Hrady (zříceniny) v mimořádně malebném pohoří Považský Inovec

Třídenní putování skrze Vysoký a Nízký Inovec přes zříceniny Topoľčiansky hrad a Tematín (2)

Vědět to dříve, že je v Podhradí vše zavřené, sešli jsme na značku přímo z Topolčanského hradu. Ale co už. Mašírujeme si to tak kolem hřbitova po rozbité cestě nazpět pod hrad a pak po značce lesem za fotografování různého bejlí, zejména krokusů. Jenže nějak jsme se při tom focení zapomněli dívat na cestu a krapet jsme si zašli. Ale ten hřebínek s nezvyklými výhledy nazpět k hradu a úžasnými staletými stromy nakonec k zahození nebyl. Asi jsme potřebovali trochu proškolit…

Nová Lehota a Bezovec

Jak jsem již napsal, trochu jsme si zašli, takže jsme se nejprve vyloupli na rozcestí cyklotrasy Bývalá horáreň Janiš (413 m) a teprve pak sešli na turistické rozcestí Bývalá horáreň Janiš (515 m). Ano sešli je správný výraz, celou dobu jsme šli z kopce, ačkoliv jsme scházeli podle rozcestníků z 413 metrů nad mořem do 515 metrů nad mořem. A pak věřte údajům na rozcestnících…

Parťačka má potřebu se vyčáchat v potoce, asi nějaká ta hygiena, či co, já jdu raději dále a cestou fotím houby. A obzvláště jedny "prašivky" mě zaujaly - o bedlovnici zlaté (Phaeolepiota aurea) jsem dosud věru neslyšel. A to je jedlá a chutná houba. Nakonec se člověk učí celý život… Stoupáme do obce Nová Lehota (412 m), ve které nás vítá zavřený krám i hospoda. Ta je otevřena ráno, do desíti hodin… A krámek, oproti poslední návštěvě, již odpoledne neotevírá. No co už, v těchto končinách mě to nepřekvapuje.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Pokračujeme tedy nad obec a po cestě ve sluneční výhni, ale za úžasných výhledů na okolní hory, stoupáme k rozcestí Bezovec, zastávka (520 m), kde silničku, mířící zase dolů směr Piešťany, opouštíme a ubíráme se směrem ke kdysi vyhlášenému středisku Bezovec. Po posledních zkušenostech ale nepředpokládám, že bychom někde uhasili žízeň a nebo, nedej Bože, něco malého zakousli.

Oj, jak jsem se mýlil. U koliby Bezovec nějací borci štípou dříví a nevypadá to, že by zde bylo otevřeno. Nakoukli jsme a já již chtěl udělat čelem vzad, když tu se od skupinky "dřevorubců" odpojil maník se slovy, zda-li si přejeme… No co by ne, je-li možno. Pivo? Není problém! A něco k jídlu? Také není problém! Trochu jsem zalapal po dechu nad tou radostnou novinou, ale s velkou radostí a úlevou nabídku přijímáme. Opravdu svérázný majitel a hostinský nás hladem ani žízní zhynout nenechal.

Asi jsme si padli do noty, protože se od našeho hostitele obratem dozvídám kde co z bratislavského podsvětí, o jeho dřívějších sportovních aktivitách, o tom, jak zaměstnává "otroky", ale především to, že má otevřeno každý den. A že bude minimálně do jara roku 2024 a pak že se uvidí, jaká bude zimní sezóna. Nakonec jsme na Bezovci i přespali, přestože jsme chtěli pokračovat až na Tematín. Pokud byste tedy někdy v dohledné době měli namířeno na Bezovec, pak určitě zamiřte do koliby Bezovec (pod sjezdovkou, resp. pod zjazdovkou), určitě budou mít otevřeno. Je rozhodně fajn vědět, že někde na trase je nějaký funkční restaurant.

V noci jsem byl kouknout na hvězdy. Obloha je tady opravdu tmavá, hvězd na obloze je skutečně hafo. Však nakonec se na Bezovci pro zdejší skvělou tmavou oblohu pořádaly (pořádají?) meteorické expedice. Vždy kolem maxima Perseid, nejvydatnějšího letního meteorického roje s radiantem s souhvězdí Perseus. Již zářila i zimní souhvězdí, nešlo přehlédnout Plejády v Býku ani pás Oriona a nejjasnější hvězdy onoho souhvězdí - Betelgeuse a Rigel.

Překvapilo mě, kolik se v okolí ozývalo jelenů. Je sice říje, ale zde, blízko civilizace, a na Považském Inovci jako takovém, jsem tolik jelenů opravdu nečekal. Dokonce jeden paroháč byl tak 30 metrů ode mé maličkosti, na louce před chatkami. Když mě uslyšel, ucítil, vzal roha a parohy zavadil o některou z chatek. Nuž, asi vím, kam příští rok v tomto období opět vyrazím.

Tematínské vrchy a hrad Tematín

Ráno bylo jako malované. Od ranní kávy pozorujeme přes okno dvě laně, které se přišly pást na přilehlou louku, užíváme si prvních ranních paprsků. Pak ale balíme, loučíme se se svérázným hostitelem se slovy, že doufám, že se uvidíme i příště (plánuji již jarní návštěvu v době květu zdejší úžasné karpatsko-panonské flóry), a vyrážíme dále.

Přes rozcestí Bezovec, rekr. stredisko (600 m) zamíříme k chatě Šport (615 m), která je podle vyvěšeného poutače na prodej. Kde že jsou ty časy, kdy tady bývalo otevřeno pravidelně. Dokonce jednou jsem tady byl na "třiskotéce" (diskotéce). Vycházíme na hřebínek, pod kterým jsou další sjezdovky s vleky. Otevírají se odsud krásné výhledy na blízký vrch Bezovec (743 m), ale i ke vzdálenějším Inovci (1 042 m), ale rovněž k hřebeni Javorníků. Dole na Pováží se válí mlha, údolí okolo Váhu je doslova utopeno v mlze. My jdeme ale hezky po sluníčku.

Na hřebeni dávám parťačce na výběr - kratší trasu, po hřebeni, rovnou na Inovec, a nebo delší trasu přes hrad Tematín. Je to sice delší trasa, ale zato během ní budeme absolvovat výrazně větší převýšení. No a málem bych zapomněl na hrad. Na Tematín, který považuji za jeden z nejkrásnějších slovenských hradů.

Vítězí delší varianta, takže odbočujeme vlevo a po loukách, lesy a skrze remízky míříme po hřebeni Tematínských vrchů. Jde o úžasný hřeben lesostepí, lesů a vápencových skal. Mám tuto část Považského Inovce velice rád, Tematínské vrchy totiž nikdy nezklamou. Kilometry na virtuálním tachometru vesele přibývají a již je tady rozcestí Pod Javorníčkom (578 m). Nám se otevírají panoramatické výhledy na hrad i do údolí Váhu, kde se pomalu rozpouští ranní mlhy. Nechybí ani hřebeny Javorníků a Bílých Karpat. Dokonce se objevuje dvojice horkovzdušných balónů.

Ještě pár houpaček a konečně je tady poslední sešup a následný výšvih až k hradu stojícímu na výrazném vápencovém ostrohu, a jehož pevné kamenné hradby již máme doslova na dosah. Batohy necháváme v přístřešku pod hradem Tematín (602 m) a vstupní bránou jdeme na obhlídku této nádherné ukázky středověk fortifikace. A stavitelé již před dávnými staletími opravdu uměli. První známá zmínka o hradu pochází až z roku 1270, ale Tematín pravděpodobně stál již v první polovině 13. století. Jeho poloha jej předurčila k ochraně pohraničních průsmyků Horních Uher a k plnění strážní a signalizační služby.

Hrad patřil různým pánům, zmínku si zaslouží Matúš Čák Trenčianský, rod Thurzů a především Mikuláš Bercszéni, který se zde narodil a později byl velitelem povstaleckých vojsk Františka II. Rákocziho během posledního stavovského povstání v Uhrách. Více o tomto úžasném hradu si můžete ale přečíst v samostatném článku.

Dnes se hrad konzervuje a opravuje, křoviny a náletové dřeviny byly již odstraněny dávno. Uvnitř hradu sice ruší různá lešení, ale chápeme, že jsou nyní potřebná. Tak snad někdy v budoucnu si užijeme nerušených výhledů i krásy hradu. Areál hradu je otevřen, vstupné je dvě EURa, kasička je přímo u vchodu. Za zdejšími aktivitami stojí OZ Hrad Tematín se sídlem v Piešťanech, více se dozvíte na www.tematin.eu.

Osada Dolina a vrch Prieľačina

Po prohlídce hradu snídáme a pokračujeme dále. Přes rozcestí Hrádok, rázcestie pod Tematínom (550 m) a Hrádok, pod zámkom (427 m) sestupujeme nádhernými lesy a pak po louce do osady Dolina (232 m), tuším, že je součástí obce Hrádok (asi 50 minut chůze). Ano, ztratili jsme hezkých pár výškových metrů a i v tak nevysokém pohoří, jako je Považský Inovec, lze dělat kilometrová převýšení během jediného dne…

Kolem jakési farmy míříme po cestě na rozcestí Hrádocká dolina (247 m), ze kterého nás čeká další pořádné stoupání. Pak ale zase klesání a následné stoupání. A místy je do opravdu do pořádného kopčiska. Po včerejší zkušenosti ale hlídám cestu, tady by se věru dalo docela dobře pomotat, různých lesních cest a cestiček je tady spousta.

Jedním pořádně hlubokým úvozem se dostáváme na pěkný hřebínek s mohutnými stromy a loukami, kde si musíme chvíli oddechnout. Čeká nás totiž další docela výživné stoupání bez jediné rovinky. No ale co už, výškové metry alespoň rychle přibývají. Brzy se ukazují nádherné louky, či spíše lesostep a parádní výhledy. Na rozcestí Nad Malinišťami (721 m) omrknu hezkou boudičku, útulničku Medvedica, kde by se krásně bivakovalo. Má dvě pryčny, kamna, okno, i nějaké to základní vybavení a volný prostor na malé půdě. Co více si může treker v horách přát.

Následuje velká myslivecká kazatelna (také by se dalo přespat, postel a matrace) a další strmé stoupání. To se již ale nezadržitelně blížíme hlavnímu hřebeni. Za zády se otevírají výhledy ke sjezdovkám na Bezovci i k hradu Tematín, který se již ale "scvrkl" do pouhé miniatury. Konečně je tady Sedlo pod Prieľačinou (850 m) a hlavní hřeben, po kterém se vine červená hřebenovka. Odbočujeme doleva a docházíme na kamenitý vršek hory Prieľačina (893 m), kde si za rykotu blízkého jelena opět odfoukneme a dopijeme poslední zbytky vody.

Bohušova studnička, Inovec a úžasný západ Slunce

Po příjemném relaxu pokračujeme po hřebeni vstříc hoře Inovec. V Sedle pod Panskou Javorinou (865 m) se kruh uzavírá a my se napojujeme na naší předchozí pouť. Včera jsme tudy šlapali a dnes opět budeme. Panskou Javorinu s rozhlednou ale tentokráte vynecháme a přímo po hřebeni pokračujeme k severu k nejvyšší hoře pohoří.

Po hřebeni nad útulnou Izba míříme přes rozcestí Boky (800 m) ke kříži a na Ostrý vrch. Tuto trasu ale již důvěrně známe, takže jen v rychlosti. Následuje rozcestí Nad studnicami (825 m), ze kterého scházím nalehko jen s petkami k Bohušově studničce (800 m) s úžasnou chladivou vodou. Řeknu vám, v horku a při žízni je to doslova božský nápoj. Pak přes rozcestí Nad Bohušovou studničkou (842 m) a Pred Rafajovou kótou (869 m) stoupáme na vrch Rafajova kóta (896 m), ze kterého je to na Inovec již jen slabá hodinka.

Slunce se pomalu blíží k obzoru, stíny se prodlužují, světlo "měkne". Parádní výhledy i fotografické záběry. Již po miliónté si v duchu opakuji, jak je ten Považský Inovec nádherný, jaký to byl vydařený trek. Poměrně dlouhý a náročný, ale fantastický. Alespoň dle mého soudu. Nevím jak parťačka, která cosi mumlala o tom, že jede na doraz a že se už se těší, až si něco dá v chatě!? Posílám ji napřed se slovy, že nechci zdržovat, že se potkáme na rozhledně a že se tady již není kde ztratit. Narazil jsem totiž na další zajímavé houbičky a jejich focení zabere trochu více času.

Přes vrch Kržlenica (968 m) se cesta vine kolem lesního tábořiště s ohništěm a lavičkami na Palúch a zakrátko je tady i Inovec (1 042 m), nejvyšší hora pohoří. Tentokráte je tady hezky, sluníčko svítí, ale fouká ledový vítr. Přesto hybaj hore, užít si kruhových výhledů. Západní Slovensko z rozhledny Helena máme doslova na dlani.

Ženeme ale dolů, ať nemusíme k chatě docházet potmě. Však si ten západ Slunce užijeme cestou dolů. Sice skrze stromy, ale přece. Přes rozcestí Sviniarky (1 005 m) a Pod Inovcom (940 m) scházíme k Chatě pod Inovcom, která je již ale zavřená. Je pozdě, žádná auta tady již nestojí, je jasné, že žádné hosty již nemají a na nás, opozdilce, čekat nebudou. Někteří z nás to nesou opravdu hodně těžce. No nic, máme ještě nějaké zásoby a na Chatě pod Inovcom si dáme něco zase příště. Děláme tak definitivní tečku za trekem dlouhým něco přes 60 km s převýšením přes 2,5 kilometru, který vedl přes dva hrady, dvě rozhledny, spoustu krásných vrcholů a odjíždíme domů.

• Trasa treku (pouze orientační) na turistické mapě
• Dokončení článku

Fotogalerie, prohlédněte si fotografie