatu Paprsek. No však to tady zná, říkal že v údolí Stříbrného potoka dělal. Jenže ouha, není ani na Smrku (1 125 m), na vrcholové tabulce je uvedeno 1 126 m. To již tuším, že se nám Aleš ztratil. Nyní je otázkou, na kterou stranu se vydal, zda-li pod Lví horu a nebo do Polska směrem k zaniklé vsi Hraničky…
Vracím se na rozcestí pod Smrkem, kde je to se signálem poněkud horší. Nakonec se rádiové spojení podaří navázat a můžeme se pokusit zjistit, kde je kdo. No, brácha tvrdí, že je u útulny Mates. Na to mu říkám, že musí vidět žlutou značku. Nevidí. Víš kudy na Smrk? Neví. Tak víš co? Vrať se k Matesu, já tam pro tebe dojdu. Možná lesáci poškodili turistické značení, možná někdo odmontoval z tamního rozcestníku směrové tabulky.
Nu což, proč si neudělat dvoukilometrovou zacházku… Jenže u útulny Mates (1 075 m) opět nikdo. Takže další rádiová relace, Aleš je na modré značce… Hm, že by se vrátil až takový kus na modrou do sedla Peklo? To se mně nezdá. Že on bude na lyžařské trase! Na otázku, jaké že je to vnější lemování značky, zda-li bílé a nebo žluté dostávám odpověď, že na žluté. No jo, to budeš u lovecké chaty, snad se jmenuje Ostravačka. Tak šlapej po té lesní cestě vysypané drtí z bílého kamene, čekám u útulny Mates. Ještě že mám okolí prochozené křížem krážem…
Chata Paprsek a hora Smrk
Vracíme se tedy na rozcestí Smrk, hraničník (1 109 m) a pak neznačenou trasou po hranicích přes rozcestí (lyžařské) Travná hora, sedlo (1 105 m), Trkač (1 046 m) a Palaš (1 021 m) k chatě Paprsek. Mají otevřeno, takže bude pivo i polévka. Aleš si dává ještě dělobuchy, knedlíky s borůvkami, ale přeceňuje síly, tři byly už opravdu moc. Pak z vyhlídky omrkneme Dalimilovu rozhlednu a vracíme se pod Smrk. Já to beru přes rozcestí Pralinka (1 028 m), chci omrknout stav chodníků.
Za výhledů ke Keprníku a Šeráku v hřebeni Hrubého Jeseníku pokračuji k vrchu Brusek (1 124 m). Zakrátko jsem nazpět pod Smrkem. A přichází maník s báglem. Kde že jsem jej viděl? Jo, míjeli jsme se u chaty Paprsek. Říká, že je čerstvý důchodce a že je na cestě kolem České republiky. Že návrat má naplánován až na začátek října. No, to se hezky projde, přeji šťastnou cestu.
Pekelný sestup do Lesního baru
Dorážíme poslední metry na vrchol Smrku, který je bez výhledů. Krátká zastávka a vydáváme se na poslední úsek dnešní cesty - do Lesního baru. Z rozcestí Nad Horním barem (1 060 m) pokračujeme neznačenou, ale dobře patrnou pěšinou příkře dolů. Sešup je to řádný, až na lesní cestu. Na ní odbočíme vlevo k Horní baru, ten je však prázdný. Buď ještě není sezóna a nebo se již neobhospodařuje.
Vracíme se na rozcestí. Do Lesního baru je to krpálem asi kilometr. Cesta je však tak rozmarašená lesní technikou a plná kamení a větví, že by to bylo na zlámání noh. Proto volíme cestu delší, ale lepší. Je to sice o nějaký ten kilometřík delší, ale člověk si tady nerozbije držku. Za výhledů k vrchu Smrčník, který je zbrázděn velkolomem, a k Studničnímu vrchu v Sokolském hřebeni, docházíme do Lesního baru. Není tady nikdo, oheň doutná, pivo je vychlazené, ideální místo na zastávku.
Posléze přijíždí cyklista a pak správce se slovy - zavíráme. A že se tady spát nemůže. Pak došlo na hodného a zlého policajtu a rozumnou domluvu… Pomáháme složit dřevo, přislíbíme nějakou tu útratu a nakonec jsme spokojeni všichni. Jsme rádi, že opodál je střecha, na obloze se to dnes honilo celý den a není jisté, na kterou stranu se počasí překlopí.
Fotogalerie, prohlédněte si fotografie
